středa 2. prosince 2015

další ke kontinuitě a k já

proč myslím právě tuto myšlenku právě teď? vždy myslím jen jedno slovo z věty, proč právě tuto větu, toto slovo? myšlení se děje sériově, lineárně, je v něm málo paralelity, fakt je to jen jeden proud či provaz či řetěz či tok zajímavá je kontinuita myšlenek, jak jedna věta odkazuje k té předešlé, jedno slovo ve větě k slovu předchozímu...je zde jistá návaznost, ale také mnoho diskontinuity, přerušování, přeskakování, asociací: proč myslím na toto právě teď? nevím, jen se to samo přirozeně a spontánně právě teď děje... jak se skládá myšlenka ze slov ve význam celé věty? kdy je tu myšlenka celá, až když je věta v mysli "dovyslovena"? zčásti je předjímána, anticipována, tušena už na začátku věty, která ji vyjadřuje... kdo mluví oním "tichým hlasem v hlavě/mysli"? není zde ten, kdo mluví, ani ten, kdo naslouchá: význam vět je chápán automaticky, přirozeně....když je ve mně více napětí, jako bych víc aktivně myšlenku sám říkal, cítím hmatové vjemy na hlasivkách, v hrdle, v dutině ústní, na patře, na jazyce, když je ve mně naopak více pasivity, uvolnění, jako bych spíše jen naslouchal... slova jsou chápána ihned, jakoby téměř bez zpřítomňování jejich významů...jen tak jsou samozřejmě pochopena, ani se o jejich významu moc neuvažuje... ale kdo je onen "já"? je to jen slovo "já" a neosobní akt přivlastnění, identifikace...co je však identifikace? jen to, že co je "mé, moje", získá tímto označením ihned emoční význam navíc...je zde emoce významnosti, vzácnosti, důležitosti, unikátnosti, jedinečnosti "já" je primárně jen slovo, které automaticky v těle spustí - když je myšleno - emoce významnosti, důležitosti...třeba vjemy v mimických obličejových svalech nebo hmatové vjemy ve středu hrudi...ale tyto vjemy samy nejsou "já", jen doprovázejí myšlení tohoto pouhého slova "já"... když řeknu větu JÁ EXISTUJI, spustí se v těle ihned pocit přesvědčení, pocit jistoty, pocit přitakání, akceptace, souhlasu, víry, že tato věta a její význam jsou pravdivé, že jsou smysluplné - spustí se ihned emoce evidence, jistoty, schvalování pravdivosti dané věty....intuice je také jen emoce jakéhosi tušení či jistoty, evidence ovšem tato věta "JÁ EXISTUJI" neznamená nic - je to jen výpověď zajišťující další přežití tohoto těla a zvětšení moci pro toto tělo (zdraví, vitalita, prosperita, blahobyt) všechen buddhismus a New Age má jen ulevit od utrpení tomuto tělu: jde však o neosobní utrpení, kterým nikdo netrpí ovšem jsme nastaveni tak, aby se tělo snažilo utrpení bránit, vyhnout, odporovat mu je to náš program, naše nastavení odporujeme utrpení však až moc - když to přestaneme dělat a přestaneme to označovat jako "zlé, špatné, hrozné, odporné, těžké, negativní" utrpení, uleví se nám všechna dnešní duchovnost je tu jen pro ulevení od utrpení...je to snaha utéci utrpení, je to úniková strategie, obranná reakce...a trochu funguje...jsou to všechno ÚTĚŠNÉ techniky...psychotechniky...autosugesce, autohypnózy k "odčarování" utrpení... dokud je zde však emoční strach z utrpení, bude pořád něco bolestivého nejlepší by bylo zbavit se slov "utrpení" a "bolest" a "zlo": pak by se nám ulevilo...ale bolest samozřejmě strastiplná je, avšak po odstranění těchto slov by se pak zmenšila ovšem bolestí nikdo netrpí...bolest je neosobní co to znamená, že bolest je "neosobní"? není zde nikdo, kdo by ji měl...bolest je proces, stav, děj, pohyb, ruch, vzruch, impulz, hnutí, pnutí, intenzita, energie, vibrace, stimul, jen se děje... v těle je utrpení, ale nikdo netrpí, protože v těle nikdo nesídlí... teď mě bolí kyčle, a vyvstává ve mně přirozený odpor k této bolesti: když se však na ní podívám, zjišťuji, že to je jen vjem, že to není žádná strast: je tu vjem a má reakce nechtění tohoto vjemu, ale ve vjemu bolesti není inherentně přítomno nic negativního, zlého, strastiplného, skutečně bolestivého, špatného...

Žádné komentáře:

Okomentovat

díky!