Dennett: heterofenomenologie

Dennett při výzkumu vědomí prosazuje metodu heterofenomenologie, což je zajímavý způsob, jak skloubit perspektivu třetí a první osoby. Perspektiva první osoby je důležitá, protože nám sdělí něco, co se jinak nedozvíme, současně to však neznamená, že introspekce má absolutní pravdu. Freud zjistil, že introspekce neodhalí vše, že mysl není dokonale transparentní, jak si myslel ještě Locke.

Dennett jde však ještě dále: introspekce často zkresleně vidí i ty mentální stavy, které má k dispozici. Není totiž čistým viděním/zřením mentálních stavů, ale spíše viděním zkresleným různými předchozími přesvědčeními (třeba i tím, jak se daný mentální stav v dané kultuře pojímá, že se vůbec těmto vnitřním procesům říká „mentální stavy“, že se údajně odehrávají v hlavě/mozku).[1]

Domnívám se, že Dennett přistupuje k mysli jako ke stroji, počítači, což může být základní omezení jeho přístupu, chápe vědomí jako výpočetní procesy, jako mechanismy na zpracování informací/dat, přesně podle vzoru počítačů/automatů. Ukazuje v této souvislosti, že systém může mít různou míru přístupu k procesům, které v něm probíhají. Potom je samozřejmě odlišně popisuje, s jinou mírou přesnosti a pravdivosti. Mít dokonalý přístup ke všem procesům by bylo zbytečně časově i energeticky náročné.

Zde by bylo vhodné doplnit to postřehem, se kterým přišel neurovědec Gazzaniga: neuvědomujeme si své vlastní schopnosti zpracování dat, vjemů atd., ale jenom vlastní zkušenost z výkonu těchto schopností a pocity, které z tohoto výkonu plynou.[2] Dennett by však jistě hned Gazzanigu opravil: také naše zkušenost s výkonem těchto schopností (včetně naší zkušenosti s našimi pocity, které z tohoto výkonu plynou) není něco bezprostředně daného, ale spíše to probíhá v teoretickém rámci, který je sociohistoricky podmíněný.

Jistě je tedy introspekce jen zčásti vnímáním, zčásti spíše teoretizováním. Ale i s jinými živočichy sdílíme strach, radost atd., takže je zde jistý biologický invariant/základ, který podléhá kulturním modifikacím. Je obtížné zjistit, jakou přesně by měl tento biologický základ povahu. Ale ani kdybychom ho pod kulturními nánosy odkryli, stejně nezjistíme „pravdu o mozku“ a jeho výpočetních schopnostech: zjistíme jenom tu úroveň vysvětlení vlastních stavů, kterou mozek poskytuje. Jenomže komu vlastně, jestliže neexistuje subjekt? Zřejmě to poskytuje jedna nebo více domén jiné doméně/doménám.

Dennett má pravdu, když říká, že sice introspekcí zjišťujeme např. to, že operujeme se slovy nebo představami, nevíme však, jak to děláme. Ve skutečnosti také nezpracováváme mentální reprezentace/představy, i když si to myslíme. Na hladině našeho přístupu k např. perceptuální analýze mozku se však zdá, že děláme právě to. V skutečnosti však jde jen o metaforu nebo hrubozrnný popis.[3]

Situace však může být vážnější: možná v nás probíhají úplně jiné procesy, než které nám předkládá introspekce. Doslova si můžeme konfabulovat příběh o tom, jak prožíváme pocity, pracujeme s mentálními reprezentacemi, volíme, rozhodujeme se, máme záměry, chtění, vůli a přitom nic z toho ve skutečnosti v mozku neprobíhá. Mozek si jen může vytvářet – z různých důvodů, a možná jen náhodou jako vedlejší produkt evoluce – sebepopisný falešný příběh o své činnosti. Že jde o falešný příběh, který si systém sám jenom vymýšlí, by ovšem některé domény, kterým by tento příběh byl určený, vůbec nevěděly.[4]

Subjekty nám tedy při heterofenomenologickém zkoumání řeknou jenom to, co pro ně znamená vyřešit problém, učinit rozhodnutí, rozpoznat předmět. To však není poslední rovinou našeho zkoumání. Navíc nic z toho možná subjekty ani nedělají, což se díky neurovědcům začíná zdát být čím dál jasnější u stavů rozhodování, chtění, vlastnění záměru, intence. Tyto stavy v mozku snad ani neprobíhají, mozek jimi však falešně popisuje to, co se v něm skutečně děje.

Fenomenologové by jistě Dennettovi mohli vytknout, že je ve skutečnosti jen behaviorista, který předstírá, že naslouchá subjektům, nebere však jejich výpovědi příliš vážně, nevěří jim. Dennett totiž subjektu nevěří v tom, co se děje v jeho mozku, ale jen při popisu toho, co se mu zdá/jeví, že se tam děje. Subjekt je neomylný a nenahraditelný při popisu toho, jak se mu jeví/zdá, jaké je to být jím samým, nikoliv však v tom, jakým skutečně je (nehledě na to, že ve skutečnosti vůbec není, spíše než o subjektu by bylo lepší zde hovořit o těle/mozku/systému).

Mohli bychom zde vznést námitku: není však součástí subjektu právě i jeho falešné sebe-jevení, sebe-zjevování? Není subjekt daný zejména svým jevením, které je jistě zapříčiněno i hrubozrnným nebo dokonce nepravdivým přístupem k vlastním stavům, a také sociohistoricky podmíněným teoretizováním při jeho introspekci? Na to by mohl Dennett odpovědět: ano, ale jen za podmínky, že by nějaký subjekt existoval. Takto jsou to jen jevy vytvářené jednou doménou pro jinou doménu.

Dennett však tvrdí, že jsme týmem nevědomých robotů s odlišnou výpočetní kapacitou, které spolu skrze různé stavy komunikují. K tomu lze vznést dvě námitky: za prvé, pokud samotné roboty a jejich výpočetní činnosti jsou zcela nevědomé, jak z toho vzniká vědomí? Dennett by odpověděl, že nevzniká jasné a čisté karteziánské vědomí, ale spíše nějaké polo-vědomé zmatené a temné stavy/signály. Otázka však nadále zůstává: jak z nevědomých stavů vzniknou stavy polo-vědomé? Toto polo-vědomí je jistě spoluručeno špatným nebo alespoň hrubozrnným přístupem k vlastním procesům v mozku, také však stavy těla, avšak zůstává záhadou, jak ze zcela automatických stavů vzniknou stavy polo-vědomé.

Je možná tedy třeba udělat nejodvážnější krok, který však Dennett také částečně zastává: říci, že stavy nejsou ani polo-vědomé, ale vědomí vůbec neexistuje. Alespoň ne v té podobě, jak si myslíme, a kterou zastávají nejvýznamněji John Searle a Thomas Nagel s jejich zdůrazňováním vědomé intencionality, vědomých osobních qualií, osobního rozumění, které je dáno sémanticky a není redukovatelné na syntaktická pravidla a operace (viz Searlův čínský pokoj), případně subjektivností a osobitostí vlastní vnitřní perspektivy (subjektivní a nepřenositelný pocit, jaké je to být právě mnou). Dennett, zdá se mi, tvrdí, že vědomí v našem smyslu neexistuje, resp. že to není nic záhadného, žádná emergentní vrstva klenoucí se nad nevědomou prací zaneprázdněných nevědomých domén v mozku.

Druhá námitka: Dennett se snaží vědomí co nejvíce rozštěpit na množství pomíjivých domén, které se samoorganizují bez přítomnosti vůdčí či regulující domény, která by byla jejich pozorovatelem či hlavním sjednotitelem. Zde lze namítnout, že duševní život i podle neurovědců má tendenci se sjednocovat, integrovat rozličné vjemy a data z různých neurálních sítí. Na to lze však odvětit, že tato integrace není trvalá ani dokonalá, má řadu mezer. A Dennett by právě zde mohl doplnit, že je provázena snahou tyto mezery a přetržky konfabulací zahladit, propojit, takže částí této integrační snahy systému je také jeho konfabulační aktivita: zčásti falešný a zčásti jen nepřesný autobiografický příběh systému je jen dalším z jeho nástrojů, jak se učinit pokud možno co nejvíce jednotným.

Jaký důvod k tomu systém má? Jen tehdy, když bude pokud možno jednotný, stane se „akceschopnou jednotkou“, jeho chování i plánování akcí bude mít jednotu, která je důležitá z časových a energetických důvodů, také však pro to, aby akce organismu byly co nejefektivnější, nejsystematičtější. Jednota systému však nesmí být rigidní, v zájmu zachování flexibility a dobré zpětné vazby s okolím je třeba zachovat i mezery, přetržky, aby organismus mohl jednat do jisté míry volně, nebyl tedy příliš svázaný s nějakou fixní a stabilní identitou.

Je třeba si všimnout omezení v Dennettově myšlení, kdy spoléhá v příliš globálních teoriích vědomí a subjektu na hrubozrnná data neurověd. Odsuzuje hrubozrnnost introspekce a podstatně redukuje fenomenologický přístup svou metodou heterofenomenologie, která však nakonec stojí na neméně hrubozrnných datech neurověd. Optimistické na tom je, že neurovědy se vyvíjí, za půl století bude výzkum vědomí patrně někde docela jinde a my budeme mít mnohem přesnější teorie, než je ta Dennettova. Možné je, že budou docela jiné.

Otázko je, zda to nyní vypadá tak, že by se mohla znovu objevit neurovědná teorie popisující alespoň relativně stabilní subjekt/osobu, která je vlastníkem, svědkem a pociťovatelem svých mentálních stavů, může volit apod. Podle všeho, co z neurověd víme, to tak rozhodně nevypadá. Zdá se, že mentální stavy nemají jednotného vlastníka ani nikoho, kdo by je reguloval a byl jejich trvalým divákem/svědkem či vlastníkem.

Je zjevné, že část dat v mozku se integruje, jsou popsány integrační funkce (levá hemisféra jazykově interpretuje data, defaultní či implicitní síť mozku integruje data z jiných sítí), takže je rámcově jasné, proč a jak vzniká iluze jáství. Jednota je však vždy přechodná a neúplná, brzy je vystřídána jinou jednotou (šitou na míru vždy dané situaci nebo akci), také jáství jakožto konstrukt, pocit, vjem nebo sebepopis či sebevrah systému má mnoho typů a podob podle různých situací, kdy je třeba ho vytvořit (při akcích jednání, plánování, introspekci, vzpomínání, konfabulaci autobiografické narace).

A při mnoha situacích a akcích zřejmě sebeuvědomělé jáství vůbec nepotřebujeme, i když základní integrace a synchronizace dat v mozku zřejmě probíhá neustále, má mnoho typů, stupňů i mezikroků a zpětnovazebných smyček.

---

[1] Srov. Dennett, D. Metóda fenomenológie. In: Dennett, D.: Záhada ludského vedomia. Europa: Bratislava 2008, s. 33.

[2] Gazzaniga, M. S.: Cerebral specialization and interhemispheric communication. Brain, 123, 2000, s. 1293-1326.

[3] Dennett, D. Metóda fenomenológie. In: Dennett, D.: Záhada ludského vedomia. Europa: Bratislava 2008, s. 57.

[4] Srov. Dennett, D. Metóda fenomenológie. In: Dennett, D.: Záhada ludského vedomia. Europa: Bratislava 2008, s. 57.