pocit autorství a pocit vlastnictví těla

pocit autorství a pocit vlastnictví těla

pocit toho, že tělo je mé, že mi patří:

jde asi hodně o polohocit, tělocit, hmatová qualia, propriocepci, somatostezii

také zvuk nevnímám jako svůj, vnímám ho spíš jakoby byl "tam venku", ovšem dokud mě neohlušuje - pak cítím téměř HMATOVÝ  tlak na ušních bubíncích, jakoby už to bylo mé, jakoby už mi to patřilo...hmatová qualia hodně způsobují pocit vlastnictví těla a jednotlivých jeho orgánů!

ale hrají zde roli také tělové mapy v mozku, které mohou podléhat iluzím a mohou být flexibilní: taxikář vnímá časem taxík jako své tělo...

navíc, když mám pocit, že s cizím objektem jednám, vzniká též pocit autorství: je to můj avatar, a z pocitu autorství automaticky mozek vyprodukuje pocit vlastnění daného objektu: objekt je můj, patří mi, je to můj majetek/vlastnictví, protože ho tzv. ovládám/řídím/kontroluji...

vnímám své tělo jako celek, který mi patří? nikoliv, vnímám vždy jen jednotlivé jeho části, ale můžu dle pozornosti libovolně skákat na kteroukoliv jeho část, pak z toho vyvodím jakousi kontinuální rozlohu povrchu, hranic, obvodu, tvaru/formy i objemu mého těla

--

a co pocit autorství?

je to implicitní poznatek, snad vrozený (evolučně daný) rychlý nonverbální úsudek, snad intuice, něco mezi pocitem a soudek, snad jakási nonverbální myšlenka...je to asi evidentní, avšak nepravdivý poznatek...evidentní danosti a intuice totiž nemusí být pravdivé

příklad: srovnání pohybu rukou a erekce (pohyb penisu): u prvního mám pocit autorství, u druhého ne

jde asi o masivnost a stabilitu korelace mého chtění (což je emoce, jistý pocit, quale)/očekávání/predikce a následného vnímání pohybu (hmatové vjemy z příslušného orgánu, polohocit, propriocepce apod.)

u pohybu ruky nebo palce u nohy můžu před pohybem, na jeho začátku, po celou dobu jeho průběhu kontinuálně paralelně pohyb zastavit, zrychlit, zpomalit, změnit směr, vrátit...u erekce nikoliv

takže u pohybu ruky nebo palce u nohy je silná a okamžitá korelace/časoprostorová styčnost/okamžitá časová posloupnost/následnost mezi vjemem/pocitem mého chtění a vjemem mého pohybu (ve skutečnosti nejde o jeden vjem pohybu, ale o souhru velkého množství vjemů)

když říkám, že u pohybu ruky mohu pohyb zastavit či změnit, nemyslím tím, že bych skutečně byl jednatelem a autorem daného pohybu, ale jenom to, že zde existuje pevná zákonitá pravidelnost, mechanická stabilní korelace mezi emocí mého chtění a vjemy následného pohybu ruky...žádný autor zde ve skutečnosti není, alespoň ne introspektivně, samozřejmě nelze vyloučit metafyzický subjekt, který je však nevnímatelnou spekulací neodvoditelnou ani ze struktury/způsobu/formy/tvaru fenomenálního pole/scény

naproti tomu u erekce něco takového chybí: mohu očekávat, chtít a předvídat pohyb penisu, ale korelace/následnost/časoprostorová styčnost mého chtění a pohybu penisu či jeho zduření není tak okamžitá, stabilní, zákonitá, pravidelná...plus v průběhu pohybu penisu už absentuje korelace mého chtění zastavit, vrátit, změnit směr, zrychlit, zpomalit pohyb penisu a samotného pohybu penisu...penis se pohybuje mechanicky, automaticky, nekoreluje s mým chtěním jeho pohybu či chtěním změnit jeho pohyb apod....proto se mi zdá, že nejsem autorem pohybu penisu, zatímco se mi zdá, že jsem autorem pohybu ruky



--


a co autorství myšlenek a regulace pozornosti?

mohu ovládat svou pozornost, libovolně ji na něco zaměřit, soustředit se na něco, přenést na něco svou pozornost?

mohu vymýšlet vlastní myšlenky, regulovat jejich tok a směr?

ne

proč ale tato iluze vzniká?

zaměřování pozornosti na nějaké téma a regulace směru myšlenek je vlastně totéž

ono se to však děje samo, objevuje se to ve vědomí intenzivně, proto se zdá, že je to první článek v kauzálním řetězci (před ním je totiž chaos či mlha či nevědomé procesy)

ZDE JE TŘEBA TO DOMYSLET!

silná míra integrace, soustředění, aktivity, nabuzení, ZPOZORNĚNÍ vytváří iluzi, že je zde jednatel/aktér/autor....zde je totiž regulace nejsnazší, mysl zde má největší sílu...kde vzniká regulace a jednota, integrace, tam vzniká iluze jednoho integrovaného regulátora-jednatele

samozřejmě "mysl" jako věc neexistuje, mysl není žádnou entitou, přesněji bych měl tedy říci, že během větší bdělosti či ZPOZORNĚNÍ jsou regulační mechanismy poznávání nejsilnější, protože je zde největší integrace dat a největší aktivita

proto ona ostrá pozornost zacílená, bodová, ohnisková (focus) nebo pozornost otevřená, celistvá/celostní, široká (mindfulness, všímavost, bdělost) bývá chápána jako vyšší stupeň vědomí, uvědomění

nejvyšší stupně bdělosti přináší nejvyšší momenty jednoty, integrace, aktivity, schopnosti regulace, "sebekontroly", síly mysli: to vytváří iluzi věčného "Jáství"/Svědka/Pozorovatele u Ramany Maharišiho...a také iluzi jasu mysli či síly či světla/zářivosti mysli v některých variantách tibetského buddhismu...jde totiž o nejvyšší míru integrace, a tedy síly, aktivity mysli, nejvyšší schopnost její sebe-regulace

---

fyzikalismus nás chápe jako tělo/organismus ve světě, tedy strukturuje pole qualií na "tělo vs. jemu vnější svět", na "tělo ve světě", tedy z jistých qualií konstruuje údajný objekt/věc tělo/organismus a myslí si, že tomuto organismu přináleží/patří jistá qualia, zatímco si dále myslí, že jistá qualia či jejich souvislý komplex jsou tzv. "vnějším světem", se kterým toto tělo/organismus interaguje...fyzikalismus tedy strukturuje, rozděluje fenomenální pole qualií na strukturu organismu/těla a na strukturu údajně tělu/organismu vnějšího světa

úspornější ontologie může vše chápat jen jako neohraničené jedno pole qualií v jednotném stabilním časoprostorovém rámci: jde o tok informací na pozadí či v kostře/formě/struktuře stabilního časoprostorového rámce

to by mělo blízko k indické nondualistické advaitě