člověk si zvykne na všechno, říká se tomu hedonická adaptace
avšak přesto jsme nespokojení - proč?
naše paměť (Kahneman mluví o "pamatujícím já") si pamatuje jen nejintenzivnější momenty a to, jak situace skončila: "peak-end rule"
proč?
konce událostí si pamatujeme kvůli poučení do budoucna, proč si však pamatujeme i peaky, největší intenzity?
myslím, že důvod je následující:
díky této paměti neustále srovnáváme stávající situaci s peaky, s našimi nejšťastnějšími dny, sníme o tom, aby se vrátily, a pak jsme věčně nešťastní - což nás ale i motivuje pořád něco dělat, být aktivní a snažit se, takže evolučně je to výhodné...i když my tím trpíme
Anthony de Mello říkával: prozradím vám tajemství: kdybyste nikdy nesrovnávali přítomnost s jinými stavy, byli by jste trvale šťastní!
asi to neplatí zcela, jde spíše o zvýšení utrpení...ale trpět můžeme i bez srovnávání
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!