Proč bych měl chtít to, co prožívám jako příjemné, slastiplné a proč bych neměl chtít to, co prožívám jako nepříjemné, strastiplné? Protože slast mi dělá dobře, libě: ve chvíli, kdy ji mám, nechci nic jiného, jen aby pokračovala nebo byla větší, avšak podobné či stejné kvality. Když ji mám, tedy konzumuji, vlastním, prožívám, zakouším, cítím, poznávám, když je tedy přítomná, je tu, vyskytuje se tu, objevuje se tady, poznávám ji jako cosi cenného, důležitého, podnětného, významného, jako cosi, co má hodnotu, co není bezcenné, co není libovolné či lhostejné. Je čímsi, co mě uspokojuje, čím se bažím, naplňuji, co pohlcuji do sebe jako hodnotný statek. To už jsou možná jen metafory a přebytečná slova, ovšem platí, že slast poznávám jako důležitý vjem, také strast poznávám jako důležitý vjem: v záplavě zaměnitelných a libovolných či neutrálních vjemů jsou jen tyto tím, co je důležité, co jaksi vyniká, svítí jako významné v šedi bezvýznamných dat. Slast má kladnou hodnotu, strast má hodnotu zápornou, je to anti-hodnota.
U. G. i Jiddu Krishnamurti si myslí, že náš prožitkový systém je vlastně také jen chybnou pamětí: myslíme si, že bolest bolí a slast je příjemná, ve skutečnosti mezi nimi není příliš velký (nebo dokonce žádný) rozdíl, a jen náš motivační systém nás žene k jednomu (slast) a odhání od druhého (strast). Tento náš motivační systém je právě založen na této chybné rychlé krátkodobé paměti, která provádí chybnou paměťovou retrospektivní rekonstrukci právě prožité slasti šči strasti, tedy velmi krátkého právě proběhlého časového úseku: ve skutečnosti nejsou slasti a strast příjemné ani nepříjemné, ale jde o neutrální vjemy, které mají zřejmě jinou kvalitu, ale jsou stejně hodnotné. Tedy: stejně jako červená a žlutá se od sebe liší kvalitou, jakostí, typem (druhem) vjemu, ale nelze říci, že jedna je příjemná (hodnotná) a druhá nepříjemná (anti-hodnotná)...Kahneman na chybu paměti ukázal u dlouhodobých prožitků, ale stejná či podobná chyba paměti, paměťové zpětné (retrospektivní) rekonstrukce/konfabulace (vymýšlení) nastává podle obou Krišnamurtíú i u rozpomínání si na právě proběhlý velmi krátký časový úsek...
Evoluci zcela uznávám. Evoluce jistě používá i prožitkový systém (slast a strast), ovšem ještě víc používá systém motivační: často klamnou vidinu budoucí slasti/strasti. Motivační systém (jednoduše naše chtění, touhy) je pro evoluci důležitější než náš systém prožitkový (to, co cítíme, prožíváme), protože motivační systém víc určuje naše jednání. A jedině jednání je to, co se nakonec počítá při předání genů a přežití. A o to evoluci "jde" nejvíce. Samozřejmě evoluce není žádný Duch, jde o mechanické neosobní procesy.
Náš motivační systém (to, co chceme) určuje naše jednání více než náš prožitkový systém (to, co cítíme, prožíváme). Proto podléhal evolučním tlakům a selekci více náš motivační systém než náš systém prožitkový. Řečeno ještě jinak: evoluci je tak trochu jedno, co cítíme, hlavní je, abychom jednali podle jejích záměrů: a naše jednání je dáno spíše naším chtěním než naším cítěním. Mnohdy pak došlo k rozpojení motivačního a prožitkového systému. Měli bychom tedy racionalitou napravit náš mnohdy evolucí chybně (proti zájmům nás jakožto individuí, jedinců) zaváděný motivační systém. Chceme děti, protože to odpovídá tlaku evoluce: máme je však chtít? To by nám měl říci spíše prožitkový systém, nikoliv systém motivační. Zdá se, že přinejmenším pro některé lidi jsou prožitkově děti spíše strastiplné než naplňující. Není ani zcela vyloučeno, že je tak tomu u všech lidí, to je však nejisté...Možná k tomu řeknete své...
Hlavní příčinou všeho zla v nás je naše frustrace. Kdo ji má víc, je horším, kdo ji má méně, chová se lépe. Míra frustrace se mění zejména podle vnějších okolností. Mozky máme totiž všichni skoro stejné.
Řídíme se více očekávanou slastí/strastí než slastí/strastí reálnou. Strach zveličuje budoucí strast, vrtání zubu nakonec tolik nebolí, pohovor do nového zaměstnání také ne. Touha zveličuje budoucí slast: zákusek nakonec tolik neblaží, mít děti také ne, ani sláva ani sexuální prožitek ani výstup na nějakou horu nepřináší tolik slasti, jako slibuje naše touha po nich, naopak přináší docela dost nečekané strasti (která mnohdy reálnou slast z nich i převáží).
V touze je přítomna i jistá přítomná slast, ale není jí mnoho. Tato touha však zásadně ovlivňuje mé rozhodnutí a jednání. Tato touha pak obvykle myslím vysoce nadhodnocuje míru i pravděpodobnost očekávané slasti i strasti.
Jak jsem psal, část touhy je slastí, radostí, radostným vzrušením, ale jde o poměrně prchavou část touhy. Další a zřejmě významnější část touhy je nutkáním, tedy strastiplným puzením, napětím.
Jde jen o slast. Souhlasím, že v touze je mnohdy radostné očekávání, radostné vzrušení, drive, jiskra, dychtivost či rozdychtěnost, těšení se. V této části je skutečně touha slastná. V touze je však často také strastiplné nutkání, puzení. Samotné lezení na horu je potom převážně strastiplné.
Proč osvícený pomáhá? Jiná motivace než motivace slastí je myslím nepodložená, neopodstatněná. Osvícený tak může postupovat při pomoci druhým spíše např. jen spontánně: když je člověk šťastným, jaksi automaticky pomáhá. Druhým motivem může být buddhistická nepodložená ideologie, které nemá osvícený důvod se vzdát ani po svém osvícení, a která radí pomáhat všem.
Osvícený se pak také nezaměřuje na sebe, zmizelo mu ego, takže je vnímavější k slasti druhých: má z ní sám radost a je vnímavější také k strasti druhých: sám jí trpí. I proto asi pomáhá.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!