TOUHA A ODPOR: ANALÝZA

Touha má složku slasti i strasti.

Slastná složka touhy: radostné vzrušení, těšení se, euforické očekávání, slastná vize budoucího "splněného snu", euforický/manický "drive", pocit "zapojení" či "flow" (proudění, plynutí) během postupného uskutečňování touhy, které nám připadne být přirozené a smysluplné, smysl dávající.

První strastná složka touhy: napětí, frustrace, deprivace, mučivý pocit z toho, že touha ještě není naplněna, netrpělivost, kdy chceme naplnit touhu obvykle dříve, než to jde.

Druhá strastná složka touhy: napětí dané nutkáním, puzením, "posedlostí", napjatá aktivizace/vybuzenost/excitovanost organismu, který už-už (honem honem) chce touhu naplnit.

Touha tak není jednoduchým citem jako třeba radost nebo smutek, ale je citem smíseným, hybridním, ambivalentním, ve kterém je přítomná slast i strast a touha se tak neustále dynamicky proměňuje a přelévá od slastného k strastnému pólu a zpět (podle toho, jak se v mysli/vědomí střídají vize a myšlenky o tom, jak je vytoužený/toužebně očekávaný cíl uspokojován nebo naopak ještě hodně své realizaci vzdálen apod.).

Kdy se v touze projevuje její slastný pól a kdy její pól strastiplný?

Slastný pól touhy se objevuje tehdy, když se rozplýváme blahem nad vytouženým cílem, strastný pól touhy se objevuje tehdy, když si náhle uvědomíme, že vytoužený cíl nemáme nebo dlouho/nikdy mít nebudeme.

Příklad: pohled ženy na vytouženého muže. Žena zažívá slast, když si uvědomuje fyzické i psychické kvality muže a představuje si, jak se s ním objímá. Náhle žena zažívá strast, když si uvědomí, že s mužem zatím vztah nemá a možná ani nikdy mít nebude.

Touha je chtěním, přáním, jejím opakem je nechtění/odpor, který je prožitkově jenom negativní, je jenom strastí, napětím, zatímco v touze (viz výše) je vedle strasti přítomná i slast.

Touha/chtění a odpor/nechtění mají společné to, že jsou zaměřeny na určitý "stav věcí", který chtějí/nechtějí. Tento "stav věcí" je dán obvykle zrakovými daty (vysněný fantazijní obraz nebo nenáviděná zraková představa), daty sluchovými (myšlenka ve formě "vnitřního zvuku" o tom, co chceme nebo nechceme), někdy i daty tělesnými (představa, která je vždy vlastně už totožná s mírnou realizací/prožíváním chtěných nebo nechtěných tělesných stavů).

Touha i odpor požadují, aby nějaký stav věcí nastal nebo nenastal.

Touha i odpor mohou být zaměřeny k minulému (touha, aby se něco nestalo nebo stalo), přítomnému (touha či odpor, aby přítomnost byla taková či jiná) a nebo k budoucímu (touha či odpor po určité podobě budoucnosti.

Nejčastěji se touha zaměřuje na budoucnost, obvykle pak na budoucnost relativně blízkou. Odpor se nejčastěji zaměřuje na přítomnost, kdy odmítáme či nechceme to, co právě aktuálně je. Ale jak je napsáno výše, touha i odpor se mohou zaměřovat na všechny tři mody času (minulost, přítomnost i budoucnost).

Touha i odpor mají společnou naši snahu/úsilí řídit/kontrolovat to, co bylo, je či bude. Jde obvykle o snahu změnit to, co je či bude, ale někdy také o zachování, fixaci toho, co je. Snaha změnit to, co bylo, je samozřejmě marná: proto touhy a odpor situované do minulosti jsou zcela absurdní (ale pokud nám přináší slast, mají hodnotu této slasti a v tom absurdní nejsou, jsou absurdní jen ve snaze změnit nezměnitelnou minulost, pokud nám však přináší navíc strast, mají kromě absurdity navíc ještě zápornou hodnotu strasti).

Touhy zaměřené do přítomnosti a budoucnosti již absurdní nejsou, díky našemu jednání se svět někdy mění, ale obvykle nikoliv přesně tak, jak si přejeme, proto je důsledkem touhy či odporu velmi často frustrace z nenaplněných přání, snah, tužeb, úsilí.

Touha i odpor jsou důležitou vnitřní příčinou jednání člověka, jde o základní lidské motivátory, motivace, pohnutky k jednání, aktivitě.

Pozitivní (protože obsahující objektivní hodnotu slasti) motivací je radost, těšení se, euforie z vytouženého cíle v budoucnosti. Negativní (protože obsahující objektivní anti-hodnotu strasti) motivací je pak strach, kdy něco nechceme proto, že se toho obáváme.

Touha i odpor jsou teleologické, tedy cíle-směrné: mají určitý cíl, což je požadovaný stav reality, a toho chtějí dosáhnout. Touha i odpor tedy preferují určitou/určité možnou/možné podobu/podoby reality před jinou/jinými podobou/podobami reality.

Touha a odpor jsou tedy zásadním způsobem navázány na určitý cíl, kterého chtějí dosáhnout a k jehož realizaci potom volíme patřičné prostředky.

Touha a odpor tak zásadním způsobem určují naše rozhodování, volení, kdy se rozhodujeme mezi alternativními možnými stavy světa, kdy určitý chceme a jiný zase nechceme.

Touha i odpor rozlišují, vybírají mezi různými možnými podobami světa/skutečnosti: chtějí spíše jedno než druhé, volí spíše jednu podobu skutečnosti před její jinou formou.

Touha a odpor jsou založené na komparaci, srovnávání, porovnávání možných stavů světa, možných alternativ, kdy chceme ty alternativy, které jsou z nějakého důvodu hodnotnější než jiné alternativy (nebo mají alespoň nižší anti-hodnotu), které mají tedy více "plusů" a méně "mínusů" než jiné alternativy.

Touha a odpor jsou emocemi, které jsou zaangažovány na určité podobě světa: chtějí, aby svět měl spíše nějakou určitou podobu A než jinou určitou podobu B.

Touha a odpor vycházejí z naší paměti, díky níž víme, že přítomný stav není jediný možný, protože minulost byla jiná než přítomnost. Touha a odpor tedy pracují s jistou kombinatorikou možných světů/stavů světa/možných situací: chtějí spíše některé stavy světa než jiné možné situace.

Touha a odpor jsou logicky provázané: touha po přítomnosti A je zároveň odporem k nepřítomnosti A a odpor po přítomnosti A je zároveň touhou po nepřítomnosti A.

Ač jsou touha a odpor logicky provázané, nejsou identické prožitkově a nejde ani jen o jednoduché prožitkové opaky či o jednoduchou absenci jednoho u druhého či naopak: zatímco odpor/nechtění je prožitkově jen jednoduchým prožitkem/citem/emocí, tedy jednoduchou strastí/nelibosti, tak v touze je kromě nepříjemné nutkavosti a nepříjemné frustrace/netrpělivosti/napětí přítomná také slast/euforie z představy vysněného objektu/cíle, jde tedy o celý komplexní konglomerát rozličných i protikladných citů.

Touha v sobě obsahuje nejen strast, ale i slast, proto je v tomto (v oné slasti) objektivně dobrá. Touha však v sobě obsahuje i strast, v tomto je naopak objektivně špatná. Odpor/nechtění/nechuť však je jen čistou strastí, tedy je jen objektivně špatný. Zde zanedbávám to, zda odpor či touha vedou k slasti či strasti. Pokud odpor vede k slasti větší než je strast, jíž je on sám, může tím být samozřejmě ospravedlněn jako užitečný prostředek k jejímu dosažení.

Jakmile je zde prožitek touhy, je zde velmi často (ačkoliv ne nutně) i prožitek odporu a naopak, touha a odpor jsou totiž logicky provázané (viz výše), a i když nejsou prožitkově identické, tak prožitek odporu obvykle vyvolá i prožitek toužení po opaku a prožitek toužení zase vyvolá obvykle prožitek odporu z představy, že by se vytoužený cíl/sen nezrealizoval.

Pohání nás k jednání přímo touha a odpor jakožto určité city? Zdá se, že bezprostředně nás pohánějí obvykle spíše myšlenky s těmito city asociované: to, že by něco mělo/nemělo být, to, že něco chceme nebo nechceme, to, že by se něco mělo/nemělo stát, to že něco smí/nesmí/musí být. Těmto myšlenkám však dává důraz, význam právě jejich emoční náboj, tedy emoce s nimi bezprostředně spojené.

Touha a odpor jsou možné jedině tehdy, máme-li hodnoty a nemá-li všechno stejnou hodnotu. Jsou tedy možné jen v případě dualismu: jestliže nic nemá hodnotu nebo má všechno hodnotu stejnou, není možné po něčem toužit nebo něčemu odporovat/něco nechtít. Teprve dualismus dobra a zla, hodnoty a anti-hodnoty vytváří touhu a odpor.

Musí tedy nutně existovat minimálně dva různé stavy světa a jeden musí být (nyní je lhostejné, zda mylně nebo pravdivě) považovaný za lepší/žádoucnější než druhý stav, který naopak nutně musíme chtít buď méně nebo k němu musíme dokonce pociťovat odpor.

Platí, že k existenci touhy a odporu stačí jen existence hodnoty (dobra) i bez existence anti-hodnoty (zla) a nebo naopak jen existence anti-hodnoty (zla) bez existence hodnoty (dobra), ovšem i v takovéto situaci zde musí existovat jistá dualita, která vždy onen opačný pól vytváří: prostě i zde něco musí být lepší než něco jiného.

Jak by to vypadalo? Pokud existuje jen dobro a nikoliv zlo (neboli jen hodnota a nikoliv anti-hodnota), musí být pro existenci touhy a odporu v takovémto světě buď dobro stupňovatelné (a pak chceme spíše větší než menší dobro, kdy menší dobro se stane zlem ve srovnání s větším dobrem) nebo vůči dobru musí existovat jeho nepřítomnost, tedy neutrální stav (a pak chce spíše dobro než neutrální stav, který je zde ve srovnání s ním zlem).

Pokud naopak existuje jenom zlo a ne dobro (tedy jen anti-hodnota a ne hodnota), musí být pro existenci chtění a nechtění v této variantě světa buď zlo stupňovatelné (a pak je dobrem menší množství zla a zlem větší míra zla, tedy chceme spíše méně než více zla) nebo vůči zlu musí existovat jeho absence, tedy neutrální stav, a pak chceme spíše neutrální stav než přítomnost zla, a tento neutrální stav (nepřítomnost zla) je pro nás nyní dobrem (hodnotou).

Náš svět je takový, že zde existuje jak dobro, tak zlo, kdy každé má svou specifickou vnitřní vlastní kvalitu: dobro má vlastní kvalitu slasti a zlo má svou vlastní kvalitu strasti, tedy v našem světě není dobrem jen absence strasti nebo zde není zlem jen absence slasti, ale slast má vlastní pozitivní kvalitu, je to soběstačný stimul/určitý vjem/kvalita/vlastnost určité intenzity a délky trvání, a stejné je tomu i se strastí.

Vidíme, že odpor je poměrně jednoduchý cit: jde o určité napětí různých tělesných svalů. Touha je (viz výše) cit složitější, proměnlivý a ambivalentní: je v něm slast/radost/euforie i napětí, navíc toto napětí je dáno (viz výše) dvěma věcmi: napjatou (a tedy strastiplnou) nabuzeností/vybuzením roztouženého organismu, za druhé potom napětím z toho, že touha zatím není splněna.

Je třeba říci, že touha bývá často více aktivizující než odpor: zatímco touha nás k činu, změně či určitému jednání vede poměrně často, náš odpor může být někdy jen pasivní skleslostí, utrápenou zoufalou zatrpklostí, zapšklostí a nechutí k tomu, co je právě přítomné.

Odkud se touha/odpor bere? Nevíme, jednoduše se objeví a my je - podle jejich síly a do té doby, dokud trvají v silnější míře - automaticky, mechanicky a jaksi "bezduše" realizuje bez toho, že bychom se ptali, zda jde o touhy/odpory oprávněné, opodstatněné, relevantně podložené nebo jde o touhy a odpory nahodilé, nesmyslné nebo dokonce patologické.

Obvykle se nám ve vědomí/mysli objeví požadovaný cíl, tedy určitý stav světa, který chceme (cílem v případě odporu je stav světa, v němž absentuje/není přítomno to, vůči čemu máme nechuť/nelibost/odpor) a aniž bychom se ptali po oprávněnosti tohoto cíle, začne mozek plánovat, jak cíle dosáhnout: hledá vhodné prostředky k dosažení tohoto cíle a už si představujeme postupnou posloupnost kroků/fází k realizaci tohoto cíle.

Někdy však může být odpor jen pasivní nechutí k přítomnému stavu věcí/světa bez snahy plánovat změnu. Také touha může být někdy zažívána/zakoušena bez snahy zrealizovat cíl této touhy. Takže odpor a touha nejsou nutně svázány s plánováním a jednáním zacíleným na změnu, jen některé touhy a nechtění vedou k plánování, a ještě menší část z těchto pak vede k realizaci alespoň některých z těchto plánů.

Měli bychom se však mnohem pečlivěji ptát na to, zda jsou cíle našich tužeb (do touhy zde řadím i odpor, protože to je touha po nepřítomnosti něčeho, zatímco normální touha chce přítomnost něčeho) oprávněné, dobře opodstatněné.

A pokud i opodstatněné jsou, musíme se dále ptát, zda jsou naše cíle ty nejlepší možné, zda by nebylo lepší chtít něco jiného prostě proto, že jiný cíl je více opodstatněný než aktuální cíl, byť i ten je opodstatněný, avšak méně.

Lidé obvykle nehledají opodstatnění pro cíle svých tužeb a když už je i hledají, vystačí si s prvním dobrým důvodem/opodstatněním svého cíle. My bychom se však měli ptát po hierarchii cílů a volit primárně ty cíle, které stojí v hierarchií cílů nejvýše, tedy ty, které jsou nejvíce důležité, hlavní.

Buddhismus radí odstranění touhy: zmizí po zmizení touhy také cíle-směrné jednání? Ne nutně, teleologické jednání může být zapříčiněno i něčím jiným než citem touhy, např. racionální úvahou, ideologií.

Touha může zmizet tehdy, domníváme-li se, že všechny stavy světa jsou stejně hodnotné nebo stejně bez-hodnotné. Ale může zmizet i pragmaticky: víme, že některé stavy světa jsou hodnotnější, avšak kvůli utrpení plynoucímu často (ne však nutně) z touhy se vzdáme citu touhy jako takového, nevzdáme se však jednání vedoucího k realizaci žádoucnějších stavů.

Touha se může oslabit i tehdy, zjistíme-li, že mezi alternativními stavy světa není zase až tak velký rozdíl, a zejména zjistíme-li, že není zas až tak veliký rozdíl mezi slastí a strastí. Tehdy nám jako Anthonymu de Mellovi mohou zmizet touhy, ale zůstat preference, což jsou buď slabší city touhy nebo dokonce jen kognitivní (intelektuální, ryze racionální) preference bez příměsi citu.

Preference jakožto slabší cit touhy může vést k tomu, že máme sice radost z toho, že může nastat preferované, ale žádný odpor k tomu, když toto preferované nenastane, tedy žádné zklamání či frustraci. Preference má sice jakožto slabší touha i menší radost, menší toužebné nadšení, ale zase se vyhne strasti zklamání, frustrace z případného nenaplnění cíle touhy.