o Bohu a hlavně o jáství...

ještě je zde možnost, že pokud nejsem věcí či objektem, žádným trvalým "egem", "já", mohu být čímsi jiným, co se nedá slovy přesně popsat, jakousi "silou života" nebo "vědomím"...snad je to možné, ale zdá se, že "síla života" ani "totalita vědomí" nejsou přístupné tomuto momentálnímu vědomí: takže, pokud tím jsem, neovládám to, nevím o tom, zapomněl jsem na sebe a neznám se... :-)

nikdy jsem neměl psychologický či niterný či mentální či vnitřní či duchovní či duševní strach či smutek...vždy to byly ryze a pouze fyzické, fyziologické, čistě tělesné hmatové vjemy v těle, různé tlaky a stahy v žaludku, střevech, ve středu hrudi, na bránici, pálení očí, tlaky na hlavě atd...

snažíme se, abychom měli radost a neměli smutek, pokud možno stabilně, dlouhodobě a intenzivně: to je celý náš život...jen každý máme různé objekty a jevy, které nám tyto pocity v těle spouštějí...

pokud Bůh není, nikdy to nezjistíš...Takže ateisté nikdy nebudou moci po smrti triumfovat, že měli pravdu...triumfovat budou - možná - jednou jedině křesťané...

ovšem ona otázka KDO JSEM JÁ? v sobě nese autoreferenci slova-zájmena "já"...ptám se tzv. "na sebe sama", já se ptám sebe sama na sebe sama...

je to jakýsi velký oblouk, velký kruh, kdy otázka začíná i končí u mne: ptám se sebe sama na sebe sama sebou samým v sobě samém...

ale velká záhada to asi není: pouhé SLOVO "já", nikoliv žádná reálná entita, odkazuje na sebe samé..."Slovo "já" se vztahuje/referuje/odkazuje na slovo "já""...

CO JSEM? KDO JSEM? KDO JSEM JÁ? CO ZA VĚC/OBJEKT JSEM JÁ? JAKÁ JE MÁ POVAHA, PŘIROZENOST, PODSTATA, ESENCE?

takto se lidé ptají už od věků, jak zní známá fráze...

a takto se máme ptát i podle mystiků, zejména podle největšího mystika 20. století Ramany Maharšiho

je to fascinující otázka, která má v sobě sílu, život: vybuzuje v nás emoce, chtění najít odpověď...

zajímáme se o ni myslím proto, že zájmeno "já" máme spojeno s tělem, psychofyzickým organismem, živou bytostí, ve které dané věty-otázky vznikají...

a tělo je samozřejmě extrémně motivováno znát sebe, poznat sebe, chránit sebe

nakonec to je to, co děláme především: hrabeme pro sebe, pro své tělo, zisk, užitek, benefit, profit, výhody, privilegia, statky,...

a samozřejmě ještě pro těla příbuzná, spřátelená, spojenecká...

jsme velkými romanopisci vlastního života: sepisujeme rozsáhlé drama, příběh, vyprávění, naraci našeho života, mohutný epos, údajnou tragédii, komedii, tragikomedii...vyprávíme bajky, mýty o svém životě: velká osudová setkání, velké lásky, velká zklamání, velká zrada, největší přítel, největší láska, největší nepřítel, velké hledání sebe, velká deprese, velké hledání smyslu ÚDAJNĚ celého života a v budoucnu údajně velká smrt...

ve skutečnosti je náš život snůškou nahodilých drobných každodenních malicherností, každodenní rutinou, malými epizodami, situacemi

a to nám stačí, my sami jsme totiž situačními a zcela malichernými tvory, které pohlcuje momentální okamžik

a ten, kdo v depresi tvrdí, že tomu tak není, že mu jde o smysl celého života, ten je momentálním okamžikem pohlcený nejvíce: momentální depka ho zcela pohltila a zatemnila mu zrak...

GÉNIOVÉ NEEXISTUJÍ

nemyslím si, že by kdokoliv z vás byl o moc chytřejší nebo hloupější než já: jsme všichni lidé s podobnými mozky, máme stejné smyslové orgány/receptory, podobnou smyslovou zkušenost a sdílené vědomosti (tradice, učení, výchova)...jsme na tom všichni stejně, všichni víme skoro totéž...někdo může být trochu cvičenější v argumentaci nebo má o tématu více dat či je víc motivovaný se jím zabývat podrobněji, ale jsme skoro všichni stejní...

myslelo se, že výbuch vzteku je úlevnou katarzí, že ti uleví od hněvu: ale výzkumy prokázaly opak...po výbuchu vzteku jsi vzteklý ještě více, a navíc tě tyto výbuchy naučí vztekat se pak stále častěji...výbuch vzteku je totiž drogou: na chvilku zakusíš slast vlastní moci, síly, energie, aktivity, jakýsi opojný rauš...ale to je jen chvilka, pár minut, další hodinu nebo dvě jsi zničený a roztřesený...

všichni se ptají: proč řešíš takovou hloupost, jako je to, zda nějaké "já" existuje nebo ne?
tady je odpověď: vždyť tím "já" jsi i ty, ty, který se takto ptáš!
co jiného by mělo být důležité, než právě to, zda ty existuješ?
tvé tělo spřádá plány a cítí vinu a hrdost, protože předem předpokládá, že nějaké "jáství" existuje...jenomže co když se mýlíš? pak celý život děláš zcela nesmyslné věci!!! a na to zřejmě přišli osvícení...!

samozřejmě, evolučně to smysl dává: iluze jáství je nástrojem k přežití a reprodukci těla...jáství totiž obvykle značí toto tělo, a pomáhá k hájení jeho zájmů a k jeho většímu prospěchu, blahobytu, prosperitě, ziskům, úspěchu, uznání...

věta PRÁVĚ TEĎ UVĚDOMUJI SI SEBE
nebo věta UVĚDOMIL JSEM SI SEBE...je zde důraz na slovo SEBE, dále na koncovce slovesa, která značí první osobu singuláru: uvědomu-JI, uvědom-IL, a na implicitně přítomném zájmenu JÁ (si) uvědomuji, uvědomil...

jakoby právě s těmito slovy, jmény, zájmeny, koncovkami sloves byl spojen význam: emoce významu, samozřejmosti, jistoty, bezprostřední důvěrné samozřejmé evidentní intimní zcela blízké obeznámenosti toho, že JÁ JSEM, toho, že JÁ EXISTUJI, toho, že JÁ JSEM JÁ...

ale jsou to jen slova, jazykové konstrukty, formy vět, větné konstrukce

jen gramatika a logická syntaxe

je za tím reálný objekt-věc "já"?

nějaká pevná fixní jednotka, entita?

nějaký "subjekt", který přetrvává, nese odpovědnost a jednou zemře?

jenomže, co je to vůbec SUBJEKT? je subjekt věcí? je to tedy jistý typ objektu? je to objekt, kterým jsem já sám?

nikdo neví...je to totiž myslím JENOM SLOVO, a nic více

když mě bolí kyčle nebo záda nebo přeležené svaly, automaticky s vjemem bolesti přijde slovo "bolest": jakoby téměř bylo na tomto vjemu toto slovo "přilepeno": zvyková asociace vjemu a tohoto slova je velmi silná

také často přijde automatické nechtění bolesti, automatické stažení se, napětí, odpor proti ní

ale když na bolest pohlédnu, je to fakt jen neutrální vjem, není v něm prožitkově vůbec nic zlého, negativního, strastiplného

je to jen druh vjemu, druh energie, intenzity, signál, impulz - nic negativního, zlého, hrozného, strašlivého, strastného

je já trvalý objekt?
je já věc, substance, předmět, podklad, substrát, jednotka, jednota?
trvalá, pevná, jednotná věc-jednotka, entita?

to je to, oč tu běží!!!!

banalni jastvi je proste oznaceni pro telo, a takoveto označení je oprávněné...ale me zajímá, zda existuje v tele trvaly objekt ci vec ci predmet ja

jastvi je přítomno jen v přemýšlení o něm, po většinu času ne. Ale kdyz nekdy pohledneme do sebe se zostrenym vědomím, muze to byt silny vhled

My totiz jednáme a planujeme, jakoby v tele nejaka trvala vec ci predmet jastvi bylo: myslime, ze jastvi nese odpovědnost za činy těla a bude mit profit v budoucnu z našich dnešních činností

chceme být beze strachu, chceme být v bezpečí, chceme si ulevit, pomoci si...to je to, co chceme...všichni, do jednoho...moudrý i hloupý, starý i mladý, muž i žena, dítě i stařena...bohatý i chudý, muslim i křesťan, ateista i ty, i ty...

a tato naše touha, toto naše věčné hledání, zakládá celé drama našeho života, celý jeho neklidný pohyb, nepokoj a hledání ráje, který snad přijde už zítra, už zítra!

ráj nepřijde a jednou nečekaně přijde smrt, v nějaké nahodilé a malé epizodě a situaci...ale to nevadí, naše těla budou vědět, co mají dělat, tak jako vždy...

ta touha po lepších zítřcích, ta naděje, že jednou budeme dál a jednou bude líp nebo že vše zůstane dobré a stejné, jak to je, to je to, co nás žene a dává nám chuť žít a motivuje nás...

já jsem především stejný jako TY...veškeré rozdíly jsou velmi, velmi malé...jsem stejný, cítím se stejně, zakouším sebe samého stejně, myslím stejně a chci úplně totéž, úplně TOTÉŽ...

chceme být beze strachu, chceme být v bezpečí, chceme si ulevit, pomoci si...to je to, co chceme...všichni, do jednoho...moudrý i hloupý, starý i mladý, muž i žena, dítě i stařena...bohatý i chudý, muslim i křesťan, ateista i ty, i ty...

a tato naše touha, toto naše věčné hledání, zakládá celé drama našeho života, celý jeho neklidný pohyb, nepokoj a hledání ráje, který snad přijde už zítra, už zítra!

myslíš, že jsem ateista nebo teista? Od každého trochu, tak jako ty...Vím toho tolik co ty, mám stejné pochybnosti a vím, že obě možnosti mohou být pravdivé, tak jako ty: nejsme přeci hloupí ani jeden, to už dávno vím...

stále víc souhlasím s Honzou: velké problémy které se řeší už dlouho, zřejmě ani my jednoznačně nerozhodneme...Můžeme maximálně stanovit pravděpodobnosti k jednotlivým možnostem: zdá se mi pravděpodobnější, že Bůh není...ale třeba jednou budu říkat opak...

větší rozdíl mezi lidmi je v jejich MOTIVACI něco řešit než v jejich schopnosti to umět řešit...

vědomí je tu evolučně hlavně kvůli lepšímu reagování v budoucnosti, kvůli tomu máme i celou naši paměť: pamatuji si proto, abych příště konal lépe...

Maharšiho sebe-dotazování, ono věčné ptaní se KDO JSEM? KDO JSEM JÁ? CO JSEM? CO JSEM JÁ? je tak účinné proto, že se slovem "já" máme spojené silné emoce (evoluční důvody: slovo "já" označuje primárně tělo, tento živý organismus, o který máme evolučně největší zájem), takže naše pozornost bude u něj déle udržena...navíc je toto sebe-dotazování otázka, tedy sama forma ptaní se nás aktivizuje, vede k hledání, úsilí...prostě nás to má motivovat k většímu napření pozornosti na určitou mantru...

my se silným a klamným pojmem jáství pracujeme i v běžném životě: myslíme si, že v těle je něco, co bude mít pozítří užitek z dnešní činnosti a co jednou umře a co je odpovědné za včerejší "malér"...a nic takového tam není!

a ještě jedna věc: v našich tělech jsou myšlenky a pocity, ale žádné trvalé jáství...možná však jednou budoucí umělé bytosti a roboti jáství mít budou, naši inženýři jim ho vyrobí zabudují naprogramují sestaví!...takže nás pak klidně budou např. zabíjet či zotročovat, protože my jáství nemáme, a oni ho mít budou...

umělá inteligence si možná sama sestaví to, co nám chybí, tedy právě trvalé jednotné jáství...

a ještě něco: v podstatě přemísťuji veškerý obsah své mysli sem na facebook...už toho ve mně o moc více není, všechny své nejniternější a nejtajnější a nejsofistikovanější úvahy, ideje, postřehy, soudy, naděje, touhy, přání, obavy, paranoie a strachy dávám sem...až jednou bude budoucí generace sestavovat nám co nejvíce podobné klony, mě budou moci rekonstruovat poměrně věrně!

musím se k něčemu přiznat: je pro mě slastí až skvostně velkou libostí, že zde mohu mazat komentáře, které mi přijdou být vulgární, ironické, příliš útočné či zbytečné...škoda, že to tak nejde i v životě!!! Emotikona smile Emotikona smile

prostě jde o to, že si myslíme, že v těle po celý život přežívá nějaká entita, která tělo vede, vlastní, obývá a má profit z jeho akcí...a jednou zemře...a to je omyl, na kterém stojí hodně našich aktivit...základní pojetí "duše" mají všechny kultury, jsme evolučně přirozenými dualisty těla a duše...

myslím si, že dualismus duše a těla je evolučně velmi prospěšný: tělo je pak víc motivováno, a hlavně může integrovat své plány do jakéhosi jednotného bodu "já", které je, bylo a bude, může sloučit i vzpomínky, minulé činy, srovnávat se s jinými těly....primárně slovo "já" znamená "řidič těla" nebo "vládce těla" nebo "konstanta v těle", "pevný základ těla"...