O SLASTI - s Janem Votavou 30.9. 2015

Rupert Spira: snaha o osvícení - jakoby se osoba ve filmu snažila najít filmové plátno

oddělené já (což je další forma mě samého) se udržuje úsilím se sebe zbavit! - nikdy ale tímto odděleným já nejsem a nebudu

rada ze "Čtyř dohod" "Neber si nic osobně": napadlo mě, jestli nás to nemůže víc paradoxně zaměřovat na sebe jakožto na nějakou konkrétní osobu: podobně jako rada "nemysli na bílého medvěda" nás vede k tomu, že na něj myslíme pak pořád...Kdo sebe jakožto osobu potlačuje, pořád na sebe nakonec myslí a nemůže sám sebe pustit...

vědomí přijímá všechno, neklade odpor ničemu

(není to jen strategie jak učinit ze světa/těla/mysli iluzi, a tak intenzivněji vnímat sebe, resp. "vědomí"?)

--

a dále už s Janem Votavou

touha - není to specifické quale, ale radost doprovázená představou budoucí situace + napětí, puzení, tlak - někdy je v ní nespokojenost se stávající situací (už chci budoucnost!) a někdy jen fascinované/nadšené směřování (hnaní se) k budoucnosti, která nás přitahuje, tedy za ještě lepším než je teď (tedy spontánní proud plánů, představ, emocí a pohybů těla k ní směřuje)

emoce - na rozdíl od myšlenek se nedají snadno zpřítomnit

peaky, vrcholky slasti, její intenzity - touha lže, představuje nám je v extrémně skvělých barvách, ve skutečnosti trvají jen krátce a nejsou zas tak velké, není to až zas tolik jednotek slasti

ale další jednotky slasti plynou z těšení se na peaky, chlubení se s peaky ostatním potom, spokojenosti, že bylo peaku dosaženo nebo absencí frustrace z toho, kdyby peaky nebyly

můžu vědět, že těšení se na peaky dá víc jednotek slasti než samotný peak, ale přesto se těším dál (možná trochu méně, když vím, že cesta je lepší než cíl)

v našem světě délka pohody mnohonásobně počtem "jednotek slasti" převažuje k poměru k intenzitě "peaku", které jsou krátké, a zas tak extrémně moc jednotek slasti nemají

jde jen o celkový počet jednotek slasti (výpočet: násobí se intenzita krát délka slasti)

k pluralitě slasti - všechny kvality slasti jsou převoditelné, i duchovní slast na tělesnou, např. 1 jednotka duchovní slasti (poslech opery) může mít 1000 jednotek tělesné slasti (čokoláda)

prof. Jiří Vácha: je pozornost pod naším vlivem? vědomě nemyslet na něco nebo vůbec nemyslet, před spaním dát mozku pokoj, potlačit myšlení při usínání...možná ještě větší vliv máme na smyslovou pozornost

pozornost asi úzce koreluje s procesem plánování...nebo obecněji s integrovaností, aktivizací, sjednocením, shromážděním-shrnutím, mobilizací, sous-střed-ěním vědomí

-------------- pozornost souvisí s povelem POZOR!, s údajným pozorovatelem, s pozorováním (nejčastější pozorování je to vizuální, zrakové)

------------- co by to mohl být onen údajný pozorovatel, svědek upanišad oddělený od světa? jak pozorujeme? jak probíhá proces pozorování? proces zrakového pozorování, zejména však jiných typů pozorování?

lidé, kteří mají pevné plány, cíle, řád, účel, ambice asi víc věří, že mají stálé kontinuální a jednotné jáství - než lidé tekoucí, chaotičtí, odevzdaní, labilní, hnaní jak smítka ve větru v "nesnesitelné lehkosti bytí/žití"

pozor na intuitivní soudy - často lžou!

v nudě si člověk MYLNĚ myslí, že bude trvat stále nebo se bude už jen zhoršovat...

zaměřit se na postupné probublávání, vynořování mentálních stavů z hloubky, z hlubiny vědomí, v tom bodě či místě, když překračují práh vědomí (neurózy, komplexy, psychopatologie,...)

----- spojujeme si vědomí s komplexitou jeho neurálních korelátů, protože si pamatujeme jen ty vědomé stavy, které jsou spojené s komplexními neurálními koreláty - jen ty v nás zanechávají paměťové stopy...možná máme vědomé stavy i z méně komplexních korelátů, ale ty okamžitě zapomínáme...jak víme, že jde o komplexní neurální koreláty?

sladká je spojená s příjemným - ale moc sladkého ztrácí své plusové znaménko, plusovost, když jsem přeslazen!!!...zde mohu oddělit sladkost od příjemnosti, když jsem sladkým přejeden, vidím sladkost bez plusového znaménka

přejím se a vidím sladkost bez příjemnosti

----- vidím tedy i příjemnost bez sladkosti, jak vypadá???

------ příjemnost následuje po vjemu modré i po vjemu sladké, jen po vjemu sladké nastupuje rychleji, možná je s ní bezprostřední, vyvstává paralelně s ní, je v ní implicitně, téměř inherentně obsažena, vklíněna do ní, srostlá s ní (nebo s ní dokonce totožná?)

---- může být příjemná inherentně ve sladké, když někdy příliš mnoho sladké není příjemné? možná ano, v situaci, kdy jsem přeslazený, mám už jiné quale sladké než předtím, když jsem měl na sladké chuť! a je zde ještě jiný důvod??

je více kvalit a druhů příjemnosti - příjemnost napojená na smyslové vjemy (na sladkost) a příjenost emocionální (v radosti)

----- mám hmatový vjem tlaku na noze a současně emoci bolesti v noze - stejně tak mám chuťový vjem sladkosti a současně emoci (?) příjemné sladkosti???

v našem světě nejsou moc vysoké peaky, vrcholky slasti, není moc stupňů intenzity slasti najednou! a trvají krátce, skoro si jich ani nestihneme všimnout, pořádně je vychutnat

poměry v délkách slastí jsou v našem světě větší než poměry v intenzitách slastí...je představitelný jiný možný svět, kde je tomu naopak, pro hedonika jde jen o celkový počet jednotek slasti daný násobkem jejich délky a intenzity

děláme často kognitivní chybu časové preference: chybně volíme raději krátký milostný úlet teď a nemyslíme na to, že nám to zkazí dalších 20 let manželství

podobně chybně preferujeme peaky před časovým trváním: chybně upřednostníme prchavou intenzitu slasti před dlouhodobou relativní pohodou bez peaků

někdo může slast či radost nejsnáze vyvolat skrze ego: přes samolibost, naladění se na ješitnost

někdo je víc naladěný agresivně, hněvivě: i jeho deprese je spíše agresivním sebe-tlakem dovnitř, jeho radost pyšným agresivním vypínáním se

je třeba podrobně zkoumat qualia slasti a strasti, qualia jídla, pití, sexu, lásky, nenávisti, vzteku, hněvu,...podrobně, jak vystávají, jak probíhají,...

----- jsme špatní psychologové sami sobě i jiným

možná je u qualií jídla důležitější délka a u qualií sexu zas intenzita slasti

co mají společného různá příjemná qualia jako sladkost, hebkost, orgasmus? asi jen jednu věc: právě onu příjemnost (ono: dělá mi to dobře) plus naši touhu pokračovat v nich, zesilovat je, udržovat je, získat je znovu plus možná vyvolávají obvykle nějaká obecnější/univerzálnější qualia radosti, euforie, mánie, ale také mají svou specifitu, konkrétnost, individuálnost

co jsou to emoce?

obvykle se dělí na příjemné a nepříjemné, tedy na plusové a minusové, ale existují možná i neutrální emoce (apatie, letargie, lhostejnost, otupělost)...dalšími škálami emocí jsou vzrušení-uklidnění, (ne)napojenost na bezprostřední vnější stimuly (např. na sladkost), vzrušení-klid, uvolnění-napětí, dále míra intenzity jednolitých emocí (plusových i minusových)

emoce nelze snadno ovlivnit vůlí a pozorností jako myšlenky

emoce stejně jako myšlenky nesou jistou informaci, obvykle ale menší, jednodušší ,bezprostřednější

emoce jsou často intencionální, jsou o něčem, týkají se něčeho (nějakého intencionální předmětu/objektu)

emoce nás regulují, mají vliv na naši motivaci (slast a strast: pozitivní a negativní motivace)

emoce nás nalaďují či vylaďují, ladí, ovlivňují naše vnímání, obsah, styl, rychlost, celkový ráz a tón myšlení či jednání

někdy jsou emoce napojeny na vjemy (na sladkost) a jindy ne (radost z ničeho nic, deprese nevyvolaná bezprostředním vnějším stimulem)

jde o určité stimuly, intenzity, popudy, pohnutky

emoce v sobě často nesou implicitní hodnocení či soud o dané situaci

emoce nám často říkají, co s danou situací dělat: zda ji nechat tak, jak je, snažit se ji podržet, zvětšit či zmenšit to, co už nabízí, změnit ji - často emoce vybízejí ke změně

jsou vždy TAKÉ fyzické, možná jenom fyzické (tělesné)

co je to rozhodování? sled plánů a možností, kalkulace výhod a nevýhod u každé z nich, těkání a překmitávání mezi nimi tam a zpět

co je to okamžik volby, okamžik rozhodnutí? asi zde nerozhoduje svobodné já ani žádné já, ale jde jen o spontánní přelití plánování do činu nebo v čin

je tenká dělící čára mezi rozrušením a vzrušením: možná nám horory a horské dráhy přinášejí mnohem víc strasti než slasti, ale necháváme si to líbit, protože jsme kulturně naučeni (falešně), že jde o tzv. "dobrou zábavu"

------ vzrušení a rozrušení - překmitávání mezi nimi, mají podobnou intenzitu napětí či vzrušení, ale odlišná znaménka (plus a minus, příjemné a nepříjemné) - např. "jízda na horské dráze" - jak to, že jsou si podobné, když mají opačná znaménka? a v čem jsou si podobné?

------ jde zde o jistý dualismus, protikladnost, dichotomii, dynamickou kontrastnost či polaritu příjemného a nepříjemného, plusu a minusu - jak spolu přesně souvisí? tvoří spolu nějakou vyšší jednotu? je jedno antitezí druhého? je zde práce hegelovské negace? je jedno z části (trochu či dokonce v nejhlubším jádře) přítomno v druhém jako jin v jang a naopak???

s filozofickou zombií můžu mít skoro stejný vztah jako s osobou, která má vědomí...myslím si chybně, že to není možné (že tento můj vztah s filozofickou zombií nemůže být velmi podobný mému vztahu s normálním člověkem majícím vědomí), podobně jako si věřící mylně myslí, že kdyby nebyl Bůh či kdyby v něho přestal věřit (k tomu poznamenávám: což je pro jeho situaci stejné), byla by to katastrofa...ale samozřejmě nebyla, skoro nic by se nezměnilo, velmi rychle by si zvykl a po většinu času by na to nemyslel (stejně jako teď po většinu času nemyslí na to, že Bůh údajně je)

kontinuální škála (ne)pozornost, (ne)bdělost, (ne)vědomí

quale strachu se často neliší od quale žaludeční nevolnosti z přejedení či z lehké otravy jídlem, tak proč nám vadí víc?

a) možná nám vadí stejně, adekvátně své intenzitě

b) nebo proto, že s tím můžeme více dělat, skrze "práci mysli", skrze uvolnění našeho odporu, nebo proto, že nejde o náš tělesný/fyzický problém, takže můžeme nějak změnit vnější situaci, k čemuž nás i vyzývá (vyzývá nás ke změně)

c) možná proto, že se nezajímáme o samotné quale strachu, ale víc jsme zaměřeni na budoucnost, které se právě ve strachu obáváme - strach je intencionální (je o něčem, má informaci, obsah, je zaměřením na obávanou možnou situaci v budoucnosti), zatímco běžná fyzická žaludeční nevolnost intencionální není


osvícený snad přistupuje ke strachu stejně jako my k fyzické žaludeční nevolnosti či k fyzické bolesti obecně - neřeší ji, nebojuje s ní (možná ji dokonce chápe jen jako iluzorní postavu či výjev ve filmu)

možná osvícený trpí stejně jako my, jen si utvořil příběh, že netrpí nebo že bolest nevadí, což mu jen mírně pomáhá, ale v podstatě trpí stejně jako my

příliš se od sebe nelišíme: když jdeme dva vedle sebe, vidíme jen lehce posunutý vizuální obraz-zrakovou scénu, což je to hlavní, co v nás aktuálně probíhá...jsme zejména zrcadly svého bezprostředního okolí...pak už se jen lehce lišíme několika myšlenkami, emocemi a dlouhodobějším pozaďovým naladěním

----- proč osvícený v non-dualitě poučuje svého žáka, když on ani žák neexistují, přitom to však evidentně vypadá tak, jakoby se osvícený guru snažil svému žákovi pomoci z jeho trápení?


tělesná qualia nemusí být o nic méně vznešená než duchovní slasti-qualia: i když v naší kultuře často duchovní slasti doprovází emoce vznešenosti, může to být v novopohanství či ve více tělesných kulturách naopak: emoce vznešenosti spíše doprovází třeba kulty či mystéria sexuality,vína, zpěvu, tance, dokonalého a vysportovaného či svalnatého či mladého těla...


---- co je to idea příjemnosti, nepříjemnosti, utrpení, bolesti???

není jáství jakousi "hubkou", houbičkou, "potvůrkou" ve středu hrudi, chvějícím se energetickým plamínkem, větrem-ohněm s plamínky, malým dráčkem sedícím na hrudi (hmatové quale, čakra, energetické pole ve středu hrudi, spíše na povrchu, na kůži středu hrudi a několik centimetrů pod ní, či sahající několik centimetrů pod ní, tlačící dovnitř, tančící ve středu hrudi)?

---- neposiluje příjemné quale nějak naši mysl? nebo není to naše reflexe či vědomí, že naše mysl roste, sílí, tedy radost z průběhu či prožívání této pozitivní změny (inspirace Spinozou)???


----- slast nemůže být nikdy příliš intenzivní (chceme ji stále víc, jen když už ji máme docela dost, neprahneme tolik po ještě větší dávce: nejvíc prahneme po slasti, když jí máme málo), ale to, co nám ji někdy přináší, někdy může být už tolik intenzivní, že už nám to slast nepřináší, ale bere (příliš hlasitá oblíbená hudba, příliš sladké jídlo, ač mám sladké rád) - to by mohla být metoda, jak obecně oddělovat smyslová qualia od příjemnosti či i nepříjemnosti, která je s nimi obvykle bezprostředně spojena: i nenáviděný typ bolesti, je-li slabý, může být shledán jen jako neutrální a zajímavý typ qualia, typ energie, typ stimulu,...


----- příjemná qualia ze soulože nejsou jediným motivátorem k ní, jinak by nechtěl sex ten, kdo ho ještě neměl....už vizuální obrazy (obvykle druhého) pohlaví vzbuzují nutkání k sexu...možná qualia při sexu ještě posilují další touhu po něm (lidové "kdo zkusí, ten už pak musí...")


---- jak souvisí touha a potřeba, nutkání, (ne)podmíněný reflex, automatismus, spontánní hnutí a pnutí a puzení? nakolik pak je touha emocí???

---- jak přesně se v mysli manifestuje pud sebezáchovy? obvykle (pokud nejsem v ohrožení života, což jsem málokdy) asi jen jako intuitivní-samozřejmý (a možná mylný!) poznatek-myšlenka-implicitní evidentní intuice, že život má "samozřejmě" smysl, že "samozřejmě" chci dále žít apod...

podobě si samozřejmě myslím, že jsem, že existuji, ač se mohu mýlit...

disociace při utrpení: buď se podle Dennetta odpojím jenom od své bolesti (jsem já oddělený od bolesti) nebo se odpojím od jiného já, které trpí (jsem já a jiné já, které trpí, došlo k mému rozštěpení na dvě já, z nichž trpí to já, kterým nejsem já)

Damasio: po operaci ti, co měli chronickou bolest, říkali: "Doktore, bolí mě to dál úplně stejně, ale už mi to nevadí"...tedy zřejmě existují dva paralelní mozkové okruhy bolesti, vývojově starší a mladší, Damasio odstranil ten vývojově mladší neurální okruh, tedy interpretaci bolesti, jakési mentální utrpení, ale holou fyzickou-tělesnou bolest (vývojově starší neurální okruh) nechal..

------------- všudypřítomnost informace, dat, znalosti, vědění, poznání, uvědomění je zřejmější než existence hmoty/látky, energie


-------------- je snad možné, že by někdo při meditaci tak zvětšil sílu a jas své mysli a zvýšil rychlost jejího vyhodnocování dat-informací, že by se mu pohyby jeho těla i těl ostatních, všechny myšlenky a emoce zdály býti velmi pomalými, až jakoby "zamrzlými v čase"?

------------- vnímá osvícený guru svého žáka jako toho, kdo má od něj oddělené vědomí nebo ne? nebo o tom vůbec neuvažuje a reaguje spontánně?

------------- Jevení se jevů! Snad největší záhada, jak věděl Heidegger a Patočka...Co je to proces zjevování se jevů, jejich vycházení/vyjevování/vystupování/objevování v mysli, ozařování jejím světlem a jasem, průzračností jejího čirého, jemného, průhledného, čistého média? V mysli najednou jsou, vyskytují se. Rupert Spira říká: ve skutečnosti stále vidíme jen (svou) mysl/vědomí/vědění/poznání a různé formy, které na sebe KRÁTKODOBĚ a JENOM ZDÁNLIVĚ bere. Ve skutečnosti tu zůstává stále jen ona, vždy přítomná ZÁŘE.


--------------- zkroucenou ruku nechceme pustit kvůli následné úlevě, ale kvůli přítomné bolesti, úleva je jen vedlejším produktem, účinkem, nemá nás zřejmě nijak motivovat k tomu, aby zkroucená ruka byla puštěna

zejména O SLASTI A STRASTI - s Janem Votavou 29.9. 2015

když se máme špatně, hodně se chceme mít lépe, když už se máme celkem dobře, tolik si nepřejeme mít se ještě lépe

existuje quale chtění? quale-touha CHCI TOHO VÍC, TOTO NECHCI...jde o radost či smutek, strach doprovázený soudem

příjemné a nepříjemné, plus a mínus - to je zřejmě aspekt/vlastnost některých qualií, konkrétně těch qualií, kterým říkáme emoce, city, pocity, nebo i některých vjemů, např. zápachu či sladkosti

podobně jako červená a modrá sdílejí ideu barevnosti, jsou barvami, tak strach, smutek, radost sdílejí ideu pocitu, jsou to city/pocity/emoce a dělí se na příjemné a nepříjemné, mají aspekt/vlastnost příjemnosti či nepříjemnosti

------ co je to idea pocitu-emoce? v čem se liší od ideje vjemu či myšlenky?

------ co je to příjemnost či nepříjemnost jako aspekt/vlastnost/rys jistých qualií?


------- co mají společného všechna příjemná qualia? např. sladké a hebké (příjemné na dotek) a voňavé? jsou to odlišné kvality vznikající fyzicky v odlišných částech těla, přesto mají snad cosi společného...CO TO JE?

příjemná qualia mohou vzbudit další příjemná qualia - sladkost čokolády ve mě vyvolává podobně euforická qualia jako např. orgasmus

------ podobně nepříjemná qualia vzbuzují další, možná OBECNĚJŠÍ nepříjemná qualia - nepříjemný konkrétní zápach ve mě vzbudí obecnější nepříjemná qualia zhnusení, nevolnosti, odporu

vůle neexistuje, existují tedy alespoň qualia chtění?

možná ani ta ne: jsou jen quale radosti a smutku a strachu, slasti a strasti, doprovázená představami budoucnosti - tomu říkáme chtění, odpor, těšení se, snění, obavy,...


snažíme se dosahovat plusových stavů a vyhnout se minusovým stavům

je třeba rozlišit samozřejmost (evidenci, intuici) souhlasu a náhledu:

s větami "JÁ MYSLÍM", "JÁ BĚHÁM", "JÁ VLASTNÍM-OBÝVÁM-ŘÍDÍM TĚLO A POCITY A MYŠLENKY", "JÁ JSEM" samozřejmě souhlasíme, nemáme však jejich fenomenologický náhled

i pokud by bylo evidentní že jsem, bylo by třeba rozlišit, zda se to vykazuje nejasně nebo jasně

údajný pocit autorství jakožto jednoduchý základní pocit podobný pocitu strachu či vjemu sladkosti nemáme - jde spíš o intuici, tedy myšlenku, jednoduchý poznatek/informaci, která nemusí být pravdivá, možná je však vrozená

na HORSKÉ DRÁZE překmitávají velmi rychle minusové a plusové stavy, ale toto překmitávání je málo časté

snažíme se držet plusových stavů, proto je ztrácíme...možná je řešením askeze nebo umírněnost: neběhat za plusovými stavy, ale spíše od nich, či se s nimi zdržet jen na chvíli...

trpící silná křesťanka mohla mít rychlé překmitávání silné fyzické bolesti a křesťanského postoje odevzdání se Ježíšovi a lásky, tedy rychlé překmitávání plusových a minusových stavů

mnozí buddhisté mohou v hloubi stále pociťovat radost a mír, na povrchu však jako méně podstatné vlnky hlubokého oceánu se stále objevují negativní stavy - tedy asi osvícení nepřekonali základní dualitu plusových a minusových stavů, jen ji zmenšili, minusové stavy ztratily na významu, avšak nevymizely zcela

jsou minusové stavy jen věcí naší interpretace? asi ne, mají je i zvířata, děti, přírodní národy

není tomu tak, že plusový stav je někdy negativní, spíše chceme stále větší štěstí, jen některé kvality, které nám štěstí přinášejí, po překročení jisté míry své intenzity nám štěstí postupně berou (oblíbená hudba, kterou někdo postupně zesiluje až k nevydržení)

mentální bolest je nakonec také JEN bolestí fyzickou, ale dokážeme ji více ovlivnit (už ne u klinické deprese, ta se více podobá klasické fyzické bolesti)

základem mentální bolesti je náš odpor, náš boj, rezistence - to se děje pasivně, mechanicky, takže vlastně obvykle nebojujeme sami, odpor si neděláme sami, jde o jakési NAPĚTÍ, je však možné to ovlivnit tím, že se otevřeme, uvolníme, pustíme, odložíme pevný stisk, vzdáme se, odevzdáme, přestaneme bojovat

osvícené naladění - osvojení si náhledu/perspektivy PUSŤ TO, JE TO JEDNO, NECH TO BÝT, ODKLÁDÁNÍ, ODLOŽENÍ VĚCÍ, NIC NENÍ ŠPATNĚ - osvícení může být nastartováno vhledem, tedy rychlým prohlédnutím, kdy v nás tento pohled zřetelně náhle a RYCHLE probleskne

intenzita bolesti a slasti spustí jas mysli, větší vědomí, větší integritu mysli - protože jsme na danou intenzitu soustředěni, neutíkáme od toho pozorností pryč

proto se v meditaci pracuje s prodlužovanou intenzivní slastí - tantrická meditační praxe, prodlužovaná sexuální stimulace

stejně tak by se mohlo pracovat s bolestí - úder zenovou holí, práce s pozorováním a neodstraňováním bolesti kolenou či nohou a zad při meditaci v lotosovém sedu, v zazenu apod.

mysl se toulá, zaujme ji jen silný podnět, např. bolest či slast - chce-li mysl poznat sama sebe, tedy netoulat se, může BOLEST jako meditační předmět tomuto cíli dobře posloužit!

má aktuální mikroidentita neví vůbec nic, zní v ní jen aktuální věta či spíše jen její část - ačkoliv si o druhém myslíme, kolik toho v jeho mysli aktuálně není, tak není! není v něm nakonec ani ta mikroidentita, jen ona věta či myšlenka, která momentálně zní!

Lacan: dívám se na druhého jako na obsahovaně bohatého, dokonalého, úplného - vychází to ze zrcadlového stádia, kdy bezmocné nedokonalé neintegrované a nekoordinované dítě tak vidělo sama sebe, napodobující jásavě svůj dokonalý a úplný obraz v zrcadle/na hladině jezera/v tváři druhého...toto projektujeme i na druhé...přitom v druhých je aktuálně jen jedna či dvě věty či stavy, žádná úplná, dokonalá, plnokrevná či obsahově bohatá osobnost (ta je jen v jejich nevědomých mozkových pochodech, a často jen potenciálně a v paměti)

může Bůh stvořit kámen, který neuzvedne? sémantika "Boha všemohoucího od věků do věků, tedy věčně všemohoucího" to znemožňuje

má cenu se snažit v determinismu, kde je budoucnost daná, nezměnitelná? ano, protože snaha je nutným prostředkem k úspěchu, byť jsou snaha i úspěch předem nutně determinovány

když pociťujeme qualia v hlavě a na hlavě při myšlení, nemusí jít jen o kulturní vliv, kdy naše kultura věří, že "duch/mysl/vědomí je v mozku/hlavě" - možná nás už evolučně bolí hlava, což nás vede jaksi automaticky k tomu, že méně myslíme

všechny pochody nejsou řízeny plusovými a minusovými qualii, zvířata i my máme některé napevno dané reflexy: pravděpodobně bychom byli nutkáni souložit i tehdy, kdyby nám to přinášelo negativní (minusová) qualia, jen bychom souložili méně

nejsme vědomě vždy vypočítaví a sobečtí sobci, dělající věci jen kvůli plusovým qualiím, spíše nás plusová a minusová qualia jen polovědomě či spontánně vedou, korigují, motivují (pozitivní a negativní motivace: plusová a minusová qualia)

je lepší být šťastným hloupým prasetem nebo nešťastným geniálním filozofem? hedonik ví, že tím prasetem...

---- avšak není důležitá pluralita slastí, kterou může mít jinak nešťastný filozof oproti praseti větší? pro hedonika by nakonec měla být rozhodující pouze kvantita: Bentham měl pravdu oproti Millovi

a neměl Mill pravdu alespoň v rozlišení tělesných a duchovních slastí? neměl...intelektuální či umělecké slasti nejsou eticky lepší než slasti tělesné, jsou to jen jiné slasti, ale různé kvality slasti najdeme i mezi tělesnými slasti (slast z dortu vs. slast ze sexu)...umělecké slasti může doprovázet pocit-quale vznešenosti, čistoty, slávy, ale to ještě neznamená, že je eticky či ontologicky či esteticky vyšší či vznešenější než tělesná slast z jedení párku v rohlíku

---- spojuje něco tělesné slasti oproti duchovním, nějaké vlastní quale či doprovodné quale či soubor qualií? spíše jejich společné téma, to, čeho se týkají, ale fenomenálně asi ne

co nás drží u toho, abychom dlouho vydrželi u nějakého životního programu, třeba byli filozofem či buddhistou?

a) institucionální podpora a to, čím a jak pevně nás instituce drží (vlastní zájem, peníze, nutnost,...)
b) to, že se tak vyprofilujeme postupně sami


možná osvícený trpí velmi podobně jako my, jen má ve vědomí/mysli méně soudů říkajících, že bolest vadí...říká si, že bolest nevadí, ale tím si utrpení snižuje možná jen málo

možná je osvícení sebeklam, ale pak je to spíše sebenaplňující se proroctví: když totálně uvěřím tomu, že je všechno v pohodě, NENÍ sice všechno v pohodě, ale BUDE skoro všechno v pohodě!

dualismus minusových a plusových vlastností emocí je asi nepřekročitelný, vrozený, biologický, genetický

co to znamená, že je sladkost či hebkost příjemná? aspektem tohoto quale je vlastnost příjemnosti PLUS spouští další obecnější plusová qualia (euforie, klid, blaženost) PLUS toto quale radosti automaticky spouští soud CHCI TOHO VÍC, či minusové quale naopak soud TOTO UŽ NIKDY NECHCI


----- je PLUS a MINUS u emocí, ale také u mnoha vjemů (sladkost, hořkost, kyselost, zápach, libá hudba, kakofonie) jejich inherentní, vlastní aspekt? či v nás jen hořkost či kyselost či zápach vzbuzují další qualia, už obecnější, qualia radosti či odporu? asi platí obojí...

----- co sdílejí odlišná, avšak PŘÍJEMNÁ qualia? asi totéž, co sdílejí odlišné barvy...v odlišných barvách je nějak přítomná obecnější idea barevnosti, je tedy v odlišných příjemných qualiích přítomná obecnější idea příjemnosti? jak?

------ dělá nám to dobře - nesouvisí to s tím, že to v nás vzbuzuje celkový pocit vnitřní životní spokojenosti, vyrovnanosti, rovnováhy, harmonie? asi ne, protože toto všechna příjemná qualia nedělají, např. příjemné dobrodružné vzrušení ne, ten nás spíše vybudí, vzruší, rozruší...

----- tak tedy co? existuje jakýsi obecný LIBÝ POCIT-QUALE? co by jím mohlo být? nebo je to planá abstrakce, spekulativní konstrukce?

----- neposilují jaksi příjemná qualia to, čemu Spinoza říkal CONATUS, schopnost, sílu a moc konat?...neposilují nějak naší mysl?

----- jak vypreparovat barevnost z jednotlivých barev a příjemnost z jednotlivých příjemných pocitů? co je to barevnost a co je to příjemnost?

----- co mají společného příjemná qualia sladkost a radost? máme tendenci je vyhledávat, prodlužovat, zesilovat, soudit o nich, že je chceme,...ale mají také stejný aspekt příjemnosti, byť je tato příjemnost u každé z nich zpřítomněna docela jinak...je tato příjemnost u voňavosti a sladkosti a radosti a pokoje v duši v něčem společná????

------ kdyby za etiku nenásledoval trest a odměna, motivace pro ni by byla menší nebo až skoro nulová...

Uprchlíci: možné socioekonomické důsledky

1) Příliv levné pracovní síly z řad imigrantů zlevní hodnotu práce. V Německu už v této souvislosti chtějí snížit minimální mzdu.

2) Liberální levice se shodne v podpoře vlny imigrantů s kapitalisty (tedy s velkopodnikateli, majiteli velkých a nadnárodních firem, bohatými investory): přijde levná pracovní síla, to zruší tlak na růst mezd, zruší tlak na kvalitnější a důstojnější pracovní podmínky.

3) Argumentuje se, že levná pracovní síla zvýší konkurenceschopnost jednotlivých zemí. To platí jen do jisté míry, masivní příliv imigrantů už ekonomiku nezlepšuje, spíše naopak.

4) Navíc se zapomíná na podstatné: kapitalisté si vezmou z imigrantů ty nejschopnější, jazykově nejvybavenější, nejintegrovanější. O jejich rodiny a o méně schopné uprchlíky se bude muset ze svých dávek postarat stát.

5) Zdroje státu nejsou nekonečné: bude-li stát muset dotovat imigranty a cizince, zbude mu méně na vlastní občany.

6) Sociální stát by měl primárně pomáhat vlastním občanům, ne cizincům. Vlastní občané a jejich předkové ho sponzorovali a vytvořili.

7) I pokud chce stát pomáhat, má omezené zdroje, nemůže tedy pomoci všem: proč tedy pomáhat právě imigrantům, kteří přišli, a ne těm ještě více postiženým, trpícím a chudším, kteří ani přijít nemohli?

8) Německo uvažovalo o snížení daní, avšak tento plán zavrhlo s tím, že musí pomoci uprchlíkům. To nepomůže jejich a ani našemu, na něm závislému a jej se zpožděním kopírujícímu, ekonomickému růstu.

9) Zdroje EU nejsou neomezené: peníze potečou z pomoci evropským zemím a jejich občanům na pomoc imigrantů. Rozlučme se z dosud hojnou pomocí z fondů a grantů z EU.

10) Němečtí, britští či čeští kapitalisté tlačí na své politiky, aby imigranty přijímali: kyne jim z toho totiž profit, a pokrytecky proto manipulující s lidskou solidaritou. Měli by tedy za každého pracovníka z řad imigrantů odvádět státu vyšší daň, aby mu alespoň částečně kompenzovali výdaje s ním.

11) Údajnou laskavost Německa jsme viděli v červnu a červenci tohoto roku ve vztahu k Řecku: Německo je tvrdé k Řecku, ale laskavé k imigrantům. EU je nemilosrdná k vlastním občanům, Evropanům, ale laskavá k cizincům.

12) Evropská a česká kultura mohou být jinými kulturami obohaceny, ale pokud bude příslušníků jiných kultur a cizinců příliš mnoho, budou demograficky přečísleny a kulturně destabilizovány, postupně pak vyvráceny.

13) Nárůst kriminality je nevyhnutelný. I kdyby byli mezi imigranty samí andělé, chaos obrovské masy vykořeněných lidí, navíc traumatizovaných válkou a jejími krutostmi, udělá své. Krutost občanské války se může zčásti dostat i do srdcí těch, co před ní utíkají. Vyšli z téže kultury, která zplodila tyto ukrutnosti. Velká chaotická masa produkuje kriminalitu, navíc masa frustrovaných lidí, kteří věřili utopii a začínají střízlivět.

14) Pokud budou pracovní místa v Německu obsazena, budou imigranty z Německa lákat kapitalisté do České republiky jako levnou pracovní sílu. Namítnete, že imigranti raději zůstanou v Německu na vyšších sociálních dávkách. Jistě ne všichni, a tyto dávky budou muset být sníženy, ani bohaté Německo nemůže tak štědře všechny dotovat.

15) Mnozí imigranti rádi a vděčně udělají špatně placenou práci ve vykořisťujících podmínkách, což sníží tlak na zlepšení pracovních podmínek.

16) Liberální levice a kapitalisté jsou stejní nepřátelé státu, požadují volný tok kultur, lidí, pracovní síly. Přitom však chtějí, aby stát všechny jejich požadavky dotoval.

17) Stát je jediný garant sociální podpory, který stabilně a systematicky funguje, navíc bez potřeby ponižující vděčnosti či zavázanosti těch, co dostávají. Katolická či mezinárodní charita fungují nesystematicky a pouze nárazově, navíc ze svých příjemců dělají pokorné prosebníky milodarů.

18) EU tím, že náš stát donutila přijmout kvóty, zásadně poškodila naši státní suverenitu.

19) Dnešní levice zradila původní marxistickou ekonomickou levici, stala se z ní levice "life-stylová", která absurdně podporuje gaye, feministky A SOUČASNĚ imigranty, z nichž nemalý počet (!) je patriarchálně-konzervativní, tedy opovrhuje homosexuály i feministkami. Zdůrazňuji, že bychom naopak měli za práva homosexuálů i žen (ale i mnohdy utlačovaných mužů) bojovat.

proč pořád trpíme?

člověk si zvykne na všechno, říká se tomu hedonická adaptace

avšak přesto jsme nespokojení - proč?

naše paměť (Kahneman mluví o "pamatujícím já") si pamatuje jen nejintenzivnější momenty a to, jak situace skončila: "peak-end rule"

proč?

konce událostí si pamatujeme kvůli poučení do budoucna, proč si však pamatujeme i peaky, největší intenzity?

myslím, že důvod je následující:

díky této paměti neustále srovnáváme stávající situaci s peaky, s našimi nejšťastnějšími dny, sníme o tom, aby se vrátily, a pak jsme věčně nešťastní - což nás ale i motivuje pořád něco dělat, být aktivní a snažit se, takže evolučně je to výhodné...i když my tím trpíme

Anthony de Mello říkával: prozradím vám tajemství: kdybyste nikdy nesrovnávali přítomnost s jinými stavy, byli by jste trvale šťastní!

asi to neplatí zcela, jde spíše o zvýšení utrpení...ale trpět můžeme i bez srovnávání

projekce vjemů na externí objekty

představte si situaci:

je horké léto, slunce zahřívá zrající rajčata i vaši kůži

často se stává, že vjemy zahřívání vaší kůže projektujete do externího objektu, do slupky rajčete - jakoby slupka rajčete měla podobné receptory, a tedy i vjemy, jako vaše kůže, ačkoliv samozřejmě nemá (k fyzikálnímu jevu zahřívání jistě dochází u naší kůže i u rajčete, jenomže rajče to - na rozdíl od nás - nepociťuje)

myšlení

jsem smýkán svými myšlenkami jako v tranzu

jsem veden tokem myšlení, nevím, odkud a kam směřuje, kde pramení, k čemu směřuje

když myslím, říkám jakoby "proroctví shůry" jak kněžka Pýthia: nevím, co se mluví, proč a jak...jen se to děje, odehrává...to je celé...

jak prožíváme myšlení? a jak se cítíme ve vlastním těle?

zdá se, že i při tzv. "vnitřní řeči, vnitřním monologu či vnitřním dialogu cítíme hmatová qualia na hlasivkách - je to pozůstatek toho, že vnitřní řeč se patrně vyvinula z hlasité samomluvy


a také zřejmě (i když slaběji) cítíme hmatová qualia v ušních bubíncích - možná zase evoluční pozůstatek ze samomluvy, také je naše vnitřní řeč či myšlení podobné sluchovým halucinacím, jak dokládají schizofrenici, kteří svůj vlastní vnitřní hlas opravdu mylně považují za hlas někoho vnějšího, např. mimozemšťanů či nenávistného okolí, které je údajně pomlouvá...

-

jak se cítíme ve vlastním těle?

Jírovský dává dobrý příklad, že jako bychom byli ve skafandru s průzory-otvory, kterými se jakoby díváme ven a jakoby obal skafandru byl velmi dobře přisátý na nás samotných

jakoby naše tělo bylo v nějakém k němu přilnutém vnějším těle


dodávám, že vidíme tělo bez naší hlavy, jako bychom byli "bezhlavými rytíři"

plus se nám zdá, že toto tělo je naše loutka a my jsme loutkářem

neurovědci říkají, že si vnější prostor konstruujeme v raném dětství podle vnímaného prostoru (tělocit a polohocit, rané pohyby plodu v těle matky) vlastního těla a možná i podle vnímaného prostoru lůna matky

možná si podle vnímaných pohybů vlastního těla (časné pohyby plodu v lůně matky) konstruujeme i to, jak následně vnímáme pohyby externích objektů

a J. Lacan dodává, že externí objekty i "já druhých lidí" vnímáme podle údajné jednoty vlastního já...a jelikož toužíme mít já hodně sjednocené, ač nemáme, podléháme této iluzi i u ostatních externích objektů a zejména u "já" druhých lidí: vnímáme je jako mnohem víc sjednocené, než ve skutečnosti jsou...a jako mnohem víc dokonalé, komplexní, než jsou...ve skutečnosti se v "nitru či mysli" druhého odehrává tak málo jako ve mně samotném: jen jedna či dvě myšlenky a pocity, žádná ucelená a obsahově bohatá osobnost!

jakoby naše tělo bylo tělem někoho jiného nebo dokonce cizího neznámého mimozemšťana, jehož neznáme a neznáme ani jeho vnitřní pochody, jen jsme si už na jeho přítomnost tak nějak zvykli a jsme schopní zhruba předvídat, co se stane dál...

co je to vlastně radost/slast a bolest/utrpení/strast?

jak je vlastně přesně prožíváme?

jsou to zřejmě hodně tělesné pocity, možná JEN tělesné pocity

jsou to zřejmě koordinované i částečně chaotické víry, toky, proudy, kaskády, sekvence, bouře, tance, symfonie či filharmonie procesů, stavů, událostí, pohybů, stahů, napětí, naopak i uvolnění, změn, růstů či poklesů, energií, vibrací, polí,...

ale jak je to přesněji?

nevím, nakolik já jsem pouze individuálně hmatovým typem, ale pociťuji radost či strast hlavně hmatově, na povrchu těla, jakoby na kůži, často na kůži na povrchu lebky či na jejím zátylku jako jisté šimrání, "hlazení", laskání, lechtání, mazlení, případně pak v podobě hmatu-podobných qualií uvnitř těla (propriocepce, tělocit, somatostezie)

zdá se, že nejdůležitějšími oblastmi jsou:

a) hlava
b) střed hrudi
c) břicho, žaludek, oblast kolem pupku

ad a):

aa) povrch hlavy, lebky - kůže na lebce, její zátylek, temeno hlavy - stahy, uvolnění, hlazení, lechtání, jemné šimrání, laskání

ab) vevnitř hlavy - stahy, bolesti, napětí, aktivizace, proudy,  pohyby

ac) spánky - bušení, tlaky, tlačení, stahy, proudy, pohyby

ad) tvář - qualia hmatová, souvislost se "sociální tváří", "neztratit tvář" - příjemné jemné hlazení či jakoby vám jemný větřík příjemně rychle ovál tvář, čelo,...

ae) ucho - ušní lalůčky, ušní boltce, ušní bubínky - šimrání, lechtání, prokrvení, bušení krve v lalůčcích, jakoby hlazení lalůčku, tlak či napětí v bubíncích, příjemný přetlak v ušních bubíncích


ad b):

možná víc u mužů, protože primáti (opice, gorila) se potřebují vizuálně zvětšit, nafouknout v hierarchizované sociální skupině - dominance alfa-samce, souvisí s pocity pýchy, nadýmání - zvedáme i hlavu, abychom působili jako větší (má "nos nahoru", je pyšný, samolibý, ješitný, sebestředný)

ale i u pocitů "zranění", cítíme zde bolest, tlak na prsou, tíži na hrudi, jakoby spíše na povrchu či dokonce na kůži středu hrudi nás něco tlačilo dovnitř, něco či někdo nám "ležel na prsou jako těžký balvan", jakoby se nám zde aktivizoval energetický bod ve středu prsou, jakési malé energetické pole-centrum-čakra

ad c):

mít žaludek na vodě, žaludek se stahuje strachy, křeče

nepříjemné šimrání, stahy, svírání v oblasti pupku, jakoby spíše zase na povrchu či kolem pupku, jakoby vám někdo přejížděl neopatrně rukou po pupku, což je nepříjemné, protože je to citlivé a zranitelné místo související už s vašimi vnitřnostmi (střevy)

existuje vůbec chtění?

naše pohybové příkazy mající spustit a řídit pohyb našich rukou a nohou možná vůbec neexistují, neřídíme pohyby vlastních končetin, existují pak vůbec alespoň naše pocity (ne)chtění před tímto pohybem našich končetin???

jsou radost a smutek opravdu stejným typem qualií, tedy "emocemi"?

jaká je odlišnost duchovní a smyslné/tělesné slasti (Millovo rozlišení)? možná žádná - liší se jen v tématu, intenci (o čem jsou), ale ne v prožitku nebo formě

jsou štěstí a neštěstí odlišné kvality, nebo je to jedna kvalita s odlišným kontinuem (otázka míry, krajní body kontinua) nebo je jedna kvalita pouhou absencí druhé? pokud ano, která je ta primární? 

možná je primární bolest, slast je jen úleva od ní

je tedy v pohybu ruky víc aktivní živý spontánní svobodný vjem než u pohybu erekce?

je tam quale svobody a spokojenosti jakožto saturace naplnění očekávání, uspokojení potřeby, spontánnost, které se neklade odpor zvnějšku?

zřejmě pohyb ruky víc koreluje s kontinuálními našimi změnami plánu směru pohybu, zastavení, zrychlení, vrácení pohybu ruky než u erekce penisu

prostě více koreluje naše plánování s pohybem ruky (kontinuálně, vlastně pořád paralelně, kdykoliv totiž mohu ruku zastavit či změnit směr jejího pohybu) než s pohybem penisu při jeho zbytňování, zvětšování, pohybu vzhůru (erekce)

quale chtění nemusí být ani u jednoho pohybu (ani u erekce, ani u pohybu ruky), jde jen o korelaci či nekorelaci plánů pohybu a vykonání pohybu

plány či předpovědi (predikce) či očekávání pohybu mohou jít jen po paralelních drahách k drahám nevědomých motorických příkazů mozku (může jít o pouhé jejich eferentní kopie, které v mozku skutečně existují)...to by pak vedlo k jistému epifenomenalismu (ač by vědomí dále bylo hmotných procesem, šlo by o proces kauzálně impotentní, neměl by momentální kauzální efekt, možná by mohl mít nějaké účinky ve vzdálenější budoucnosti)

údajné quale chtění by pak mohla být pouhá RADOST (slast), quale-pocit radosti pociťovaný při plánu-představě-obrazu-vizuální či hmatové či propriocepční (či všechno toto dohromady) daného pohybu

údajné quale nechtění by pak mohlo být pouhé quale SMUTKU, strasti pociťované při plánování či očekávání něčeho, např. i pohybu vlastní ruky (který zde tedy bychom nechtěli)

blíží se to Spinozovi :-)

POZORNOST a vědomí

regulační procesy + plánování, které skutečně existují, jsou zaměňované za neexistujícího regulátora

iluze já vzniká nejvíc při bdělosti, pozornosti, protože tehdy jev mysli nejvíc regulace, jednoty, sjednocení, soustředění, zpozornění, aktivizace, vybuzení, excitace, síly, jasu, čistoty, čirosti, jiskřivosti mysli, otevřenosti-receptivnosti, schopnosti přijímat a zpracovávat data, hrát si s nimi, kombinovat je, dedukovat, soudit,...

není toto přece jen nějaké to Tolleho vědomí, ona zázračná vlastnost qualií, že všechny jsou kognitivní, všechny mají onu poznávací schopnost, jsou poznáním, jsou informacemi, informačním tokem? a že poznání je jakýsi hegelovský samopohyb ducha, nárůst poznání, kantovská syntéza chaotických rozmanitých dat/počitků/vjemů...

nevytváří data nakonec nějakou jednotu? ale možná jen jednotu systému, nejlépe axiomaticko-deduktivního, ale obvykle spíše induktivního a probabilistického (neúplná indukce)....možná je to všechno v naší mysli jen bayesiánský model, jeden systém teorie rozhodování! :-)

možná v hlavě není žádný myslitel a žádné já, ale jen sled-proud programů, které se chvíli strukturují a rozvíjejí, jedou samopohybem do vyčerpání, pak je zlom (paradigmatický zlom, vědecká revoluce, kognitivní disonance) a pak nový program...nekonečný proud, tok,...

co je to POZORNOST?

pozornost je to, že je mysl nejvíce aktivní, integrovaná, vybuzená - pak to nejvíc vzbuzuje iluzi aktivně jednajícího myslitele, myslícího já

tehdy je v mysli nejvíce regulace, seberegulace, sebekontroly, zpozornění, sou-střed-ění, síly, jasu mysli, shrnutí energie mysli do jednoho celku, nejvíc vědomí, uvědomění, sebekontroly, JEDNOTY, vědění a tedy i SVOBODY (Hegel: čím víc poznání, tím víc uvědomění, vědomí, jednoty, a tedy osvobození, svobody)

pozornost tedy ÚZCE souvisí s vědomím, věděním, uvědoměním, sebeuvědoměním, regulací, seberegulací, sebekontrolou, zpozorněním, aktivizací, integrací a jednotou, silou a jasem mysli

myslím své myšlenky?

proud myšlenek vyvstává ať chci či nechci, často je mnou spíše jen vnímám, poslouchán nebo pasivně myslím - ať chci či nechci

když myslím nebo i mluvím pro druhé, často se zájmem, zvědavě a neznalostí spíše jen poslouchám, co mi vychází z úst - je to kontinuální, harmonicky navazující a integrované, ač vůbec nevím, jak se to děje, protože to já sám nedělám!

mohu však "své" myšlenky nějak ovlivňovat? ovládat jejich tok, směr? regulovat je? přesouvat pozornost na jiné myšlenky, cíle, směry úvah?

jsem myslitelem svých myšlenek? nebo jsou myšlenky svým vlastním myslitelem, jak si myslel W. James?

platí ona věta JÁ MYSLÍM?

doprovází - jak tvrdí Kant - představa EGO COGITO (já myslím) implicitně nebo explicitně každou mou představu, a tím systému mých představ dává jednotu, řád, integraci?

a existují i implicitní myšlenky, informace, soudy, úsudky? myšlenky nonverbální, nejazykové, skokové, bleskové?

Votava zde přednáší dobrý model mapy či plánku: beze slov se v něm orientuji, podobně se beze slov evidentně, rychle a intuitivně orientuji v těchto svých rychlých, evidentních, bleskových, implicitních myšlenkách, spíše jakýchsi intuicích, rychlých poznatcích či informacích...doprovázených někdy představami či obrazy, často vizuálními představami

může to být jakási stálá či častá implicitní intuice-nonverbální myšlenka/intuice/poznatek/znalost/vědění, že existuji, že jsem MYSLITELEM či JEDNATELEM či AUTOREM či AKTÉREM svého jednání, myšlení, pohybů rukou či nohou

může jít samozřejmě o intuici evidentní a stálou, možná evolučně vrozenou, a přesto NEPRAVDIVOU

intuice, že myslím, je mnohem silnější než intuice, že jsem - PROTO Descartes musel přinést ono své slavné vyvození COGITO, ERGO SUM (myslím, tedy-tak-tudíž jsem): první je totiž evidentnější než druhé! mám možná evidenci toho, že myslím, ale mám skutečně také i evidenci toho, že jsem????

pokud vůbec ano, je tato evidence mnohem slabší!

existuje vůbec chtění bezprostředně před pohybem ruky?

nebo je chtění jen naše zpětná rekonstrukce, retrospektivní konfabulace (výmysl) až po té, co pohyb ruky už začal?

tedy jen náš soud, zpětné vyvození, úsudek?


pohyby ruky mohou být většinou mechanické, spontánní, reflexivní, automatické

--

nebo je tomu spíše tak, že chtění je vlastně už počátkem pohybu?
tedy nejdříve je představa pohybu, obraz pohybu, který se volně, spontánně, samočinně a kontinuálně přelévá do vjemu postupného zahřívání končetiny, její aktivizace, postupného vybuzení a pozvolného postupného jejího pohybu?

pak bychom pohyb spíše jen vnímali a vlastně by před ním NEBYL nejen náš motorický/pohybový pohyb či příkaz či impuls
, ale ani naše chtění tohoto pohybu ve formě např. emoce chtění!

vjem JÁ

"JÁ BĚHÁM" - je to fenomén/jev? obraz, objekt, poznatek, soud?

z daného poznatku nějak odvodím aktivitu subjektu (tedy mě)

z VJEMU JÁ odvodím JÁ - jde o soud nebo přiřazení qualií jinému quale či agregátu qualií či jenom fiktivnímu abstraktnímu referenčnímu bodu (Dennett)?

jde o jakési:
a) ztotožnění
b) přiřazení
c) podřazení pod obecnější kategorii (Kantova subsumpce)

existuje SEBEVNÍMÁNÍ?

nejde o autoreferenční paradox?

VJEM JÁ - cítím, že jsem to já samotný, že obsahem či spíše referentem tohoto vjemu jsem já sám, že nejsem vjemem, vjemem jsem pouze viděný-vnímaný

cítím se, sebe-cítění, sebe-vnímání, sebe-prožívám se

JÁ JSEM JÁ, já jakožto objekt (vjem-fenomén-jev-prožitek-poznatek/informace já) je totožný s já jakožto subjektem

napětí a odpor z hlediska slast/strast - inspirace Jiřím Jirovským...masochismus, sadismus, rauš z hádky

hodně myšlenek z hlavy Jiří Jirovský

napětí není jen v bolesti, napětí je také v slasti

jde o jiné napětí nebo o stejné? jsou zde dva typy napětí nebo jen jeden?

v něčem je stejné - je to aktivizace, vybuzenost, drive, fascinace, nadšení, velká radost, velké blaho

v něčem je jiné - negativní napětí je vnímáno jako jakási bolest, rána, zranění, kopanec, facka, jed v duši


příliš mnoho blaha je vnímáno negativně - chceme blaho jen po jistou mez, dál už ne - chceme jakousi rovnováhu, vnitřní harmonii, vyváženost, rovnováhu, pokoj, klid a mír

nejsme nastaveni v rovnováze, ale v lehkém minusu - to nás motivuje stále se snažit, stále něco dělat, abychom oné vytoužené rovnováhy - která nikdy nepřichází, nebo jen na chvíli - dosáhli...to nás udržuje v pohybu, hledání, aktivitě, změně

zdá se, jakoby negativní napětí mohlo klesat, tlumit se do UVOLNĚNÍ - a už tento proces klesání je vnímaný pozitivně, slastně....ale když klesání pokračuje, je zde útlum, ospalost, spánek


naopak pozitivní napětí může vzrůstat, je to slastné, toto vzrůstání pozitivního napětí, ale pak to může přejít do negativity, do negativního napětí - velmi slastné napětí je pak téměř totožné s velmi strastným napětím


některé napětí je vyloženě negativní - hlavně náš odpor, boj, snaha vyhnout se bolesti, utéct před ní, bráni se jí...je to NAŠE ŽIVOTNÍ ENERGIE, která se transformuje do našeho odporu vůči strasti, tím strast zesiluje, živí

sadista způsobuje bolest, tím sám trpí - ale je to slastné utrpení, v tom je velmi podobný masochistovi...proč je to utrpení slastné? je v něm vybuzení, napětí, RAUŠ...aktivně mentálně bodám sám do sebe, obvykle do středu mé hrudi, kde cítím tomu odpovídající hmatová či propriocepční (tělocit) qualia (spíše na povrchu středu mé hrudi), tzv. do mého "nitra"

masochista je zčásti osvícený: nebojuje s bolestí, ale otevírá se jí s nadšením, odevzdává se moci druhého, užívá si svou sladkou bezmoc, bezbrannost, závislost jako malé dítě - podobnost s křesťanskými mučedníky, s Aničkou Zelíkovou

podobně v agresi, hněvu, konfliktu, hádce - cítíme rauš, nával vlastní energie, síly, aktivity...pak jsme zničení a zranění, plní jedu vzešlého z hádky...ale přesto hádku vyhledáváme znovu, jsme totiž ZÁVISLÍ na krátkodobém extrémním rauši, vybuzení, který vzniká v hádce!

naopak ASKETA si může ošklivit slast, vidí v ní něco nečistého, nízkého, příliš tělesného, zvířecího, hloupého, bezduchého, mechanického, banálního, stereotypního

jde často o naši interpretaci, hodnocení, souzení, před-sudek, před-pojatost, před-pojetí, ú-sudek: podle toho je daná intenzita či kvalita/vlastnost/jakost/quale vnímána jako pozitivní nebo negativní

Roman tvrdí, že NIKDY nejde o jednu vlastnost, vždy je to rej, vír, proud, pohyb, neustálá změna, paralelita, mnohost, tanec mnoha souběžných-současných-paralelních kvalit

prof. Jiří Vácha se zajímavě ptá, zda při konzumaci např. sladkých čokoládových oplatek vnímám primárně quale SLADKOST nebo primárně quale PŘÍJEMNOST nebo obojí zároveň...

že je sladkost specifické quale je jasné - že jde zejména o příjemné vybuzení-podráždění na horním povrchu jazyka (na jeho různých místech s různou intenzitou), plus možná na patře, rtech a v ústech obecně je jasné

ale co ta příjemnost?

jak souvisí příjemnost sladké s příjemností orgasmu nebo s příjemností pohlazení?

sdílejí tyto odlišné slasti některá společná qualia?

možná ano - možná qualia lehké radosti, lehkého rozjaření, euforie, mánie...možná hmatová qualia na povrchu hlavy, jakoby nás někdo hladil, možná hmatová qualia v bubíncích, na ušních lalůčcích, různé "vlny, pohyby, energie, vibrace"...

možná to bude dosti individuální...

ale musí zde být něco univerzálního: když všechna tato qualia vnímáme jako tzv. PŘÍJEMNÁ...nebo je příjemnost jen nálepka daná naší interpretací, podmíněné dosti i kulturně, tedy jen naučené?

zatím si myslím, že jsou zde nějaká společná qualia příjemného nabuzení, napětí, vybuzení, vzrušení, roztoužení, rozrušení, rozdráždění

někdy je to však jen útlum, uvolnění, uklidnění nepříjemného napětí: mnozí jedí sladké proto, aby uklidnili svou úzkost, nervozitu, nepokoj, negativní napětí nudy, stresu, prázdnoty, nesmyslnosti


možná však PŘÍJEMNOST není quale, ale jen náš soud, úsudek, např. CHCI TOHO VÍC, zatímco nepříjemné pak náš soud PRYČ OD TOHO, TOHLE NECHCI, JE TO HNUSNÉ

příjemnost a nepříjemnost jsou tak buď:

a) specifickým druhem quale, obecnějším, které sdílí více qualií spadajících pod kolonku příjemné vs. nepříjemné

b) specifickým pocitem/quale chtění - tedy jakýmsi těšením se, očekáváním, přáním, toužením - Votava správně říká, že radost a smutek jsou zaměřeny na přítomnost, chtění a nechtění je to samé, avšak zaměřeno na budoucnost!

c) jen soudem, úsudkem, hodnocením, interpretací

d) celkový pocit spokojenosti, vnitřní rovnováhy, harmonie, vnitřního smíru, vyrovnání hladiny životní tělesné energie - příp. jen uvědomění si tohoto stavu, jeho reflexe, jeho zpětné zhodnocení, vysledování, dovození

nepříjemné vyvolává náš boj s tím, útěk od toho, odpor k tomu, naše stažení svalů, sevření čelistí, bušení srdce, sevření žaludku, bušení srdce, naše obranné mechanismy

příjemné vyvolává naše lpění na tom, fixaci k tomu, připoutanost k tomu, naši ZÁVISLOST na tom

obojí, příjemné i nepříjemné, podle Nisargadatty vybudí naši větší bdělost, všímavost, naše větší vědomí - jedná se totiž o jakési silné stimuly, silné intenzity

proč je příjemné organismu prospěšné a nepříjemné tělu škodlivé?

- tuto otázku vznesl W. James vůči epifenomenalismu: je-li vědomí kauzálně impotentní, mohlo by to být naopak

- možná jen vědomí přijímá interpretace, plánování nevědomého mozku, a tyto interpretace mu zkreslí neutrální quale a jeho intenzitu buď do minusu nebo plusu

- vědomí je možná jen odpad paralelně pracujícího mozku, nedokáže pracovat obvykle paralelně, maximálně přeskakuje (multitasking) nebo je diskontinuální...systematizující potřeba celého mozku však vede k tomu, že i jisté neužitečné jednoty a integrace vznikají v rámci impotentního vědomí

- nespotřebovává však vědomí moc energie, takže musí být adaptivní? energii spotřebovává mozek a jeho nevědomá činnost, vědomí možná spotřebovává energie málo...a i kdyby ji spotřebovávalo hodně, může to být vedlejší, neužitečný, avšak fyziologicky nutný produkt mozku, a i když je energeticky náročné, je stejně výhodnější mít mozek a s ním i "nutné zlo" vědomí

- možná se James mýlil a mnohdy nám škodlivé činnosti přinášejí příjemná qualia, např. drogy či kouření, alkohol...namítám však, že i ona krátkodobě tělu prospívají (nabuzenost, uklidnění,...), a proto jsou vnímána jako příjemná

- možná jsou qualia jen ZJEDNODUŠENÍM dat z jejich neurálních korelátů a obecně z nevědomých výpočetních činností mozku

- proč dochází k zjednodušení? třeba je vědomí jen odpadní produkt mozku, a jelikož je činnost mozku vysoce integrovaná, zcela nahodile přenáší svou jistou integritu i do vědomí

- proč by mohla být qualia dále zjednodušením? kvůli komunikaci, jazyku

- proč by mohlo být vědomí jen lineární a sériové (jeden proud, tok informací/dat, jedna scéna), když mozek je masivně paralelní?

neurovědec Gerald Edelman uvádí, že kvůli tomu, aby byly dokončeny jednotlivé motorické plány (série pohybových úkonů, jejich posloupnost, kontinuita) a aby nedošlo k nesprávným asociacím, špatně vzniklým ne-smyslům, významům

avšak mozek funguje paralelně a zvládá to, proč by to nezvládlo i vědomí? možná proto, že jazyk, komunikace je sériový, lineárání...

avšak u posedlých dívek (exorcismus) víme, že hlasivky jsou párový orgán a ony mohou současně mluvit dvěma jazyky o různých intenzitách, zabarveních a s různými významy, dokonce v různých světových jazycích (němčina a současně hebrejština)

také víme, že i naše komunikace má paralelně více významů: Jírovský dal dobrý příklad: něco sděluji druhému, svým tónem hlasu však třetí osobě naznačuji, že mu lžu...

přesto však integrace, jednota, jednoduchost je zřejmě pro mozek ve vědomí nejefektivnější, protože stojí nejméně energie: nevědomé mozkové pochody nejdříve paralelně zpracují hodně dat, do vědomí však předpřipraví jejich sjednocenou integraci plus zahrnou možné problémy, konflikty, víceznačnosti a nejasnosti k tomu, aby to vědomí dořešilo....to už však není samozřejmě epifenomenalismus

proč osvícený většinou pomáhá?

1) máme vrozené neurální sítě a mechanismy pro sociální interakci, týkají se buď konkurence nebo kooperace, když po osvícení zmizí ego, zmizí konkurence, takže je síť kooperace minimálně už neblokovaná sítí konkurence, takže se víc projeví, a možná zčásti či úplně převezme i místo a materiál sítě konkurence, zejména proto, že jsou asi součástí vyššího typu sítě "sociální interakce"

2) meditací si osvícení hodě cvičí sebereflexi, která odpovídá zrcadlovým neuronům, ty pak mají hodně rozvinuté, díky nim mají větší empatii a pak i tedy spontánní potřebu pomáhat trpícím

3) dopamin, serotonin - štěstí vede spontánně k spolupráci a spolupráce zase ke štěstí, jde o sebe-posilující se zpětnovazebnou smyčku

4) empatie uvolňuje také oxytocin, který způsobuje důvěru, spontánní touhu družit se, spolupracovat, důvěřovat a věřit druhým

5) každý osvícený nemusí pomáhat, některým osvíceným jsou možná druzí lidé lhostejné nebo si z nich dokonce dělají legraci - viz mnozí "blázniví mraci" zenbuddhismu, jurodiví v pravoslaví (tzv. "blázni pro Krista"), "blázniví jogín", snad Osho (pokud byl osvícený a ne jen narcista)

FENOMENOLOGIE SLASTI A BOLESTI - s Jiřím Jirovským

- opět hodně díky úvahám Jiřího Jirovského

bolest asi souvisí s homeostázou - vnitřní rovnováhou těla a vychýlením z její rovnováhy: něco nás vytočí, rozruší, vzruší, vyvede z míry, vykolejí

vzrušení a rozrušení a vychýlení z rovnováhy někdy však může být i příjemné, dráždivé, může dojít k extázi, tranzu

silné intenzity slasti a strasti tak můžou splývat do jediné intenzity, do totálně dráždivé bolesti-slasti nebo slasti-bolesti

možná existuje rozdíl zejména mezi slabou a silnou intenzitou slasti/strasti - silná intenzita slasti/strasti je stejou kvalitou, největší dualismus je mezi slabší slastí a slabší strastí

bolest souvisí asi hodně s odporem: čím víc odporuji, bojuji, vztekám se, odmítám, nechci, tím víc roste intenzita, tím víc to bolí

buddhista neodporuje, tak netrpí

šlo by i v extrémním odporu najít nakonec slast? nejvyšší meta-buddhista by pak nebyl uvolněný, odevzdaný a non-rezistentní (neodporující), ale zcela zaťatý a odporující

víme, že extrémní odpor či napětí skutečně může být slastný

odpor a napětí hodně souvisí s intenzitou a s bolestí, ale také s extrémní slastí nebo velmi příjemným nabuzením, vybuzením, dráždivým vzrušením - NAJDE NĚKDO PŘESNĚJŠÍ SOUVISLOST?

zřejmě má v sobě slast a strast přítomné v něčem stejné napětí, v něčem však jiný typ napětí - asi existují DVA TYPY napětí

bolest asi hodně souvisí s interpretací: možná osvícený člověk prokoukl, že slast a strast jsou jedinou stejnou kvalitou, které dává negativní či pozitivní znaménko jen naše interpretace, jelikož osvícený člověk nehodnotí, vnímá všechno jako stejně dobré...možná jen rozlišuje různé intenzity této jediné hodnotově neutrální kvality...

možná je slast a strast také dost naučená, že se učíme hodnotit, soudit, interpretovat různé situace a mimiku druhých podle dané kultury (i když jistá mimika je univerzální) - psychopat má špatnou funkci zrcadlových neuronů, které ovlivňují empatii, sociální učení a sebereflexi, díky tomu, že se sociálním učením (pro nefunkční své zrcadlové neurony) nenaučil "odečítat emoce" z tváří druhých, nezná je u nich ani u sebe (kam by se dostaly socializací: emoce by pak byly do jisté míry jazykovým a kulturním konstruktem, zejména pak jejich dualismus, jejich "pozitivní" vs. "negativní" znamnénko)...platí jen do jisté míry

bolest/slast můžou být jen intenzitou, až interpretace tomu dává pozitivní či negativní náboj, doopravdy může jít jen o pluralitu různých kvalit/jakostí/vlastností (Roman tvrdí, že existují možná zároveň, souběžně, paralelně jich je tam víc nebo hodně) nebo o stupně/intenzity kvality jediné

zřejmě jsme nastaveni lehce v minusu, kvůli motivaci

ve slasti je třeba být v rovnováze, přemíra slasti je strastí

jde především o pohyb, změnu a o jejich reflexi, uvědomění - pohyb k rovnováze je už slastí, pohyb od ní strastí (podobnost se Spinozou)

lze také skákat v intenzitách nekontinuálně, bez mezistavů (směje se - a najednou pláče)

stav vyhodnocujeme v kontrastu k předešlému stavu - jde zejména o kontrast, o změnu, o pohyb, vývoj stavů k rovnováze nebo naopak od ní

zvyk, že jsme v lehkém "minusu", způsobuje, že jsme na to zčásti zvyklí

odpor zvyšuje intenzitu bolestivého quale, a tím i bolest samu - když bojuji, přidávám do quale vlastní energii, sám ho tím zesiluji!!!

bolest souvisí se stažením, napětím - souvisí totiž s motorickými pokyny mozku, měla původně fixovat poškozené tělo nebo jeho část, aby nedošlo k dalšímu poškození...proto je z těchto evolučních důvodů bolest jakýmsi stažením, zadržením, blokací


když osvícenému odpadne ego, odpadne mu i všechen odpor - i lpění je forma odporu...ego odpadne tehdy, když skutečně zjistí, že VŮBEC NEEXISTUJE

NEJEDNOTA SVĚTA - s Jiřím Jirovským

NEJEDNOTA SVĚTA - s Jiřím Jirovským

- hodně z hlavy Jiřího Jírovského

- jednoty duše, jáství, Boha byly popřeny, zbývá popřít jednotu světa

- svět je chaos, nahodile vznikají pomíjivé shluky, agregáty, krátkodobé psycho-fyzikální jednoty, nahodilé smysly z chaosu

- jak píše už Deleuze v LOGICE SMYSLU: smysl vzniká nahodile a dočasně/krátkodobě na křehkém povrchu dynamického chaosu

- jak píše A. Badiou: mnohost mnohostí a prázdno zakládají "svět" bez jednoty, ve světě vznikají nahodile události a jejich smysly nad stavy věcí, všechno je smíseno s pravdami, idejemi, smysly událostí - ideje nejsou mimo svět, ale jsou součástí mnohosti mnohostí ne-jednotného a nahodilého světa

- pokud svět chápeme jako jednotný a on není, podléháme iluzi, měli bychom se snažit najít trhliny v jednotě, nahodilosti, anomálie

- fyzikové hledají TEORII VŠEHO a věří v platnost univerzálních fyzikálních zákonů v našem světě a v univerzalitu logických a matematických zákonů a pravd ve všech možných světech...proč však věřit, že svět je jednotný a má jediné zákony?

- zákony logiky nejsou nutné, ale jsou to nakonec nahodilé a evolučně podmíněné pouhé PSYCHOLOGICKÉ zákony naší psychiky: jsou nutné jen proto, že nemůžeme myslet jinak, ne proto, že by byly dokázány či zaštítěny nějakou metafyzickou nutností!

- jednotný smysl a řád světa je jen zdánlivý, svět není univerzální, je to multiverzm a v jádru chaos, mnohem radikálnější než aristotelská materia prima (prvotní látka, hylé) jako rezervoár možností - i možnosti totiž ve skutečnosti teprve vznikají v chaosu, nejsou nějak věčně zasazeny v údajné věčné látce

- dočasně vznikají smysly a harmonie...je zde radost z dočasně vzniklých harmonií, fyzikové pak opěvují eleganci, symetrii, jednoduchost, jednotu, pravidelnost a zákonitost svých teorií - tyto jednoty však vznikají jen krátkodobě a obsahují v sobě hodně z lidské mysli, která je sjednocena v nahodilé psychofyzické shluky - pak se zdá, že mysl objevuje řád, ve skutečnosti však objevuje samu sebe, je s daným krátkodobě existujícím "světem" ve shodě a harmonií, protože jde právě o krátkodobou harmonii světa a mysli

- subjekt a objekt vznikají společně jako nahodilé krátkodobé psychofyzické jednoty - poznávám jednotu, protože jsem se svým objektem zajedno, tvořím s ním pomíjivou jednotu, poznání samo je tou jednotou, před ním žádný poznávaný objekt ani poznávající subjekt nebyl

- jde o krátkodobou shodu mysli a světa - jednota, shoda, korespondence nebo harmonie je podmínkou všeho poznání, takže je JASNÉ, že v poznání toto poznání vždy poznává jednotu, protože v chaosu žádná shoda či harmonie není a není možné tam něco poznat (ani tam neexistuje žádné poznávání), poznání samo je harmonií, vzniká současně spolu s objektem poznání

pocit autorství a pocit vlastnictví těla

pocit autorství a pocit vlastnictví těla

pocit toho, že tělo je mé, že mi patří:

jde asi hodně o polohocit, tělocit, hmatová qualia, propriocepci, somatostezii

také zvuk nevnímám jako svůj, vnímám ho spíš jakoby byl "tam venku", ovšem dokud mě neohlušuje - pak cítím téměř HMATOVÝ  tlak na ušních bubíncích, jakoby už to bylo mé, jakoby už mi to patřilo...hmatová qualia hodně způsobují pocit vlastnictví těla a jednotlivých jeho orgánů!

ale hrají zde roli také tělové mapy v mozku, které mohou podléhat iluzím a mohou být flexibilní: taxikář vnímá časem taxík jako své tělo...

navíc, když mám pocit, že s cizím objektem jednám, vzniká též pocit autorství: je to můj avatar, a z pocitu autorství automaticky mozek vyprodukuje pocit vlastnění daného objektu: objekt je můj, patří mi, je to můj majetek/vlastnictví, protože ho tzv. ovládám/řídím/kontroluji...

vnímám své tělo jako celek, který mi patří? nikoliv, vnímám vždy jen jednotlivé jeho části, ale můžu dle pozornosti libovolně skákat na kteroukoliv jeho část, pak z toho vyvodím jakousi kontinuální rozlohu povrchu, hranic, obvodu, tvaru/formy i objemu mého těla

--

a co pocit autorství?

je to implicitní poznatek, snad vrozený (evolučně daný) rychlý nonverbální úsudek, snad intuice, něco mezi pocitem a soudek, snad jakási nonverbální myšlenka...je to asi evidentní, avšak nepravdivý poznatek...evidentní danosti a intuice totiž nemusí být pravdivé

příklad: srovnání pohybu rukou a erekce (pohyb penisu): u prvního mám pocit autorství, u druhého ne

jde asi o masivnost a stabilitu korelace mého chtění (což je emoce, jistý pocit, quale)/očekávání/predikce a následného vnímání pohybu (hmatové vjemy z příslušného orgánu, polohocit, propriocepce apod.)

u pohybu ruky nebo palce u nohy můžu před pohybem, na jeho začátku, po celou dobu jeho průběhu kontinuálně paralelně pohyb zastavit, zrychlit, zpomalit, změnit směr, vrátit...u erekce nikoliv

takže u pohybu ruky nebo palce u nohy je silná a okamžitá korelace/časoprostorová styčnost/okamžitá časová posloupnost/následnost mezi vjemem/pocitem mého chtění a vjemem mého pohybu (ve skutečnosti nejde o jeden vjem pohybu, ale o souhru velkého množství vjemů)

když říkám, že u pohybu ruky mohu pohyb zastavit či změnit, nemyslím tím, že bych skutečně byl jednatelem a autorem daného pohybu, ale jenom to, že zde existuje pevná zákonitá pravidelnost, mechanická stabilní korelace mezi emocí mého chtění a vjemy následného pohybu ruky...žádný autor zde ve skutečnosti není, alespoň ne introspektivně, samozřejmě nelze vyloučit metafyzický subjekt, který je však nevnímatelnou spekulací neodvoditelnou ani ze struktury/způsobu/formy/tvaru fenomenálního pole/scény

naproti tomu u erekce něco takového chybí: mohu očekávat, chtít a předvídat pohyb penisu, ale korelace/následnost/časoprostorová styčnost mého chtění a pohybu penisu či jeho zduření není tak okamžitá, stabilní, zákonitá, pravidelná...plus v průběhu pohybu penisu už absentuje korelace mého chtění zastavit, vrátit, změnit směr, zrychlit, zpomalit pohyb penisu a samotného pohybu penisu...penis se pohybuje mechanicky, automaticky, nekoreluje s mým chtěním jeho pohybu či chtěním změnit jeho pohyb apod....proto se mi zdá, že nejsem autorem pohybu penisu, zatímco se mi zdá, že jsem autorem pohybu ruky



--


a co autorství myšlenek a regulace pozornosti?

mohu ovládat svou pozornost, libovolně ji na něco zaměřit, soustředit se na něco, přenést na něco svou pozornost?

mohu vymýšlet vlastní myšlenky, regulovat jejich tok a směr?

ne

proč ale tato iluze vzniká?

zaměřování pozornosti na nějaké téma a regulace směru myšlenek je vlastně totéž

ono se to však děje samo, objevuje se to ve vědomí intenzivně, proto se zdá, že je to první článek v kauzálním řetězci (před ním je totiž chaos či mlha či nevědomé procesy)

ZDE JE TŘEBA TO DOMYSLET!

silná míra integrace, soustředění, aktivity, nabuzení, ZPOZORNĚNÍ vytváří iluzi, že je zde jednatel/aktér/autor....zde je totiž regulace nejsnazší, mysl zde má největší sílu...kde vzniká regulace a jednota, integrace, tam vzniká iluze jednoho integrovaného regulátora-jednatele

samozřejmě "mysl" jako věc neexistuje, mysl není žádnou entitou, přesněji bych měl tedy říci, že během větší bdělosti či ZPOZORNĚNÍ jsou regulační mechanismy poznávání nejsilnější, protože je zde největší integrace dat a největší aktivita

proto ona ostrá pozornost zacílená, bodová, ohnisková (focus) nebo pozornost otevřená, celistvá/celostní, široká (mindfulness, všímavost, bdělost) bývá chápána jako vyšší stupeň vědomí, uvědomění

nejvyšší stupně bdělosti přináší nejvyšší momenty jednoty, integrace, aktivity, schopnosti regulace, "sebekontroly", síly mysli: to vytváří iluzi věčného "Jáství"/Svědka/Pozorovatele u Ramany Maharišiho...a také iluzi jasu mysli či síly či světla/zářivosti mysli v některých variantách tibetského buddhismu...jde totiž o nejvyšší míru integrace, a tedy síly, aktivity mysli, nejvyšší schopnost její sebe-regulace

---

fyzikalismus nás chápe jako tělo/organismus ve světě, tedy strukturuje pole qualií na "tělo vs. jemu vnější svět", na "tělo ve světě", tedy z jistých qualií konstruuje údajný objekt/věc tělo/organismus a myslí si, že tomuto organismu přináleží/patří jistá qualia, zatímco si dále myslí, že jistá qualia či jejich souvislý komplex jsou tzv. "vnějším světem", se kterým toto tělo/organismus interaguje...fyzikalismus tedy strukturuje, rozděluje fenomenální pole qualií na strukturu organismu/těla a na strukturu údajně tělu/organismu vnějšího světa

úspornější ontologie může vše chápat jen jako neohraničené jedno pole qualií v jednotném stabilním časoprostorovém rámci: jde o tok informací na pozadí či v kostře/formě/struktuře stabilního časoprostorového rámce

to by mělo blízko k indické nondualistické advaitě

ovládáme svou mysl a pozornost?

ovládáme svou mysl a pozornost?

asi ne, spíše si všimneme jako prvního článku kauzálního řetězce právě až nějaké naší pozornosti...protože dojde k zesílení bdělosti/činnosti/aktivity mysli: právě to je to, čemu říkáme POZORNOST

pozornost je jakési ZPOZORNĚNÍ, kdy se mentální aktivita vybudí, aktivizuje, zesílí, zintenzivní, dojde k větší synchronizaci a integraci neurálních sítí mozku

mnoho dějů se děje pod prahem vědomí: pozornost je delfín, který na chvíli vyskočí nad hladinu, kontinuálně sleduje jedno téma, soustředí se, shrne mentální aktivitu do jednoho středu (sou-střed-ění), zaostří (focus), zaměří se na jednu věc, kontinuálně ji sleduje, a pak zase upadne do nevědomí nebo přeskočí k něčemu jinému (pomyslný delfín se zas zanoří pod hladinu vědomí nebo vyskočí na scénu "karteziánského divadla", tedy statického časoprostorového rámce, jiný delfín)

meditátoři cvičící soustředění mají pak větší sebekontrolu, větší bdělost, jsou častěji kontinuálně vědomí a bdělí, netoulají se tolik v mysli, mají mysl víc organizovanou, nemají tolik zapnutý chaotický default mode network, toulající "opičí mysl"

ale podobně analytičtí filozofové, kteří uvažují strukturovaně, mají jasné soustředění...ale nejsou tolik bdělí k svému tělu, mysli a přítomnému okamžiku...jsou pohlceni v strukturované komplexní "platónské říši idejí", v strukturované síti argumentů a protiargumentů...

je zajímavou otázkou, zda dobrý meditátor může být v dokonalém mindfulness, bdělosti k tělu a k přítomnosti a k mysli, a současně dokáže strukturovaně myslet analyticky...obvykle se totiž tyto dvě věci ruší, jdou proti sobě!

KARTEZIÁNSKÉ DIVADLO

KARTEZIÁNSKÉ DIVADLO

fenomenologický průzkum nabízí proud qualií v rámci statického pole, v rámci statického časoprostorového rámce, který přetrvává

Kant měl pravdu - čas a prostor jsou apriorní formy smyslového názoru/nazírání


prostor je 3D

čas vnímám jen jako mikročas, jako krátký rychlý pohyb či změnu - delší čas je jen konstrukt z paměti

dále je vlastností všech qualií to, že jsou jistým poznáním, poznáváním

všechna qualia totiž mají tu vlastnost, že jsou to nějaká data, údaje, informace, fakta, danosti, poznatky, determinační/determinující (poznávací) stavy

POZNÁNÍ není nějaká věčná přetrvávající vlastnost, spíše se tato vlastnost opakuje v každém quale, v každém mentálním obsahu (quale zde chápu jako soukromý mentální obsah libovolného typu)

není zde tedy poznávají subjekt nebo věčné poznání jakožto věc/objekt/předmět, ale je to jen šňůra/řetězec/proud/tok stavů, z nichž všechny nebo většina mají tu vlastnost, že jsou poznáním, že mají kognitivní (poznávací, poznávající) složku...na toto přišel buddhista Matthieu Ricard

ze statického časoprostorového pole a z toho, že qualia mají všechny tu vlastnost, že jsou kognitivní, že jsou to jisté informace, vyvodila zřejmě indická filozofie mylně to, že existuje nějaký věčný Svědek/Pozorovatel, či jisté tibetské a japonské/korejské typy buddhismu to, že existuje věčná Jedna Mysl, věčný Jas Mysli, věčná Prvotní buddhovská dokonalá Přirozenost, věčná Prázdnota atd.

charakterizují tuto prázdnotu mysli často jako téměř prostorovou prázdnotu, prostorové vakuum, prostorové prázdné otevřené pole, jako věčný prostor mysli - to by odkazovalo ke kantovské apriorní formě názoru prostoru

a proč postulují upanišady i některé formy buddhismu věčnost Svědka/Pozorovatele/Mysli/Prvotní dokonalé otevřenosti Jedné Mysli či Vědomí či Prázdnoty?

protože je v tomto fenomenologickém poli neustále stabilně kontinuálně přítomná kantovská apriorní forma názoru čas! takže se zdá, že čas je nekonečné kontinuum od minulosti do budoucnosti, od věčnosti do věčnosti...což je jakási forma věčnosti, statičnosti, jakési "věčné teď", které kontinuálně stále přetrvává v tom, že každý okamžik je jakýmsi statickým "teď"

takže je zde věčný proud/tok/následnost qualií v pevném statickém rámci/poli, které je dáno časem a prostorem jakožto stabilním formami

plus jsou tato qualia poznáním, mají svou kognitivní stránku/aspekt/formu/vlastnost, takže se zdá, že je zde nějaké věčné statické vědomí či pozorovatel, svědek apod...i když nic takového není...

toto "karteziánské divadlo" má své ohnisko i okraje (jak říkal už James), má z části oddělené podsekce a sektory, některé věci se v něm dějí mlhavě, mají neurčité kontury, někdy dochází k diskontinuitám, přerušením, skokům...ale asi je toto divadlo/scéna jen jedno, je zde jistá míra INTEGRACE A JEDNOTY

mluví se někdy o "filmovém plátnu", pozadí, na kterém je promítán film...tato statičnost je dána asi právě tímto časoprostorovým rámcem, který je statický, kontinuálně neustále přetrvávající

Eckhart Tolle mluví o tom, že jde o neustálou přítomnost jednoho věčného vědomí...ale spíše je to tak, že se vše děje v přítomnosti, a ono "vědomí" není žádná entita, ale spíše to, že všechna qualia/mentální obsahy mají svou kognitivní stránku, jsou to tedy různé druhy/typy informací

pocity nemusejí mít pociťovatele, vnucuje nám to gramatika slovesa "cítit, pociťovat", od kterého je někdo odvozuje...avšak lze je chápat jako Hume jen jako informace, data, údaje, smyslová data, sense date...slovesa mají vždy určitou osobu (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, jednotné nebo množné číslo), avšak data je mít nemusí, může jít jen o gramatiku

jak na negativní emoce

- opět s Janem Votavou, hlavně on vymyslel:

1) uvědomit si, že jsem buddhista - připomenout si nauku

2) svalová relaxace: je poměrně snadné uvolnit kosterní svalstvo

3a) nezaujaté pozorování negativní emoce - s odstupem, je tam mezera mezi mnou a emocí, nevzrušeně lhostejně emoci pozoruji, je zde OTEVŘENOST k ní, že mnou může volně prostupovat, jsem obloha a ona jen jen mrakem, který volně prochází

3b) přijetí negativní emoce s láskou, její obejmutí, ztotožnění se s ní, jdu k ní, zůstávám ve středu s ní, neodsuzuji ji, ale přijímám

4) nemám přehnané očekávání, že negativní emoce ihned zmizí, jinak budu zklamán

OTEVŘENOST by měla být v obou přístupech k negativním emocím, v pouhém odstupu/odkládání/puštění negativní emoce i v lásce k nim, PRVNÍM KROKEM - tedy v bodě 3a) i v bodě 3b)

láska k negativní emoci je obtížnější než pouhý odstup od ní, ale zase je to účinnější protilátka-intenzivnější protijed

prvním krokem je fyzické uvolnění, což je také typ otevřenosti, otevřenosti napjatých kosterních svalů - jednoduše přenesu pozornost na kosterní svaly s představou jejich uvolnění, která se začne spontánně realizovat

už tato otevřenost redukuje počet negativních myšlenek a soudů: když nemám snahu, úsilí, když to pustím, je myšlenek méně, když se na ně nezaměřuji, redukuji tím myšlenkovou činnost

pak by měla následovat ještě otevřenost mentální, která není zaměřena jen na svaly, ale zejména na emoce, na emoce úsilí, snahy, záměru - pouštím tyto emoce...

nejprve je třeba odstranit odpor vůči negativním emocím a nemít ani kontinuálně k nim odpor ani touhu/očekávání jejich brzkého konce: když chci něco, co nemůžu hned změnit či odstranit, vyvolává to ve mě jen další napětí a je to pak kontraproduktivní

Neexistující subjekt: fenomenologie s Janem Votavou

hodně vzešlo z hlavy  Jana Votavy:


- existuje "karteziánské divadlo", tedy rámec, kde se všechna qualia nějak setkávají, slučují, dávají dohromady?

asi je to časoprostorový rámec - tam jsou všechna qualia pohromadě...

- a co když mám zavřené oči?

i tehdy vidím minimálně tmavý či černý min. 2D-3D prostor, rozlohu, plochu

- a co myšlenky, jsou někde?

ano, umísťujeme je obvykle do hlavy: když myslíme, cítíme tam tlaky, pohyby, rozvíření energie, jistá hmatová qualia...možná jiné kultury umísťují myšlenky jinam, ale my je lokalizujeme obvykle do hlavy...myslíme si, že myšlenka je tímto lokalizovaným hmatovým quale...

- vnímáme čas?

ano, alespoň jako mikročas rychlého pohybu, změny...zbytek konstruujeme z paměti

- existuje vědomý pohybový pokyn/impulz/motorický příkaz pohnout rukou/nohou/mimikou v obličeji?

asi ne, nevnímáme ho, a i kdybychom ho vnímali, byl by to asi pouhý vjem-imprese

- není ve slově "pocit" implicitně přítomen pociťovatel, prožívající subjekt, nějaká psychická/mentální entita, někdo prožívající?

ne nutně, vede nás k tomu sémantika slova "pocit", které spojujeme se slovesem cítit, značící činnost, proces, u kterých mylně předpokládáme, že musí mít proživatele

- Kant předpokládal nutnost jednoty ega k tomu, aby proces myšlení byl integrovaným koherentním systémem a aby poznání jakožto syntéza rozmanitosti chaosu smyslových dat/počitků byla možná, je to nutné?

ne, myšlení nepotřebuje jednotu subjektu, stačí mu jednota daná pamětí a kontinuitou stejných pravidel

- existují nějaká qualia dávající nám iluzi, že já je skutečné, konkrétní, hmatatelné?

moje myšlenka: ano, je to okruh já-qualií na tváři, v hlavě (mozku), na hrudi, ve středu prsou - jakási koordinovaná, synchronizovaná, integrovaná souhra/symfonie/orchestr qualií, jejich sehraná kaskáda

- proč jsou zrovna tam?

jsme primáti, savci, nadýmání vlastního ega může souviset s nadouváním prsou u dominantního samce, který vítězně buší do prsou, nadouvá hruď...možná jsou proto tato hmatově-propriocepční qualia-já ve středu hrudi víc u mužů než u žen (kvůli těmto evolučních kořenům)

qualia na tváři jsou ze sociálních důvodů: neztratit svou tvář, mimika sloužící ke komunikaci u nás sociálních primátů

qualia v hlavě jsou možná spojena s tím, že si tam kulturně lokalizujeme mysl, ale možná to souvisí i s větší činností mozku, když myslíme na sebe, mozek je zatěžován a dává o sobě vědět právě hmatovými qualii

- kde je já jakožto hybatel "loutky těla"?

jakési pohybové centrum snad nacházíme opět ve středu hrudi, jako jakýsi bod či spíše kulovité pole energie ("čakru"?)...možná to souvisí s fyzikálním těžištěm těla (i když to je asi níž)

Je věta MLUVÍM autoreferenční?

Je věta MLUVÍM autoreferenční?

tedy, odkazuje sama na sebe, ukazuje na sebe samu, referuje k sobě samé?

věta LŽU je přísně vzato nejen paradox, ale i kontradikce

věta MLUVÍM je pravdivá, je-li mnou vyslovena právě teď

věta MLUVÍM je současně performace: popis činu + jeho provedení, realizace + jeho výsledek (stejně jako věta BERU SI TĚ ZA MANŽELKU, stejně jako Fichtovo sebekladení absolutního Já, činné jednání: Tathandlung: čin + jeho výsledek, produkt)

věta MLUVÍM má tedy dohromady nejen dvě, ale dokonce tři komponenty:

popis činu + jeho provedení, realizace + jeho výsledek

třetí komponentu však lze zanedbat

není to však autoreference v tom smyslu, že by každá z těchto komponent referovala k sobě samé

není to vlastně vůbec autoreference, tedy sebe-odkazování, sebe-ukazování, je to pouhá komprimace/stlačení/integrace tří komponent - tří aktů, procesů, událostí do jedné věty...

věta MLUVÍM totiž nemluví o popisu aktu mluvení, k tomu bychom museli říci MLUVÍM, ŽE MLUVÍM...a tento akt popisu tohoto aktu mluvení bychom zas vyjádřili větou MLUVÍM, ŽE MLUVÍM, ŽE MLUVÍM...atd. do nekonečna...

řečeno lépe: aby šlo o autoreferenci, musela by věta jako celek odkazovat k sobě jako k celku, ve skutečnosti však jeden její aspekt (popis mluvení) odkazuje k druhému jejímu aspektu, k mluvení samotnému

ZMATEK vzniká z toho, že samotný popis mluvení je také mluvením, a vzniká tak iluze autoreference

vyjádřeno ve schématu:

a) proces mluvení
b) aspekt procesu tohoto mluvení odkazuje k činnosti mluvení, sám je také mluvením, takže by se zdálo, že odkazuje SÁM K SOBĚ, jenomže je i něčím více než mluvením, a to sice popisem toho mluvení - což už není schopen zachytit...proto NEJDE o autoreferenci

řídím své pohyby? introspektivní fenomenologická analýza pohybu ruky

řídím své pohyby?
introspektivní fenomenologická analýza pohybu ruky

jsem agent, doer, jednatel, konatel, činitel, aktér, agent, player, autor, uživatel, subjekt??

mnohé z toho vymyslel Jan Votava

jak se liší pohyby úmyslné od nechtěných a pasivních (jako jsou tiky, třes, erekce, mimovolné a samovolné pohyby těla)?

které pohyby jsou nejvíce uvědomované a chtěné?

zřejmě pohyby rukou, potom nohou...u pohybu jazyka během mluvení nebo jídla skoro nevíme...

úmyslné pohyby chci - doprovází je předchůdné chtění....když po chtění následuje pohyb, považuji se za jeho autora, za aktéra, agenta

chtění je quale, druh pocitu

co se děje, když chci pohnout rukou?

je zde očekávání pohybu, mentální představa pohybu, touha po pohybu, ruka už se "zahřívá", aktivizuje, vybuzuje, vzrůstá v ní napětí, puzení, nutkání k pohybu

je zde před pohybem vizuální i hmatová (propriocepce) představa pohybující se ruky - příprava na pohyb

pohyb ruky se potom děje často zcela automaticky, bez dozoru a korekce vědomí, děje se sám, neřízen, neviděn, nepotřebuje dostávat podněty k pohybu z vědomí, nepotřebuje, aby ho vědomí stále udržovalo v pohybu a tlačilo do pohybu, rozpohybovávalo...

můžu však pohybující se ruku bedlivě pozorovat, monitorovat, skenovat, kontinuálně si ji všímat zrakem i "vnitřně", skrze hmatové a propriocepční qualia...pak můžu velmi snadno změnit směr pohybu ruky...jak to však dělám? myslím, že to NEDĚLÁM, jen se objeví chtění pohnout rukou jinam, a toto chtění je následně splněno...chtění je prediktorem změny směru pohybu, není však jeho příčinou, je to kauzálně zcela impotentní quale

není zde však kromě chtění a pohybu ještě můj pohybový pokyn, příkaz k pohybu?

myslím, že není

co vytváří iluzi toho, že zde údajně je pohybový pokyn? když chci pohnout rukou, okamžitě - možná současně - se objeví její stažení, napětí v ní, což jsou jen qualia, vjemy a pocity, které chybně ztotožňuji a zaměňuji se samotným údajným (a neexistujícím) pohybovým pokynem...jelikož tato qualia následují okamžitě po mém přání pohnout rukou, považuji toto přání za jejich příčinu...ve skutečnosti je to jen mé očekávání a splnění této mé predikce...je to jen časoprostorová styčnost a následnost, jen korelace, nikoliv kauzalita, nikoliv předání kauzálního vlivu/síly/moci/pole/energie...


dobré je si to rozkouskovat, jak radí Jan Votava a zkoumat jen drobné úkony - příprava k malému pohybu ruky nebo k vyslovení jednoho slova v mysli "vnitřní řečí"...třeba slova "teď", nebo slova "ano"...

ono je to plynulé, kontinuálně na sebe navazující: chtění pohnout rukou nahřívá, aktivizuje, nabuzuje ruku, která plynule přechází do pohybu, o čemž svědčí má zraková i hmatová (propriocepce) qualia pohybující se ruky...


a není zde přeci jen mentální/vnitřní pohybový pokyn/příkaz, jakési řízení/oživení/rozpohybování ruky skrze mou sílu vůle, skrze mou vnitřní sílu??

je zde quale chtění, quale zrakové a hmatové představy/obrazu pohybu ruky, jsou zde zraková a hmatová qualia samotného realizovaného pohybu ruky...víc zde není!

quale chtění, přání, snahy nebo naopak odporu, nechtění pohnout rukou má často podobu hmatových tlaků v hlavě/mozku (ano, i tam!) a hmatových qualií v ruce

 samo chtění pohnout rukou je jakýmisi vibracemi, tlaky, stahy, napětím, hřejivými qualii v ruce samé, po celé její ploše a jejím vnitřku nerovnoměrně, nejvíce v místě, které je k danému pohybu třeba zpočátku nejvíce...např. mám-li ruku položenou dlaní dolů, cítím největší tlak na hřbetě paže, naopak mám-li jí položenou dlaní nahoru, pak naopak cítím největší tlak a zahřívání před pohybem zase nahoře, teď tedy na zápěstí...mám-li ruku položenou na straně ruky, cítím před pohybem jakožto součást mé touhy rukou pohnout největší vibrování a svědění či příjemné lechtání opět nahoře, což je teď hrana-strana paže....někdy naopak kolem loktu: kde to cítím, tam se obvykle začne paže nejdříve pohybovat, z tohoto místa je pohyb veden...

když chci rukou pohnout a když vědomě bděle pozorně sleduji její pohyb, cítím hmatová qualia také v mozku/hlavě, i tam mi to vibruje, cítím tam pohyby, tlaky, stahy, vibrace...

vše se děje samo od sebe, qualia chtění a qualia pohybů se objevují a mizí spontánně, přirozeně, kontinuálně, harmonicky, integrovaně a automaticky, deterministicky, mechanicky bez toho, že by byla třeba snaha či úsilí či pohybový řídící pokyn/povel nějakého údajného Jáství

-
mimochodem, co je to radost? qualia v hlavě, na prsou ve středu hrudi...qualia hmatová, lechtání, příjemné "hlazení", laskání, pohlazení...qualia příjemně hřejivá, mazlivá, často to příjemně svírá a hřeje v uších, na boltcích, na konečcích a po okrajích a hranách ušních boltců se to zahřívá, vevnitř uší (na bubínku?)...jakoby mě někdo "hladil po hlavě", po vršku hlavy až dozadu, k zátylku...může to hřát ve středu prsou...

Rozbor qualií, empiristická fenomenologie s Janem Votavou dnes 16.9.2015 kolem řeky Svratky

- když vidíme druhé lidi, myslíme si, že v jejich nitru je plnokrevná identita, celá osobnost, ve skutečnosti je v nich však aktuálně jen několik málo stavů a qualií, myšlenek

- vidíme čas? možná máme qualia změny, pohybu, tedy mikročas, zbytek je konstrukce z paměti (očekáváme, že paměť neklame tak moc, že minulost skutečně existovala, a na základě ní konturujeme budoucnost a čekáme, že bude mít zhruba stejné zákony jako minulost, Hume)

- vidíme prostor? některé předměty jsou prostorové, mají prostorová qualia..takže ano, ale prostor není nějaká krabice, do které se věci dávají - takový prostor už je jen náš konstrukt

- existuje vědomí? jen jako tok/proud proměnlivých qualií, obvykle jich současně máme více, mění se, zanikají, vznikají - jsou to danosti, jsou tu námi nezvolené, jsou přítomné a pak nepřítomné

- existují qualia? Dennett se mýlí, protože existují qualia ve smyslu smyslových a jiných daností, stavů, které mají specifické jakosti-vlastnosti-kvality-chutě-příchutě a jsou různých typů: existuje zelenost zelené nebo bolestivost bolesti

- všechno tzv. psychologické nebo mentální utrpení jsou jen fyzické stavy těla, fyzická či fyziologická qualia, propriocepce, somatostezie...tzv. mentální utrpení je jen proudem, množinou či agregátem těchto fyzických stavů

- existuje "vnitřní řeč", vnitřní monolog či dialog? ano, Sellars a Peregrin říkají, že ne, avšak myslím, že ano...nemluví je však vevnitř nějaký homunculus, nějaké Self, ale je to zákonitý mechanický proces

- proč má bolest právě takovou podobu, jakou má? zřejmě je to nejen varovný signál, ale podle Ramachandrana také má fixovat tělo, blokovat či omezit pohyb, je tedy úzce svázaná s motorickými pokyny mozku, s pohybovými příkazy - proto je častou podobou bolesti, která je součástí i "mentálních" bolestí, třeba strachu, něco jako stažení, tlak, sevření, napětí, bodání, svírání, řezání, píchání...má to vztah k pohybu, jeho blokaci, k motorickým pokynům mozku

- radost je zase opakem: fyziologickým stavem uvolnění, roztažení, otevření, osvobození z napětí

- existují pohybové pokyny např. k pohybu rukou? neexistují...existují jen qualia chtění pohnout rukou, které nezpůsobují samotný pohyb ruky či nohy či jazyka či myšlení...mohu mít tato qualia chtění, ale např. ochrnutou rukou nepohnu...tam mi navíc z ní nepřichází mnohdy propriocepce, hmatová qualia, ale jinak chci s ní pohnout úplně stejně jako když končetina ochrnutá není, a nic zde nechybí, žádný údajný "pohybový impulz" neexistuje - a nejde to

- tedy při pohybu rukou apod. s ní nehýbu já sám, resp. tam není vědomý pohybový pokyn - jen quale chtění, pak zrakový a hmatový (priopriocepce) vjem pohybu končetiny

- co je to quale chtění? typ pocitu, vjemu - jakási touha, očekávání, přání pohnout rukou doprovázaná představou hýbající se ruky...např. narůstá ve mě napětí, impulz, nabuzenost, nutkání rukou pohnout, pak se ruka hýbe a já se na základě pouhé korelace a následnosti mylně pokládám za autora tohoto pohybu

- existuje vědomí jakožto jas mysli, filmové plátno, věčné pozadí mysli, dokonalý přirozený základní stav mysli, otevřenost a záře mysli apod., jak tvrdí buddhisté? bylo by to jen další quale vedle jiných qualií

- ale existuje něco takového stále? možná jako quale, které je přítomné stále, ale díváme se skrze ně nebo jím samým, takže jej vidíme špatně, je jakoby na jiné úrovni, "na jiném listě"...ale potom - říká Honza - z něj nejsme obvykle nadšení, a buddhisté zaměňují své quale nadšení z něj za hodnotnost samotného tohoto základu, který je pro nás však naopak obvykle nezajímavý

- existuje pozorovatel? existuje zrakové pozorování těla, máme vizuální perspektivu první osoby skrze tělo, taky pohybovou perspektivu pohybujícího se těla jakožto středu vizuálního (zrakového, ale i sluchového) pole...avšak pozorovatel v jiném smyslu asi neexistuje...

je tu jen mnohost qualií vzájemně propletených, měnících se...změna qualií

- qualia samozřejmě nejsou atomy, je jich vždy víc všelijak do sebe zaklíněných či vsáklých...svět bez přídavku jazykové formy a myšlenek je jako obraz s méně jasnými konturami, jako živý vjemový obraz neustále se proměňující...jde o tok

- je to neosobní proud/tok? slovo "neosobní" zavádí: je zde přece mnoho emocí

- když zavřeme oči, stále vidíme černý alespoň 2D, někdy 3D prostor...je černý, protože oči nic nevidí, máme oči v sloup, ale vidíme vršek nad očima + snad něco skrze víčka...takže vizuální qualia pokračují stále, vidíme alespoň quale černé, mnohdy přes zavřená víčka jiné barvy či mžitky apod.

- můžeme ve středu hrudi cítit jeden bod či energetické či silové centrum, pole...nebo něco podobného v hlavě, jakýsi energetický oheň či plamen, víry či bouřku v hlavě, pohyby, svírání, tlaky v hlavě...avšak nic z toho nemusím být já, nemáme vůbec žádné quale jáství nebo Self

- myšlenky se dějí samy, a když mluvím nahlas, sám se zájmem poslouchám, co říkám, dopředu nevím, co řeknu, ale ono to navazuje, je to systematické, konzistentní, integrované...sám nevím, jak to říkám, jen se to vše harmonicky a přirozeně samo děje

- není tam ale žádné já, žádný pozorovatel, takže ani žádná má aktivita, ale ani pasivita - jen šňůra dat, stavů...nejsou to pocity v tom smyslu, že by tam byl pociťovatel, který je pasivně přijímá či pociťuje či musí vnímat jako jemu nesvobodně dané danosti - nikdo takový ani nic takového tam není, je to jen proces sám, ve kterém jsou mimo jiné qualia, vjemy, myšlenky, věty, slova, pohyby...

- je v tom všem přítomná jednota? vše se neustále mění, utíká, mizí a přichází nové...jsou zde ale zákonitosti, zákonitosti korelační a následností (prostoročasová styčnost a následnost, Hume)

- Damasio: pacienti s chronickou bolestí po operaci říkali, že je to dál fyzicky bolí úplně stejně, ale netrpí, nevadí jim to - existují tedy minimálně dva paralelní mozkové okruhy bolesti, vývojově starší a mladší, ten mladší je o interpretaci bolesti a může zesilovat či zeslabovat quale bolesti, změní náš pohled na ně..ten mladší okruh je zřejmě ovlivňován meditací mindfulness

- bolest exisuje, ale není nikdo, kdo by trpěl...bolest bolí, existuje quale bolestivosti

- Dennett: disociace, odpojení: při traumatu se mi zdá, že bolest patří někomu jinému nebo že já sám netrpím, ale trpí jiné já - tedy rozštěpím se na víc osob - podobná disociace může probíhat i v buddhismu...hinduista Ramana Mahariši řekl, když měl obrovský nádor na bolavé ruce: chudák ruka...on netrpěl, vnímal bolest jako ptáky přilétající a odlétající na nějaký strom v dáli, na strom, který nebyl on sám...neztotožňoval se s tělem, nevnímal se jakoby byl tělo samo

- jsem tělo? proč si to myslím? mnoho qualií - hlavně hmatové, počitky z vnitřních orgánů, vnitřností (moje "nitro" chápáno ovšem hodně fyzicky!, moje útroby!), hmatové počitky z kosterního svalstva, somatostezie, propriocepce...toto vše mě zabydluje v těle, že si pak myslím, že z celého živého obrazu qualií, které vidím, jsem právě tím tělem, a pak se o něj bojím...qualia tělesná a qualia těla jsou totiž na tomto živém obrazu qualií tím nejstabilnějším, jsou tam velmi často, skoro pořád, když nejsem v bezvědomí nebo ztracen/uzavřen v myšlenkách...

- mnozí myslí, že mozek posílá eferentní kopie motorických pokynů, a ty fungují jako vědomí - je to jakýsi materialistický epifenomenalismus, kdy vědomí je paralelním fyzikálním pochodem mozku, vývojově mladším, moc do něj nezasahujícím...a zdá se, že když zasahuje (třeba se snaží nemyslet na bílého medvěda, viz obsedantně-kompulzivní neuróza, snaha potlačovat vlastní myšlenky), ještě vše zhorší...když pak někdo myslí, že je třeba jen pozorovatelem nebo vůbec není a vše se děje samo, zákonitě, spontánně, deterministicky, samopohybem, nebrání, nezasahuje, a vše se děje ještě snáze a víc hladce, protože změní své negativní soudy, hodnotové soudy a hodnocení, úsudky, belief (víry, přesvědčení, myšlenky), které vše zhoršují, narušují a blokují plynulý přirozený tok a chod

- toto však předpokládá, že nějak jáství existuje a může alespoň bránit myšlenkám, zatlačovat je...nakonec neurovědec Benjamin Libet si myslel, že nemáme svobodnou vůli, ale máme svobodu vetovat, blokovat pohybové úkony, pokyny...avšak jelikož se zdá, že žádné jáství vůbec není, a i naše ztotožňování se s vetováním nebo snahou nemyslet např. na něco je potom falešné...navíc to jsou jen qualia chtění, nechtění, touhy, odporu, což jsou zase jen emoce, které jsou kauzálně impotentní

- buddhisté říkají, že trpíme méně, než si myslíme: naše hodnotové soudy o fyzické bolesti jsou přehnané

- jaký je vizuální vzhled těla? vidím se jako jakéhosi "bezhlavého rytíře", jako torzo těla bez hlavy!

- jak bychom mohli být součástí jednoho vědomí? v noci se mi zdají po sobě dva sny, že jsem král a pak tulák...v bdělém stavu by to bylo tak, že by bylo víc mých snů nikoliv po sobě, ale paralelně souběžně a ty sny by byly nějak oddělené, jako jsou oddělená naše vědomí (moje vědomí od tvého)...ale možná by mezi nimi byla možná jistá interakce, podobně, jako když se přes slova/zvuky/písmo bavím s druhým člověkem nebo zvířetem...např. se bavím s Honzou a jsou to možná jen dva sny...v jednom jsem já Tondou bavícím se s Honzou a podruhé jsem já Honzou provozujícím TEN STEJNÝ ROZHOVOR V TÉ STEJNÉ SITUACI s Tondou...třeba jsem je snil někdy po sobě, nyní jsou sněny zároveň paralelně...mé vědomí je běžně rozděleno právě časem, všechny jeho obsahy nejsou zároveň, všechna qualia nejsou současně, ale postupně, možná by bylo možné toto další rozdělení vědomí jakožto agregátu qualií...to může být i koncept převtělování: postupně je moje věčné Já vším, všemi formami, i asfaltovou cestou, počítačem, planetou, galaxií, Sluncem, listem trávy apod...vždy je lokalizováno jen v jedné entitě, ale skáče si napříč prostorem a hlavně časem, takže postupně je vším: zdravím paní před domem, jejímž vědomím jsem také byl, ale nyní jsem se vrátil časem zpět do této situace, abych nyní byl vědomím Tondy, který tuto paní teď zdraví...takže zdravím jen sám sebe, ale v jiné podobě!


- Dennett se mýlí, qualia existují, i když ne v podobě "pocity pociťované pociťovatelem", protože pociťovatel neexistuje, ale bolestivost bolesti existuje jako danost, která tu najednou je, mění se a zmizí

- existuje základní kognitivní vlastnost mysli, její otevřenost, schopnost poznávat, pociťovat, její základní receptivnost, pasivní přijímajícnost, je mysl jakýmsi neutrálním zrcadlem jak si myslí mnozí buddhisté? i to je zřejmě jen spekulace a konstrukt!