JE MATEMATIKA JEN VEDLEJŠÍM PRODUKTEM EVOLUCE, A PROTO JE MOŽNÁ CHYBNÁ?

Ne, matematika je jednou z hlavních evolučních adaptací, není jen nahodilým evolučním vedlejším produktem.

Proč? Protože matematika je pečlivou aplikací obecné lidské schopnosti poznávat, systematizovat, kvantifikovat, klasifikovat. Matematika je pečlivým uplatněním lidské tendence vidět všude ve světě řád a nacházet ho tím, že věci rozdělím, rozčlením do množin a rozdělím je do částí (jednotek, bodů, čísel, to je pořád totéž). Matematika se produkuje neustálým dělením: i její základní jednotky (čísla) jsou dále dělitelná (číslo "1" na poloviny, čtvrtiny, a ty jsou také dělitelné ad infinitum) + skládáním, přeskládáváním do vyšších celků.

JE PŘÍRODA MATEMATICKÁ?

Myslím, že základní matematické principy v přírodě skutečně existují, to až lidské hrátky a vymýšlení vysokých pater matematiky jsou někdy chybou (ale i zde matematika někdy pozoruhodně ladí s vesmírem)...

Evoluce dala člověku poznat z přírody pravdivě mnohé matematické principy, pravidelnosti, vztahy, poměry, také je příroda skutečně kvantifikovatelná, avšak matematický pud člověka už nebyl evolučně vyladěn na složitosti typu úplnost matematického systému.

Evoluce uhlídala matematický pud člověka jen tam, kde evolučně člověk matematizovat potřeboval, tam se proto lidská matematika shoduje s přírodou, zbytek však evoluce uhlídat nemohla...

VNITŘNÍ HLAS DĚLÁ SKOKY

Díky tomu, že mozek kromě vědomé činnosti provádí velké množství operací zpracovávání dat paralelně nevědomě, tak náš vědomý vnitřní hlas dělá skoky: najednou máme v mysli nějaké slovo či řešení či pohnutku či heslo, a přitom na vědomé úrovni mu žádná smysluplná příčina či kontinuální sada úvah nepředcházela. My však víme, o co jde, protože mozek v dané chvíli využije i výsledky těch neurálních procesů, které byly předtím nevědomé.

ODKUD SE BEROU ALTRUISTICKÉ INTUICE?

Teď pomíjím fakt, že intuice neexistuje (viz můj jiný dnešní článek), ale mluvím v případě "altruistické intuice" vlastně o nutkání, puzení, tendenci/tendování, jistém pudu, mechanismu/automatismu, genetickém nastavení pomáhat a spolupracovat.

Evoluční psychologie udává jasnou příčinu, proč altruistickou intuici máme: důvodem je kooperace ve skupinách umožňující předání genů. Příčinou altruistických intuice tedy není vyšší morální dobro, ale jen to, že jako sociální primáti žijící ve skupinách potřebujeme spolupracovat (my i naši předkové, do jejichž genomu to mechanická evoluce postupně skrze selekci/konkurenci dávala).

I kdyby byla evoluce řízena Bohem, musel by ten, kdo takto soudí, ukázat, proč jsou altruistické pudy zároveň morálními pudy. Mají totiž jinou funkci než morální, a to sice funkci zvyšovat pravděpodobnost předání genů do další generace: ti, kteří spolupracovali, si ve skupině zvyšovali reprodukční zdatnost (fitness).

Tedy: Bůh altruistické intuici sám o sobě nedává morální smysl, stejně jako ji nedává intuici např. matematické.

Je to jako u oka: má jasnou funkci (získávat informace o vnějším okolí), a kdyby chtěl někdo hájit, že oko má navíc ještě funkci morální, tak i kdyby evoluci řídil Bůh, musel by daný filozof dokázat, že tuto - zřejmě nadbytečnou a neoprávněně přidanou - funkci oko skutečně má.

Protože pokud mám u altruistických pudů zjištěný funkční smysl, pak je jejich údajná "morální pravdivost" cosi dodatečně a nadbytečně přidaného.

Tedy: i kdyby evoluci řídil Bůh, tak musí zastánce morálnosti altruistických pudů ukázat, proč má mít altruistická intuice, která je jasně v evoluci identifikovaná jako lokání mechanismus pro řešení lokálních problémů, vyšší a "morální" smysl.

KŘIVKY ROZDÍLNÝCH EMOCÍ

Můžeme navrhnout obvyklý průběh křivky u různých emocí, třeba radosti, dobré nálady, dlouhodobé spokojenosti, stupňující se paniky, vleklých obav.

Každá emoce má určitý průběh: poklesy intenzity, nárůsty intenzity, stagnace, gradace intenzity, opakovaná prerušování v různé časové délce, délku trvání.

Např. panika je stupňuje, kulminuje, a pak odeznívá, starosti jsou vleklé, strach má občasné ostré vrcholky (peak), jinak se ozývá jen častým slabým napětím svalů nebo třeba "jemných chvěním/třepotáním motýlích křídel v žaludku" apod.

JAK VYPADÁ TOUHA?

Vizuální vytoužený stimul (např. zákusek, sexuální objekt) jakožto zrakový obraz v sobě sám o sobě nemá slast ani strast, ale je hodnotově/prožitkově neutrální.

Avšak téměř okamžitě v nás vyvolává slast, rychlé chvějivé euforické/manické/radostné uvolnění.

Současně v nás může vyvolávat prudké bodavé napětí strasti, že např. daný zákusek nemůžeme mít hned nebo ho dokonce nemůžeme mít vůbec (jak si alespoň v danou chvíli třeba myslíme), což může mít formu hněvivosti, zloby, trpkého zklamání či smutku, což vše je strast a jistá forma napětí.

Případně v nás vyvolá napětí netrpělivosti, se kterým bychom daný objekt, např. zákusek nebo sexuální objekt, chtěli mít co nejdříve.

Také nás může vybudit, aktivizovat, což je také napětí/strast tělesných svalů (často končetin, nejvíce možná nohou, ale i rukou) k tomu, abychom začali vyvíjet snahu, energii, aktivitu, jednání k dosažení daného objektu.

Napětí, snaha, úsilí a aktivita jsou také strastiplné, jde o napětí tělesných svalů.

JAK SE OD SEBE LIŠÍ NEGATIVNÍ POCITY?

Jak se od sebe liší smutek, zklamání, zatrpklost, hněv, lítost, pocity viny, výčitky svědomí, úzkost, obavy, starosti, strach?

Moc ne: jen intenzitou, délkou trvání a tím, jak tato intenzita v průběhu času roste, kolísá, osciluje, stagnuje, poklesá - tedy vývojem/rozvojem svého průběhu.

Jistě by šla pro každý tento negativní (nebo pozitivní) pocit vytvořit funkce a její průběh, rozvoj, jistá křivka, jak ta která emoce/afekt probíhá, jaké má fáze, jak a kdy vrcholí, jaké má body rozvoje.

Cožpak se dané emoce (nejen ty negativní, ale i ty pozitivní) od sebe neliší nějak více? Ne, jen ještě větami a slovy vnitřního hlasu, kterými je doprovázíme: zda mají obsah, považovaný konvencí/komunitou/tradicí za tzv. smutný, hněvivý, radostný atd.

Emoce lze i přerámovat: když se ti zdá, že cítíš "úzkost", přejmenuj si to třeba na "starosti", "strach" nebo "melancholii", či dokonce na "zklamání" a najednou se změní to, co cítíš.

Pojmenování, nálepky emocí, slova, která jim dáváme, kterými je značíme/označujeme (např. "strach", "deprese",...) určují míru a délku trvání napětí/uvolnění, které pociťujeme.

NEGATIVNÍ (I POZITIVNÍ) EMOCE MAJÍ MNOHEM MENŠÍ LIMITU INTENZITY, NEŽ SI MYSLÍME

Víme, že u strachu (fobie) z pavouků např. když před daného člověka dáme pavouka, tak jeho strach narůstá, pak vrcholí a pak dojde k habituaci, tedy zvyknutí si, jistému ignorování stimulu (zde vizuálního stimulu pavouka, ať už živého či jen na obrázku), kdy strach dále neroste, ale stagnuje, a potom začne pozvolna klesat.

Jakoby i u těchto fóbií platilo to, že negativní afekty mají nějakou nejvyšší intenzitu, za kterou už nerostou: člověk v panice (panická úzkost) nebo ve specifické fóbii či s obsedantní neurózou se klamně bojí, že jeho úzkost může být ještě mnohem silnější, ale obvykle nemůže: negativní afekty mají limity obvykle docela prožitkově nízko, nemohou být příliš intenzivní, ačkoliv ale mohou dlouho přetrvávat, a v tom (v jejich délce trvání) je ten problém, nikoliv obvykle ve velikosti jejich intenzity.

BYLA BY STRAST STRASTNÁ I BEZ SLOVA "STRAST"?

Ano, byla.

Ale je pravda, že toto slovo "strast" prožitek strasti ještě zhoršuje, fixuje, udržuje déle (s větší kontinuitou).

Když si říkáme, že cítíme strast, děláme ze strasti pevný a zdánlivě nezávislý a neměnný fixní objekt/věc, a tím ji zesilujeme a prodlužujeme její životnost.

Ale i naopak: když si říkáme, že je např. "pohoda", můžeme si prodloužit slast "pohody".

Hodnocení něčeho jako strastného je sice pravdivé, ale toto hodnocení strastnost daného jevu posiluje, fixuje a udržuje déle, tedy hodnocení způsobuje zesílení a fixaci strasti.

To platí i o slasti, i když tam, jakmile ji pojmenujeme, můžeme začít mít strach či starost, že ji brzy ztratíme, takže se ji začneme snažit napjatě udržet, což způsobuje vznik napětí, tedy strasti.

Co je to vlastně hodnocení něčeho jako strastného či slastného? Pouhé pojmenování prožitku nálepkou/slovem/jménem "slast" či "strast" či úsudek/věta/tvrzení "Toto je strastné/slastné". Jelikož máme se slovy "slast" či "strast" asociované prožitky uvolnění u slasti a napětí u strasti, zvětšujeme a prodlužuje si tím reálný prožitek napětí/uvolnění ve svém těle či na těle.

Příklad: když řeknu "Cítím se v depresi", zesílím a prodloužím si tím napětí v těle, protože se slovem "deprese" má tělo zvykově asociovány pocity napětí.

JSOU EMOCE ZPŮSOBENY MYŠLENKAMI?

Ne, ale myšlenky (ve formě slov a vět vnitřního hlasu/řeči) je zesilují, fixují a udržují déle.

Obvykle mě však přepadne nejprve pocit napětí/uvolnění, a myšlenka (tedy slovo, sousloví či věta) přijde až později.

JAKÉ JSOU VLASTNOSTI VNITŘNÍHO HLASU/ŘEČI

Je náš vnitřní hlas emočně naladěný/zabarvený?

Není, může v mysli ale "znít" pomaleji či rychleji, mohou se při jeho "zaznívání" silněji nebo méně silně napínat mluvidla, chvět hlasivky.

Je náš vnitřní hlas více a méně hlasitý, má různou intenzitu hlasitosti? Nemá, zní pořád se stejnou hlasitostí, ale může být více a méně přerušovaný.

Může být vnitřní hlas přerušen intenzivním vnějším zvukem? Není přehlušen, ale spíše přerušen, pokud je vnější zvuk velmi silný. Ale mysl dokáže od vnějšího stimulu odejít, "odskočit" a zase myslet dále: ve chvíli, kdy vnitřní hlas zní, v mysli vnější zvuk - i když třeba velmi silný - není.

Má náš vnitřní hlas tón, zabarvení a intonaci našeho hlasu vnějšího a je - podle našeho pohlaví - mužský nebo ženský?

Ne. Jde spíše o neosobní bezpohlavní vnitřní řeč, která je "osekaná" oproti našemu "vnějšímu hlasu", má méně vlastností a charakteristik, spíše se podobá jakémusi splývajícímu šumu.

Mozek mnohé zpracovává nevědomě a na mnoha nevědomých paralelních linkách zároveň, na úrovni vědomé mysli pak vnitřním hlasem/řečí zní často jen útržky přerušovaných slov či sousloví, slova jsou zjednodušená, méně artikulovaná než slova vyslovená nahlas "vnějším hlasem", často jsou vynechané slabiky: namísto PRINCEZNA může ve vnitřní řeči zaznít jen PSE-NA apod.

Jak je to možné? Mozek totiž zpracovávaný obsah zná i na paralelních nevědomých sítích, nepotřebuje ho tedy přesně artikulovat ve vědomé mysli, v ní zazní jen momentálně nejvýrazněji zpracovávaný údaj.

Data vnější i vnitřní řeči (i tato psaná data) jsou navíc zpracovávána postupně, lineárně, po směru času, od přítomnosti do budoucnosti. Jde o poněkud klopotné, pomalé zpracovávání.

Ovšem vnitřní hlas je zde rychlejší než hlas vnější: nemusí vnitřně artikulovat všechna slova či i slabiky slov, může mnohé rychle asociacemi spojit, větu či úsudek nahradit jen jednoslovným heslem apod.

NEEXISTUJE NIC TAKOVÉHO JAKO "INTUICE"

My se přeme o to, jaké mají být intuice, a přitom zřejmě nic takového jako "intuice" není.

Je zde jen nějaká věta/tvrzení, kterou má osoba tendenci považovat za pravdivou, a o této větě někdy daná osoba říká, že se jí "zdá být intuitivně platná", ale to je jen rétorická fráze, formální sousloví mající zdůraznit, že daná osoba na platnosti dané věty trvá a bude trvat...

A někdy má navíc tato osoba emoci odporu, když někdo říká větu opačnou. O intenzitě emoce odporu/napětí u dané osoby nás předem může informovat to, když osoba prohlásí, že "má opravdu silnou intuici", že platí věta A: vůči větě opačné (negace A) pak bude mít silnou emoci odporu, někdy i zloby, zlosti, hněvu (vše jsou to jen různé formy napětí tělesných svalů)...

Naproti tomu emoce přitakání/souhlasu/přijímání/schvalování vůči nějaké větě vůbec neexistuje.

DIKTUJE ROZUM PŘÍRODĚ, ČÍM MÁ BÝT?

Jsou matematické a logické pravdy opravdu nutné?

Opravdu nemůže existovat kontradikce, tedy logický spor, rozpor?

Jde o intuitivně pravdivé věty?

Myslím, že to, čemu říkáme intuice, je pouhá dispoziční znalost, komprimace předchozího učení a zdůvodňování, jako u rovnice "1 + 1 = 2".

Ale to se týká i zákona sporu, základu logiky a našeho myšlení, ani on není intuitivně pravdivý, spíše je to hranice, překážka, mez, limit: nejsme schopni myslet jinak.

To, že nejsme schopni myslet jinak, znamená jen to, že to neumíme, neplyne z toho ontologická/metafyzická pravda.

Odvozovat z toho ontologii je stejně špatné jako odvozovat z toho, že neuběhnu maraton to, že není možné uběhnout maraton, že je logicky nutné neuběhnout maraton, že je intuitivně evidentně pravdivé, že nelze uběhnout maraton, a že je logicky a ontologicky a metafyzicky nemožné uběhnout maraton.

Spíše zde logika odhaluje naši neschopnost než nutnou pravdu o vesmíru: naše mysl nedokáže myslet jinak. Proto víme, že myslet umíme jen v úzkém rámci daném zákonem sporu a dalšími logickými pravidly, o ontologii mimo tento rámec nevíme jednoduše nic, avšak to neznamená, že tam nic není.

O JAKÉ HODNOTY MÁME USILOVAT?

Jediné hodnoty, které známe, jsou slast a strast, a u nich víme, že jsou hodnotami vždy jen pro jedno jediné konkrétní individuum. Takže už jsou ze své podstaty individualizované. A v této chvíli začíná hrát roli pozice toho, kdo se ptá a rozhoduje.

Proč bych měl brát ohled na sebe, cožpak jsem středem světa? Nejsem, ale jsem výchozím bodem a středem svého rozhodování, usilování, jednání.

Proč bych měl usilovat o "hodnotu pro mě"? Protože mají pro mě hodnotu.

Usilovat o "hodnotu pro mě" je důležité proto, že je hodnotná = důležitá = významná pro mě, tedy mě naplňující, uspokojující.

Nepopírám možnost, že existují nějaké neosobní "hodnoty o sobě", dokonce existují jistě, pokud neexistuje ego (jde o neosobní stavy u Parfita, pak platí altruismus či přesněji utilitarismus stavů - přesněji, protože nejde ani o jiné lidi, ti také nejsou, když není ego, ale jde o celkové kvantum neosobních stavů slasti/strasti)...jenomže tyto hodnoty o sobě (až na Parfitovskou možnost) nepoznáváme a nevíme ani, co by jimi mohlo být, v tom je ten problém...ale možnost, že existují, nenapadám...jsou však ryze hypotetické, námi nepoznávané...a "může" být skoro vše (až na kontradikce, a ani to není zcela vyloučeno)...

A proč bych neměl usilovat o hodnoty pro druhé? Protože, jak píši výše, hodnoty jsou striktně individualizované: mají smysl, hodnotu a naplňují vždy jen jednu osobu. Mám tedy usilovat jen o ty, které naplňují mě a mají smysl a cenu/užitek/hodnotu pro mě. Tedy o "hodnoty pro mě".

CO JE TO INTUICE? A CO JE TO MORÁLNÍ INTUICE?

Co znamená, že se ti něco jeví, zdá, že něčemu věříš, přijímáš to, souhlasíš s tím?

Někdy je tam emoce uvolnění nebo napětí, tedy radost nebo odpor.

Pak tam může být vnitřní hlas říkající danou "intuitivní větu", např. "Mám pomáhat druhým" nebo "Mám se zajímat jen o sebe".

Někdy tam může být graf či tabulka či písmenka vzorečku, to když se intuice týká matematiky, funkcí, grafů či prostorových vztahů.

Co je to vlastně zde altruistická intuice?

Souhlas s větami typu "je dobré pomáhat".

co je to pak takovýto souhlas? Čím je? Jde o jakési přesvědčení, víru, intencionální či propoziční postoj. On to vlastně ani není pocit, emoce, ono to není nic víc než dispozice: tendence souhlasit s touto a jí podobnými a z ní vyplývajícími větami.

Co to znamená, že se ti něco zdá? Že s něčím souhlasíš, přijímáš to, přitakáš tomu? Ale na základě čeho? Jen tak, prostě zvykově, nebo dispozičně, nebo je to dáno?

Pod morální intuicí si lze představit prostě v člověku zabudovaný dispoziční (ne)souhlas s větami "Mám se starat o sebe", "Mám pomáhat dítěti"

Jde jen automatický dispoziční (ne)souhlas + případně emoce odporu či emoce vzrušení, radosti...Emoce přijetí nějakého stanoviska ne, protože ty neexistují.

Tedy: co když u intuic jsou emoce? Mohou tam být emoce odporu, ale emoce přijetí, přitakání zřejmě ne, protože ty asi neexistují!

JAK CÍTÍME SLAST?

Jsou dva významy slova "cítím":

a) zdá se mi, jeví se mi, myslím si, představuji si

b) prožívám

Když říkám, že slast cítím jako něco dobrého, myslím druhý význam: prožívám/zakouším/přímo vnímám ji bezprostředně jako důležitou, hodnotnou, kladnou, a tedy dobrou.

PŘÍKLAD CHYBNÉHO MĚŘENÍ SLASTI/STRASTI

Nedávno jsem poseděl s nějakou osobou. Teď jsem se sám sebe zeptal: jaké to vlastně bylo?

Má první odpověď: moc dobré.

A proč?

Protože tam bylo pár lehce nadprůměrných momentů slasti a příjemné rozloučení (peak-end).

Ve skutečnosti jsem se však po většinu dobu nudil (strast), což mi paměť zakryla, a já si musel složitě vzpomínat.

JAK SLAST/STRAST NEMĚŘIT?

NUDA V HOSPODĚ?

Nelze měřit jen např. strast (nudu), kterou zažíváš, když si v hospodě, bez přihlédnutí k tomu, že doma by ses (navíc třeba v současném citovém rozpoložení) např. nudil ještě víc.

JSME ŠŤASTNĚJŠÍ S PARTNEREM NEBO SAMI?

Záleží na tom, zda s ním/ní máme spíše dlouhodobou slast nebo strast.

Nejde o intenzivní momenty, ani o ty pozitivní (orgasmus), ani o ty negativní (ostré, ale krátké hádky), protože ty nakonec moc jednotek slasti/strasti nedají.

Nejdůležitější je časové trvání: jestli máme s partnerem spíše dlouhodobou pohodu nebo spíše dlouhodobou nudu, otrávenost nebo dokonce hádavost a napětí (i nuda už je strast, napětí je pak strast ještě větší).

Také je třeba situaci poměřit s tím, když bych byl s někým jiným nebo sám: pokud jsi navztekaný otrávený mrzout, být sám nebo s někým jiným ti asi moc nepomůže.

JSME ŠŤASTNĚJŠÍ S DRUHÝMI NEŽ SAMI?

Obvykle ano, ale pak jsou případy, kdy ne:

a) když nás druzí dlouhodobě nudí

b) když máme v dané skupině konflikt - strast, která ještě dlouho po hlavní strastné intenzitě doznívá

Hrozí-li ti tedy ve skupině konflikt nebo dlouhodobá nuda, zůstaň doma. Na konfliktu nevadí ani tolik jeho hlavní strastná kulminace, ale jak dlouho po ní ještě trpíš, tedy důležitější je délka trvání strasti než její nejvyšší intenzita (vrchol, peak). Kdo je více "splachovací", tolik se konfliktů bát nemusí.

Konflikty, které jsou malé a nemají větší dopad nebo jsou i velké, ale rychle v tvém prožívání odezní, nemusíš brát tolik v potaz.

Zato dlouho přetrvávající nudu je třeba brát v potaz: pronudit se celou dobu hospodského sezení nebo výletu s někým nezajímavým je velmi prožitkově nevýhodné, to je lepší zůstat na Facebooku.

ŽIVOT JE VENKU?

Budeme více žít, když budeme více mezi lidmi, více venku ve městě, více venku v přírodě na procházce, více cestovat? Ochuzujeme se, když sedíme doma na YouTube a na Facebooku?

Ne.

Záleží zejména na tom:

a) která aktivita nám přináší méně déletrvající strasti

a pak na tom:

b) která aktivita nám přináší více dlouhotrvající slasti

Může to být různé: u různých lidí, i v různých dnech u jedné osoby.

JE LEPŠÍ SLAST INTELEKTUÁLNÍ NEŽ SLAST Z PIVA?

Ne, není.

Jde jen o kvantum slasti samo, je lhostejné, jakou má příčinu.

Dále, kvantum slasti je dáno spíše délkou časového trvání slasti než její intenzitou, protože do intenzity se nevejde příliš mnoho jednotek slasti, má totiž omezený rozsah, a to stejné platí i o strasti (asi cca 128 jednotek slasti/strasti).

Nejdůležitější je však nikoliv slast, jako spíše zbavení se dlouhotrvajících typů strasti, ty jsou největší újmou. Platí také, že slast pro svou menší frekvenci (je 10 x méně častá než strast) a menší intenzitu (asi cca 2,5 x v průměru méně silná než strast) je obtížnější získat než strast zničit.

CO MÁM DĚLAT?

Antonín Dolák: K záchraně světa v případě, kdy z toho já osobně nic nebudu mít, není racionální důvod.. Mohu uznat, že se nezachráněním světa ztratí jisté objektivní hodnoty druhých lidí, ale z těch nemohu mít nikdy žádný užitek/zisk/hodnotu pro sebe, proto nevidím důvod, proč se o to zajímat.

Jde sice v případě objektivních hodnot pro druhé lidi o objektivní hodnoty, ale ne o objektivní hodnoty o sobě, ale o objektivní hodnoty pro ty druhé lidi, nikoliv pro mě osobně.

Tedy není racionální důvod, proč je neignorovat.

Zajímat se mám totiž jen o takové objektivní hodnoty, které jsou objektivními hodnotami pro mě nebo které jsou objektivními hodnotami (samy) o sobě, nikoliv o takové objektivní hodnoty, které jsou objektivními hodnotami jen pro druhé lidi.

Jelikož existují jen hodnoty pro mě a pro druhé živé tvory, neexistují však hodnoty o sobě, mám se zajímat jen o hodnoty pro mě. Z toho plyne etický egoismus.

Hodnoty o sobě existují jen tehdy, když neexistuje ego: jsou jimi pak neosobní stavy slasti a strasti, které sice v takovémto případě (neexistence ega) mají poměrně malou hodnotu (nebo poměrně malou zápornou hodnotu v případě neosobních strastí), ale nějakou objektivní hodnotu mají. V takovémto světě má smysl/hodnotu o ně usilovat. 

Tento svět bez ega však nabízí tak malou hodnotu, že je rozumné si vsadit na svět s egem, který nabízí nepoměrně větší hodnotu.

Svět s egem je sice mnohem méně pravděpodobný než svět bez ega, ale nabízí mnohem větší objektivní hodnotu, tedy podle teorie rozhodování volící dle velikosti užitku kalkulem "pravděpodobnost užitku/zisku krát jeho míra/velikost" bychom si měli "pascalovsky vsadit" na to, že ego je. 

Je to racionální zřejmě nejen podle klasické, ale i podle ne-klasických teorií rozhodování, protože pravděpodobnost toho, že ego přece jen je (v podobě relativně trvalých vlastností nebo osobnosti psychofyzického organismu) není zas tak mizivá.

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Jan Votava To už si Tondo hraješ s teorií rozhodování dost nebezpečně. Aby tě to nezavedlo někam kam nechceš :-) Já s tím co píšeš souhlasím.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Jan Votava ano, taky se začínám trochu bát :-D

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Jan Votava a kam třeba? zatím to vede tam, kam se mi líbí! :-)

To se mi líbí · Odpovědět · 1 hod

Jan Votava tam kde jsem aktuálně skončil já :-)

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák tam je mou jedinou nadějí oponovat, že pravděpodobnost slasti nabízené Bohem či transhumanismem je mizivá a zastávat neklasickou teorii rozhodování

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod · Upraveno

Antonín Dolák problém je v součtu pravděpodobností nabídky slasti od Boha a transhumanismu - pak šance na zisk slasti bohužel celkem narůstá :-(

To se mi líbí · Odpovědět · 1 hod · Upraveno

Jan Votava Ano, na druhou stranu narůstá však jen do té míry, do jaké se tyto dva směry shodnou na nějakém programu. Já říkám, že v morálce tady důležitý částečný průnik je. Nikoliv však absolutní, zejména proto, že na morálce záleží jen v některých transhumanistických scénářích.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Velký průnik je u maximalizačních transhumanistických scénářů (u těch, které si myslí, že technologická singularita už byla).

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Nakolik jsou však tyto maximalizující transhumanistické varianty pravděpodobné? Podle simulačního argumentu dost, ale jsou na druhou stranu "za vlasy přitažené", ne?

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod · Upraveno

Antonín Dolák Pokud by si ukázal, že ona "za-vlasy-přitaženost" je jen chybná intuice a zdání, měl by si do značné míry vyhráno...Simulační argument by Ti pak přinesl vítězství Božského simulátora.

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Jan Votava Co je to "za vlasy přitažené"? Pokud nezvyklé, bizarně znějící, proti zdravému selskému rozumu, tak je to bod pro ty scénáře. Ne, to už jsem samozřejmě nadsadil, ale víš asi co chci říct :-)

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Jan Votava Problém nevidím v samotném simulačním argumentu, jako spíš v tom, že máme dost omezenou schopnost něco vypovídat o panu simulujícím :-)

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Ano, nakolik bible říká to, co on...?

To se mi líbí · Odpovědět · 1 hod

Antonín Dolák Jde o to, že křesťanský Bůh by se snad dal zabít neklasickou teorií rozhodování pro svou mizivou pravděpodobnost, ale u Velkého Simulátora to tak jednoduché není...

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Simulační argument je hodně validní: OK, žijeme v simulaci. Ovšem nakolik je validní argument, že tuto simulaci řídí Velký Simulátor (nabízející maximalismus slasti) a nikoliv jen nějaký hloupý mechanismus: třeba ji jen zapomněla nějaká trochu pokročilejší civilizace vypnout a běží nyní např. místo spořiče jejich počítače?

To se mi líbí · Odpovědět · 1 hod · Upraveno

Jan Votava Ten už o hodně méně.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 1 hod

Antonín Dolák Jan Votava No právě!

To se mi líbí · Odpovědět · 1 hod

Antonín Dolák A pak už zbývají jen menší slast nabízející, ale zato pravděpodobnější varianty transhumanismu, z nichž mnohé se navíc kryjí do určité míry s egoistickou tendencí hromadit pro sebe peníze, zajistit si hlavně vlastní dlouhodobé bezpečí a dlouhodobé zdraví, fyzičku, kvalitní psychiku apod.

To se mi líbí · Odpovědět · 58 min · Upraveno

Jan Votava V zásadě souhlasím, jen bych řekl, že tyto zbývající nejsou jen ty nabízející menší hodnotu.

To se mi líbí · Odpovědět · 56 min

Jan Votava To byl ten spor o Hofstadtera.

To se mi líbí · Odpovědět · 56 min

Antonín Dolák I to je zjištění: žijeme v simulaci! Neovlivní to náš egoismus nějak? Chtělo by to zjistit alespoň něco o programátorech tohoto Matrixu a o těch, kdo ho udržují...Přece jen, hlasu programátorů se nejvíc podobá hlas svědomí, Sókratův daimonion, pocity transcendence, ne? Ale možná ne: možná se mu nejvíc podobá naše přirozené chtění, nastavení, naše přirozenost, kterými často je...hádej co...EGOISMUS přece!

To se mi líbí · Odpovědět · 55 min

Antonín Dolák Ale v tom sporu si přece spíše Ty tvrdil, že systém nemůže opustit své základní nastavení, ne?

To se mi líbí · Odpovědět · 54 min

Jan Votava Ano, a stále si to myslím. Nicméně jsem víc docenil možnost, že tomu tak být nemusí.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 53 min

Antonín Dolák OK, ale tyto systémy nevedou k morálce, ale spíše k starosti o svou vlastní budoucnost, ne? Jsou docela pravděpodobné, takže neklasickou teorií je neodstřelím tak jako Velkého Simulátora nebo křesťanského Boha.

To se mi líbí · Odpovědět · 50 min

Jan Votava Myslím, že některé i k morálce. Záleží na tom, zda to budu já, kdo si zajistí nesmrtelnost, nebo mi ji zajistí lidé budoucnosti.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 48 min

Antonín Dolák Jan Votava OK, jenomže lidé budoucnosti jsou možná jiní než já, protože mě naprogramovali mnohem egoističtěji než bych se naprogramoval sám. Možná tedy jejich kritériem toho, "kdo přežije", je spíše více než méně egoismu.

To se mi líbí · Odpovědět · 47 min

Jan Votava taky zajímavý scénář, že lidé budoucnosti nás již vytvořili

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 45 min

Antonín Dolák Je třeba počítat s lidmi z budoucnosti, protože simulační argument platí. Takže se jen musíme ptát, jestli odmění egoismus nebo altruismus.

To se mi líbí · Odpovědět · 45 min

Antonín Dolák Pro egoismus hovoří naše přirozené nastavení: vyrobili nás jako (spíše) egoisty, protože mají rádi egoismus.

To se mi líbí · Odpovědět · 44 min · Upraveno

Jan Votava já měl spíš na mysli podle mě obvyklejší scénáře, ve kterých nás naši potomci nevyrobili, jen nás mohou vzkřísit

To se mi líbí · Odpovědět · 42 min

Antonín Dolák Jan Votava neměl bys víc zohlednit zřejmě platný simulační argument?

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 42 min

Antonín Dolák ten obvyklejší scénář, ve kterém nás vzkřísí/oživí naši potomci, má ale uznávám docela dobrou pravděpodobnost a - u psa! - ukazuje k morálce...

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 40 min · Upraveno

Jan Votava je pravda, že variantu, že simulátorem z minulosti je vlastně budoucí lidstvo, jsem neuvažoval. není to určitě blbost, fyzikové si s podobnými časovými smyčkami také normálně hrají

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 39 min

Antonín Dolák Jan Votava tím lépe pro tebe, pokud by budoucí lidstvo cenilo altruismus jako my, a jelikož o něm nic nevíme, měli bychom to předpokládat...vlastně to ani není časová smyčka, je to jak ve filmu Matrix, jen simulace minulosti, nikoliv minulost

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 36 min

Antonín Dolák simulační argument ale říká jen tolik, že žijeme v simulaci, nikoliv že je to simulace vytvořená našimi potomky (resp. přesněji, že si simulují své předky, takže jsme jen simulacemi jejich předků)...

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 29 min · Upraveno

Jan Votava Jasně, to jen nějak házíme varianty propojení simulačního argumentu s transhumanismem.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 32 min

Antonín Dolák takže nemalá pravděpodobnost budoucího lidstva, které nás vzkřísí, ukazuje k morálce...další možnost: pokud jsme simulacemi budoucího lidstva, tak to také vede k morálce: zde je pravděpodobnost této varianty ale nižší, protože simulační argument neříká, koho jsme simulací

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 28 min · Upraveno

Antonín Dolák Takže se můžeme ptát, zda je simulační argument spíš ve prospěch egoismu nebo altruismu? Tedy: budou simulátoři odměňovat spíše egoisty nebo altruisty?

To se mi líbí · Odpovědět · 30 min

Jan Votava To určitě můžeme. Ale jak už jsem psal, o simulátorech těžko něco spolehlivě zjišťovat. Navíc dost pravděpodobně neodměňují nic...

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 28 min

Jan Votava Anebo možná odměňují všechny.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 27 min

Jan Votava Což taky žádnou praktickou konsekvcenci nenese.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 26 min

Antonín Dolák OK, pak zde zbývá jediná varianta, která projde "uchem jehly" neklasických teorií rozhodování, protože na rozdíl od těch zbylých variant není mizivě málo pravděpodobná: pravděpodobnost budoucího lidstva, které nás vzkřísí za dobré chování...Můžeme se ptát, jestli i tato možnost není málo pravděpodobná, protože oni zřejmě nevzkřísí nikoho, nebo všechny, nebo jen výjimečné osobnosti...

To se mi líbí · Odpovědět · 25 min · Upraveno

Jan Votava Myslíš, že kdyby dnešní lidstvo mělo křísit, že by vzkřísilo všechny? Myslím, že ne. Ale určitě by myslím křísilo mnohé.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 23 min

Antonín Dolák A nebo vzkřísí prostě jen ty, kteří se nechají zmrazit, protože je to nejsnazší. Pak by se ale dobré chování nepočítalo, ale měli bychom spíš shromažďovat peníze na hibernaci.

To se mi líbí · Odpovědět · 22 min

Jan Votava Ano, samozřejmě, tyto scénáře jsou nepřehlédnutelné.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 22 min

Antonín Dolák Jan Votava OK, ale zdá se, že vzkřísit člověka, jehož zmrazené tělo nemám, je hodně obtížné. To chce opravdu technicky vyspělou civilizaci: a čím vyspělejší civilizace, tím menší je pravděpodobnost, že vznikne.

To se mi líbí · Odpovědět · 21 min

Antonín Dolák ..a pokud je pravděpodobnost vzniku této civilizace už hodně malá, odstřelí ji neklasické teorie rozhodování

To se mi líbí · Odpovědět · 19 min

Antonín Dolák Otázkou je, zda meta-teorií rozhodování neodstřelíš Ty všechny ty neklasické teorie rozhodování :-D

To se mi líbí · Odpovědět · 19 min

Jan Votava Plus je otevřené, jak mizivá musí být v neklasických teoriích ta pravděpodobnost, když hodnoty jsou extrémní.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 18 min

Jan Votava Neklasická metoda jednoduchého vyškrtnutí malých pravděpodobností je příliš hrubá myslím.

To se mi líbí · Odpovědět · 18 min

Jan Votava Chce to spíš nějaký postupný odklon od klasické teorie rozhodování, matematicky elegantní.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 17 min

Antonín Dolák Jan Votava Proč? Tebou nastíněné jemnější varianty neklasických teorií rozhodování mi až podezřele zní spíše jako obvyklá klasická teorie :-)

To se mi líbí · Odpovědět · 17 min

Antonín Dolák Ani extrémní hodnota nesmí přebít mizivou pravděpodobnost - toto je náš spor už z Lužánek před možná desíti lety...ne?

To se mi líbí · Odpovědět · 15 min

Antonín Dolák zatím mě to vede k tomu, že bych neměl být egoista slastí, ale měl bych shromažďovat peníze na hibernaci... :-D

To se mi líbí · Odpovědět · 1 · 14 min

Jan Votava Je dost možné, že to vede k tomu.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 13 min

Jan Votava Minimálně když se zamítne striktní maximalismus díky preferenci spíše neklasických teorií rozhodování.

Už se mi to nelíbí · Odpovědět · 1 · 12 min

Antonín Dolák Chce si to ale nastudovat podmínky uskladnění těl a riziko světového konfliktu či velké krize, které by vedly k jejich zničení....zdá se, že o hibernovaná těla je třeba se dost starat, pořád je zachovávat v přesně dané nízké teplotě...řešením by byla možná hibernace někde, kde je hodně zima pořád (severní pól, jižní pól, Himálaje)... Ale pak je tu globální oteplování, které možná oteplí i tyto místa...takže i zde je otázka, nakolik pravděpodobnost není mizivá i tady, ale uznávám, že je třeba tuto možnost brát velice vážně...

To se mi líbí · Odpovědět · 

Antonín Dolák: Zatím tedy odmítám svět bez existence ega proto, že nabízí příliš malou hodnotu a altruistické varianty proto, že jsou málo pravděpodobné. Ovšem hibernace jistou šanci na úspěch má: hodnotu nabízí slušnou a pravděpodobnost přežití těla je malá, ale ne úplně mizivá. Ovšem je třeba říci, že existence ega sama je dost málo pravděpodobná, ale z důvodů, že pro nepatrnost (avšak nenulovost!) užitku z jednání ve světě, kde ego není, je třeba se rozhodovat a jednat, jakoby ego bylo.

Kdyby byla sama pravděpodobnost existence ega mizivá, neklasické teorie by ji odřízly, tak tomu ale přece jen není, ego s jistou sice malou, avšak ne velmi malou pravděpodobností existuje...A když uvážím možnosti konfliktů či i nepatrných náhod, které mohou zničit mé zmrazené tělo, zdá se mi být šance toho, že hibernace vyjde, docela mizivá...Zatím, zdá se, opravdu vítězí spíše egoismus, i když mi to jistou mojí možnou racionalizací a nikoliv racionalitou zavání, ale myslím přece, že snad je to racionální...