možná však některé typy napětí nebo napětí některých částí těla vnímáme strastněji
možná však ne
pokud nezáleží na druhu napětí, ale na celkové míře tělesného napětí, pak by se prožitkový stav člověka dal vyjádřit jedním číslem: např. plus 10, minus 40 atd.
trochu už to měří detektory lži: měří míru tělesného napětí podle kožní vodivosti a odporu
význam napětí známe: říkáme mu stres a víme, že hodně ovlivňuje kvalitu života i celkové zdraví, když je člověk ve stresu, cítí se "pod tlakem, v tlaku, presu"...je zkrátka napjatý...
napjatá břišní bránice ze strachu způsobuje, že nemůžeme pořádně vydechnout, protože k tomu je třeba uvolnit bránici, ale tomu brání permanentně napjatý brániční břišní sval odpovědný za 60-80% dýchání...když odejde stresová situace, říkáme, že jsme si oddechli, že konečně můžeme VYDECHNOUT, konečně můžeme volně dýchat: konečně se nám totiž uvolní brániční sval, což je příčně pruhované, a tedy vůli ovladatelné svalstvo...dobré dýchání to může uvolnit...
pokud by šlo o sumu celkového napětí, proč by strast nezhoršoval běh, který hodně napíná svaly? protože jde o sumu celkového napětí nebo uvolnění přítomnou VE VĚDOMÍ...a ve vědomí tolik napětí svalů při běhu není, spíš jen minimálně, pokud se moc nepřepínáme (a když ano, už je to utrpení)...jinak naopak běh uvolňuje tělesný trup, jeho svaly, a proto je nám velmi dobře
cítím propojení svých mimických svalů a středu svého těla: když se mračí má mimika, okamžitě se mi sevře střed hrudi...mohou za to napjaté prsní svaly, ale tyto vlnky či plamínky či pramínky či mikropohyby, mikronapětí, které je rychlé, krátké, ostré, může spouštět taky někdy jen mozek bez aktivace příslušných svalů: jen to na to místo promítá...
jakou nejčastější běžnou hodnotu plusové a minusové strasti a slasti obvykle máme? odhaduji, že tak zhruba 15 jednotek strasti a 5 jednotek slasti, přičemž strast je třikrát častější...
--
vizuální a sluchové stimuly jsou prožitkově neutrální, není v nich žádný prožitek plusu ani minusu
ale někdy na ně tělo bezprostředně tělesně reaguje: na hnusný nebo krásný objekt prožitky nelibosti nebo libosti, což je napětí nebo uvolnění těla
není důležité, co vidíme a slyšíme, ale zda a jak jsme napnutí či uvolnění
mnohdy víc než na zrakové či sluchové stimuly reagujeme na přímý kontakt, tedy dotyk, pohlazení, nebo na vnitřní hlas, který emočně naléhavě komentuje a přisuzuje všemu významy a hodnoty
myslíme si, že záleží na vizuálním a sluchovém, přitom však jediné, co má evidentní hodnotu, je míra celkového tělesného napětí nebo uvolnění...vizuální stimuly mají jen instrumentální hodnotu: ukazují, jakou míru napětí budeme mít pravděpodobně v budoucnu, když nás opustí partner nebo přijdeme o práci (vizuální stimuly), pravděpodobně vyšší...ale jen pokud na tyto vizuální stimuly budeme takto tělesně reagovat, pokud se budeme v obraně na ně takto stahovat
napětí je forma obrany: bráníme se, když se necítíme být doma, v bezpečí...tehdy jsme ztuhnutí, sevření, jde vlastně o obranný postoj, který se někdy manifestuje formou agrese neboli boje (reakce "bojuj nebo uteč!")
co je to prožitkově sevření, napětí svalů? hmatu podobný vjem, který umísťujeme do vizuální mapy prostoru vizuálního těla...tento hmatový vjem prožitkově ale nemá lokalizaci, je však do zrakového těla ale umísťován automaticky
co jsou to hmatové vjemy? přerušovaný proud různě silných stimulů...poznáme bez vizualizace, že máme dva hmatové vjemy na dvou místech nebo že dochází na našem těle ke kontaktu dvou hmatových vjemů, třeba když se dotýkáme rukou zranění na druhé ruce? ne, prvotně prožitkově nepoznáme ani jedno!!! nepoznáme, že máme dva hmatové stimuly současně na různých místech těla...to až když si je umístíme na mapě zrakového těla, což však děláme obvykle hned, mechanicky, ač jde ale o pouhou korelaci!
hmatový vjem není prostorový, bolest není prostorová...ale hned je umísťujeme do zrakového obrázku světa...
--
Dennett popírá qualia tak, že vidí zrakový objekt mozek a řekne, že je jen tento zrakový objekt mozek a jeho zrakem viditelné pochody (neurální sítě, neurotransmitery,...)...zapomene ale na to, že vše toto - mozek, neurotransmitery - jsou primárně zrakové objekty...jakoby se ztratil v části svého zrakového pole, v zrakovém objektu "mozek", ztotožnil se s ním a zapomněl, že jde o zrakový objekt a část jeho zrakového pole!
--
strach je startován třeba větou CO BUDE DÁL? STANE SE MOŽNÁ NĚCO ZLÉHO, HROZNÉHO?!...tato věta je křičena rychle a naléhavě emočním vnitřním hlasem, který má mou melodii, rytmus, tón, barvu a výšku hlasu, čímž mu snáze podléhám: když zní jako já, snáze se s ním identifikuji, ztotožňuji
emoce, tedy napětí-stahy těla, tyto myšlenky doprovází, předchází či následují, ale když myšlenky redukujeme, redukuje se i počet těchto negativních emocí...
mnohé přesvědčení produkují negativní emoce...Byron Katie je redukuje větou JE TO PRAVDA? OPRAVDU JE TO PRAVDA?...tyto otázky mají zpochybnit přesvědčení produkující negativní emoce, tedy napětí těla
tedy souhlas s nějakou větou někdy produkuje negativní, ale jindy zas pozitivní emoce (třeba souhlas s větou JSEM NEJLEPŠÍ)
ale nesouhlas s nějakou větou produkuje spíše negativní emoce odporu, tedy produkuje napětí těla
když nechci být moc napjatý, neměl bych moc nesouhlasit! a nebo nesouhlasit jen jemně, taktně, abych si nevyvolal napětí nebo abych nevyvolal napětí druhého, jelikož můj vizuální obraz tohoto napjatého druhého pak vyvolá zas i napětí ve mně
napjatý člověk má větší tendenci nesouhlasit s větami druhých
uvolněný člověk, kterému říkáme otevřený, smířený, přijímající, odevzdaný, tolerantní, nenásilný, nekonfliktní, má větší tendenci souhlasit, přijímat, protože je uvolněný
co je přesvědčení, že nějaká věta je nepravdivá? opět vzniká v mém těle napětí, odpor, i když nemusí být silný a někdy není skoro žádný...někdy může vzniknout i emoce jízlivosti, pobavenosti, ironie...tedy radosti kombinované s jistým napětím, tedy strastností
každá emoce má zřejmě svůj algoritmus, svou posloupnost plusových a minusových stimulů napětí/uvolnění svalů těla v různých intenzitách...
napětí těla se podobá bolesti, mačkání, poranění, svírání,...
--
napětí těla se nesmažme odstranit urputně, křečovitě, "na sílu", násilně, tím by naše tělesné napětí jen vzrůstalo
jen je bedlivě pozorujme, klidně, nezaujatě, bez emocí
můžeme si říkat věty a slova jako UVOLNĚNÍ, UVOLNIT SE, TÍHA ODCHÁZÍ, JSEM LEHKÝ....zaměřme se soustředěně a opakovaně na dané tělesné partie, které jsou napjaté a uvolňujme je: naše pozornost je jako slunce, pod jehož paprsky pozornosti sníh napětí našich svalů taje a taje...odchází, mizí, přichází uvolnění...
naše svaly reagují na slova a věty vnitřní řeči, slova LEHKOST, UVOLNĚNÍ, JEMNOST, TÍHA MIZÍ, TÍHA ODCHÁZÍ, NAPĚTÍ MIZÍ, NAPĚTÍ ODCHÁZÍ,...
sledujme je svým "vnitřním zrakem"...co je to "vnitřní zrak"? naše skutečné fyzické oči se natočí směrem, kde je daná postižená/napjatá tělesná partie...
---
jsme více zrakové tělo nebo hmatové tělo? hmatové tělo neexistuje, proud emocí, tedy somatostezie a propriocepce je jen nepravidelný proud různě silných hmatových impulzů, intenzit, vjemů, stimulů...tento nepravidelný proud je jediným dobrem či zlem, které známe...tyto impulzy jsou totiž někdy slastné a jindy strastné...my si je okamžitě vizualizujeme a lokalizujeme do tělesné mapy našeho vizuálního těla...
proč je tento proud nepravidelný? je přerušovaný zrakovými a sluchovými stimuly, na které pak reagujeme větším napětím nebo uvolněním
samotné vizuální či sluchové stimuly jsou neutrální, nejsou strastné ani slastné...opera či hudební symfonie či obraz jsou prožitkově neutrální, ale vyvolávají v nás kaskádu/proud/tok uvolnění či napětí, a o to jde, jen o to jde!
--
napětí ani uvolnění není obvykle statický pocit, ale rychlé pohyby, plamínky, rychlé hmatu či dotyku či stisku či mačkání podobné pohyby, vjemy, stimuly
mění se to velmi rychle, přeblikává z pozitivních do negativních stimulů
v každé vteřině je přítomen jen jeden, jenže se to velmi rychle mění, přeblikává a my si to vizualizujeme na různá místa/plochy/prostory těla...vjem napětí či uvolnění v každé vteřině nezaujímá žádnou plochu, má však jistou prožitkovou kvalitu (slastný či strastný, ostrý či jemný, hřejivý, mrazivý,...)
my si díky paměti skládáme několikavteřinové proudy těchto stimulů napětí či uvolnění do jakéhosi jejich mikroprocesu okupujícího nějaké místo v těle
napětí či uvolnění svalů je jen v naší vizualizaci, v tom, co vidíme, prožitkově jsou to jednoduše hmatu podobné pocity, nemají prožitkovou podobu uvolněných či napjatých svalů...to až v našich automatických vizualizacích...
mají tyto pocity napětí či uvolnění nějaký tvar? nějakou strukturu? ne, myslím, že ne, jsou obsahově velmi chudé, je v nich ale prožitková plusovost či minusovost, slastnost nebo strastnost...je v nich skutečně třeba kvalita mrazivosti či hřejivosti? asi ne...takto popisujeme nějaký druh jejich kaskády, jejich kontinuálního zřetězení...třeba gradaci minusovosti či prolínání minusovosti s občasným plusovým stimulem atd...
jde tedy o posloupnost těchto stimulů...to je, oč tu běží!
my na zrakové a sluchové stimuly reagujeme prakticky neustále: je to občas přerušovaný proud hmatu podobných stimulů, které jsou někdy pozitivní a jindy strastné, někdy neutrální, někdy tak něco-mezi pozitivním a neutrálním nebo dokonce pozitivním a negativním nebo mezi negativním a neutrálním...jsou různě silné a mají snad různý charakter, jakost (ostrý, tupý, sladký,...)...nevylučuji ani možnost, že jsou to jen různé kvantity plusu a minusu, že jde jen o jediný druh napětí či uvolnění reagující na rozličné stimuly zrakové a sluchové...u sladké chuti, která je současně plusová, je to ale obtížné: zdá se, že zde je plusovost už v samotném stimulu, takže by všechny plusové stimuly nebyly jen kvantem napětí či uvolnění
ale kromě chuti a hmatových vjemů (kůže, genitálie) je zbytek snad jen kvantem plusového a minusového napětí...když je napětí silné, říkáme, že jde o ostré prudké vjemy, když slabší, mluvíme o tupých, jemných, lehkých vjemech...takže napětí by bylo jen jediného druhu a je jedno, která část těla se napíná...
a co odlišnost tíživého a svíravého napětí? to druhé má zřejmě rychle za sebou proměnlivé kvanta (rychle se měnící vyšší, nižší, a jejich gradace) minusových stimulů, aby nás aktivizovalo, to první je jen monotónní řadou/proudem/tokem za sebou jdoucích stejných intenzit negativních stimulů, protože při tíži už jsme spíše letargicky rezignovali...
ostrá hranice mezi neutrálním a slabě intenzivním minusovým stimulem napětí svalů není, stejně tak mezi neutrálním a slabě intenzivním plusovým stimulem...i když je tu možnost, že každý stimul už je vlastně plusový nebo minusový, ale pokud slabě, je skoro neutrální! tak to nejspíše bude!
takže: rozdíl je jen v plusovosti a minusovosti a v kvantu napětí/uvolnění....a pak v tom, jak rychle se dané plusové nebo minusové stimuly různých velikostí střídají, někdy jdou monotonně za sebou, někdy může plusový stimul vystřídat minusový a ten zas je hned vystřídán plusovým, někdy minusovost či plusovost graduje, kolísá....to vše v reagování těla na různé zrakové a sluchové stimuly...i na sladkou takto reagujeme (a na jiné chuťové vjemy), jenomže ve sladké samotné už je taky plusovost...chuťové vjemy a vjemy na kůži a genitáliích jsou možná jediné slasti, které se kvalitativně liší od jinak pořád stejné slasti/strasti napětí a uvolnění svalů
--
co dělá neurovědec? o něčem ve svém zrakovém poli - konkrétně mozku jakožto zrakovému objektu a jeho pochodům jakožto zrakem viditelným pohybům - tvrdí: toto jsem já! toto je moje viditelná strana! jakoby se viděl v zrcadle...je to správný pohled? jde o časovou kontinuální korelaci...jde také navíc o prostorovou korelaci? nikoliv...prostor je jen zrakový, do něj teprve umísťujeme hmatové vjemy
--
naše hmatové neboli propriocepční tělo jen zvykově koreluje s tělem viděným: v poruše mohu hýbat jen hmatovou rukou, zrakem viditelná ruka však může zůstat nehybná
v sense of agency, když plánuji pohyb, mám korelačně současně představu zrakového i hmatového pohybu ruky
můžu snáze abstrahovat od zrakového obrazu ruky než od jejího obrazu hmatového, ten je mi bližší, jsem to jaksi více já: když oddělím i ten, nezbude žádná ruka
--
co by mohlo být jáství mimo vědomí? vědomí by mohla být jen jeho "špička ledovce", malá část, malý projev, jako vzdálené vlnky oceánu...oceán pod tím by mohl být nehybný, věčný...to je však spekulace
--
co to znamená, že lokalizujeme bolest nebo emoce nebo napětí v ruce? jen to, že tento vjem korelačně přiřazujeme jistým částem našeho zrakového pole...v této korelaci však není jejich nutná spojitost ani identita, možná má hmatová ruka není mou zrakovou rukou, ač si to zvykově myslím
--
slova vnitřní řeči zesilují strastiplnost vjemů...bez vnitřního komentáře, že daný vjem je hrozný, bolestivý, negativní, by bolel mnohem méně
co to znamená, že se bojíme ztráty partnera nebo zaměstnání? to, že se nám v hlavě opakovaně objevuje vnitřním hlasem křičená věta ZTRATÍŠ PARTNERA, PRÁCI...samo toto křičení vnitřního hlasu je prožitkově neutrální, vadí až naše okamžitá tělesná reakce, tedy sevření těla
je třeba soustředit se na napětí těla: když ho pozorně vnímáš a vnímáš, co ho bezprostředně vyvolalo, můžeš se začít jen vědomým bdělým pozorováním a pozorností věnovanou tomuto napětí okamžitě uvolňovat!
co to znamená, že napětí věnuješ pozornost?
vnímáš ho detailně, bez slovního komentáře, přesně ho prožíváš, vidíš, jaké je, jaké skutečně je...a zjišťuješ, že nebolí tolik, jak ti lhal tvůj slovní komentář
--
jak může být radost rychlá a dynamická, když není napětím, ale uvolněním? možná jsou radostí i jiné vjemy než jen uvolnění svalů, třeba hmatu podobné vjemy, jakési rychlé dotyky, pohlazení, laskání, jakoby ovívání od vánku, provzdušňování...a nebo jde jen o rychlé a proměnlivé uvolňování malých částí těla na tváři, středu hrudi atd.
někdy k pocitům strasti či slasti nemusí docházet na daných místech těla, ale může se to dít jen v mozku, a mozek je tam jen může promítat
navíc toto vše je korelace: své hmatové pocity projikuji korelačně do částí svého zrakového pole, ve kterém je mé zrakové tělo...
jak vím, že mé zrakové tělo jsem skutečně já, že je identické s mým hmatovým tělem, s mou somatostezií a propriocepcí? nevím to...
--
co dělal Platón, když si představoval svou říši idejí? možná jen přeblikl do snového alternativního prostoru, ve kterém si vizualizujeme vztahy mezi pojmy, a tam si představoval geometrické vztahy mezi svými pojmy
kde jsou naše představy? před námi...a oči jsou aktivní
kde jsou naše myšlenky? umisťujeme je do prostoru naší hlavy...není to jen kulturně naučené, protože víme, že tam sídlí mozek? víme alespoň to, že při vnitřní řeči se trochu aktivizují, zachvívají hlasivky a cítíme jemné napětí v uších
co když věnuji pozornost různým částem svého těla? mé oči se jemně podívají jejich směrem, má pozornost jim není okamžitá
--
touha je vždy určité napětí, tedy strast
má otrávenost: ochablost svalů obličeje, která hned přejde do strastiplného sevření na hrudi...sama ochablost v obličeji není strastná, ale napětí zamračeného obočí už ano
více než pestrosti vizuálních a sluchových a slovních dat se věnuj tomu, zda a kdy a jak moc jsi napjatý!!!
významy věcem dávají jen slovní komentáře, které samy jsou prožitkově neutrální, ale vyvolávají tělesné reakce...jde o jakousi přímou následnost, asociaci (kauzalitu)
to, že vnitřní hlas často křičí nebo je ustrašený, v nás vyvolává tyto tělesné pocity napětí...navíc tento vnitřní hlas má naši barvu a rytmus, vliv je tedy větší
--
prostor je cosi vizuálního, zrakového...hmat nemá vlastní prostor, jen ho do zrakového prostoru umísťujeme...neexistuje hmatová ruka či hmatové tělo bez korelace s vizuální rukou či tělem...existuje jen posloupnost po sobě jdoucích hmatových vjemů
--
když se Eckhart Tolle přestal ztotožňovat se svým nešťastným malým jástvím, egem, jednoduše mu přestalo záležet na osudech, ziscích a ztrátách fyzického tělo, což mu přineslo pokoj, klid, tedy proces uvolňování zatuhlých svalů, což je blaženost...a pak stav permanentního uvolnění tělesného trupu, což je pokoj, klid
samo ztotožňování s egem nevadí, vadí to jen proto, že to produkuje strast, tedy napětí svalů
dále Tolle vnímal ticho, které charakterizoval jako úbytek myšlenek v hlavě o 80%...samy myšlenky nevadí, ale jeho myšlenky mu způsobovaly napětí v těle, tedy strast, proto se jich rád zbavil: měl pak pokoj a klid, tedy uvolnění tělesného trupu...myšlenky samy nebolí a nejsou strastné, ale jsou příčinou napětí a zatuhlosti tělesného trupu, proto vadí
--
co jsou ony rychlé, proměnlivé, krátké, malé strastné či slastné pohyby ve středu hrudi? buď mikropohyby prsních svalů, nebo si mozek podle vzpomínek z dřívějších vjemů napětí či uvolnění svalů vytváří jen sám v sobě, bez zapojení těla, tyto vjemy, a zpětně je projikuje do těla
--
jáství je zejména příběh, osobní příběh, osobní historie, autobiografie
náš mozek uvažuje v příbězích, naracích, proto strukturuje proud neosobních dat neosobního mechanismu těla, jeho neosobních a nahodilých a krátkodobých akcí do dramatického příběhu vytvářejícího jednotnou dějovou linii, smysluplné akce, činy, jednání jeho hrdiny....takto mozek zpracovává a spojuje data, velmi často pracuje s daty pomocí příběhů...mozek miluje filmy a historii! :-) ale ne pozitivistickou historii neosobních dat, ale velkých vyprávění hrdinských činů králů a vojevůdců!
--
ovládám své myšlení? co je to, když se soustředím a chci myslet na Napoleona? cítím napětí svalů hlavy, zírám do prázdna a tímto predikuji či spíše očekávám, že toto tělo bude asi za chvíli produkovat věty o Napoleonovi...
když se snažím si něco vybavit z paměti nebo si představuji nějaký fantazijní vnitřní obraz/představu, cítím napětí svalů hlavy
odtuď část iluze, že myšlenky vymýšlím, vytvářím já: je zde námaha, napětí svalů hlavy, takže se zdá, že já jsem autorem těchto myšlenek
co se děje, když tzv. vymýšlím myšlenku?
oči se dívají nahoru a do strany, asi aby se mozek nezaměřoval na dívání, ale přemýšlel...proč se oči zcela nezavřou? asi pro jistotu, aby zůstal přehled o vnějšku, kdyby přišlo nějaké nebezpečí, výzva či cosi lákavého
co se dále děje, když tzv. vymýšlím myšlenku?
cítím napětí svalů v hlavě, snažím se vyprázdnit prostor vědomí, soustředit se jen na dané téma a jaksi vnitřně poslouchat, naslouchat, co se objeví, co přijde
někdy si opakuji pro sebe či nahlas jisté klíčové slovo, jméno, název, téma, na které se snažím přijít
než vykonám pohyb rukou či než něco řeknu, mohu si předem v představách či vnitřní řeči přehrát různé varianty pohybů či vět
ale nemohu si předem ve vnitřní řeči přehrát její komponenty
mohu si ale říci: teď na to nebudu myslet. nebo: teď budu myslet na něco jiného, nebo budu myslet bez hrubých výrazů, budu myslet soustředěněji, vrátím se k předešlému tématu, budu myslet na Napoleona, spojím tuto větu s předešlou myšlenkou, toto s tím nesouvisí, měl bych to promyslet znovu, zkusím to pomaleji, už se opakuji...
jsou to jakési usměrňující příkazy, mé predikce-očekávání, které informují, co zhruba asi přijde potom...někdy jsou to souhrnné popisné rekapitulace...neříkají ale, co přesně přijde, spíše usměrňují další tok...jako když se na obrazovce počítače objeví řádek s jakýmsi obecnějším popisem budoucího trendu, co se bude objevovat dál, jakýsi obecnější pokyn, povel, obecnější téma, obecnější program či plán pro dvě tři následující věty nebo i pro následujících pět minut řeči...někdy jen obecnější shrnutí, popis, rekapitulace právě řečeného a toho, kam to směřuje a zda v tomto směru chci pokračovat nebo ho chci raději zvrátit někam jinam...
ovšem i tento pokyn jsem nezvolil a nevyrobil, zkrátka se jen sám od sebe spontánně objevil, ukázal, a já mu naslouchám, přijímám ho
mnozí neurotici se až moc řídí svým vnitřním hlasem, který je emočně naléhavý...klidnější lidé ho zpochybní, řeknou si: JE TO PRAVDA? JE PRAVDA, CO MI ŘÍKÁ TENTO MŮJ VNITŘNÍ HLAS? MĚL BYCH TO SKUTEČNĚ DĚLAT? A MĚL BYCH TO DĚLAT AŽ TAK MOC? ale to, zda se toto zpochybnění objeví, není v naší moci...když se objeví, může usměrnit a predikovat další směřování toku vnitřní řeči
--
co je to, když s větou souhlasím? je to zejména behaviorální a dispoziční záležitost: zvyšuje to tendenci tohoto těla produkovat věty, které na větu navazují, doplňují ji a rozšiřují
co to znamená, když jsem o něčem přesvědčen? pocity na to jsou různé
co to znamená, když s něčím nesouhlasím? cítím napětí v těle, jakýsi odpor
--
jsme tichým hlasem v hlavě, nebo ho jen posloucháme?
když jím chceme být, staneme se onou silou, která ho vydává, nese, realizuje...ale nevnímáme jeho obsah....a nikdy nemůžeme tehdy vytvářet přímo jeho obsah, jsme jen silou, která ho nese
když chceme obsah tohoto tichého hlasu vnímat, musíme se stát spíše jeho posluchači než těmi, kdo ho jako síla nesou či realizují
když chci hlasem tzv. být, zvýší se napětí...zřejmě proto, že větu vnitřně říkáme důrazněji, téměř křičíme, což vyvolává tlak kůže a hlavně svalů lebky
iluze konatele je toto: predikce akce a pocit napětí svalů při jejím realizování
iluze konatele pohybu ruky je toto: predikce a OČEKÁVÁNÍ zrakově-propriocepční představy pohybu ruky a následné pociťování/vnímání napětí svalů ruky při realizování tohoto pohybu
co je to očekávání? vlastně tam očekávání NENÍ...je tu jen obrázek, plán pohybu a následný pohyb
iluze myslitele je toto: predikce tématu či základního směřování myšlenky, pociťování námahy svalů hlavy, následné vnímání/poslouchání zvuku věty
iluzi toho, kdo vytváří pocity nemáme, nemyslíme si, že řídíme či vytváříme své pocity, ty prostě jen vnímáme, jsme jejich pasivními pociťovateli, příjemci, vnímateli, proživateli, jen je zakoušíme
možná naši předkové neměli ani iluzi myslitele a jednoduše věty v hlavě halucinovali, vnímali, slyšeli, poslouchali je a nemysleli si, že je nějak regulují a vytvářejí
my obvykle také jen vnímáme věty v hlavě, ale někdy některá věta predikuje další vývoj myšlení a může způsobit zastavení či přejití dalších vět na jiné téma nebo spustit tzv. vybavování, soustředění, což je na úrovni vědomí jen napětí svalů hlavy
--
slovo je zvuk a odkaz k hlavně zrakovým datům
často jen k vzpomínaným zrakovým datům
na tyto vzpomínaná zraková data reagujeme silně, staženími či uvolněními těla
toto reagování našeho těla je velmi důležité...tělo reaguje často hned, mechanicky, automaticky se sevře v obraně nebo otevře v přijetí...sevře v pocitu nebezpečí a cizoty a otevře v pocitu známosti, blízkosti, bezpečí, důvěry, domova...
slovo samo nemá sílu, ale odkazuje k zrakovým datům, které v nás vyvolávají napětí či uvolnění...v tom je síla slova
ale slovo vnitřní řeči je i emočně zabarvené, rychlé, pomalé, naléhavé...a i na tyto vnitřní zvuky reagujeme silně emočně stažením či uvolněním těla
vše je vlastně jen naší napínající nebo uvolňující se reakcí (napětí/uvolnění zejména tělesného trupu) na zvukové a zrakové stimuly...někdy i na chuťové, hmatové,...
co je jistě?
zrakové vjemy, tupá bolest v koleni,...
spíše tupá bolest...když řeknu tupá bolest v koleni, již jsem přiřadil vjem bolesti k svému konstruktu ze zrakových vjemů, kterému říkám "koleno"
my na zrakové a sluchové stimuly reagujeme prakticky neustále: je to občas přerušovaný proud hmatu podobných stimulů, které jsou někdy pozitivní a jindy strastné, někdy neutrální, někdy tak něco-mezi pozitivním a neutrálním nebo dokonce pozitivním a negativním nebo mezi negativním a neutrálním...jsou různě silné a mají snad různý charakter, jakost (ostrý, tupý, sladký,...)...nevylučuji ani možnost, že jsou to jen různé kvantity plusu a minusu, že jde jen o jediný druh napětí či uvolnění reagující na rozličné stimuly zrakové a sluchové...u sladké chuti, která je současně plusová, je to ale obtížné: zdá se, že zde je plusovost už v samotném stimulu, takže by všechny plusové stimuly nebyly jen kvantem napětí či uvolnění
ale kromě chuti a hmatových vjemů (kůže, genitálie) je zbytek snad jen kvantem plusového a minusového napětí...když je napětí silné, říkáme, že jde o ostré prudké vjemy, když slabší, mluvíme o tupých, jemných, lehkých vjemech...takže napětí by bylo jen jediného druhu a je jedno, která část těla se napíná...
a co odlišnost tíživého a svíravého napětí? to druhé má zřejmě rychle za sebou proměnlivé kvanta (rychle se měnící vyšší, nižší, a jejich gradace) minusových stimulů, aby nás aktivizovalo, to první je jen monotónní řadou/proudem/tokem za sebou jdoucích stejných intenzit negativních stimulů, protože při tíži už jsme spíše letargicky rezignovali...
ostrá hranice mezi neutrálním a slabě intenzivním minusovým stimulem napětí svalů není, stejně tak mezi neutrálním a slabě intenzivním plusovým stimulem...i když je tu možnost, že každý stimul už je vlastně plusový nebo minusový, ale pokud slabě, je skoro neutrální! tak to nejspíše bude!
takže: rozdíl je jen v plusovosti a minusovosti a v kvantu napětí/uvolnění....a pak v tom, jak rychle se dané plusové nebo minusové stimuly různých velikostí střídají, někdy jdou monotonně za sebou, někdy může plusový stimul vystřídat minusový a ten zas je hned vystřídán plusovým, někdy minusovost či plusovost graduje, kolísá....to vše v reagování těla na různé zrakové a sluchové stimuly...i na sladkou takto reagujeme (a na jiné chuťové vjemy), jenomže ve sladké samotné už je taky plusovost...chuťové vjemy a vjemy na kůži a genitáliích jsou možná jediné slasti, které se kvalitativně liší od jinak pořád stejné slasti/strasti napětí a uvolnění svalů
--
jak se liší nuda jako napětí těla od strachu jako napětí těla? je to jiná kaskáda, jiný tok negativních stimulů napětí svalů těla...jejich odlišná posloupnost, gradace, monotonnost, přeskakování, seskupování kontinuálně v čase...v každém okamžiku je vždy jen jeden stimul, který je buď plusový nebo minusový a má určitou intenzitu...jinou jakost nebo kvalitu nebo charakter nebo tvar nebo strukturu nemá, jen my si ho umísťujeme do vizuální mapy těla jako napětí určitého svalu či partie těla...sám však nemá prostorové určení ani žádnou kvalitu/jakost....má jen intenzitu a plusovost nebo minusovost, to je celé...!
ty kaskády vzruchů jsou velmi proměnlivé, dynamické, pořád jiné!
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!