filozofie začíná, když mi svět kolem, má vlastní vnitřní i vnější podoba, můj styl uvažování, zkrátka všechno, přijde být podivným, nesamozřejmým, zmateným: proč je to právě takovéto? proč to vůbec nějaké je?
obvykle totiž žiji jakoby řízen autopilotem: vše se děje samospádem, reaguji samospádem, nevím jak, ani si neuvědomuji, že jednám či reaguji, prostě se to jen děje, vše funguje tiše, rychle a bez přerušení
pak přijde zásek: člověk je jaksi odcizen, cizincem, vykořeněn - to mu zjedná odstup, nadhled, z kterého začne filozofovat
co přesně je odcizeno? čistý filozofický duch, abstraktní já? ano, cosi beztvarého a nejasného, obdařeného snad jen tou myslí...ale zřejmě minimálně taky pocity, právě oním pocitem údivu, až podivně slastného děsu, zmatku, po kterém se točí hlava a přece motivuje, hloubat dál, se široce rozevřenýma očima mysli patrat a pátrat...A TO JE SKUTEČNÁ ODMĚNA Z FILOZOFIE, nikoliv tituly, nikoliv pozornost: resp. ty taky, ale ono kouzlo poznání je mnohem krásnějším darem
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!