plátno

motorka - je tam strach, ale hlavně euforie z rychlé jízdy, a není tam námaha jako u jiných adrenalinových sportů

adrenalinové sporty - často tam není námaha, ale strach

motorka vychází dobře

TOK DAT

- prvořadá změna, protože to u všech dat

- buddhistické tři charakteristiky: pomíjivost, strastiplnost a neosobnost platí

- zrakové = rovina/2D + barevnost - dělí se na focus a periférii (zde opravdu víc kválií najednou, jenom zde!), sluchové = zvuk (výška tónu, hlasitost, kvalita/barevnost tónu), tělesné = vnímání těla (zrakový objekt jako každý jiný, specifický tím, že je v zrakovém poli celkem často)


- z vnitřního hlasu ne vždy pseudozvuk, ale někdy jde jen o napětí hlasivek, a to patří do tělesných dat

- fenomenologická plocha vždy stejně velká, ať už se dívám na víc vzdálených předmětů nebo na jeden jediný předmět zblízka

- mohu se dívat pozorně na jednu věc (focus) nebo na více věcí současně, ale ne tak pozorně (panoramatický pohled, nebo mindfulness)

- plochost/rovina = plátno je stálou vlastností zrakových dat, tedy 1/3 času

- když nemám brýle a tzv. vidím rozmazaně/rozostřeně, tak to jsou neostré přechody mezi barvami

neostrý  přechod = kontinuální opravdu postupný přechod, že se nedá stanovit hranice, kde končí jedna barva a začíná jiná, druhá

vědomí = množina/soubor minulých, přítomných a budoucích kválií

kvále = subjektivní prožitek, vlastnost, datum, informace

jaký je rozdíl mezi focus a panoramatickým pohledem? focus víc ostré přechody, panoramatický pohled víc rozmazané, neostré předěly mezi barvami?

vnímáme mikropohyb? obtížné určit


---------


- pětina nebo šestina vteřiny je nejmenší vnímatelný úsek času (alespoň pro běžné vědomí), nejde určitě vnímat všechny dílky, vždy půjde jen o hrubý odhad, ale čím pečlivěji pozorujeme a víckrát opakujeme, tím je to přesnější...taky v každé pětině vteřiny není strast/slast, ale jen v cca 1/6 času jsou slast nebo strast

----------


"Zločin" zde chápu jako právní, nikoliv morální pojem. Tresty by vznikly ze vzájemné dohody sobců, vlastně dost podobně jako u Hobbesova Leviathana. Proti sadistickému vrahovi se postaví většina ostatních sobců, a on - ze sobeckých důvodů, protože nechce být popraven - zabíjet nebude. Trest je obranou zájmů jiných sobců, když jim potrestaný narušoval jejich slast a přidával strast. O staré a nemocné se i dnes starají placení zaměstnanci, a často kvůli penězům, i když se mezi nimi v naší společnosti najdou altruisté, kteří to berou jako poslání, což ale znamená jen tolik, že tím naplňují nějakou svou psychologickou potřebu naplnění skrze "nezištnou službu". Starost o děti se dnes neděje z morálních důvodů, ale spíše z důvodů biologické potřeby (asi primárně žen), také z důvodu tradičního pro-rodinného kulturního tlaku. Biologickou potřebu mají i sobci.

POMÁHAT NEBO NE?

Ještě doplňuji toto své "v naší společnosti se najdou altruisté, kteří pomoc druhým berou jako poslání, což ale znamená jen tolik, že tím naplňují nějakou svou psychologickou potřebu naplnění skrze "nezištnou službu" takto: tito lidé si skrze naplnění své potřeby psychologického smyslu opravdu velmi zesilují svoji slast...Ovšem je vážnou otázkou, zda námaha služby, tedy strast z práce (třeba v hospicích a LDN a nemocnicích) je touto slastí z naplnění psychologického smyslu převážena.

Myslím, že většinou ne, a proto je jejich postup iracionální, tedy je jejich motivační systém sadistický a žene je do něčeho, v čem pak jejich prožívající systém trpí. Jsme ale většinou bohužel všichni masochisté: chceme něco, u čeho pak po většinu času trpíme, jen třeba kvůli troše té slasti na konci (nebo na pomíjivém krátkém slastném vrcholku uprostřed)...Příklady takovýchto masochistických činností: běh, intenzivní cyklistika, vždy posilování apod.

----

Stres napíná i ramena a honí část paží

Hůř se při stresu nadechuje, až bolestivý pak nádech je

Až bolest ve středu hrudi

Spěch je stres, stres je strast napětí

Prudké sevření středu hrudi poté, co si člověk uvědomí, tedy řekne, úzkostnou myšlenku

Nemusí si ji říct jako celou větu, spíš jen její část

--

Udělat přesněji vlastnosti toku dat vědomí a vlastnosti slasti/strasti a jejich gradace, oscilace...vlastnosti proudu slasti, strasti, kolísání jejich intenzit v průběhu dne, mezer mezi nimi...zda víc strasti ráno, večer, v stáří, u žen, jiný průběh má hněv, smutek, strach,

PRŮBĚHY EMOCÍ

Emoce mají podobné průběhy:

Ostrý nástup, pak spadnou do průměrné hladiny

Je to přerušováno mezerami zrakových, sluchových a neutrálních tělesných dat i jinými emocemi

U hněvu i záblesky slasti – energie, pocit dominance, drive

Sladkobolný smutek, takže i tak kus slasti, i když méně než u hněvu

Ve strachu pozitivní touha po klidu, jinak strach jen svírající strastné napětí

Negativní emoce nejsou nikdy na konkrétním místě, jen to tam mozek rychle umístí!!!

Osvícený by řekl, že to v těle není, a tak na to nezáleží

Jenomže i kdyby bolest visela u stromu, korelace bolesti s osudy zrakového/viditelného těla je zřejmá

Jinak je naše zrakové tělo opravdu jen zrakový objekt/věc jako každý jiný, jen je relativně ve zrakovém poli tento objekt přítomen nejčastěji, nejstabilněji

Když ho někdo trefí šípem, bolest zde je, byť by byla třeba cítěna u stromu

Záznamy:

Excel, červenou značit strast, modrá pro slast, žlutá pro zraková data, zelená pro sluchová data, fialová pro neutrální tělesná data (druhou polovinou tělesných dat jsou emoce, tedy pozitivní emoce = uvolnění = slast, negativní emoce = napětí = strast)

Průběhem emocí není křivka, ale přerušené body

I když se vynechají mezery zrakových, sluchových a neutralních tělesných dat, tak ani pak to není křivka, protože intenzity emocí dosti skáčou, nejdou kontinuálně

Proud vědomí jako dravá bystřina, protože rychlé a chaotické, ale přesto proud, protože kontinuita

K ČEMU JE POCIT NAPLNĚNÍ?

Psychologický smysl je výborným instrumentem pro zisk skutečného smyslu, tedy slasti

O SPORTU

někteří si přikládají pod kotlem aby trpěli víc a pak měli víc opiátů: u sportu, protože když si neposouvají hranice, stane se to rutinou, tedy nudou, a mozek už nebude vyplavovat opiáty a endorfiny…ty mozek vypouští jen jako motivaci při velké námaze = strasti nebo bolesti = strasti. Jde doslova o přirozené opiáty, uklidňovače.

intenzivně sportovat 2-5 minut denně, aby byla kondice bez dlouhé strasti z dlouhého sportování

------

BYL BY SOBECKÝ SVĚT ZLÝ?

kde by byli všichni sobci, možná by svět byl i lepší!!

proč? protože negativní emoce způsobují strast, takže by si sobci eliminovali hněv, averzi vůči druhým

+ altruismus k druhým naopak často způsobuje slast

také platí, že by toto asi postupně převážilo oproti darebáctví, které je hédonicky nevýhodné

+ šťastní lidé nebývají moc zlí

------------

Mindful pozorovaná bolest opravdu bolí méně, ale platí také, že mindful pozorovaná slast je méně příjemná! Což je ale při poměru 25:1 ve prospěch strasti stále výhoda, protože slasti je stejně méně. Stačí zpočátku "čárková metoda": po určitý časový úsek si dělej čárky, když pocítíš strast a křížky, když pocítíš slast, neřeš zpočátku jejich intenzitu, a až později si stanov jejich intenzitu jednoduše jen na dvě možnosti: více a méně intenzivní, až pak přidávej další stupně intenzity.

musíš sám vědět, zda máš během dne mindful typicky...předpokládám, že ne...ale rozumím tomu, že při sebeponoření naskočí...ale to je spíš výhodou pro tvou pozici, redukuje to strast...a pokud i potom ti vyjde převaha strasti, bude to zase bod pro nás :-) každopádně mindful je přece jen něco jiného než systematické pozorování/registrace toho, co se děje...od přílišné uvolněnosti tě může "zachraňovat" právě úsilí to zaznamenávat.

opravil bych XY „při sebeponoření spíš vidím, že to až vlastně celkově nevadí" na "vadí to méně, protože strast je oslabena mindful postojem".

Jan Votava Tondův úvodní text by mohl vyvolávat dojem, že psychologický smysl zcela odmítáme. My však uznáváme, že i pokud je konečným praktickým cílem slast, psychologický smysl života je faktorem, který lidem ke štěstí zásadním způsobem pomáhá. Právě pomoc druhým je věcí, která může mnohým psychologický smysl života poskytovat.

Jan Votava Pro všechny platná a závazná morálka (platná i pro popsaného sadistického vraha) existuje řekl bych jen tehdy, pokud lze nějak ukázat, že plnění morálních příkazů je objektivně hodnotné (a hodnotné i pro toho vraha), že toto plnění je ve slovníku této diskuse skutečně smysluplné. Neplatí tedy námitka z neexistence takové morálky třeba i proti již dříve probíranému existencialismu?

dýchej!

NEGATIVNÍ EMOCE A DÝCHÁNÍ

nejdříve připomenutí toho, co jsem psal před chvílí:

"břišní bránice se při nádechu napíná, což je strast, při výdechu se uvolňuje, což je slast

naopak horní cesty dýchací (průdušky apod.) se při nádechu uvolňují (cítíme slastné uvolnění), zatímco při výdechu jde spíše o napětí, strast, tedy se stahují"

a z toho lze vyvozovat toto:

když mám negativní emocí sevřený střed hrudi, obtížně se mi nadechuje: nádech vyžaduje uvolnění horních cest dýchacích (snad průdušek), což je nyní, když je mám negativní emocí sevřené, problém...a když negativní emoce = tíha ze středu hrudi odejde, říká se správně: konečně můžeme volně dýchat, přesněji: konečně se můžeme volně nadechnout

také orgasmus může způsobit rychlé slastné uvolnění ve středu hrudi, díky čemuž se nám velmi lehce, svobodně nadechuje (obvykle jen pár vteřin, a to je součástí velkého uvolnění po orgasmu, možná hlavní složkou tohoto uvolnění)

naproti tomu když mi strach svírá bránici, takže mám napjatou břišní bránici, nemůžu pořádně vydechnout, protože to vyžaduje uvolnění břišní bránice...až když strach přejde, můžeme si oddechnout, můžeme klidně/v klidu vydechnout...ale když mám napjatou bránici, také se mi špatně nadechuje, protože břišní bránice se při nádechu normálně napíná postupně, kontinuálně, zatímco strachem je už napjatá vcelku, takže neusnadňuje proces postupného přirozeného nadechování

---

DÝCHEJ POMALU A ZHLUBOKA!

rady na regulaci dechu pomáhající uvolňovat a "prodýchávat" střed hrudi nebo břicho/břišní brániční sval mohou být velmi důležité a cenné jako lék na negativní emoce

hedoné 1000

kde všichni sobci, možná by svět byl i lepší - protože negativní emoce způsobují strast, takže by si sobci eliminovali hněv, averzi vůči druhým + altruismus k druhým naopak často způsobuje slast
- asi by to převážilo oproti darebáctví, které hédonicky nevýhodné
+ šťastní lidé nebývají moc zlí

+ drogy + virtuální realita + elektrody v mozku

a co antinatalistický svět? propagace eutanazie, potratů, možná války

--------

k pozitivnímu myšlení:


a) jaký je svět

b) jaký jsem já

c) jací jsou druzí

d) jak se mi daří

e) jak vypadá budoucnost, co mě čeká

f) jak vypadá můj život

- zvolit si ty příznivější interpretace

---------

co tady převáží?:
%

%

časté je i to, že po slasti přichází v dalším prožitkovém okamžiku strast - ba dokonce je v případě slasti pravděpodobné, že v rámci jedné vteřiny přijde po ní spíše další strast než slast, protože strast je 10x častější než slast...

ale je třeba upřesnit, že 10x větší četnost strasti oproti slasti sice platí, avšak když už slast máme, obvykle je asociována s další slastí v bezprostřední budoucnosti, čímž je větší šance, že po slasti přijde strast, poněkud zeslabena

a) jak kdy

b) podle velikosti slasti, když velká, tak spíš bude pokračovat zase slast

c) spíš většinou převáží slast, zas taková diskontinuita v prožívání není

--------

toto je špatně:

jestliže pravděpodobnost/šance, že trpíme v prožitkový okamžik (což je tedy 1/5-1/6 fyzikální vteřiny) byla 5:1 a pravděpodobnost/šance, že si v prožitkový okamžik užíváme byla 50:1, potom pravděpodobnost, že trpíme v právě tuto fyzikální vteřinu v alespoň jednom z jejích 5-6 prožitkových okamžiků je téměř 100%, zatímco pravděpodobnost, že v této jedné fyzikální vteřině v alespoň jednom z jejích 5-6 prožitkových okamžiků cítíme slast je 10%

počítáme s nahodilým objevováním, což je aproximace, ale hrubá, protože tam máme často emocionální kontinuitu

šance, že v jedné vteřině bude strast je 2/3

a ve dvou vteřinách - šance, že bude strast je 85%

a ve třech vteřinách - šance, že bude strast je 95%

protože v jednom prožitkovém okamžiku je šance 20% na strast, takže 80% pravděpodobnost, že tam není strast

jen v 1/6 času máme emoce - díky větší četnosti strasti to bereme zjednodušeně tak, že v 1/6 denního času trpíme - takže máme šanci cca 17% že budu trpět v jednom okamžiku (nejpřesněji: trpíme v 1/6 času neboli poměr 1 : 5 pro to, že budeme trpět)

pravděpodobnost, že budu trpět dva okamžiky za sebou jdoucí je 0,17 x 0,17, tedy skoro 3%

nás zajímají za sebou jdoucí okamžiky, kdy nebudeme trpět, tedy opak než 0,17, tedy  0,83 - za tři vteřiny, což je 15 prožitkových okamžiků, je to 0,83 na patnáctou (mocnina), a vyjde 6% - takže je šance 94 %, že trpět budeme

Lze říci, že během tří za sebou jdoucích vteřin budeme alespoň na jeden prožitkový okamžik (1/5 vteřiny) trpět s pravděpodobností 95%.

Ignoruje se zde emocionální kontinuita, ale za 3 vteřiny tolik změn a chaosu, že diskontinuita je celkem dobrá první aproximace.

--------------

JSEM SI JISTÝ, ŽE V NÁSLEDUJÍCÍCH TŘECH VTEŘINÁCH BUDETE TRPĚT!

Lze říci, že během tří za sebou jdoucích vteřin budeme alespoň na jeden prožitkový okamžik (1/5 vteřiny) trpět s pravděpodobností 95%.

Ignoruje se zde emocionální kontinuita, ale za 3 vteřiny tolik změn a chaosu, že diskontinuita je celkem dobrá první aproximace.

Pokud se ptáte, jak jsem na to došel, tak nedošel, vůbec nevím - zeptejte se Jan Votava

slast - že bude v prožitkovém okamžiku je 1 : 50 - šance 98%, že v jednom mikrookamžiku nebude slast a 2%, že slast bude

73ˇ% že ani ve 3 vteřinách nebude žádná slast

54% že za 6 vteřin nebude žádná slast

takže za 3 vteřiny - 94%, že budu mít strast a 27%, že budu mít slast

---

1 dílek z 60 okamžiků je slastný, tedy 1:59

- sladká chuť je nejistá, vnímáme u sladkých jídel vůně + taktilní vjemy na jazyku při rozpouštění cukru + slastné uvolnění jinde na těle, obvykle na středu hrudi

--

CO NÁS TO SVÍRÁ VE STŘEDU HRUDI?

hodně negativních emocí je spojeno se svíravým pocitem ve středu hrudi, hodně pozitivních pocitů, i euforických (spokojenost po dobrém jídle, při orgasmu) je spojeno s uvolněním také ve středu hrudi našeho tělesného trupu

co nás tam při strasti svírá a co se nám tam naopak slastně uvolňuje?

a) je to sval pod kůží? Moc svalů tam nemáme, je tam téměř hned hrudní kost. Ale velikost svalu nemusí hrát nutně roli: na hlavě nás také bolí malé svaly na lebce...

b) může jít o projekci mozku na místo, kde se reálně nic svírat nebo napínat nemusí, ač to tam cítíme

c) může jít o sevřená nebo naopak uvolněná záda, zádové svaly, jejichž napětí či naopak uvolnění cítíme ve středu hrudi (možná i sevřenost ramen, šíje zde může hrát roli)

d) může to souviset s dýcháním, dýchacími svaly

zdá se, že souvislost s dýcháním je zřejmá - je to podobné pocitu, jako když nemůžeme "popadnout dech", jako když se nemůžeme nadechnout, nebo jako když vydechneme a záměrně se dlouho nenadechneme

břišní bránice se při nádechu napíná, což je strast, při výdechu se uvolňuje, což je slast

naopak horní cesty dýchací (průdušky apod.) se při nádechu uvolňují (cítíme slastné uvolnění), zatímco při výdechu jde spíše o napětí, strast, tedy se stahují



---------

JAK JE TO SE SMÍCHEM?

jde o rychlé rytmické pohyby bránice

dýcháme pravidelně pořád během smíchu?

asi ne, postupně rytmicky vzduch vydechujeme a až jednou za čas se zas nadechneme

když už nemáme vzduch, přerušíme rytmické vydechování, rychle se prudce nadechneme a pak pokračujeme ve smíchu dále

----------

PROČ JE STRAST NEJVÍC PŘÍTOMNÁ VE STŘEDU HRUDI A BŘIŠE?

první a evolučně nejdůležitější emocí je strach - ten mozek umístil hlavně do břicha, protože ho modeloval zřejmě od důležitého předchůdného pocitu, kterým je nevolnost: už našim vývojově starším předkům bylo často špatně od žaludku, když něco špatného snědli, což pro ně bylo důležité, takže mozek potom napodobil tento tělesný pocit a udělal z něj strach...takže strach se patrně vyvinul z pocitu nevolnosti od žaludku

mnoho negativních pocitů pak máme ve středu hrudi - zde mozek napodoboval patrně naše problémy s dýcháním, špatné pocity a bolesti a tlaky/napětí/svírání ve středu hrudi, když jsme se nemohli nadechnout...opět jde o evolučně zásadní pocit: když se nemůžeme nadechnout, maximálně jsme díky nepříjemnému pocitu ve středu hrudi motivováni k tomu přece jen se jakkoliv o nádech pokusit...

kdy se naši předkové nemohli nadechnout? když se topili, když jim něco zaskočilo, když je protivník škrtil, když jim někdo při boji vyrazil dech, když je škrtil třeba i had,...mozek pak použil tento pocit jako model pro tzv. psychické pocity jako je deprese, smutek, rozrušení, hněv, nelibost, které často cítíme jako svírání právě ve středu hrudi, a toto svírání je podobné tomu, jako když se nemůžeme nadechnout, a když je silné, tak už skutečně bolí: zcela podobně, jako nás tam bolí tehdy, když nemůžeme popadnout dech nebo máme zánět průdušek...

-------

ono to jde vyvolat ta deprese nejen zadržováním dechu po výdechu, ale také zadržováním dechu při nádechu

----------------

NEGATIVNÍ EMOCE A DÝCHÁNÍ

nejdříve připomenutí toho, co jsem psal před chvílí:

"břišní bránice se při nádechu napíná, což je strast, při výdechu se uvolňuje, což je slast

naopak horní cesty dýchací (průdušky apod.) se při nádechu uvolňují (cítíme slastné uvolnění), zatímco při výdechu jde spíše o napětí, strast, tedy se stahují"

a z toho lze vyvozovat toto:

když mám negativní emocí sevřený střed hrudi, obtížně se mi nadechuje: nádech vyžaduje uvolnění horních cest dýchacích (snad průdušek), což je nyní, když je mám negativní emocí sevřené, problém...a když negativní emoce = tíha ze středu hrudi odejde, říká se správně: konečně můžeme volně dýchat, přesněji: konečně se můžeme volně nadechnout

naproti tomu když mi strach svírá bránici, takže mám napjatou břišní bránici, nemůžu pořádně vydechnout, protože to vyžaduje uvolnění břišní bránice...až když strach přejde, můžeme si oddechnout, můžeme klidně/v klidu vydechnout...ale když mám napjatou bránici, také se mi špatně nadechuje, protože břišní bránice se při nádechu normálně napíná postupně, kontinuálně, zatímco strachem je už napjatá vcelku, takže neusnadňuje proces postupného přirozeného nadechování

hedoné 101

JAK VELKÁ JE ŠANCE, ŽE BYCHOM TRPĚLI ČI MĚLI STRAST/SLAST KONTINUÁLNĚ TŘEBA JEN JEDNU CELOU FYZIKÁLNÍ VTEŘINU?

spíše malá, pomineme-li silné bolesti nebo orgasmus

jindy se v proudu dat střídají velmi rychle vedle pocitů zraková data, zvuková data a neutrální tělesná data (druhá polovina tělesných dat jsou pocity)

jelikož fyzikální vteřina se skládá z 5-6 prožitkových okamžiků, je celkem malá šance, že by všech 5-6 prožitkových okamžiků vyplňovala slast nebo strast, spíše je slast/strast v rámci jedné vteřiny prostřídána zrakovými, sluchovými nebo neutrálními tělesnými daty

a i kdyby výjimečně (orgasmus, větší bolest) trvala slast/strast bez přerušení celou vteřinu, obvykle by během ní měnila svoji intenzitu

časté je i to, že po slasti přichází v dalším prožitkovém okamžiku strast - ba dokonce je v případě slasti pravděpodobné, že v rámci jedné vteřiny přijde po ní spíše další strast než slast, protože strast je 10x častější než slast...

ale je třeba upřesnit, že 10x větší četnost strasti oproti slasti sice platí, avšak když už slast máme, obvykle je asociována s další slastí v bezprostřední budoucnosti, čímž je větší šance, že po slasti přijde strast, poněkud zeslabena

JAKÁ JE PRAVDĚPODOBNOST, ŽE TRPÍTE VS. MÁTE SLAST V PRÁVĚ TUTO JEDNU (FYZIKÁLNÍ) VTEŘINU?

jde o jinou otázku než byla ta, která se ptala, zda si užíváte/trpíte "právě teď"

proč?

protože "právě teď" je prožitkový okamžik, který je kratší než fyzikální vteřina: fyzikální vteřina se skládá z cca 5-6 prožitkových okamžiků

jestliže pravděpodobnost/šance, že trpíme v prožitkový okamžik (což je tedy 1/5-1/6 fyzikální vteřiny) byla 5:1 a pravděpodobnost/šance, že si v prožitkový okamžik užíváme byla 50:1, potom pravděpodobnost, že trpíme v právě tuto fyzikální vteřinu v alespoň jednom z jejích 5-6 prožitkových okamžiků je téměř 100%, zatímco pravděpodobnost, že v této jedné fyzikální vteřině v alespoň jednom z jejích 5-6 prožitkových okamžiků cítíme slast je 10%

samozřejmě platí, že v rámci jedné vteřiny můžeme cítit po sobě (dokonce někdy i víckrát) slast i

Trpím při sepisování těchto řádků?

 jak kdy! poměr 25:1 platí i zde...

ale je to spíš lepší, protože intelektuální aktivity jsou spíše tlumivé, uklidňující, tedy k neutrálu, takže ale pořád tak třeba cca 18:1 v prospěch strasti

CO JE ZÁSADNÍ?

stanovit si životní pravidla, která se zaměřují na redukci dlouhodobých strastí, tedy dlouhodobých negativních nálad (které trvají několik hodin a máme je opakovaně)

tedy nezaměřovat se na honbu za štěstím jako to dělá pozitivní psychologie, ale na snahu o duševní klid, dosažitelný redukcí strasti...strast je totiž četnější (10x častější než slast), a proto je třeba se z tohoto důvodu zaměřovat na ní a nikoliv na slast

proč? protože čas je lineární a postupný: z tohoto důvodu vždy máme právě jeden stav

a jelikož negativní stavy jsou 10 x častější než pozitivní stavy, setkáváme se s nimi 10 x častěji, a tedy bychom si měli stanovovat pravidla na redukci negativních stavů a nikoliv pravidla na navyšování pozitivních stavů

námitka: pravidla na navýšení pozitivních stavů nám ale navýší i jejich četnost, takže pak už neplatí, že je strast 10x častější

odpověď: člověk nedokáže učinit zase tak radikální změny, aby tak velký rozdíl mezi četnostmi strasti vs. slasti (10:1) obrátil, proto je dobré se stále zaměřovat na redukci dlouhodobých strastí

také platí, že strasti jsou v průměru cca 2,5 x intenzivnější, proto nás trápí víc než nám slasti, které jsou průměrně 2,5 x méně intenzivní, přinášejí blaha: i z tohoto důvodu je důležitější zaměřit se spíše na to, co nám více ubližuje, než na to, co nám přináší menší satisfakci, uspokojení (blaho)

další námitka: pravidla pro navýšení pozitivních stavů nám zvýší i jejich intenzitu, tedy bezprostředně výše uvedené neplatí

odpověď: odpověď je stejná jako u námitky s četností: nedokážeme změnit poměr průměrných intenzit strasti vs. slasti o tolik, aby námitka platila...někdo by řekl, že je to snazší u rozdílu intenzit než u rozdílu četností, protože se neliší tolik (četnost se liší 10x ve prospěch strasti, zatímco průměrná intenzita jen 2,5 x ve prospěch strasti)...ovšem není tomu tak, protože průměrná velikost intenzit slasti nebo strasti je dána také četností jejich jednotlivých výskytů, takže se nemůže změnit příliš mnoho, pokud se nezmění samotná jejich četnost, což, jak je napsáno výše, není snadné

MOŽNÁ JE SMYSLUPLNÉ BÝT HIKIKOMORI!

zvažuji, zda způsob života Hikikomori není výhodný - hodně uvolnění, spánku, bezpečí doma, klidu...v Japonsku jich je asi milión a tvoří tak asi jedno procento populace.

Tento způsob života nevede k velkým slastem, hledání velkých (avšak vždy poměrně krátkodobých) slastí za cenu namáhavého úsilí není výhodnou cestou.

Naopak cesta hikikomori vede k redukci strastí a klidu, a může být v tomto relativně efektivní, viz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hikikomori

SMYSL ŽIVOTA: PSYCHOLOGICKÝ SMYSL A SKUTEČNÝ SMYSL

Často lidé chápou smysl života zmateně: říkají, že něco nemá smysl, protože je to nenaplňuje, neuspokojuje, přijde jim to nízké, zbytečné, smysluprázdné.

To je psychologický smysl života: jakýsi pocit naplnění. Za smysluplné zde považujeme to, co nám přináší pocit naplnění.

O ten mi však nejde, to jsou pouhé emoce, pocity.

Smysl života chápu jako hodnotu o sobě, cíl o sobě.

Co je to hodnota o sobě? Něco, co je USILOVÁNÍ-HODNÉ samo o sobě.

HODNOTA = USILOVÁNÍ-HODNÝ CÍL O SOBĚ, který je objektivně platný, tedy objektivně zdůvodněný.

Jan Votava Pokud někomu dává hledání slasti pocit životního naplnění, ale zároveň slast není skutečným objektivním dobrem, pak je to pro něj smysl psychologický, ale není to smysl skutečný. Vytvořit lze i další kombinace, takže tímto způsobem je to odlišení myslím užitečné.

Jan Votava Psychologický smysl života definujeme jako to, co přináší pocit naplnění, pocit, že život má smysl.

Jan Votava pro XY: Chápu, co máš na mysli. Dichotomii objektivní/subjektivní lze chápat více způsoby. Subjektivní můžeme definovat jako to, co se nachází vždy v mysli nějakého člověka, v tomto smyslu by tedy mohla být slast asi jen subjektivním a nikoliv objektivním dobrem. Jiný význam: objektivní dobro je takové dobro, že věta "X je dobré" platí pro všechny, a není to jen subjektivní názor nějakého člověka. V tomto úplně jiném smyslu by mohla být slast objektivním dobrem. Takto nějak to používáme.

Jan Votava pro XY: Stejný problém a dvojí význam subjektivního a objektivního by se objevil třeba tehdy, když by někdo řekl, že o lidské mysli nelze říci nic objektivního (objektivně pravdivého), když sestává ze samých subjektivních skutečností (emoce, prožitky apod.)

Jan Votava Dále k pojmu dobra: pokud by se tento pojem rezervoval užeji jen pro mravní hodnotu, pak bych musel říci, že nás především zajímá, co je hodnotné, a nikoliv co je dobré. Problém je myslím opět v rozdílném používání pojmů.

Pro XY: Pokud za objektivní dobro považuješ jen to, co má význam pro více než jednoho člověka, pak objektivní dobro pravděpodobně neexistuje. Ale naštěstí existuje hodnota: je objektivně platné, že slast je hodnotná.

JAKÁ JE PRAVDĚPODOBNOST, ŽE PRÁVĚ TEĎ TRPÍTE, A NEBO ŽE PRÁVĚ TEĎ MÁTE SLAST?

Asi 1/6 bdělého času něco cítíme.

Proč? Jsou tři třídy dat: zraková, sluchová, tělesná.

Zraková a sluchová data nejsou pocity, a jen cca polovina tělesných dat je pocitových, druhá polovina jsou neutrální tělesná data (bušení srdce, pocení, kručení v břiše, "větry",...)

Jelikož máme cca 1/3 času zraková, 1/3 času sluchová a 1/3 času tělesná data, vychází to tak, že něco cítíme 1/6 bdělého času.

Máme tedy pravděpodobnost, že právě teď něco cítíme 5:1 (z šesti dílů času totiž jen v jednom něco cítíme).

Strast máme cca 10 krát častěji než slast: z toho plyne, že tehdy, když něco cítíme, pravděpodobně to bude strast, tedy máme cca šanci 5:1, že právě teď cítíme strast.

No a jelikož je strast 10 x méně častá, máme šanci 50:1, že právě cítíme slast.

Jan Votava - drtivou většinu tohoto vymyslel on

jednotka slasti má přesně stejnou sílu a hodnotu jako jeden díl strasti. Pokud mé výpočty sedí, je sebevražda skutečně racionální. Ovšem mohu se ve výpočtech plést (taky může být ještě nějaký jiný smysl, byť je to spíš nepravděpodobné) + jsem naprogramován pudem sebezáchovy, takže "chci žít". 

Stanovuji, co je racionální, žádné vlivy při dedukci neignoruji. Samozřejmě v nás všech je hodně iracionálních silných mechanismů, vč. robustního pudu sebezáchovy. Díky němu sebevraždu žádný z nás nespáchá.

JE PŘEŽITÍ NEBO REPRODUKCE NAŠÍM CÍLEM?

Jsme do určité míry loutky sobeckých genů, které nás programují k přežití a reprodukci. To však nejsou naše cíle. Nám jakožto "prožívajícímu vědomí" jde o poměr prožívaná strast : prožívaná slast.

Kvůli silnému pudu sebezáchovy vlastně většina z nás nemá ani možnost sebevraždy. Proto s touto možností nekalkuluji, protože je nemožná. Kalkuluji tedy spíše s reálnými možnostmi, zejména s těmi, které redukují naši strast, což je důležitější než navyšování naší slasti. Proč? Protože strast je četnější.

Ano, pud sebezáchovy je dokonce ještě silnější, mnozí chronicky nemocní trpí ještě více a chtějí dále žít, přitom trpí třeba až odhadem 40:1 ve prospěch strasti...odkud tento odhad? mohou trpět až téměř 2x více než my zdraví, známe analogie ze sebe-pozorování, kdy nám bylo hodně zle, byli jsme hodně nemocní, psychicky v krizi apod..

Tak v jednom fb statusu opravdu nemám celou teorii, vždy řeším jen dílčí věci, ale postupně se zde systematicky snažím řešit všechny komplikace. Jde o o odhady, nikoliv však o nepodložené odhady. Jiné třídy dat než tyto tři v proudu vědomí nemáme, také myšlení jsou jen zvuková či pseudo-zvuková data (vnitřní řeč) nebo zrakové představy (včetně představovaných grafů, tabulek)...

zraková data ani sluchová data nejsou žádnými pocity, no a z tělesných dat je hrubým (ale založeným na poměrně pečlivém pozorování) odhadem jen polovina pocitových, zbytek sice cítíme, ale neutrálně...no a tyto tři třídy dat se střídají cca rovnoměrně (opět pečlivější pozorování)

Dotaz na rodiče: trpí větší děti, tedy od dvou tři let, méně než dospělí nebo stejně, ale mají jen trápení z jiných příčin, jak si myslí XY? Nebo dokonce trpí více než dospělí?

DALŠÍ K SLASTI UŽ POSTÉ

VELMI DŮLEŽITÉ

PROČ SPÍŠE REDUKOVAT STRAST NEŽ SLAST?

Jan Votava: „přichází víc příležitostí k redukci strasti, než k získávání slasti. v tomto ohledu si nemůžeme moc vybírat, jaké příležitosti přijdou - není to tedy jako s telefonním seznamem, kde si můžeme libovolně vybrat, za kým půjdeme“

Tedy životní pravidla je z toho důvodu lepší formulovat tak, aby odstraňovala strast.

Celý náš hédonismus je epikúrejstvím: snaží se primárně nikoliv o získání slasti, ale o eliminaci TÉMĚŘ VŠUDYPŘÍTOMNÉ strasti.

Tedy: strast se odstraňuje stejně obtížně nebo snadno jako slast, ale máme se zaměřit na ni, protože je častější.

A právě díky její četnosti se odstraňuje jakoby snáze, tedy efektivněji.

Zde nejde o intenzitu strasti, ale o její četnost: tím, že je 10 x četnější než slast, odstraňuje se snáze.

Na druhou stranu: jestliže je strast průměrně 2,5 x intenzivnější než slast, nebude její odstraňovaní obvykle OBTÍŽNĚJŠÍ?

Ne. Bude sice obtížnější srazit strast na nulu, ale počítá se jen jednotkový úbytek, a pak platí, že redukce o jednu jednotku strasti je patrně stejně namáhavá/snadná jako navýšení o jednu jednotku slasti.

Jan Votava: „i zvlášť důležité "pozitivní rady" lze lehce interpretovat jako vyhýbání se strasti: vyhledávej přátele, protože ti to pomůže překonávat tvou špatnou náladu; jestliže si najdeš činnost, kterou považuješ za smysluplnou, předejdeš tak ještě delším a výraznějším obdobím špatných nálad“

Představuji si nás teď jako jeden velký tělesný sval. Ten se rytmicky napíná a uvolňuje. No, ne zcela pravidelně, spíše se víc napíná: většina věcí ho napne, což je strastné, on se snaží neustále uvolňovat, protože je to slastné.

Evoluce člověka, tento velký tělesný sval (řečeno metaforicky) nastavila tak, aby ho pro jistotu napnula (sevřela) i sebemenší ptákovina, pro jistotu, protože kdyby nebyl opatrný, mohl by v nebezpečném prostředí, odkud pochází jeho geny, snadno zahynout. Bylo lepší napínat se přehnaně než málo.

Samozřejmě nejlepší by bylo napínat se uměřeně, jenomže to se v dynamicky se měnícím prostředí těžko evoluci "odhaduje": tak to evoluce přestřelila raději směrem k ustrašenosti...Resp. ti, co moc riskovali, zemřeli dříve, než se stačili rozmnožit.

Jsme jednoduše naprogramovaní nesymetricky: více stimulů/podnětů nás napne/sevře než uvolní.

PROČ TRPÍ MALÉ DĚTI?

Pokud malé děti trpí ještě více než my, pak hodně utrpení nepochází z myšlení, alespoň u nich tedy ne.

Mluvme přesněji o postoji ke světu, který nám způsobuje utrpení.

Ten malé děti nemají, a přesto trpí více než my.

Kolik % našeho utrpení pochází z postoje?

Jan Votava:

„u malého dítěte je to takto:

podnět --> strastná reakce

u nás je to takto:

podnět --> interpretace --> strastná reakce“

Ano, a tato interpretace u nás někdy strast zvyšuje, ale jindy taky snižuje, což New Age přehlíží...

Navíc, dospělé tělo je fyziologicky jiné než tělo malého dítěte: do vědomí se dospělému organismu dostává méně tělesných strastí, je obecně odolnější, fyzicky i mentálně.

KOLIK PROCENT UTRPENÍ NEPOCHÁZÍ Z NAŠEHO POSTOJE/INTERPRETACE?

Kolik % utrpení dospělého člověka nepochází z postoje?

Jan Votava: 10% - patří sem tělesná bolest, tělesná námaha, kocovina po alkoholu, žaludeční nevolnost, u nemocných pak více, venku možná více (navíc tělesná námaha, zima, vedro)

Přidal bych tělesné nepohodlí.

Ale za sebe bych rozhodně ta procenta tělesných útrap zvýšil MINIMÁLNĚ na 20%. Máme tu hlad, žízeň, nevolnost, přesycení, potřebu jít močit, svědění, kousání, vedro, zimu, tlaky při sezení, stání, ležení, námahu pohybu.

CÍTÍME VÍC UTRPENÍ DOMA NEBO VENKU?

Jako jde to proti sobě, a je to zajímavé: kde víc vnímám své tělo: doma, kde mě neupoutávají vnější vjemy, takže mám na vnímání těla více prostoru, ale zas tam mám pohodlí a pokojovou teplotu, nebo venku, kde mě od těla odvádějí vnější vjemy, ale zas je tam víc vedro, zima, námaha pohybu, spěch apod....?

asi přece jen víc venku!

tak 3 x intenzivněji vnímám tělo venku: důležitým faktorem je venkovní teplota + námaha pohybu

pokud 3 x intenzivněji vnímám nepostojové tělesné utrpení venku, bylo by to pro množnost zůstat doma...ovšem pokud mi venek redukuje více než domov mnohem kvantitativně podstatnější postojové utrpení, vyhrál by venek...ovšem je nejisté, že mám venku méně postojového utrpení, zejména když jsem mezi cizími lidmi, před kterými jsme ostražitý/napjatý a musím s nimi vést sociální interakce...

Redukuje však venek postojové utrpení častěji než domov? Možná ano, ale je to nejisté: pokud doma dělám vtahující činnost a venku se bezcílně toulám, můžu mít víc postojového utrpení venku.

Podstatná je spíše zásada: dělej činnosti, které tě vtahují, abys zapomněl na své utrpení.

Sázíme na to, že méně postojového utrpení máme venku, protože tam máme častěji vtahující činnosti či příležitosti k nim...Avšak pomysleme na přesuny venku, cestování MHD, čekání na semaforu, nakupování atd...Tyto činnosti mohou být, protože nejsou moc vtahující, dosti strastiplné, plné postojového utrpení. Je třeba je tedy udělat rychle.

Jelikož postojové utrpení (= utrpení plynoucí z interpretace) je hlavní (kvantitativně převažuje, tvůj odhad 90%, můj 75%), je hlavní i tato otázka: redukuje pobyt venku postojové utrpení častěji než pobyt doma?

Odpověď: ano, protože nabízí víc příležitostí k vtahující činnosti. Máme-li však doma dost vtahujících činností, pak je lepší zůstat doma, i proto, že doma je 3 x méně tělesného utrpení, které zabírá 10% (podle tebe) a 25% (podle mě) z celkové sumy utrpení.

Samozřejmě by to šlo ještě zpřesnit: kolik % ze sumy utrpení zabírá tělesné ne-postojové utrpení, když jsme většinově doma a kolik, když jsme většinově venku? Soudím totiž, že náš odhad to bral zhruba "půl-na-půl"...

Ale to už by byly jen detaily, pár procent navíc nebo pár procent méně.

Ale jde to: když jsem doma, vnímá tělesné utrpení z 10%, venku pak z 25%.

Takže svůj odhad celkové sumy tělesného utrpení snižuji na max. 20%...

JAK JSOU OSVÍCENÍ OSVÍCENÍ?

Osvícený trpí málo možná nejen proto, že svůj negativní postoj vypnul, ale že se mu zapnul postoj osvícený, pozitivní, který malé dítě nemá.

Jelikož je dospělé tělo odolnější, možná u osvícených, tedy u třeba Tolleho a U.G. Krišnamurtího fakt stačilo jen vypnout negativní interpretaci bez zapnutí pozitivní interpretace a trpěl díky tomu málo. To u malého dítěte nestačí: to trpí hodně kvůli své křehkosti, i když žádnou negativní interpretaci/postoj ke světu nemá...

Avšak Tolle si postupně vybudoval i pozitivní interpretaci...U.G. tvrdil, že ne, to je tedy zajímavější případ...Ovšem Tolle po svém "probuzení" taky - jak tvrdí - žádnou pozitivní interpretaci neměl...Ovšem nezapomeňme, že oba od mládí hltali duchovní nauky...

U.G. ostatně tvrdil, že naše tělo je dokonalý stroj, který si bez jakékoliv mentální interpretace snadno poradí s každou nástrahou...Tím však nemohl myslet tělo malého dítěte! :-)

Nezpůsobuje nám myšlení často naopak umenšení strasti? I když proti tomu, že nám myšlení překrývá strast, mluví případ UG. Možná je tomu spíše tak, že focus na myšlení nám překrývá strast způsobenou předtím právě myšlením samotným.

I tak by však UG a Tolle byli v plusu, pokud tedy negativní postoj vypnuli zcela, čemuž úplně nevěřím, ale mohli si slast ještě navýšit přidáním pozitivního "osvíceného" postoje.

a teď můžeme počítat: my máme poměr 25:1 ve prospěch strasti...

podle tebe 90% z celkové sumy utrpení dělá postoj, podle mě jen 75%

po osvícení řekněme odpadne tento postoj

10% z 25 je 2,5

takže by podle tebe osvícení pořád ještě víc trpěli než měli slast, a to poměrem - pokud dobře počítám - 2,5:1

u mě by to bylo víc, přesně 6,25:1

ovšem do tohoto se nezapočítala možnost, že eliminací postoje nejen ubude strast, ale může se i podstatně navýšit slast, že?

takže by nakonec mohli skončit v plusu

Platí snad, že po odstranění mentální interpretace bychom byli šťastní? Mentální interpretace nás před mnoha strastmi také chrání, některá těla by možná i pak byla dost ustrašená, existují zde individuální rozdíly. Mentální interpretace nás před mnohými strastmi chrání, díky mysli jsme si vybudovali bezpečné prostředí. Některá dospělá lidská těla mají i nezávisle na interpretaci větší náchylnost k ustrašenosti než jiná, to ostatně vidíme i u malých dětí. Jiná lidská těla zase mají tendenci produkovat víc ustrašené mentální interpretace (zas dáno dosti i geneticky, samozřejmě i výchovou).

Je možné, že osvícení jsou chráněni před negativními stavy pozitivní interpretací a bez ní by trpěli. Protože je zvláštní, že by člověk bez interpretace trpěl málo. No, možná trpí jako ti lovci a sběrači, takže pořád dost.

Ale i lovci a sběrači už mají jistou interpretaci, takže můžou trpět i kvůli ní. Možná mozek počítá se strastí skrze interpretaci, a když ji najednou nemá, je "vyřízenej", nemá, čím tělo strastí naplnit! :-)

Důležitá otázka zní: když odstraníme interpretaci, tak nám strasti přibude nebo ubude? Asi jednoznačně ubude, ale nelze zapomínat, že před hodně strastí nás zase interpretace (pozitivní myšlení) chrání.

K studiu osvícených by bylo dobré studium šimpanzů: ti jsou nám podobní a taky dost trpí...

Zdá se, že by tomu mohlo být tak, že osvícení je jakousi ideologií způsobený nepřirozený "výmaz" mozku, opravdu nepřirozené, ale pozitivní šílenství.

Ale každopádně lidské tělo asi bez interpretace dokáže být docela šťastné i přirozeně, to vidíme u trochu větších dětí, které jsou docela šťastné. Malé dítě trpí kvůli nedokonalému tělu, větší dítě je relativně šťastné (tělo se mu vývojem zdokonalilo) a dospělý člověk trpí kvůli negativní interpretaci.

----------

O OSVÍCENÍ

Jelikož je dospělé tělo odolnější, možná u osvícených, tedy u třeba Tolleho a U.G. Krišnamurtího fakt stačilo jen vypnout negativní interpretaci bez zapnutí pozitivní interpretace a trpěl díky tomu málo. To u malého dítěte nestačí: to trpí hodně kvůli své křehkosti, i když žádnou negativní interpretaci/postoj ke světu nemá...

U.G. ostatně tvrdil, že naše tělo je dokonalý stroj, který si bez jakékoliv mentální interpretace snadno poradí s každou nástrahou...Tím však nemohl myslet tělo malého dítěte! :-)

Nezpůsobuje nám myšlení často naopak umenšení strasti? Ano, ale zaměřenost na myšlení nám překrývá strast způsobenou předtím právě myšlením samotným.

Každopádně i osvíceným zůstala negativním postojem nezpůsobená tělesná strast nebo bolest, která u zdravého člověka tvoří min. 10% z celkového množství strasti, u nemocného člověka ještě více.

Dále platí, že některá dospělá lidská těla mají i nezávisle na interpretaci větší náchylnost k ustrašenosti než jiná, to ostatně vidíme i u malých dětí.

Možná mozek evolučně počítá s tím, že strast získá skrze interpretaci, a když ji najednou nemá, je "vyřízenej", nemá, čím tělo strastí naplnit.

Zdá se, že by tomu mohlo být tak, že osvícení je jakousi ideologií způsobený nepřirozený "výmaz" mozku, opravdu nepřirozené, ale pozitivní šílenství.

Ale každopádně lidské tělo asi bez interpretace dokáže být docela šťastné i přirozeně, to vidíme u trochu větších dětí, které jsou docela šťastné, i když pořád o dost víc trpí než jsou šťastní (poměrem cca 10:1 ve prospěch strasti).

Malé dítě trpí kvůli nedokonalému tělu, větší dítě je relativně šťastné (tělo se mu vývojem zdokonalilo) a dospělý člověk trpí kvůli negativní interpretaci.

Ovšem je třeba varovat před pouze částečným odstraněním interpretace, jak připomíná Jan Votava:

"Jen částečné zhroucení interpretace naopak může způsobit relativně velké utrpení (myšlenkový chaos, duševní krize, ztráta orientace, možná souvislost i s psychospirituální krizí). Až dostatečně úplné zhroucení interpretace je výhra - osvícení - UG, Tolle."

----------

PROČ MALÉ DĚTI TRPÍ VÍC NEŽ JINÁ SAVČÍ MLÁĎATA?

Děti se kvůli velikosti lidského mozku, která neumožňuje další vývoj v lůně matky, protože už tak je to v limitech elasticity ženských rodových cest (to je vědecky podloženo) rodí nedovyvinuté. Proto jsou absolutně motoricky nemohoucí, pro život venku nepřipravené, neadaptované, křehké a zranitelné, a proto tolik trpící.

-----------

VYTVÁŘÍ INTERPRETACE BOLEST NEBO TŘEBA BOLESTNÝ POCIT ZIMY?

Ne.

Já zimu cítím a nemusím si k tomu ani nic říkat...samozřejmě interpretace může pocit zimy zesílit tím, že k němu více přivede mou pozornost a vyvolá strastné napětí jinde v těle z mého odmítání zimy

Nejde o jakýsi vjem, jde o PROŽITEK. A ten prožitek má v sobě obsaženu svou pozitivitu nebo negativitu nezávisle na interpretaci. Dokonce ani ta nejlepší interpretace nedokáže z pocitu mrazu odstranit jeho negativitu, maximálně způsobí, že tento pocit nevnímáme, případně že hned po něm vnímáme slast jinde v těle. Ale z negativního prožitku mrazu nelze udělat pozitivní prožitek: mráz bude vždy nepříjemně mrazit. Lze ovšem někomu vsugerovat, že cítí horkost, a prožitek mrazu už dále nebude v jeho vědomí.

-----------

NEMÁME SNAD BEZ INTERPRETACE BOLEST? UG-mu a jeho následovníkům

to tvrdil UG, když by ale někdo intenzivně mučil UG, bolelo by ho to ÚPLNĚ STEJNĚ jako tebe nebo mě..a nemusel by si k tomu tento UG vůbec nic mentálně říkat, a trpěl by stejně

slova nemají takovou moc, aby z pouhých dat vytvořila strast a slast, tedy cosi negativního a pozitivního...

Maximálně slova přidají další slast a strast k těm, co už existovaly před nimi a měly stejnou kvalitu, šlo o kvalitativně stejnou slast a strast

Dokonce se mi zdá, že bys nejradši popřel, že bolest bolí i poté, co ji takto interpretujeme. Chceš tedy říci, že bolest nebolí nikdy? Pokud ano, je všechna tvá kritika toho, že svět interpretujeme, zcela k ničemu, nemůže pomoci, protože nikdo netrpí nikdy, ani když to tak interpretuje! ...tato pozice je však zjevně nepravdivá

Zvířata a malé děti i bez interpretace v prožitku mrazu či bolesti či vedra bezprostředně vnímají jeho negativitu, která je obsažena přímo v těchto prožitcích zcela nezávisle na jejich interpretaci.

podnět od Michal Hanko: zvířata a malé děti se u bolesti, strachu, hněvu chovají stejně nebo podobně jako my, mají stejné fyziologické parametry, napětí svalů, malé děti i mimiku, gestikulaci, pohyby těla - je to tedy přirozené předpokládat, že i cítí totéž, co my!

--------------

MOUDRÁ RADA NA ZÁVĚR:

chcete být šťastnější?

přemýšlet můžete, ale nepřemýšlejte moc o sobě a své budoucnosti (a ani minulosti, máte-li k tomu sklony)!

naopak přemýšlení o neosobních věcech vás může pohltit, vtahovat a tím odvést od osobních trampot, obav a starostí!

---------

SHRNUTO:

NEJVÍC TRPÍ MALÉ DĚTI A DOSPĚLÍ, NEJMÉNĚ PŘÍRODNÍ NÁRODY A STARŠÍ DĚTI

proč?

malé děti kvůli tomu, že se rodí nedovyvinuté, takže nejsou vhodně adaptované na život venku, ale už se - kvůli velkému mozku lidí - narodit musely...jelikož nejsou adaptované, a sdílí tedy jen základní reflexy plodů nižších savců, kteří ale s těmito reflexi prožívali uvnitř těl svých matek, tedy v lůně samic, venku velmi trpí

dospělí lidé trpí kvůli kultuře, tedy kulturním informacím/memům, které jim jednak pomohly vybudovat komplexní kulturu, ale také se díky nim přehnaně bojí všech možných variant budoucnosti, všechno přehnaně hodnotí a rozlišují, aby mohly hodnotit, a pak hodně trpí...

naopak nejméně trpí starší děti a přírodní národy, tedy lovci a sběrači

proč?

starší děti už mají dokonalejší tělo, takže tělesně netrpí, ale ještě nejsou přehlceny kulturou, takže kvůli ní netrpí

podobně přírodní národy netrpí kvůli tomu, že nejsou přehlceny kulturou

podobně od zátěže memů, tedy kulturních informací a dat, dost ulevuje meditace, některé drogy (byť mají svá četná rizika), lenost, sledování primitivních videí od Youtuberů apod.

MOUDRÁ RADA NA ZÁVĚR:

chcete být šťastnější?

přemýšlet můžete, ale nepřemýšlejte moc o sobě a své budoucnosti!!!

--------

JEŠTĚ K PŘEVAZE STRASTI MALÝCH DĚTÍ

podnět od Jan Votava: možná malé děti trpí stejně jako dospělí, jen se nebrání dát to najevo

pak by nejméně trpěly děti starší, a věkem by se to zase zhoršovalo až do dospělosti

každá nemoc - obzvláště chronická - by to ještě zhoršila navíc

nejlépe by vycházeli lovci a sběrači, snad zčásti i hipíci, meditující a možná někteří uživatelé marihuany, i když před tím částečně varuji, marihuana může způsobit úzkosti a paranoiu, tedy ještě více strasti, než co máme my ostatní...také může způsobovat lenost a neochotu řešit složitější kognitivní úlohy, což může vést k vašemu sociálnímu propadu, tedy - jen někdy - k větší strasti, zejména pokud si potrpíte na sociálním kariérním uznání (touha po pracovní kariéře se týká pořád ještě více mužů než žen, i když i některých žen)

obecně duševní nemoci jsou velkým zdrojem utrpení, zejména asi velké klinické deprese

---------