OPRAVA
začínám se klonit k názoru, že já není ani mikroidentitou...jen jsem mylně ztotožnil "já" s momentálními stavy, např. s vjemy na hrudi či na mimických obličejových svalech...mmch. aktivuje se často i oblast mezi středem hrudi a žaludkem, snad pod vlivem dýchání (bránice)
jsou to vjemy, které obvykle pomyšlení či tiché vyslovení slova-jména-zájmena-výrazu "já" doprovázejí, ale nejsou žádným samotným "já"
není tedy "já" řídící impulz, který v těle zrovna je? není, protože onen řídící či momentálně převládající/dominující impulz či momentální mikroidentita jsou do značné míry zase jen moje spekulace, výmysly, konstrukce...
slovíčko "já" je spojeno s procesem identifikace, ztotožnění, a s procesem projekce, promítání - snažíme se ono slovo s něčím reálným, konkrétním, opravdovým, trvalým, stálým, nezávislým spojit, protože jsme učeni, že "já" je právě tímto, tak něco takového hledáme
jedinou takovouto věcí je naše tělo či spíše jeho relativně stabilní fyzikální struktura či relativně stabilní biochemická globální struktura synapsí (spojení) či globálních sítí (konektomů) našeho mozku...i když víme, že samo tělo a jeho mozek jsou dosti dynamické, proměnlivé, jejich globální struktury zůstávají po celý život dosti podobné: kdyby se mozek měnil radikálně, nemohli bychom mít pořád zhruba stejnou povahu, osobnost, temperament, charakter atd.
ovšem tělo ani mozek nejsou "já", jsou to neosobní roboti, mechanismy, stroje produkující různé momentální vědomé stavy, které rychle pomíjí...
v mozku jsou jisté řídící, exekutivní funkce, zejména v čelním laloku, v neokortexu, ale ty nejsou žádným "já": není zde ve vědomí žádné "já", které by cokoliv řídilo, myšlenky a stavy tohoto těla a vědomí a mysli se zkrátka jen dějí, nutně se samospádem, svou vlastní přirozeností, samo-pohybem své automatické spontaneity dějí
není zde žádná mysl, jen momentální myšlenka, kterou za chvíli (resp. už se to děje) nahradí jiná myšlenka
proč mám zrovna teď tuto myšlenku? a proč ji věřím? proč ji považuji za pravdivou?
co je to za myšlenku? odkud ke mně přichází? je opravdu pravdivá?
pohybuji se pořád na této jedné rovině, rovině slov a vět....
pod tím je tiché vnímání, nebo větší pozornost k vjemům i k těm slovům...
když budeš svůj strach či hněv či nudu či smutek potlačovat, snažit se je kontrolovat, budou ještě silnější...když se jim budeš snažit vyhnout, mít je honem za sebou, když budeš zuřit, že se objevili a proč zrovna teď a proč zrovna kvůli takovéto maličkosti, zůstanou s tebou déle...jedinou možností je si jimi projít, uvolněně, bez reptání, bez boje...pak zmizí velmi rychle či nebudou alespoň tolik vadit...
když tě něco naštve, rozesmutní, rozruší, vystraší, je to je program v tobě, tvé nastavení, tvá dispozice, která je probuzena k životu: tímto sis zase uvědomil, že ji máš a že by bylo dobré ji pečlivě pozorovat, abys zjistil, co je zač, jak a proč ji něco aktivizuje...
možná je oním jádrem, díky kterému myslíme kreativně, jen náš mozek nebo dokonce obvykle jazykem/repetitivním myšlením potlačovaná pravá hemisféra...jenomže, z jakých procesů vznikla ta? proč kvantové či jiné jevy vedou právě k této nemírné poznávací síle?
neodporuj svým negativním emocím, to je celé, celé kouzlo štěstí
tvůj odpor je udržuje na živu
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!