Jediné hodnoty, které známe, jsou slast a strast, a u nich víme, že jsou hodnotami vždy jen pro jedno jediné konkrétní individuum. Takže už jsou ze své podstaty individualizované. A v této chvíli začíná hrát roli pozice toho, kdo se ptá a rozhoduje.
Proč bych měl brát ohled na sebe, cožpak jsem středem světa? Nejsem, ale jsem výchozím bodem a středem svého rozhodování, usilování, jednání.
Proč bych měl usilovat o "hodnotu pro mě"? Protože mají pro mě hodnotu.
Usilovat o "hodnotu pro mě" je důležité proto, že je hodnotná = důležitá = významná pro mě, tedy mě naplňující, uspokojující.
Nepopírám možnost, že existují nějaké neosobní "hodnoty o sobě", dokonce existují jistě, pokud neexistuje ego (jde o neosobní stavy u Parfita, pak platí altruismus či přesněji utilitarismus stavů - přesněji, protože nejde ani o jiné lidi, ti také nejsou, když není ego, ale jde o celkové kvantum neosobních stavů slasti/strasti)...jenomže tyto hodnoty o sobě (až na Parfitovskou možnost) nepoznáváme a nevíme ani, co by jimi mohlo být, v tom je ten problém...ale možnost, že existují, nenapadám...jsou však ryze hypotetické, námi nepoznávané...a "může" být skoro vše (až na kontradikce, a ani to není zcela vyloučeno)...
A proč bych neměl usilovat o hodnoty pro druhé? Protože, jak píši výše, hodnoty jsou striktně individualizované: mají smysl, hodnotu a naplňují vždy jen jednu osobu. Mám tedy usilovat jen o ty, které naplňují mě a mají smysl a cenu/užitek/hodnotu pro mě. Tedy o "hodnoty pro mě".
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!