Kahneman v nás identifikuje prožívající a pamatující já, myslím, že i on se mýlí, když akceptuje hodnocení pamatujícího já proto, že ono volí cíle a rozhoduje se a hodnotí spokojenost s životem, když přemýšlí o životě...To však není podstatné, protože ono život nežije, neprožívá.
Píše, že změnil názor, že předtím akceptoval jen prožívající já. Změnil názor myslím špatně.
Pamatujícímu já jde hlavně o dobrý příběh, aby byl jeho život retrospektivně pamětí formulován jako dobrý příběh s dobrou návazností, aby vše dobře skončilo a nezáleží mu na tom, že teď je vše celkem dobré, pokud by to mělo špatně skončit.
Pamatující já dá přednost horšímu dlouhému životu, pokud se bude postupně mírně zlepšovat a bude mít nakonec dobré zakončení, před skvělým životem, pokud je tam riziko, že špatně skončí.
Je třeba život pojímat jako sumu zcela rovnocenných okamžiků.
Samozřejmě okamžiky jsou důležitější tehdy, když si na ně pak často pozitivně nebo negativně vzpomínáme nebo nám přinesou v budoucnosti hodně dobrého či špatného, tedy jsou významné.
Kahneman zde mluví o důležitosti pamětihodných nebo důležitých/významných okamžiků. Také jsou z tohoto pohledu důležitější okamžiky, kterých se předem hodně obáváme nebo se na ně hodně předem těšíme.
Ale to vše lze nejlépe pochopit prostým součtem všech okamžiků, tak jak po sobě jdou: tedy sečíst všechny okamžiky těšení, obávání, krásného či negativního vzpomínání, celou sumu slasti či strasti, které nám významné/zásadní okamžiky/zvraty v našem životě přinesly apod.
Pamatující já chybuje kvůli evolucí daným chybám lidské paměti, které mají mnohdy už i krysy podle Kahnemana: krysy baží po zvyšování intenzity slasti, ale vůbec nechtějí prodloužení délky trvání stejné míry intenzity slasti, byť by to chtít měly.
Naše paměť hledá platónské ideje, prototypy.
Odtud spor o univerzálie: obecniny můžeme chápat buď jako zprůměrovaný tvar/formu např. stromovitosti nebo jako množinu všech minulých, přítomných a budoucích prvků dané množiny, např. všech stromů.
Nominalismus by pak mohl být přehnanou snahou korigovat příliš prototypické myšlení platónských realistů, kdy nominalisté říkali: ve věcech není stejná podstata, jsou si jen podobné. Nelze je zredukovat na jeden zprůměrovaný typus.
Uvažuji, nakolik toto zkreslení paměti jdoucí po prototypech opravdu negativně ovlivňuje i poznání, kdy formujeme obecniny podle něho, zatímco lepší by bylo vnímat je jako sumu všech např. viděných stromů, nikoliv jako např. prototyp/ideu/obecninu stromu.
Tento druhý pohled na univerzálie je přesnější. Podle Kahnemana třeba veverky někdy mají i tento přesnější pohled: nemohou si pamatovat jenom průměrnou velikost oříšků, které si uschovaly na zimu, ale musí si pamatovat sumu/třídu všech oříšků, které si uchovaly.
Podobně zkresluje poznání druhých osob i nás samých: vnímáme druhé i sami sebe jako typus, typ osobnosti prototypicky podle pravidla "peak-end": vnímáme se skrze hlavní plusové a minusové excesy a jaký je druhý zrovna teď, podle posledního našeho rozhádání-usmíření. Přičemž pro adekvátnější poznání druhých i sebe bychom měli integrovat (sčítat) rovnocenně všechny časové okamžiky včetně délky jejich trvání.
Neměli bychom osobnost druhých nebo i sebe posuzovat primárně skrze jeden dva excesy, a přitom zanedbávat délku trvání, kdy jsme např. úplně konvenční, normální.
Lidé dle Kahnemana raději volí horší časové trvání jen když dobře skončí před dlouhým šťastným obdobím, pokud by bylo riziko, že špatně skončí.
Chyba tohoto úsudku se projevuje třeba v českém přísloví "konec dobrý, všechno dobré".
Další omyl identifikuje sám Kahneman: "nedělej to, budeš litovat". nejde totiž o to, že věc možná špatně skončí, přinese-li nám její dlouhý časový průběh více slasti (než je strast jejího konce).
Naopak skvělé Kahnemanovo pravidlo zní: "nic v životě není tak důležité, jak si myslíme, že je důležité, když o tom přemýšlíme". Jde o "iluzi zaměření", vycházející z chyby dané zaměřením naší momentální pozornosti.
Kahneman se také zajímavě vyjadřuje k zkratkovitosti Systému 1 a lenosti pomalého Systému 2 a radí jediné: zpomalit, identifikovat, kdy hrozí, že budeme zkratkovití, překonat lenost a podrobit Systém 1 přezkoumání skrze Systém 2.
Typická chyba pamatujícího já: chce mít hlavně dobrý příběh, uchovat jeho návaznost a mít dobré zakončení, zanedbává pak zcela délku časového trvání.
Velmi důležité u Kahnemana: 1) snáze identifikujeme chyby u druhých než u sebe 2) to nejlepší, co můžeme dělat, je identifikovat situaci/okamžik, kdy se typicky objevuje zkratkovitost a chyby Systému 1.
Kahneman vypočítává případy, kdy je pomalé myšlení zcela nezbytné:
1) porovnávání
2) logické zdůvodňování
3) volba
4) rozhodnutí
V těchto případech je podle něho velká míra pozornosti zcela nezbytná/kriticky důležitá.
Systém 1 je jednoduše automatický.
Systém 2 charakterizuje Kahneman právě skrze pozornost.
Při práci Systému 2 se "zvyšuje naše vybuzení, zornice se rozšiřují, pozornost se zaměřuje".
Mnohdy chybuje ale i Systém 2: když dává přijatelné důvody pro bláznivé impulzy Systému 1.
Je zapotřebí v této souvislosti myslet na to, zda racionální důvody lidí pro nějaký cíl jsou skutečnými důvody těchto lidí pro jejich cíl. Může se stát, že Kahnemanův Systém 2 jim jen předkládá přijatelné důvody pro bláznivé cíle, které mají svůj původ v bláznivých impulzech Systému 1, které jsou např. automaticky rasistické, sexistické, nacionalistické, sobecké, machistické, xenofobní, homofobní apod.
Mnohdy však Systém 2 správně koriguje nesprávné impulzy Systému 1, což jsem pozoroval nyní na sobě: můj Systém 2 zkorigoval bláznivý impulz nesouhlasení mého automatického Systému 1.
Myslím, že cíl minimalizace strasti je lépe zdůvodněný než cíl maximalizace slasti, a oba jsou zároveň lépe zdůvodněny než cíl kombinace (nebo každého zvlášť) křesťanství/transhumanismu, který slibuje sice víc, ale má chatrný podklad.
Ale souhlasím, že zde se může u mě projevovat Kahnemanem identifikovaná averze ke ztrátě/riziku, která preferuje "malou maloměšťáckou" jistotu současného stavu a nechce za žádnou cenu ztrátu (chyba vyjádřená příslovím "lepší vrabec v hrsti než holub na střeše").
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!