Macháček v Samotářích říkal, že problém Česka je v tom, že tu lidi málo hulí...Myslím, že problém lidí je v tom, že tu málo meditují!!! Po meditaci opravdu cítím radost, energii, nadšení, mladost, svěžest, prostě krásnou obyčejnou POHODU nabitou svěží energií!...A opravdu to jde, stačí se odevzdat svému vlastnímu tichu, spadnout do svého obyčejného stavu, kdy jen vypneš a nic neřešíš, nic nechceš, o nic se nesnažíš...Je to podobné, jako když se oddáš vířivce, sauně, hlazení, mazlení, laskání, objímání, líbání, masáži...
vnímej své negativní emoce bez posuzování a soustředěně, chvilku to bude bolet víc, ale pak se upokojíš a uklidníš...
Kdy už nám to konečně dojde? Od druhých chceme hlavně lásku! Nechceme, aby nám ukazovali, že jsou lepší než my...myslím je dobré se klidně před druhými pokořit, ukázat, že se jich bojíme: to je posílí a budou pak laskavější!!!
není třeba si hrát na duchovno a na nadpřirozené stavy: chceme normální štěstí, normální lásku, normální klid...a ten můžeme mít, když se nebudeme snažit, když jen budeme prostě a obyčejně existovat...meditace je zde mimořádně nápomocná a vřele ji doporučuji každému!!!
neměj ke světu zaťatou pěst, ale ruku odevzdaně otevřenou...buď odevzdaný jako v pozici plodu...tak spočívej i ty na půdě tohoto podivuhodného světa...
vnímej své negativní emoce co nejvíc v těle a na těle, s co největšími detaily, podrobnostmi, soustředěně se dívej, v kterých částech těla a jak se tyto negativní vzruchy, impulzy, stimuly, podněty, vjemy, proudy, tlaky, stavy, procesy a pohyby hýbou a vibrují...a bude to dobré, bude to lepší, ne dokonalé, ale lepší...a nebraň se jim, nesnaž se je potlačit či zneškodnit...
nejvíc dat získáváme ze zraku, ale žijeme pro hmat, jsme primárně hmatovými bytostmi: všechny naše fyzické i psychické bolesti i slasti a rozkoše a radosti mají primárně hmatovou nebo hmatu-podobnou podobu: bolestné či slastní svírání na hrudi, bolestné či slastné vnímání mimických svalů apod...plod v matčině lůně vnímá také primárně hmatově...hmat pak souvisí s POHYBEM, naše pozitivní i negativní emoce jsou různými hmatovými vzruchy, pohyby, svíráními, napínáními, stlačováními, pocity, že se nadnášíme, padáme apod...konečně i milostný akt nebo masturbace jsou různé hmatové pohyby, svírání, napínání, včetně hlazení a mazlení...podobně chuť z jídla jsou hmatově-pohybové vjemy na jazyce, rtech, patře...propriocepce, somatostezie, tělocit, polohocit - vše souvisí s hmatem, pohybem a tím, o co nám jde: slast, strast, láska...
největší údiv: vůbec nevím, jak "vypadá" moje údajné já...samozřejmě, nemá tvar, formu, barvu, zvuk, chuť, nikde se v prostoru nenachází na žádném určitém místě...ale ani nevím, jaký by "já" měl odpovídat vjem, vněm, počitek, pocit, prožitek, zkušenost, zážitek, impulz, stimul, podnět, objekt, věc...prostě vůbec nic: o "já" se mluví, ale nikde ho nijak nepociťuji a nevnímám a nevidím...
Honzův výrazný vklad, možná nejvýznamnější, co jsem od něj slyšel: celý problém s existencí "já" je v tom, že na větu "Já jsem, já existuji" (nebo jen na nonverbální myšlenku, jazykem neartikulovaný obsah této věty) reagujeme spontánně přitakáním, souhlasíme s ní, přijde nám automaticky přirozeně pravdivá, sebe-evidentní, smysluplná, samu sebe osvětlující...ale přitom to tak není, tato věta téměř nic neznamená, nechápeme ji
často nutkavě chceme věci, které nám nepřinášejí slast...a naopak nutkavě odcházíme od věcí a jevů, které nám slast dělají...zajímavé rozpojení mezi prožitkovým a motivačním systémem mozku...tato dysfunkce je výrazná u některých masochistů, drogově závislých apod. (už jsem psal dříve)
bolest má tři komponenty: 1) samotný prožitek bolesti 2) interpretace, že bolest je zlá, špatná 3) nechtění, odpor k bolesti...osvícení mění poslední dva, teď jde o to, nakolik mění ten první...a zda se ten první nezmění jednoduše přeměnou posledních dvou (ale to není nutné)...ale už samotné poslední dva přidávají do těla další fyzickou bolest, odpor, napětí, takže jejich odstranění je výhodou...ačkoliv když ti někdo řeže nohu, tedy když je většina z tvého utrpení ryze fyzická, nepomůže ti to...zde pomůže buddhistické odosobnění, disociace, odpojení od reality, depersonalizace, derealizace, kterou dělali někteří mučení tibetští buddhisté... je otázkou, nakolik sama první komponenta je reálně strastná a jak moc, nakolik jí záporné znaménko jen výrazně nenavyšují další dvě komponenty
pacienti s chornickou bolestí po operaci řekli neurovědci Damasiovi: bolí mě to pořád stejně, ale už mi to nevadí...Damasio říká, že jim odstranil evolučně mladší okruh psychické bolesti, ale ten starší okruh fyzické bolesti zůstal...předtím kvůli bolesti nemohli nic dělat, nyní ano: možná prožitkově trpěli stejně, ale tím, že jim to nevadilo, mohli fungovat...je otázkou, zda osvícení není jen toto: trpíš stejně, ale nebráníš se tomu...ale myslím, že už díky ne-bránění trpíš méně...taky je možné, že jim Damasio odstranil interpretační modul, který nám lže, že bolest je hrozná, ve skutečnosti je možná prožitkově neutrální: nadáváme na bolest a nechceme ji, ve skutečnosti ale nebolí nebo bolí jen málo...a možná oni pacienti po odstranění tohoto lživého interpretačního modulu jednoduše dále vnímali vjem bolesti, ale už ho neinterpretovali jako negativní, protože jim tento odstraněný modul už nemohl lhát, že to prožitkově negativní vjem je: je to jednoduše jen prožitkově neutrální vjem jako každý jiný vjem: vjem bolesti by pak nebyl prožitkově horší, jen jiný, než vjem třeba slasti nebo než vjem zelené, sladké, pálivé...
utrpení je z lpění, kde končí lpění, začíná osvícení...tedy osvícení jako trvalý konec utrpení...ale osvícení lze pojmout i jinak, jako trvalou transformaci do jednoho ze tří faktorů: poznání/prohlédnutí pravdy, redukce utrpení, odosobnění...lze si představit, že budu mít maximální poznání, ale budu trpět ještě více (třeba Nietzscheho koncepce)...je otázkou, nakolik pomáhá osvícení na fyzické utrpení: zavoláš tehdy Buddhu nebo radši doktora?...ovšem většinou dělá hodně z našeho utrpení náš odpor, a od toho pomůže Buddha
nový koncept zenové spontánní rozmluvy inspirován Honzou: nikoliv soustředěně filozofovat, ale jen spontánně, bez kontinuity, bez myšlení, se pro legraci bavit-štěkat-samospádem reagovat...jak když se potkají dva taoističtí vysmátí mudrci a navzájem se předhánějí v nesmyslných dětských legráckách a slovních šprýmech...a takto se i testují adepti zenu: mistr je vyleká, navnadí, láká, a pokud nezačnou myslet, ale spontánně zareagují, je jejich reakce lepší a jsou považování za neochvějné a suverénní...jsou různé stupně úleku, šlo by z toho udělat olympijskou disciplínu: kdo projde spontánně neochvějně všemi koly, i s nejtěžšími protivníky...
o absolutnu je možno se bavit několika způsoby:
a) striktně filozoficky, analyticky
b) metaforicko-básnicky...tak to dělá Heidegger
c) spontánními zenovými "výštěky" či taoistickým přiopilým smíchem
d) uvážlivou pomalou mluvou, která nechává dost prostoru Tichu a Tichu Vědomí...tak to dělá Tolle...to je zajímavý způsob: slova jsou klidná, je v nich prostor vědomí, klid, mír, pokoj, dlouho se mlčí mezi slovy a větami
cílem je PROSTÁ LIDSKOST
když se tě bojím, jsem na tebe nepříjemný, zlý, útočný...a když to o sobě vím, je už na půl vyhráno...jenže zapomínáme...ale zase si i rozpomínáme!
KONFLIKT, PROBLÉM, STAROST, STRES - všechny čtyři slova spojuje nárůst tělesného napínání, stahování, svírání...a napětí narůstá a narůstá, starosti jsou těžkým břemenem, které stahuje a svazuje a mučí a tíží a bolí...až se snad konečně pokorně poddáme...
my, kteří jsme z nás lidí více útoční, jsme vlastně více zranitelní, měkcí, křehcí a jemní: zraní nás kde co, mnohé tvé slovo nás zabolí na těle, píchne, bolestně sevře, takže máme potřebu ti vrátit agresí to, co mylně vnímáme jako tvůj cílený a zlovolný útok...avšak naše zranitelnost je i naší velkou citlivostí, kterou můžeme využít k lásce...
kdo se hodně snaží a usiluje, možná díky tomu zjistí, že je blahodárné se odevzdat, nebojovat...jeho utrpení samo ho poučí...
cílem je PROSTÁ LIDSKOST
když se tě bojím, jsem na tebe nepříjemný, zlý, útočný...a když to o sobě vím, je už na půl vyhráno...jenže zapomínáme...ale zase si i rozpomínáme!
KONFLIKT, PROBLÉM, STAROST, STRES - všechny čtyři slova spojuje nárůst tělesného napínání, stahování, svírání...a napětí narůstá a narůstá, starosti jsou těžkým břemenem, které stahuje a svazuje a mučí a tíží a bolí...až se snad konečně pokorně poddáme...
my, kteří jsme z nás lidí více útoční, jsme vlastně více zranitelní, měkcí, křehcí a jemní: zraní nás kde co, mnohé tvé slovo nás zabolí na těle, píchne, bolestně sevře, takže máme potřebu ti vrátit agresí to, co mylně vnímáme jako tvůj cílený a zlovolný útok...avšak naše zranitelnost je i naší velkou citlivostí, kterou můžeme využít k lásce...
kdo se hodně snaží a usiluje, možná díky tomu zjistí, že je blahodárné se odevzdat, nebojovat...jeho utrpení samo ho poučí...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!