Dennett
při výzkumu vědomí prosazuje metodu heterofenomenologie, což je zajímavý
způsob, jak skloubit perspektivu třetí a první osoby. Perspektiva první osoby
je důležitá, protože nám sdělí něco, co se jinak nedozvíme, současně to však
neznamená, že introspekce má absolutní pravdu. Freud zjistil, že introspekce
neodhalí vše, že mysl není dokonale transparentní, jak si myslel ještě Locke.
Dennett
jde však ještě dále: introspekce často zkresleně vidí i ty mentální stavy,
které má k dispozici. Není totiž čistým viděním/zřením mentálních stavů,
ale spíše viděním zkresleným různými předchozími přesvědčeními (třeba i tím,
jak se daný mentální stav v dané kultuře pojímá, že se vůbec těmto
vnitřním procesům říká „mentální stavy“, že se údajně odehrávají v hlavě/mozku).[1]
Domnívám
se, že Dennett přistupuje k mysli jako ke stroji, počítači, což může být
základní omezení jeho přístupu, chápe vědomí jako výpočetní procesy, jako mechanismy
na zpracování informací/dat, přesně podle vzoru počítačů/automatů. Ukazuje v této
souvislosti, že systém může mít různou míru přístupu k procesům, které v něm
probíhají. Potom je samozřejmě odlišně popisuje, s jinou mírou přesnosti a
pravdivosti. Mít dokonalý přístup ke všem procesům by bylo zbytečně časově i
energeticky náročné.
Zde
by bylo vhodné doplnit to postřehem, se kterým přišel neurovědec Gazzaniga: neuvědomujeme
si své vlastní schopnosti zpracování dat, vjemů atd., ale jenom vlastní zkušenost
z výkonu těchto schopností a pocity, které z tohoto výkonu plynou.[2] Dennett
by však jistě hned Gazzanigu opravil: také naše zkušenost s výkonem těchto
schopností (včetně naší zkušenosti s našimi pocity, které z tohoto výkonu
plynou) není něco bezprostředně daného, ale spíše to probíhá v teoretickém
rámci, který je sociohistoricky podmíněný.
Jistě
je tedy introspekce jen zčásti vnímáním, zčásti spíše teoretizováním. Ale i s jinými
živočichy sdílíme strach, radost atd., takže je zde jistý biologický
invariant/základ, který podléhá kulturním modifikacím. Je obtížné zjistit,
jakou přesně by měl tento biologický základ povahu. Ale ani kdybychom ho pod
kulturními nánosy odkryli, stejně nezjistíme „pravdu o mozku“ a jeho
výpočetních schopnostech: zjistíme jenom tu úroveň vysvětlení vlastních stavů,
kterou mozek poskytuje. Jenomže komu vlastně, jestliže neexistuje subjekt?
Zřejmě to poskytuje jedna nebo více domén jiné doméně/doménám.
Dennett
má pravdu, když říká, že sice introspekcí zjišťujeme např. to, že operujeme se
slovy nebo představami, nevíme však, jak to děláme. Ve skutečnosti také
nezpracováváme mentální reprezentace/představy, i když si to myslíme. Na
hladině našeho přístupu k např. perceptuální analýze mozku se však zdá, že
děláme právě to. V skutečnosti však jde jen o metaforu nebo hrubozrnný
popis.[3]
Situace
však může být vážnější: možná v nás probíhají úplně jiné procesy, než
které nám předkládá introspekce. Doslova si můžeme konfabulovat příběh o tom,
jak prožíváme pocity, pracujeme s mentálními reprezentacemi, volíme,
rozhodujeme se, máme záměry, chtění, vůli a přitom nic z toho ve skutečnosti
v mozku neprobíhá. Mozek si jen může vytvářet – z různých důvodů, a
možná jen náhodou jako vedlejší produkt evoluce – sebepopisný falešný příběh o
své činnosti. Že jde o falešný příběh, který si systém sám jenom vymýšlí, by
ovšem některé domény, kterým by tento příběh byl určený, vůbec nevěděly.[4]
Subjekty
nám tedy při heterofenomenologickém zkoumání řeknou jenom to, co pro ně znamená
vyřešit problém, učinit rozhodnutí, rozpoznat předmět. To však není poslední rovinou
našeho zkoumání. Navíc nic z toho možná subjekty ani nedělají, což se díky
neurovědcům začíná zdát být čím dál jasnější u stavů rozhodování, chtění,
vlastnění záměru, intence. Tyto stavy v mozku snad ani neprobíhají, mozek
jimi však falešně popisuje to, co se v něm skutečně děje.
Fenomenologové
by jistě Dennettovi mohli vytknout, že je ve skutečnosti jen behaviorista,
který předstírá, že naslouchá subjektům, nebere však jejich výpovědi příliš
vážně, nevěří jim. Dennett totiž subjektu nevěří v tom, co se děje v jeho
mozku, ale jen při popisu toho, co se mu zdá/jeví, že se tam děje. Subjekt je
neomylný a nenahraditelný při popisu toho, jak se mu jeví/zdá, jaké je to být
jím samým, nikoliv však v tom, jakým skutečně je (nehledě na to, že ve skutečnosti
vůbec není, spíše než o subjektu by bylo lepší zde hovořit o
těle/mozku/systému).
Mohli
bychom zde vznést námitku: není však součástí subjektu právě i jeho falešné
sebe-jevení, sebe-zjevování? Není subjekt daný zejména svým jevením, které je
jistě zapříčiněno i hrubozrnným nebo dokonce nepravdivým přístupem k vlastním
stavům, a také sociohistoricky podmíněným teoretizováním při jeho introspekci? Na
to by mohl Dennett odpovědět: ano, ale jen za podmínky, že by nějaký subjekt
existoval. Takto jsou to jen jevy vytvářené jednou doménou pro jinou doménu.
Dennett
však tvrdí, že jsme týmem nevědomých robotů s odlišnou výpočetní
kapacitou, které spolu skrze různé stavy komunikují. K tomu lze vznést dvě
námitky: za prvé, pokud samotné roboty a jejich výpočetní činnosti jsou zcela
nevědomé, jak z toho vzniká vědomí? Dennett by odpověděl, že nevzniká
jasné a čisté karteziánské vědomí, ale spíše nějaké polo-vědomé zmatené a temné
stavy/signály. Otázka však nadále zůstává: jak z nevědomých stavů vzniknou
stavy polo-vědomé? Toto polo-vědomí je jistě spoluručeno špatným nebo alespoň
hrubozrnným přístupem k vlastním procesům v mozku, také však stavy těla,
avšak zůstává záhadou, jak ze zcela automatických stavů vzniknou stavy
polo-vědomé.
Je
možná tedy třeba udělat nejodvážnější krok, který však Dennett také částečně
zastává: říci, že stavy nejsou ani polo-vědomé, ale vědomí vůbec neexistuje.
Alespoň ne v té podobě, jak si myslíme, a kterou zastávají nejvýznamněji
John Searle a Thomas Nagel s jejich zdůrazňováním vědomé intencionality,
vědomých osobních qualií, osobního rozumění, které je dáno sémanticky a není
redukovatelné na syntaktická pravidla a operace (viz Searlův čínský pokoj),
případně subjektivností a osobitostí vlastní vnitřní perspektivy (subjektivní a
nepřenositelný pocit, jaké je to být právě mnou). Dennett, zdá se mi, tvrdí, že
vědomí v našem smyslu neexistuje, resp. že to není nic záhadného, žádná
emergentní vrstva klenoucí se nad nevědomou prací zaneprázdněných nevědomých
domén v mozku.
Druhá
námitka: Dennett se snaží vědomí co nejvíce rozštěpit na množství pomíjivých
domén, které se samoorganizují bez přítomnosti vůdčí či regulující domény,
která by byla jejich pozorovatelem či hlavním sjednotitelem. Zde lze namítnout,
že duševní život i podle neurovědců má tendenci se sjednocovat, integrovat
rozličné vjemy a data z různých neurálních sítí. Na to lze však odvětit,
že tato integrace není trvalá ani dokonalá, má řadu mezer. A Dennett by právě
zde mohl doplnit, že je provázena snahou tyto mezery a přetržky konfabulací
zahladit, propojit, takže částí této integrační snahy systému je také jeho
konfabulační aktivita: zčásti falešný a zčásti jen nepřesný autobiografický
příběh systému je jen dalším z jeho nástrojů, jak se učinit pokud možno co
nejvíce jednotným.
Jaký
důvod k tomu systém má? Jen tehdy, když bude pokud možno jednotný, stane
se „akceschopnou jednotkou“, jeho chování i plánování akcí bude mít jednotu, která
je důležitá z časových a energetických důvodů, také však pro to, aby akce
organismu byly co nejefektivnější, nejsystematičtější. Jednota systému však
nesmí být rigidní, v zájmu zachování flexibility a dobré zpětné vazby s okolím
je třeba zachovat i mezery, přetržky, aby organismus mohl jednat do jisté míry
volně, nebyl tedy příliš svázaný s nějakou fixní a stabilní identitou.
Je
třeba si všimnout omezení v Dennettově myšlení, kdy spoléhá v příliš globálních
teoriích vědomí a subjektu na hrubozrnná data neurověd. Odsuzuje hrubozrnnost
introspekce a podstatně redukuje fenomenologický přístup svou metodou
heterofenomenologie, která však nakonec stojí na neméně hrubozrnných datech
neurověd. Optimistické na tom je, že neurovědy se vyvíjí, za půl století bude
výzkum vědomí patrně někde docela jinde a my budeme mít mnohem přesnější
teorie, než je ta Dennettova. Možné je, že budou docela jiné.
Otázko
je, zda to nyní vypadá tak, že by se mohla znovu objevit neurovědná teorie
popisující alespoň relativně stabilní subjekt/osobu, která je vlastníkem,
svědkem a pociťovatelem svých mentálních stavů, může volit apod. Podle všeho,
co z neurověd víme, to tak rozhodně nevypadá. Zdá se, že mentální stavy
nemají jednotného vlastníka ani nikoho, kdo by je reguloval a byl jejich
trvalým divákem/svědkem či vlastníkem.
Je
zjevné, že část dat v mozku se integruje, jsou popsány integrační funkce
(levá hemisféra jazykově interpretuje data, defaultní či implicitní síť mozku
integruje data z jiných sítí), takže je rámcově jasné, proč a jak vzniká
iluze jáství. Jednota je však vždy přechodná a neúplná, brzy je vystřídána
jinou jednotou (šitou na míru vždy dané situaci nebo akci), také jáství jakožto
konstrukt, pocit, vjem nebo sebepopis či sebevrah systému má mnoho typů a podob
podle různých situací, kdy je třeba ho vytvořit (při akcích jednání, plánování,
introspekci, vzpomínání, konfabulaci autobiografické narace).
A
při mnoha situacích a akcích zřejmě sebeuvědomělé jáství vůbec nepotřebujeme, i
když základní integrace a synchronizace dat v mozku zřejmě probíhá
neustále, má mnoho typů, stupňů i mezikroků a zpětnovazebných smyček.
[1] Srov. Dennett,
D. Metóda fenomenológie. In: Dennett, D.: Záhada ludského vedomia. Europa:
Bratislava 2008, s. 33.
[2]
Gazzaniga, M. S.: Cerebral specialization and interhemispheric communication.
Brain, 123, 2000, s. 1293-1326.
[3] Dennett,
D. Metóda fenomenológie. In: Dennett, D.: Záhada ludského vedomia. Europa:
Bratislava 2008, s. 57.
[4] Srov. Dennett,
D. Metóda fenomenológie. In: Dennett, D.: Záhada ludského vedomia. Europa:
Bratislava 2008, s. 57.
Moc se mi to líbilo. Mám ráda Dennetta, je geniální. Mám ráda, když génia vykládá jiný velký borec. Děkuju za krásný zážitek. Lucinka
OdpovědětVymazatje to reálný komentář? Pokud ano, co máš na Dennettovi ráda?
OdpovědětVymazatLíbí se mi, jak jde do hloubky, a přitom pořád zůstává na povrchu. Snaží se proniknout až k samotné pravdě, ale tak, že vymýšlí novou fikci. Hlavně je to konec všech banálních povídaček o zodpovědnosti, skoro se mi z toho kolikrát až zatočí hlava, když si to všechno uvědomím... Musím to pak jít vyběhat. Nedávno jsme se o tom bavily s Helčou, ona to má taky ráda, ale bojí se napsat, je moc ostýchavá, má totiž trochu nadváhu... Lucinka
Vymazaton ale bohužel nakonec tenduje k obvyklému pojetí odpovědnosti...proč se bojí někdo další napsat? ať klidně Helča napíše, můžeme o tom podiskutovat
OdpovědětVymazat