rozkoš a blaženost - rozkoš neexistuje!

buddhisté dělí slast na dvě, pojmenujme je třeba:

a) rozkoš, potěšení (pleasure)

b) blaženost, pravá radost, hluboký trvalý mír a pokoj (happiness)

první slast je prchavá a je hned následována utrpením, sklíčeností - nekonečný cyklus radosti a bolesti, nekončící sinusovka

druhá slast je trvalá, je trvalým pozadím-podkladem každého z našich mentálních stavů, dokonce i strastných, jen ji obvykle nevidíme, trvale viditelná je až po našem osvícení

napadalo mě toto:

co když první typ slasti, tedy prchává rozkoš-potěšení vůbec neexistuje?

jak by to vypadalo:

1. MOŽNOST

a) slast či potěšení je jen na povrchu stavu potěšení, v jeho hloubce je vždy bolest, jeho přirozeností je bolest či utrpení...je jen zdáním, že jde o stav slastný

jak by to bylo možné?

z toho důvodu, že tento stav je prchavý, pomíjivý, nestále se proměňující, nejistý...a to vytváří jeho v základu strastnou povahu...

už prožitek změny samotný je podle některých totiž strastný


b) a dále: jelikož víme o neustálé proměnlivosti a pomíjivosti potěšení, klademe odpor této změně, pomíjivosti a nejistotě a lpíme na této neuchopitelné a nekontrolovatelné slasti, fixujeme se na ní, chceme si ji zachovat nebo zvětšit, a jelikož to nejde, trpíme...naše lpění a odpor vyvolávají samy utrpení

tedy paralelně s vyvstáním prchavé slasti vyvstává hned (nebo za chvilku) náš odpor proti její prchavosti, nejistotě, proměnlivosti, změně, takže trpíme

2. MOŽNOST

jedinou skutečnou slastí jsou ZÁBLESKY OSVÍCENÍ, které zažíváme při orgasmu, na pár vteřin při výborném jídle apod. - tedy slast prvního typu (pleasure) vůbec neexistuje, jen na chviličku cítíme slast typu druhého, opravdovou blaženost, která je způsobena bdělostí, vědomím přítomného okamžiku, kterého jsme však spontánně schopni fakt jen na dvě či tři vteřiny...

a jelikož naše "pamatující" já chybně podle pravidla "peak-end rule" rekonstruuje minulost, nabalí si kolem reálných "peak" (intenzivní momenty si pamatujeme dobře, ale naše průměrování ostatních momentů je velmi chabé a kognitivně špatné!), tedy záblesků osvícení, tedy kolem slasti druhého typu (kolem skutečného štěstí), ještě omáčku kolem, tedy údajné potěšení (pleasure), které vůbec neexistuje - a jelikož "pamatující já" podle Kahnemana zanedbává "časové trvání", neví, že vlastně žádné potěšení neexistuje a zkonstruuje si chybně (konfabuluje) kolem prchavých záblesků osvícení ve skutečnosti neexistující "pleasure"

--


člověk nechce jít na cestu osvícení či meditace proto, že myslí, že existuje alespoň prchavá slast - z toho důvodu ho nechává chladným i antinatalismus tvrdící, že trpíme víc, než si myslíme...jestliže však téměř vše je strastné a i potěšení je v jádru strastné nebo dokonce vůbec neexistuje, máme mnohem větší motiv k tomu stát se osvícenými

--

takže v orgasmu, jídle, dokonce i drogách jsou záblesky osvícení - ale dělají víc škody než užitku, myslíme si totiž, že slast pochází jen z vnějšího zdroje, na kterém se potom stáváme závislými, bažíme po něm, máme strastiplnou touhu po něm a stres, absťák...navíc jde o několik (desítek) vteřin štěstí...jen o chvilky

zatímco máme zdroj štěstí sami v sobě, a může být - podle osvícených - trvalý a neochvějný...

přitom ve skutečnosti slast NIKDY nepochází z vnějšího zdroje...vnější zdroj nás jen na chvilku přivedl do plné bdělosti, do vědomí přítomného okamžiku, na chvilku zastavil/zablokoval naše myšlení a ego...a to byla ta blaženost, nikoliv ta čokoláda nebo sex s druhým člověkem!

samozřejmě, že se na kvalitě slasti podílí i kvalita vnějšího stimulu, např. kvalita hodně kvalitní čokolády...ale je tomu spíše tak, že čím je vnější stimul kvalitnější nebo intenzivnější, tím více je schopen nám na delší čas vypnout myšlení a ego...a o to víc blaženosti pak cítíme...a jde to při meditaci i bez toho a na delší čas, to vím!

takže kvalita vnějšího stimulu nám spoluurčuje zabarvení, formu a druh blaženosti, ale blaženost sama pramení v nás...a pak nás můžou blažit i bezvýznamné stimuly (resp. ty, které jsme předtím jako bezvýznamné VNÍMALI)