- když vidíme druhé lidi, myslíme si, že v jejich nitru je plnokrevná identita, celá osobnost, ve skutečnosti je v nich však aktuálně jen několik málo stavů a qualií, myšlenek
- vidíme čas? možná máme qualia změny, pohybu, tedy mikročas, zbytek je konstrukce z paměti (očekáváme, že paměť neklame tak moc, že minulost skutečně existovala, a na základě ní konturujeme budoucnost a čekáme, že bude mít zhruba stejné zákony jako minulost, Hume)
- vidíme prostor? některé předměty jsou prostorové, mají prostorová qualia..takže ano, ale prostor není nějaká krabice, do které se věci dávají - takový prostor už je jen náš konstrukt
- existuje vědomí? jen jako tok/proud proměnlivých qualií, obvykle jich současně máme více, mění se, zanikají, vznikají - jsou to danosti, jsou tu námi nezvolené, jsou přítomné a pak nepřítomné
- existují qualia? Dennett se mýlí, protože existují qualia ve smyslu smyslových a jiných daností, stavů, které mají specifické jakosti-vlastnosti-kvality-chutě-příchutě a jsou různých typů: existuje zelenost zelené nebo bolestivost bolesti
- všechno tzv. psychologické nebo mentální utrpení jsou jen fyzické stavy těla, fyzická či fyziologická qualia, propriocepce, somatostezie...tzv. mentální utrpení je jen proudem, množinou či agregátem těchto fyzických stavů
- existuje "vnitřní řeč", vnitřní monolog či dialog? ano, Sellars a Peregrin říkají, že ne, avšak myslím, že ano...nemluví je však vevnitř nějaký homunculus, nějaké Self, ale je to zákonitý mechanický proces
- proč má bolest právě takovou podobu, jakou má? zřejmě je to nejen varovný signál, ale podle Ramachandrana také má fixovat tělo, blokovat či omezit pohyb, je tedy úzce svázaná s motorickými pokyny mozku, s pohybovými příkazy - proto je častou podobou bolesti, která je součástí i "mentálních" bolestí, třeba strachu, něco jako stažení, tlak, sevření, napětí, bodání, svírání, řezání, píchání...má to vztah k pohybu, jeho blokaci, k motorickým pokynům mozku
- radost je zase opakem: fyziologickým stavem uvolnění, roztažení, otevření, osvobození z napětí
- existují pohybové pokyny např. k pohybu rukou? neexistují...existují jen qualia chtění pohnout rukou, které nezpůsobují samotný pohyb ruky či nohy či jazyka či myšlení...mohu mít tato qualia chtění, ale např. ochrnutou rukou nepohnu...tam mi navíc z ní nepřichází mnohdy propriocepce, hmatová qualia, ale jinak chci s ní pohnout úplně stejně jako když končetina ochrnutá není, a nic zde nechybí, žádný údajný "pohybový impulz" neexistuje - a nejde to
- tedy při pohybu rukou apod. s ní nehýbu já sám, resp. tam není vědomý pohybový pokyn - jen quale chtění, pak zrakový a hmatový (priopriocepce) vjem pohybu končetiny
- co je to quale chtění? typ pocitu, vjemu - jakási touha, očekávání, přání pohnout rukou doprovázaná představou hýbající se ruky...např. narůstá ve mě napětí, impulz, nabuzenost, nutkání rukou pohnout, pak se ruka hýbe a já se na základě pouhé korelace a následnosti mylně pokládám za autora tohoto pohybu
- existuje vědomí jakožto jas mysli, filmové plátno, věčné pozadí mysli, dokonalý přirozený základní stav mysli, otevřenost a záře mysli apod., jak tvrdí buddhisté? bylo by to jen další quale vedle jiných qualií
- ale existuje něco takového stále? možná jako quale, které je přítomné stále, ale díváme se skrze ně nebo jím samým, takže jej vidíme špatně, je jakoby na jiné úrovni, "na jiném listě"...ale potom - říká Honza - z něj nejsme obvykle nadšení, a buddhisté zaměňují své quale nadšení z něj za hodnotnost samotného tohoto základu, který je pro nás však naopak obvykle nezajímavý
- existuje pozorovatel? existuje zrakové pozorování těla, máme vizuální perspektivu první osoby skrze tělo, taky pohybovou perspektivu pohybujícího se těla jakožto středu vizuálního (zrakového, ale i sluchového) pole...avšak pozorovatel v jiném smyslu asi neexistuje...
je tu jen mnohost qualií vzájemně propletených, měnících se...změna qualií
- qualia samozřejmě nejsou atomy, je jich vždy víc všelijak do sebe zaklíněných či vsáklých...svět bez přídavku jazykové formy a myšlenek je jako obraz s méně jasnými konturami, jako živý vjemový obraz neustále se proměňující...jde o tok
- je to neosobní proud/tok? slovo "neosobní" zavádí: je zde přece mnoho emocí
- když zavřeme oči, stále vidíme černý alespoň 2D, někdy 3D prostor...je černý, protože oči nic nevidí, máme oči v sloup, ale vidíme vršek nad očima + snad něco skrze víčka...takže vizuální qualia pokračují stále, vidíme alespoň quale černé, mnohdy přes zavřená víčka jiné barvy či mžitky apod.
- můžeme ve středu hrudi cítit jeden bod či energetické či silové centrum, pole...nebo něco podobného v hlavě, jakýsi energetický oheň či plamen, víry či bouřku v hlavě, pohyby, svírání, tlaky v hlavě...avšak nic z toho nemusím být já, nemáme vůbec žádné quale jáství nebo Self
- myšlenky se dějí samy, a když mluvím nahlas, sám se zájmem poslouchám, co říkám, dopředu nevím, co řeknu, ale ono to navazuje, je to systematické, konzistentní, integrované...sám nevím, jak to říkám, jen se to vše harmonicky a přirozeně samo děje
- není tam ale žádné já, žádný pozorovatel, takže ani žádná má aktivita, ale ani pasivita - jen šňůra dat, stavů...nejsou to pocity v tom smyslu, že by tam byl pociťovatel, který je pasivně přijímá či pociťuje či musí vnímat jako jemu nesvobodně dané danosti - nikdo takový ani nic takového tam není, je to jen proces sám, ve kterém jsou mimo jiné qualia, vjemy, myšlenky, věty, slova, pohyby...
- je v tom všem přítomná jednota? vše se neustále mění, utíká, mizí a přichází nové...jsou zde ale zákonitosti, zákonitosti korelační a následností (prostoročasová styčnost a následnost, Hume)
- Damasio: pacienti s chronickou bolestí po operaci říkali, že je to dál fyzicky bolí úplně stejně, ale netrpí, nevadí jim to - existují tedy minimálně dva paralelní mozkové okruhy bolesti, vývojově starší a mladší, ten mladší je o interpretaci bolesti a může zesilovat či zeslabovat quale bolesti, změní náš pohled na ně..ten mladší okruh je zřejmě ovlivňován meditací mindfulness
- bolest exisuje, ale není nikdo, kdo by trpěl...bolest bolí, existuje quale bolestivosti
- Dennett: disociace, odpojení: při traumatu se mi zdá, že bolest patří někomu jinému nebo že já sám netrpím, ale trpí jiné já - tedy rozštěpím se na víc osob - podobná disociace může probíhat i v buddhismu...hinduista Ramana Mahariši řekl, když měl obrovský nádor na bolavé ruce: chudák ruka...on netrpěl, vnímal bolest jako ptáky přilétající a odlétající na nějaký strom v dáli, na strom, který nebyl on sám...neztotožňoval se s tělem, nevnímal se jakoby byl tělo samo
- jsem tělo? proč si to myslím? mnoho qualií - hlavně hmatové, počitky z vnitřních orgánů, vnitřností (moje "nitro" chápáno ovšem hodně fyzicky!, moje útroby!), hmatové počitky z kosterního svalstva, somatostezie, propriocepce...toto vše mě zabydluje v těle, že si pak myslím, že z celého živého obrazu qualií, které vidím, jsem právě tím tělem, a pak se o něj bojím...qualia tělesná a qualia těla jsou totiž na tomto živém obrazu qualií tím nejstabilnějším, jsou tam velmi často, skoro pořád, když nejsem v bezvědomí nebo ztracen/uzavřen v myšlenkách...
- mnozí myslí, že mozek posílá eferentní kopie motorických pokynů, a ty fungují jako vědomí - je to jakýsi materialistický epifenomenalismus, kdy vědomí je paralelním fyzikálním pochodem mozku, vývojově mladším, moc do něj nezasahujícím...a zdá se, že když zasahuje (třeba se snaží nemyslet na bílého medvěda, viz obsedantně-kompulzivní neuróza, snaha potlačovat vlastní myšlenky), ještě vše zhorší...když pak někdo myslí, že je třeba jen pozorovatelem nebo vůbec není a vše se děje samo, zákonitě, spontánně, deterministicky, samopohybem, nebrání, nezasahuje, a vše se děje ještě snáze a víc hladce, protože změní své negativní soudy, hodnotové soudy a hodnocení, úsudky, belief (víry, přesvědčení, myšlenky), které vše zhoršují, narušují a blokují plynulý přirozený tok a chod
- toto však předpokládá, že nějak jáství existuje a může alespoň bránit myšlenkám, zatlačovat je...nakonec neurovědec Benjamin Libet si myslel, že nemáme svobodnou vůli, ale máme svobodu vetovat, blokovat pohybové úkony, pokyny...avšak jelikož se zdá, že žádné jáství vůbec není, a i naše ztotožňování se s vetováním nebo snahou nemyslet např. na něco je potom falešné...navíc to jsou jen qualia chtění, nechtění, touhy, odporu, což jsou zase jen emoce, které jsou kauzálně impotentní
- buddhisté říkají, že trpíme méně, než si myslíme: naše hodnotové soudy o fyzické bolesti jsou přehnané
- jaký je vizuální vzhled těla? vidím se jako jakéhosi "bezhlavého rytíře", jako torzo těla bez hlavy!
- jak bychom mohli být součástí jednoho vědomí? v noci se mi zdají po sobě dva sny, že jsem král a pak tulák...v bdělém stavu by to bylo tak, že by bylo víc mých snů nikoliv po sobě, ale paralelně souběžně a ty sny by byly nějak oddělené, jako jsou oddělená naše vědomí (moje vědomí od tvého)...ale možná by mezi nimi byla možná jistá interakce, podobně, jako když se přes slova/zvuky/písmo bavím s druhým člověkem nebo zvířetem...např. se bavím s Honzou a jsou to možná jen dva sny...v jednom jsem já Tondou bavícím se s Honzou a podruhé jsem já Honzou provozujícím TEN STEJNÝ ROZHOVOR V TÉ STEJNÉ SITUACI s Tondou...třeba jsem je snil někdy po sobě, nyní jsou sněny zároveň paralelně...mé vědomí je běžně rozděleno právě časem, všechny jeho obsahy nejsou zároveň, všechna qualia nejsou současně, ale postupně, možná by bylo možné toto další rozdělení vědomí jakožto agregátu qualií...to může být i koncept převtělování: postupně je moje věčné Já vším, všemi formami, i asfaltovou cestou, počítačem, planetou, galaxií, Sluncem, listem trávy apod...vždy je lokalizováno jen v jedné entitě, ale skáče si napříč prostorem a hlavně časem, takže postupně je vším: zdravím paní před domem, jejímž vědomím jsem také byl, ale nyní jsem se vrátil časem zpět do této situace, abych nyní byl vědomím Tondy, který tuto paní teď zdraví...takže zdravím jen sám sebe, ale v jiné podobě!
- Dennett se mýlí, qualia existují, i když ne v podobě "pocity pociťované pociťovatelem", protože pociťovatel neexistuje, ale bolestivost bolesti existuje jako danost, která tu najednou je, mění se a zmizí
- existuje základní kognitivní vlastnost mysli, její otevřenost, schopnost poznávat, pociťovat, její základní receptivnost, pasivní přijímajícnost, je mysl jakýmsi neutrálním zrcadlem jak si myslí mnozí buddhisté? i to je zřejmě jen spekulace a konstrukt!
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!