SPOR O UNIVERZÁLIE
já spor nemám: univerzálie mimo svět jsou nepodloženou spekulací...plný nominalismus je sebevyvracející se...uznávám umírněný realismus, ale je třeba říci, že my ve vědomí nemáme pojmy, jen slova/znaky, ale skrze tyto znaky uchopujeme obecniny, které jsou ve světě...
pojem je obsah, význam, smysl slova...a toto ve vědomí není...je tam jen zvuk slova...
pro to, že tam význam není, hovoří přímá zkušenost, evidence, kterou si můžeš sám vyzkoušet: co máš v hlavě, když ti tam znějí tzv. "myšlenky"? Máš tam jejich význam? jak vypadá??? Významy detekuje mozek jako celek, hlavně jeho nevědomé oblasti, vědomí je jen špička ledovce...Ve vědomí se občas ke slovu objeví obrázek (slovo LEV někdy vyvolá obrázek lva, někdy jen pocit, někdy vůbec nic), někdy pocit, někdy jednoduché schéma, primitivní vizualizace třeba vztahu "být větší než": představím si třeba jednoduché zrakové schéma dvou věcí, z nichž jedna je větší a třeba ještě šipku, která to ukazuje...
pro mozek je zbytečné, aby ke slovům ve vědomí vždy znovu dával významy, vědomí by se zbytečně přehlcovalo, jeho kapacita je malá: vědomí není nádoba, ale jen momentální vteřinové okénko s chudým obsahem, který se neustále mění...navíc, významem je obecnina, která je plně jen ve světě, zatímco v mysli je vždy jen její konkrétní příklad či příklady: neumím myslet stolovitost, ale dispozičně vím, co znamená: předvedu si ve fantazii různé její příklady, různé konkrétní obrázky stolů...obvykle však v mysli nejsou ani tyto konkrétní obrázky stolů, ale jen plané/holé zvuky...takže když filozofuješ, tvé vědomí z toho moc nemá: jen zvuky, občas nějaký obrázek, což je u abstraktních pojmů málokdy...to už je lepší beletrie, její slova občas nějaké obrázky ve vědomí vyvolají...
zdůrazňuji: vědomí není prostorná statická nádoba, ale jen momentální vteřinové okénko s chudým obsahem, který se neustále mění
významy nejsou ani v nevědomí, tedy nejsou tam v podobě jakýchsi plnohodnotných platónských obecnin, ale jen jako shluky dat, které obvykle kdysi byly nějak ve vědomí, hlavně když jsme se dané slovo učili...vědomí ani nevědomí tedy plně obecniny nemyslí, ale nevědomí je schopné je ve světě detekovat, rozpoznat
ani v nevědomí však obecnina není ve své obecné podobě, ale je tam uložena jenom tak, jak jsme se ji učili: ve formě konkrétních příkladů, z nichž však nevědomí umí obecninu na nových příkladech rozpoznat...je to tedy dispoziční schopnost našeho nevědomí: na základě konkrétních příkladů z paměti umí nevědomí našeho mozku rozpoznat, že i nový konkrétní příklad je třeba opět "lvem"...nevědomí však nemusí provádět přímo abstrakci obecnin z jednotlivin, jen je umí rozpoznat...jak vím, že tuto abstrakci nevědomí neprovádí? protože neumí do vědomí dodat přímo abstraktní obecniny, ale jen jejich konkrétní příklady!
v jistém smyslu však abstrakci nevědomí provádí, jinak bychom nepoznali to, že další jednotlivina opět spadá pod obecninu...neprovádí ji však tak, že by ve vědomí či v nevědomí byl abstraktní pojem/obecnina, ale je to spíše výpočetní/dispoziční schopnost našeho mozku, která v nové jednotlivině rozpozná obecninu...nevíme, jak to děláme, nenahlížíme do platónské říše idejí, jednoduše mozek počítá, zcela mechanicky, umí to najít...ale ne tak, že by měl v databázi obecniny, má jen schopnost je najít...podobně jako kvalitní filmový kritik nemá v mozku ideu/obecninu/pojem/abstraktní entitu dobrého filmu, ale umí ho poznat, když sleduje konkrétní filmy...ani neví jak, jednoduše to umí: nevědomí k nám promlouvá jako "hlas intuice", což je jakýsi cit, pocit...
abstrakci si nesmíme představovat primitivně: jako osekání obecného z jednotlitého...mozek nemusí mít vypreparované osekané vysekané obecné jako samostatnou entitu, jako ideální obecný pojem, musí mít jen schopnost obecné v dalším jednotlivém rozpoznat, nepotřebuje obecné poznávat samostatně, odděleně...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!