náš problém je v tom, že se snažíme před svými problémy utéci, rozptýlit se, najít si nějakou náhradní činnost...jistě je to lepší než ruminace, tedy než jejich přežvykování, to bez debat (i podle výzkumů) ano...ovšem až zábava a vnější program pomine, část problému (ale ne celý, to uznávám a je to dobře) se vrátí...je třeba problém přijmout a připustit a nechtít mu utéci, nechtít svou bolest zabít a ovládnout, ale spadnout do ní jako do náručí vlastní matky, když jsme byli maličcí...tehdy se vše uvolní, uleví se ti a zalije tě hřejivost nádherné svobody a lehkosti...
nikomu není třeba vůbec nic říkat a radit, každý si umí poradit sám, každý je sobě nejlepším psychoterapeutem...tomu věřím stále více...jen je třeba nechat ho, aby si poradit mohl, tedy ho uměle nevyvádět z problému, ale vést ho k tomu, aby s problémem zůstal, aby si na něj našel svůj vlastní lék, který bude jistě tím nejlepším možným lékem...!
když piješ pivo, netváříš se vznešeně, ale tak, jak ti "obličej narostl"...tvař se tak i jindy, a bude to skvělé, i pro tebe, hlavně pro tebe...
jednoduše spočinout sám v sobě, ve svém vlastním stavu, ve své vlastní přirozenosti, ve své přirozené nátuře...nebýt Buddhou, Ježíšem, Václavem Klausem, trampem, filozofem, být sebou, úplně normálně, obyčejně, nijak zvláštně, nijak vznešeně, nijak jedinečně a ojediněle a úžasně a specificky...tak, jako když si sám (a nejlíp se s tím asi začíná právě o samotě), bez masek, jen tak...je to to nejjednodušší...když ti vrtají zub nebo usínáš, si takový...když máš v sobě čtyři piva, někdy si takový...když tě někdo vyleká nebo jsi zmatený a nevíš a vypadneš ze své role a sociálního statusu, jsi takový...buď takový stále častěji a bude ti skvěle...a je to snadné, nepotřebuješ k tomu energii, snahu, úsilí, které potřebuješ k hraní rolí, k předvádění se před ostatními, když předstíráš svou velikost, vznešenost, důležitost, důstojnost, údajnou moudrost...buď pošetilý, protože pošetilý je úplně každý, buď malicherný, protože malicherný byl někdy i Buddha (možná vždy?), buď hloupý, protože moudrost není dána nikomu z lidí...buď takový, jaký jsi, právě to postačuje, právě to je nejlepší, právě tak budeš nejsvobodnějším: jsi a budeš otrokem, tak konečně přijmi svou potupu, ponížení, bič a dřinu a úděl, a bude ti skvěle...každý je ponižován a tupen, úplně každý, a netrpí tím jenom ti, kteří jsou otroky rádi....
zdá se, že "já" je slovo hledající svůj objekt: obvykle ho "přilepíme" na tělo, které toto slovo "já" vyslovuje, nebo na jeho stav, funkci, proces, nějaký mechanismus, historii tohoto těla, činy, vzpomínky, plány, minulost, přítomnost či budoucnost tohoto těla, jeho narození, vzestup, chřadnutí a smrt...a přece je slovo "já" docela jiné než všechny ostatní slova: zatímco slovo "stůl" má jasně danou věc, kterou tak můžeš pojmenovat, u slova "já" tato věc chybí, není zde žádná určitá či konkrétní, ba vůbec žádná věc/objekt...
necítím, že by kdokoliv z vás byl ode mne příliš odlišný: jakákoliv má myšlenka či přání či pocit mohla být klidně i tvoje a naopak...nevidím tady žádný rozdíl...
nejsem-li "já" objektem, věcí, entitou, trvalou a nezávislou a určitou konkrétní bytostí, ale jakousi "silou života", "silou vědomí", "celkem/totalitou života" či čímsi snad "božským" či "život-vědomí-dávajícím" v pozadí, nevím o tom nic...spíše tímto tělem jednoduše proudí krev a rytmus dechu ho stereotypně, a přece krásně "prodýchává"...mou inteligenci (stejně jako tu tvou), která se tu ozývá, jednoduše zřejmě vytváří mozek, převážnou část jeho činnosti vůbec neznám, není v tomto proudu vědomí přítomná...ovšem je neznámé, jaké vesmírné síly tento mozek sestavily, a je jasné, že jde o síly nesmírně zvláštní, neznámé, komplexní...byť jejich komponenty jsou jednoduché (kvarky, základní fyzikální interakce a pole mikročástic), je zvláštní, že sestavily tento komplexní vesmír...nevíme proč a kde se v nich tento úžasný potenciál bere...nehledám v tom plán, účel, hodnotu, smysl, význam, jen zřetelně vidím sílu a neznámo toho všeho...
je zřejmé, že při hledání pravdy na sebe člověk zapomíná, čímž se stává svobodnějším...zároveň je to velký a povznášející program a úkol, fascinující hra, která kdykoliv odhalí kus pravdy, člověka šokuje a přináší mu protikladné a silné emoce...
jsem momentálním průsečíkem všech faktorů v mém těle a jeho okolí...do Brna vezu kus Ostravy a do Ostravy kus Brna, do lesa kus města a z lesa přivezu pohled na krásnou borovici...
víme, že šťastní nás povznášejí jako vzory a nešťastní a psychicky nemocní či nevyrovnaní nás mohou stahovat do své bídy...ale to je jen půl pravdy...druhou její půlí je to, že psychicky nemocný nás léčí: vidíme, že jsme ve srovnání s ním na to skvěle, dále vidíme, jak jsou jeho obavy nesmyslné a malicherné a hloupé a uvědomíme si, že je tomu tak i u nás...naopak dokonalý či šťastný nám může přinést strast: cítíme závist a strast, když se s ním srovnáváme, že jsme na tom hůře, dále cítíme strastnou touhu, být na tom jako on, a tím trpíme...
je bolestné zjistit, že všechny, co milujeme, ztratíme, a nebo oni ztratí nás, nejpozději smrtí naší či jejich...ano, je to bolestné, velmi bolestné...ale jsme bytostmi okamžiku, bytostmi několika dní, několika měsíců a let: takový je náš úděl, osud, to přesně jsme my a jiní už nikdy nebudeme...
buď sebou a nekontroluj se, zbav se svého ega, jen volně mluv a běhej a jednej...nic se ti nestane, tvé vnímání bude přesnější a jasnější, správně zareaguješ tam, kde máš...budeš čistý a upřímný a krásný, protože v jádru je krásný každý, to jen naše masky a pózy a šablony náš činí umělými a šablonovitými...sebe-kontrola není nezbytná, postačí tvá upřímnost, jsi-li vnímavý, neuděláš nic, co by ti mohlo uškodit...
nejlepší meditací je, zdá se mi (inspirován trochu UG), jemná snaha být přirozený, docela sám sebou, normální, ve svém normálním stavu, pokud možno bez přání: být takový, jaký jsem, když nic nechci a nepožaduji, když má psychika spontánně dosedne do svých přirozených a zaběhaných kolejí...jako před usnutím, jako při vyčerpání, jako při činnosti, do níž jsem ponořen, jako při probouzení, jako když miluji či jsem milován
svět má v hloubce jakousi syrovost, surovost, tvrdost...ale neboj se jí, jsi totiž spojen se vším, s čím se potkáš...s každým člověkem, s každou věcí...patříš sem, do světa, nejsi tu cizincem...jádro světa je tedy právě tak tvrdé a právě tak měkké jako ty sám...je silné a vitální: a ty taky...jádro světa je ti tedy blízké, je tady, právě tady
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!