pondělí 21. prosince 2015

21.12.

lidé, kteří v sobě mají více sobeckých tendencí, možná obtížněji dosahují osvícení...avšak jejich sobectví je může přivést do takového utrpení, že to jednou může celé prasknout...

osvícený možná prosperuje méně, protože chce méně pro sebe hromadit benefity, ale cítí se lépe, uvolněně, spokojeně...

když se zlomí pocit, že jsem tělo, zůstane pocit, že jsem duše...když se zlomí i toto, zmizí asi preference pro hromadění benefitů pro neexistující já...ale tato tendence zmizí nejvíce na úrovni jazyka, myšlení, na nižší úrovni sebezáchovných tendencí organismu zůstávají snahy po přežití...zřejmě se neobjevují věty a myšlenky typu "To nechci, nepotřebuji", jen absentují myšlenky typu "To chci, potřebuji..."...

problém já má tři základní složky: 1) záměna psychofyzického organismu, kterému se říká "triviální já" a které existuje jakožto neosobní proud koordinovaných a kauzálně provázaných procesů a stavů se skutečným "já", které neexistuje 2) sense of agency, tedy iluze konatelství 3) pocit vlastnictví, vlastnění těla

proč myslím, že hýbu rukou já? protože je zde pevná korelace mého přání/chtění/tužby pohnout rukou doprovázená zrakově-hmatově-propriocepčně/somatostezijní představou tohoto pohybu a samotného pohybu ruky...jde o kontinuitu, časovou následnost chtění a pohybu...avšak často samozřejmě zde chtění ani není

zní kontinuální melodie: je zde kontinuálně já jakožto její vnímatel?....to je jen úsudek, ve skutečnosti zakoušíme jenom kontinuitu trvání melodie (jen několik vteřin: dáno kapacitou krátkodobé paměti, kde obsahy vydrží 15-30 vteřin, ale také kapacitou systému momentální pozornosti, která je kratší)...nevnímáme přitom žádného vnímatele...je to jen momentální neosobní stav/funkce/mechanismus/proces vnímání....

kandidátem na "já" jsou momentální chtění, volní záměry...avšak ty trvají jen chvíli...dalším kandidátem je meditativní stav bez myšlení, stav ticha, vyznačující se statičností, stabilitou, klidem, neochvějností, pomalostí...když stav prohlubujeme, klid, stabilita, pomalost tohoto stavu narůstá, vnější děje jsou nepodstatné, i myšlenky a vjemy jsou jen pomíjivými nedůležitými elementy...pak vznikne ILUZE tichého věčného svědka-vědomí...ve skutečnosti je to jen neosobní stav, proces, tichého vnímání plného klidu, ticha, stability, statičnosti, pomalosti, neochvějnosti, bdělosti, pozornosti, vnímavosti...tím, že se stav vyznačuje statičností a stabilitou, vytváří to iluzi ve skutečnosti neexistujícího věčného svědka/pozorovatele

osvícený může trpět nakonec ještě více, jen je odosobněný, ztratil se z něj odpor, chuť, přání strast měnit či potlačovat či před ní utíkat

věta JÁ JSEM se zdá pravdivá jednak proto, že v jazyce o já stále mluvíme, také proto, že existuje "triviální/primitivní já", což je psychofyzický organismus, se kterým neexistující já neustále zaměňujeme

Vnímáš svoje já? Jak vypadá? Jako co ho cítíš? Je to pocit? Jemný pocit? Jaký a kde? 

k tomu, abychom měli základní jídlo a teplo se snažíme všichni zbytečně moc...vyvíjíme moc aktivity, práce...lze se snažit mnohem méně...pak bude méně peněz, ale mnohem více spokojenosti, uvolněnosti, klidu a pohody, spočívání...

JÁ je slovo, které hledá, na co by se nalepilo, probíhá stále tento proces identifikace, ztotožňování, projekce, promítání slova na realitu: pokládáme za JÁ duši, vůli, mysl, tělo, a to, co za něj pokládáme, považujeme za "střed a pupek" světa, tedy to obestřeme aureolou důležitosti, výjimečnosti, mimořádnosti, vzácnosti...Příběh našeho života má hlavní postavu, kterou je JÁ, a my chceme pro tuto hlavní postavu benefit, maximum zisku, užitku, hodnoty...Ale tato hlavní postava neexistuje..Pro neexistující JÁ chceme také štěstí, klid a osvícení: jenomže osvícení jakožto trvalý stav existuje, neexistuje ale nikdo, kdo by ho měl...stejně jako není nikdo, kdo by osvícený nebyl, protože vůbec NIKDO neexistuje, neexistoval a existovat nebude: Možná až v budoucnu, když naši potomci, kteří také nebudou mít JÁ jako my, stvoří umělou existenci, které vytvoří také nějaké JÁ!...

zaměňuji JÁ s tělesným pocitem sevření ve středu hrudi/průdušek: jakoby to byl bod, spíše ploška, ještě přesněji malá rozloha, jakási malá stisknutá pěstička ve středu hrudi, kterou považuji za JÁ...samozřejmě zcela arbitrárně/libovolně...když si v duchu říkám JÁ, JÁ, JÁ, tak se mi to svírá ve středu hrudi: jde o fyzický, tělesný, konkrétní, prostorově lokalizovatelný hmatový vjem...JÁ to však samozřejmě není, to je stejné, jako bych za JÁ pokládal třeba malíček nebo cokoliv jiného...nebo JÁ mylně zaměňuji za momentální myšlenky, touhy, chtění, volní akty...ty jsou ale pomíjivé a neosobní...

TY, KTERÝ NEJSI, PÍŠE TI TEN, KTERÝ TAKÉ NENÍ...

Podívej se do tváří lidí kolem: vypadá to, že je v nich duše či duch či nitro...Ve skutečnosti je v nich vždy jen jedna či dvě myšlenky, pocity a vjemy, tedy jen chudý obsah 2-3 neosobních stavů či procesů...A podívej se do své tváře v zrcadle: jsi na tom stejně, nejsi, tak jako oni...

Jaký je svět bez JÁ? Nejsi ty a nejsou ani ti, které miluješ a nenávidíš!!! Nikdo není...

pokud nejsi, netruchli a neměj depresi či smutek: nikdy jsi nebyl, a ani nyní nejsi, takže se nikomu nic nestalo, nikdo nemůže mít žádnou ztrátu...ale nemůžeš z toho mít ani pocit úlevy či osvobození, protože NEJSI: ten, kdo není, nemůže mít benefity ani ztráty...tyto neosobní procesy se jistě v organismu mohou po tomto prozření objevit, ale nikdo je nemá, nikdo se z nich nemůže těšit ani jimi trpět...nikdo je nevlastní, nezažívá, neprožívá, neokouší, nemá...

myslím, že mnoho osvícených organismů prohlédlo, že v nich není žádné trvalé já, ale je jim to jedno...to je osvícení...




Žádné komentáře:

Okomentovat

díky!