Mám teď na mysli jen neustále se vracející a člověka zúzkostňující nutkavou/obsedantní myšlenku, vyvolávající napětí tělesných svalů (včetně svalů hlavy), neřeším zde tyto obsese kompenzující kompulzivní rituály (některé formy OCD jsou totiž jen "čisté O", tedy jen tyto čisté obsedantní myšlenky bez kompulzivního chování).
Jakmile se najednou objeví obávaná nutkavá/obsedantní myšlenka, vyvolá to napětí v těle automaticky. Náš organismus/mozek má skrze opakované posilovaní totiž tuto myšlenku už silně asociovanou s negativním pocitem, s pocitem napětí, který je strastiplný a bolí. Popsal to už Pavlov: jde o podmíněný reflex, který opakováním posilujeme, naopak neopakováním postupně vyhasíná.
My přirozeně toto napětí nechceme, tak na ně reflexivně reagujeme odporem, nechtěním, stažením se. Čím je vlastně tento náš odpor/nechtění? Je to jen další napětí v těle. Takže k napětí vyvolanému obsedantní myšlenkou jen ještě přibude napětí našeho nechtění této myšlenky.
Proč se nám tato myšlenka opakovaně vrací proti naší vůli, i když ji nechceme? Právě proto, že ji nechceme.
Jak je to možné? Když něco nechci, považuji to za důležité, významné, přikládám tomu hodnotu, takže tomu dávám emoční náboj. Tomu, co je pro mě důležité, věnuji hodně pozornosti. Když něčemu věnuji pozornost, je to dlouhodobě/kontinuálně/opakovaně přítomné ve vědomí/mysli.
Je to stejné, jako když se bojíme zítřejší návštěvy zubaře. Ač na tuto návštěvu zubaře nechceme myslet, tak právě proto, že je to pro nás cosi významného/podstatného/důležitého/zásadního, proti naší vůli se nám opakovaně stále vrací do mysli, do našeho vědomí.
Ve chvíli, kdy poznáme/pochopíme, že v případě objevení se obsedantní myšlenky nejde o nic zásadního, důležitého, tak této myšlence přestaneme jako čemusi nepodstatnému věnovat pozornost a ona sama postupně, ale docela rychle, odezní, či se bude vracet mnohem méně často.
Kdykoliv se obsedantní myšlenka objeví, může s ní okamžitě přijít drobné napětí, ale právě proto, že myšlence nebudeme věnovat pozornost, protože ji už nebudeme považovat za cosi nebezpečného/významného/ohrožujícího, bude postupně moc/síla/význam myšlenky slábnout. Je to stejné jako u vyhasínání podmíněných reflexů I. P. Pavlova: když myšlence nepřikládáme pozornost, neopakujeme tedy její posilování naší obavou, její vliv slábne.
Vidíme zde opět, že strast/trýzeň neovlivníme skrze jinou emoci, ale skrze změnu myšlení: nemyslíme-li si nadále, že je obsedantní myšlenka cosi extrémně špatného, ohrožujícího, zlého, démonického, přestane nás trápit i strast/bolest s ní obvykle v mozku dříve asociovaná/spojená.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!