Klíčová
věc: experti by neměli určovat jen to, jak by lid měl svých zájmů dosáhnout,
ale i to, jaké zájmy by měl mít. Určovali by to nikoliv libovolně, svévolně a
diktátorsky, ale podle objektivních výzkumů lidské přirozenosti. Zde je dnes
myslím nejdále Sam Harris a jeho utilitarismus prosazující co největší štěstí a
co nejmenší utrpení pro co největší počet lidí. Lidská přirozenost je taková,
že nechce utrpení a chce spokojenost: toto platí univerzálně. Lidé chtějí i
jiné věci, ale
myslím, že když se zamyslí nad tím, proč je chtějí, nemají pro své chtění
uspokojivé argumenty, zatímco dobro/objektivní hodnota slasti a zlo/objektivní
anti-hodnota strasti je evidentní z vlastní zkušenosti každému. Tedy by lid měl
usilovat o minimalizaci strasti a maximalizaci slasti. Primát by měla mít
minimalizace strasti před maximalizací slasti, protože strasti je více (trvá
déle, je častější a intenzivnější), tedy se odstraňuje efektivněji, zatímco
méně častá a méně intenzivní slast se získává obtížněji (tedy na kratší dobu a
s menší intenzitou). V celkovém hédonistickém kalkulu pak uděláme lépe, když
budeme spíše odstraňovat déle trvající strast než se snažit získat slast,
natožpak slast intenzivní, která je velmi prchavá.
Strast
může někdy člověka zlepšovat, ale jindy i zhoršovat. Je to na vědecké měření,
aby to zjistilo. Každopádně však strast nikdo nechce a ani by chtít neměl:
jedině instrumentálně, jak píšete, aby byla pak společnost lepší (protože lidé
prošlí utrpením jsou možná lepší) a bylo pak zase více slasti pro všechny.
Strast každopádně nesmí být cílem, ale jedině prostředkem k větší budoucí
slasti.
JE PRAVDA RELATIVNÍ, MÁ KAŽDÝ SVOU PRAVDU?
Ne, máme vycházet z
toho, co v současnosti experti považují za nej-pravdě-podobnější.
Ale současně je
třeba mít na zřeteli, že kvůli omezenosti lidského poznání za 100 let mohou mít
experti poznání zcela jiné, ba opačné.
To nás však neopravňuje k tomu, abychom si
nyní mysleli cokoli: ne, máme vždy následovat experty, protože lepší zdroj
pravdy nyní nemáme.
Stádo nemyslících strojů následujících
poznání expertů je mnohem lepší než stádo individualistů, kde si každý vytváří
svůj nepodložený vlastní názor. S menší pravděpodobností se totiž mýlí a s
menší pravděpodobností pak škodí sobě i svému okolí. Takže ano, stádo
nemyslících strojů je ideální společnost, pokud "nemyšlením" myslíme
nevytváření si vlastního názoru, ale poslouchání rad expertů. Samozřejmě by si
lidé měli nadále maximálně rozvíjet své racionální kapacity, nejlépe tím, že
budou pečlivě studovat argumenty expertů, až se z některých z nich samotných
stanou experti. Lidstvo složené z co největšího počtu expertů je ideální
lidstvo. Mezi experty je pak pro vědecký pokrok samozřejmě vytváření si
vlastního (ale kvalifikovaného, tedy expertního) názoru žádoucí a potřebné.
V Brexitu lidé v Británii přestali věřit
expertům. Namísto argumentů, proč je Brexit špatný, je měli experti spíše
přesvědčovat, proč je důvěra v rady expertů dobrá.
Ti, co
ve společnosti vidí boj protikladných zájmových skupin, navazují na Marxe,
který uvažoval jako Darwin a navazoval přímo na Hegela: primát v pohybu a
vývoji společnosti má boj, konkurence, ne smír. Teorie her je však do značné
míry vyvrátila: mnoho "her" je s tzv. nenulovým součtem, tedy
prosperovat nejlépe budeme tehdy, když budeme následovat tzv. "Nashovy
rovnováhy", což je "taková situace, kdy žádný z hráčů nemůže
jednostrannou změnou zvolené strategie vylepšit svoji situaci". Tyto rovnováhy jsou často o kooperaci,
vlastně vždy, když se hraje na více kol než jedno (jen ty jednokolové skutečně
vedou k sobecké strategii). Potom se všem jednoduše více vyplatí
celospolečenská globální spolupráce než konkurence mezi skupinami. Je to
"win-win" strategie, hra s nenulovým součtem, vyhrávají všichni. Až
bude lidstvo ještě racionálnější, pravděpodobně přejde na tento
kooperativistický globální způsob, čemuž zatím trochu brání konkurence, která
je v kapitalismu zřejmě esenciálně přítomná. Ale i kapitalismus je hodně o
spolupráci. Predikuji, že poslední slovo zde bude mít teorie her, kde spíše
vítězí kooperativismus. Musíme učinit kapitalismus více kooperativistický, o
což se EU snaží. Přece je však bohužel v kapitalismu i hodně konkurence, tedy
her s nulovým součtem, kdy vyhrává jen jeden. Nevím, zda jde produkovat
bohatství i bez tohoto konkurenčního prvku v kapitalismu, zatím se zdá, že ne.
Je to velmi složitá, ale zcela zásadní věc. Je to problém tzv. "tragédie
obecní pastviny", kde se dlouhodobě vyplácí sobecká strategie, ačkoliv
nakonec tratí všichni. Proto je třeba nadstátně regulovat moc bohatých
kapitalistů, kteří mají z individuální perspektivy zcela správná sobecká
nutkání.
Teorie
her má stále komplexnější a komplexnější modely. Ale nutně každá teorie zaostává
za komplexitou skutečnosti. Model marxistické teorie a její prognózy však
zjednodušuje realitu zřejmě mnohem více než modelace teorie her, teorie her
nečiní tak dalekosáhlé prognózy a nenabízí tak obecná řešení.
Fundamentálním
problémem dnešní společnosti je příliš velké množství demokracie, liberalismu a
individualismu vedoucí nás k tomu, abychom si na věci tvořili vlastní názor. V
nejhorším případě to sklouzne k postoji Jaroslava Duška: zvol si sám takové
mínění, které se ti libí. Pak si lidé volí alternativní léčbu rakoviny, kvůli
čemuž posléze umírají jako Steve Jobs (ten toho, že se "léčil
alternativně", před smrtí litoval), volí si neočkovat své děti, čímž
ohrožují společnost, posílají své děti do
waldorfských škol, kde je učí myslet pověrečně a nevědecky, nebo je vzdělávají
doma, což z nich dělá nepřizpůsobené asociály. V lepším případě si svobodně
vybíráme mezi různými názory expertů ten, který dle vlastního uvážení
považujeme za nejlepší. Ale i to je špatně: svobodně vybírat bychom si neměli
nic, jen poslušně a pokorně poslouchat vědce. Co když se však mýlí experti,
jako v nacistickém Německu? Jejich zaujatost vyváží heterogenita a konkurence v
globální komunitě expertů: mýlku německých expertů vyvažovali ostatní světoví
experti. Co když však hrozí diktát světové komunity expertů, která je zaujatá
jako celek? Má ho pak vyvažovat mínění lidu. Mé slovo má být až na poslední
místě. To, zda jsou experti zaujatí, by neměl promyslet člověk sám, ale měla by
to na prvním místě promyslet globální (celosvětová) komunita expertů, na druhém
místě globální komunita všech lidí, na třetím místě evropská komunita lidí, na
čtvrtém místě česká komunita lidí, na pátém místě Brňané...A nám jako
individuím zbylo nevýznamné šesté místo! Nesmí to však sklouznout do opaku, kdy
jsou experti "pod palcem" politické korektnosti, jako třeba v USA,
kde nesmí svobodně zkoumat rozdílné biologické základy např. IQ mezi
jednotlivými biologickými etniky. Na vlastní názor má člověk právo jedině
tehdy, když je sám expertem: svobodu volby mezi jednotlivými argumenty mají mít
jen experti daného oboru - mám si svobodně vytvářet a volit názor až tehdy,
když věci skutečně rozumím a jsem na ní světový expert, což není nikdo z nás:
ani já, a patrně ani nikdo z vás čtenářů. Do té doby mám pokorně a mechanicky
následovat mínění expertů, což je osvobodivé a vede nejvíc k objektivní pravdě.
Ovšem mám trochu naslouchat i mínění lidu, obzvláště, když se rozchází s
míněním expertů: protože zde je podezření, že experti sledují vlastní zájmy. Pokud
jsem však expertem, je svoboda bádání na místě. Ve vědeckém bádání si mám pak
vytvářet mínění svobodně, ovšem jako člověk mám nadále zastávat vědecký
konsensus, i když se rozchází s mým míněním jako vědce. Je totiž riziko, že se
jako vědec mýlím: i když jsem expert, jeden expert se mýlí pravděpodobněji než
konsensus expertů.
Žádná
léčba není 100%. Je však třeba hledět hlavně na pravděpodobnost, se kterou mě
ta která léčba vyléčí. A zde jednoznačně vede klasická, konzervativní léčba
oficiální medicíny.
Eutanazie
je řešení krajní, ale také legitimní. Je třeba ošetřit riziko zneužití
příbuznými + to, aby se trpící člověk nerozhodoval zkratkovitě, ale po zralé
úvaze.
O
způsobu léčby by myslím člověk sám rozhodovat neměl, nemá k tomu dost
informací. Jistě má však priority: zda chce žít nebo ne, za jakých podmínek, s
jakou mírou utrpení při léčbě je ochoten se smířit. I v určování těchto jeho
priorit by však měl následovat radu expertů. Spíše se totiž mýlí jeden nezkušený
člověk než mnoho lidí zkušených, navíc v situaci, která je pro něj krajně
stresující a obtížná.
Stádo
nemyslících strojů následujících poznání expertů je mnohem lepší než stádo
individualistů, kde si každý vytváří svůj nepodložený vlastní názor. S menší
pravděpodobností se totiž mýlí a s menší pravděpodobností pak škodí sobě i svému okolí. Takže ano, stádo nemyslících strojů je ideální
společnost, pokud "nemyšlením" myslíme nevytváření si vlastního
názoru, ale poslouchání rad expertů. Samozřejmě by si lidé měli nadále
maximálně rozvíjet své racionální kapacity, nejlépe tím, že budou pečlivě
studovat argumenty expertů, až se z některých z nich samotných stanou experti.
Lidstvo složené z co největšího počtu expertů je ideální lidstvo. Mezi experty
je pak pro vědecký pokrok samozřejmě vytváření si vlastního (ale
kvalifikovaného, tedy expertního) názoru žádoucí a potřebné.
Konsensus globální komunity expertů by měl
rozhodnout úplně vše, my bychom si neměli vytvářet vlastní názor ani na víru,
náboženství, etiku, morálku, morální hodnoty, ideologie, politické ideologie.
Proč? Protože náš vlastní názor je omezenější než názor expertů.
A jak to podle
konsensu expertů vypadá?
V ekonomii vyhrává
pravý střed před levicí - měli bychom tedy zastávat pravý střed.
V politologii vyhrává liberalismus před
konzervativismem a individualismus před kolektivismem - měli bychom tedy být
liberálními individualisty pravého středu.
A v diskuzích o Bohu vyhrává spíše
ateismus, měli bychom být tedy spíše ateisty.
V migrační krizi pak vyhrává opatrný
přístup k běžencům s tím, že určité jejich počty je třeba přijímat. Měli bychom
tedy zastávat toto.
Není to však buď-anebo, je to spíše
otázka důrazů, pravděpodobností: tato stanoviska jsou jen pravděpodobnější, i
protistrana má jistou, ale menší pravděpodobnost.
Může být velmi osvobozující to, že si
nemusíme, ba bychom ani NEMĚLI si vytvářet vlastní názor, jen bychom měli
poslušně následovat autoritu expertů!
Cit by
myslím neměl v rozhodování mít vůbec žádné místo. Nový expert se stávám
expertem na základě uznání stávající globální komunitou už dříve uznaných
expertů. Vyčísluje se to jeho citačním indexem: jak mnoho je světovými experty
citován ve světových odborných časopisech.
Participace
na rozhodování přináší rozhodně nějaký benefit, ale troufám si tvrdit, že
pravděpodobně o dost menší, než jsou ztráty ze špatného rozhodnutí, které je
díky tomu, že na rozhodování participují neodborníci, mnohem pravděpodobnější.
Moc
lidu by měla být omezena ve prospěch expertů. Ale i moc expertů musí být
rozdělena mezi mnoho skupin expertů a konkurenci mezi nimi (ona známá
"dělba moci"), aby nedošlo k jejich diktatuře. Konečně, lid by měl
experty také mírně korigovat: tedy vláda expertů v rámci zastupitelské
demokracie, kde se však ještě ubere pravomoc lidu a zejména polici se více ve
svém rozhodování podřídí expertům.
Ano,
proč poslouchat experty? Ne kvůli expertům samotným, ale kvůli hodnotě
objektivní pravdy, kterou samozřejmě nemá nikdo, ale experti se jí ze všech
lidí blíží nejvíce. Chceme-li tedy řídit společnost racionálně, musíme
důvěřovat expertům. Proč řídit společnost racionálně, tedy podle hodnoty
pravdy? Protože pravdivé poznání nám nejpravděpodobněji zajistí prospěch a
užitek.
A
ještě se mi zdá, že by konsensus expertů dokonce mohl rozhodovat i
pravděpodobnost jednotlivých ideologií, volba ideologie by neměla zůstat na
vlastním názoru...pak zřejmě vyhrává mezi experty pravý střed před levicí v
ekonomice a liberalismus před konzervativismem, tedy to, co zastává Respekt.
Co
když se v některých věcech experti zcela neshodnou? Pak je dle mě třeba počkat,
nevytvářet si vlastní názor, ale počkat, až k jisté shodě dojde. A co když je
třeba jednat už právě teď? Pak je třeba sledovat mínění davu: po expertech má
druhé slovo lid, ale až slovo druhé. Moje mínění by nemělo mít slovo ŽÁDNÉ,
pokud tedy nejsem expert v oboru.
To,
zda jsou experti zaujatí, by neměl promyslet člověk samotný, ale měla by to na
prvním místě promyslet globální (celosvětová) komunita expertů, na druhé místě
globální komunita všech lidí, na třetím místě evropská komunita lidí, na
čtvrtém místě česká komunita lidí, na pátém místě Brňané...a nám jako
individuím zbylo nevýznamné šesté místo!
Myslím
si, že jeden člověk se může mýlit snadněji než větší počet lidí, tedy by měl
mít prim větší počet lidí...
Tak
zde jde o spor "skupinové sobectví vs. celospolečenský
utilitarismus". I kdybychom však prosazovali skupinové sobectví, je třeba
se zeptat expertů, jaké jsou skutečné zájmy mé skupiny, jaký je skutečně můj
vlastní zájem. Já sám to určím jen velmi nedokonale. Dále experti musí
rozhodnout i to, zda je racionálnější skupinový egoismus nebo celospolečenský
utilitarismus nebo třeba individuální sobectví.
Lze se
zbavit této kruhovosti? Ano! Kruhovost spočívající v tom, že následování
expertů se děje jen na základě toho, že nám sami experti nebo vlastní rozum
řeknou, že máme experty následovat, lze překonat hodnotou objektivní pravdy.
Máme následovat pravdu, protože je to nejracionálněšjí. Kdo zná nejlépe pravdu
o dané věci? Ten, kdo se jí nejvíce a nejvíc systematicky zabývá, tedy experti.
Zajímavé
téma je schizofrenie v mysli experta: pokud jsem expertem, je svoboda bádání na
místě. Ve vědeckém bádání si mám tedy vytvářet mínění svobodně, ovšem jako
člověk mám nadále zastávat vědecký konsensus, i když se rozchází s mým míněním
jako vědce. Je totiž riziko, že se jako
vědec mýlím: i když jsem expert, jeden expert se mýlí pravděpodobněji než
konsensus expertů. Pro vědecký pokrok je dobře, když nesouhlasím jako expert s
názory jiných expertů, ale dokud se konsensus nezmění, mám jako člověk nadále
zastávat převažující mínění expertů, byť si jako vědec myslím opak.
Navazuješ
zde na Marxe, který uvažoval jako Darwin a navazoval přímo na Hegela: primát v
pohybu a vývoji společnosti má boj, konkurence, ne smír. Teorie her je však do
značné míry vyvrátila: mnoho "her" je s tzv. nenulovým součtem, tedy
prosperovat nejlépe budeme tehdy, když
budeme následovat tzv. "Nashovy rovnováhy", což je "taková
situace, kdy žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie
vylepšit svoji situaci". Tyto rovnováhy jsou často o kooperaci, vlastně
vždy, když se hraje na více kol než jedno (jen ty jednokolové skutečně vedou k
sobecké strategii). Potom se všem jednoduše více vyplatí celospolečenská
globální spolupráce než konkurence mezi skupinami. Je to "win-win"
strategie, hra s nenulovým součtem, vyhrávají všichni. Až bude lidstvo ještě
racionálnější, pravděpodobně přejde na tento kooperativistický globální způsob,
čemuž zatím trochu brání konkurence, která je v kapitalismu zřejmě esenciálně
přítomná. Ale i kapitalismus je hodně o spolupráci. Predikuji, že poslední
slovo zde bude mít teorie her, kde spíše vítězí kooperativismus. Musíme učinit
kapitalismus více kooperativistický, o což se EU snaží. Přece je však bohužel v
kapitalismu i hodně konkurence, tedy her s nulovým součtem, kdy vyhrává jen
jeden. Nevím, zda jde produkovat bohatství i bez tohoto konkurenčního prvku v
kapitalismu, zatím se zdá, že ne. Je to velmi složitá, ale zcela zásadní věc.
Trefa
do černého, kterou bych trochu poupravil: asi si nemyslíme, že experti jsou
intrikáři, ale nakolik jsou nevědomky ovlivněni bublinou své skupiny? Jistě
jsou, jako každý, ale tím, že jsou cepováni v kritickém myšlení a opravováni
konkurenčními experty, tak ještě nejméně ze všech lidí.
Ano,
každý z nás si vybírá experty, kterým věří. Tato volba je důležitá, vlastně
jednou z nejdůležitějších, přičemž je ale zcela nekompetentní. To je velmi
smutné, ale jak tomu zabránit? Jedině tak, že svou volbu zcela minimalizujeme
na pasivní následování konsensu většiny expertů.
Vzorem
by nám zde mělo být BBC: analyzovat fakta, dělat neosobní predikce. Když se to
bude dělat pečlivě, asi z toho vyplyne nadstátně regulovaný kapitalismus, cosi
jako globální EU.
Ano,
bylo by krásné, kdyby šlo nahradit dlouhodobou strast dlouhodobou slastí, ale
toho nejsme schopni, tolik energie nemáme. Snazší je zamezit dlouhodobější
strasti a být tak alespoň na nule, než si ještě namísto ní vyrobit dlouhodobou
slast.
Takže
jsme zase blíž konkretizaci toho, co máme dělat v mém fil. rámci: hledat
příčiny dlouhodobých strastí a snažit se tyto příčiny odstranit či umenšit...u
mě je to často pohodlnost, kterou když překonám, tak jdu ven, kde mám menší - i
když také znatelnou - strast, než když zůstanu z lenosti doma
Ano,
právě proto, že strasti obecně trvají déle a jsou intenzivnější, nelze je
jednoduše vyměnit za slasti.
Pravda
je vlastností vět. Věta je pravdivá tehdy, když plně odráží realitu. V tomto
smyslu mnoho jistých pravd nemáme. Ale některé věty jsou mnohem
pravdě-podobnější než jiné věty. Nej-pravdě-podobnější věty nám nabízejí
experti.
Proč
vůbec věřit expertům?
zdá se, že většina expertů by spíše souhlasila.
Plus je možné to stavět na hodnotě, která ještě
experty přesahuje
a to je hodnota pravdy či racionality
chceme-li být blízko pravdy a být racionální, musíme
poslouchat experty
a navíc
nevadí, že některé autority nesouhlasí - jde o většinu autorit, ne o všechny
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!