emergence, kauzalita, čas, atomismus

reaguji hlavně na:
http://koroptew.blogspot.cz/2009/10/o-redukcionismu-emergentnich-jevech.html
a na diskuzi zde:
http://koroptew.blogspot.cz/2012/12/determinismus-moralni-soudy.html#comment-form

1) Je-li vše převoditelné na základní úroveň, ke které má nejblíže standardní model a kvantová fyzika, je vše nakonec neurčité, indeterministické, probabilistické a vládne tu objektivní náhoda? Jak potom mohou být vědci deterministé?

2) Někdy se říká, že makroúroveň kvantové efekty, neurčitost a indeterminismus obvykle zahladí a můžeme být deterministé. Nemá-li však platit silná emergence, není zřejmě tento úsudek platný.

3) Redukcionismus tvrdí, že vše je jen několik základních interakcí základních entit (částic, vln). Jak vysvětlit pestrost světa? Jen heterogenním kvantitativním rozptylem částic v časoprostoru (někde jich je víc, jinde méně)?

4) Mluvíme o časoprostorovém kontinuu OTR (spojitý vesmír) vs. o mikročásticích (diskrétní vesmír). Pokud by byl vesmír spojitý (ve smyslu nějakého fyzikálního pole spojujícího hmotu/energii s časoprostorem), nevyvrací to už redukcionismus, který je nutně spjatý s atomismem (diskrétním vesmírem)?

5) Pokud by i vesmír byl diskrétní, nezmění se snad vlastnosti (esence) částice A tím, že interaguje s jinou částicí B? A pokud v té chvíli  tato částice A interaguje také s částicí C, nebude její interakce vypadat jinak, než kdyby zároveň nebyla v interakci s částicí B? V dané interakční síti lze jít do nekonečna, částice obvykle nejsou izolované jako v laboratoři, ale propojené mnohočetnými interakcemi...Není tedy k pochopení každé částice třeba znát nejprve celek (holismus)? Nebo se snad povaha částice tím, že interaguje s jinou částicí nijak nemění (atomismus)?

6) A co kvantová provázanost? Při velkém třesku byly všechny rodící se částice pospolu, je tedy vše spojeno? Nebo provázanost trvá jen dočasně, dokud se částice neprováže s jinou částicí nebo dokud není provázanost externími faktory zrušena?

7) Plynný vodík a vodík ve vodě má jiné vlastnosti, neplatí toto i na základní úrovni o mikročásticích? Nebo snad mikročástice netvoří těsnější spojení, agregáty nebo dokonce pomíjivé celky, které vykazují jiné vlastnosti než jejich části? Nebo jde jen o chybný slovník, chybnou (aproximativní) úroveň popisu? V makrosvětě však vidíme, že některé struktury přetrvávají tisíciletí (např. egyptské pyramidy), bylo by kontraintuitivní tvrdit, že nejsou drženy stabilnějšími interakcemi mikročástic (byť ty samotné mohou existovat jen zlomek vteřiny, zřejmě spouští domino-efekt dalších a dalších interakcí, které na ně navazují a kontinuálně tak udržují zhruba identickou formu třeba těch pyramid). Spíše se zdá, jakoby vlastnosti mikročástic byly regulovány vyššími celky, ve kterých se nacházejí, např. molekulami. Nebo tomu tak není a částice má stejné možnosti chování ve volném i vázaném (např. v buňce) stavu? To asi ne...je však možné, že jí regulují jen interakce s větším počtem jiných mikročástic jistých typů, nikoliv vyšší celek, který může být fikcí (tedy: buňky ani molekuly neexistují na základní úrovni popisu, jeli taková).

8) Co je skutečným subjektem (příčinou) dění? V determinismu je vše jen pasivním účinkem. Pokud přijmeme základní úroveň, musíme odmítnout i částečný genetický determinismus typu Dawkins/Dennett, protože ten připisuje příčinu dějů genům, které však neexistují: jsou to jen aproximativně popsané interakce mikročástic. Příčinou dění může být velký třesk (či něco, co je jeho příčinou), případně nahodilé chování mikročástic.

9) Opravdu STR presentismus (existuje jen současnost) nevylučuje, jen k němu nedává důvod (protože neumožňuje absolutní "teď" lokalizovat), a proto vede přirozeněji k eternalismu (existují věčně všechny časy), jak tvrdí Jan Olšina? Myslím, že spíše podle STR absolutní teď není, tedy nutně vede k eternalismu, jak tvrdí Medea.
Olšinův nápad:
"V TR je Cauchyova úloha jednoznačně zadaná vhodnou volbou řezu časoprostorem. Dejme tomu, že prezentista řekne, že "existuje" pouze jedna (nám neznámá) nadplocha časoprostoru, která úplně definuje řešení Einsteinových a pohybových rovnic do budoucnosti i do minulosti. S "vývojem" vesmíru se tato nadplocha postupně posouvá v jednom směru na ni kolmém. Pak pokud náhodou budeme spřaženi s "preferovanou" vztažnou soustavou, pak je naše teď totožné s ontologickým "teď". Pokud budeme v jiné vztažné soustavě, pak je naše teď jenom iluzorní, protože "ve skutečnosti" jsme reprezentováni atomy, molekulami a časoprostorovým řezem, které částečně leží v naší minulosti a částečně v naší budoucnosti, fyzikálně však nic nepoznáme.

Tahle konstrukce jde samozřejmě strašně moc proti intuici a není žádný dobrý důvod zavádět "preferovaný řez" a "objektivní teď", protože jsou v teorii jaksi navíc."

je však velmi zajímavý.

10) Šipka času a kauzalita nemohou být totéž, nemá-li být kauzalita jen Humovou následností událostí v čase. Kauzalita je předáním jistého vlivu X entitou A entitě B, které se děje v čase, není však časem samým. Otázkou je, zda samotný proces předání kauzálního vlivu X nedefinuje šipku času. Dále: vycházím z tradičních koncepcí kauzality, kterým na základní úrovni nemusí nic odpovídat. Přece však zřejmě pozorujeme vzájemné nebo jednostranné nebo postupně vzájemné (nejdřív od jedné k druhé, pak naopak) ovlivňování, působení mikročástic na sebe navzájem. Částice se spojují a rozpojují, ovlivňují jinou částici (a přitom obvykle změní vlastní povahu). Částice působí na jinou částici, protože na ni samotnou předtím působila jiná částice atd. Částice tedy mohou působit na jiné částice i působení přijímat, nejsou to izolované monády. Působení mění jejich povahu...nebo zůstává stejná? Zdá se, že fyzikové řeknou, že spíše vznikne nová částice a stará zanikne.  Vše se však děje v jednom poli, už tím, že částice jsou navzájem ovlivnitelné a mohou vyvolat svůj vzájemný zánik i vznik, přičemž vznikne něco dalšího, se ruší tvrdý atomismus, ve kterém by byla povaha částic nezměnitelná. Lze spíše hovořit o fyzikálním poli než o izolovaných mikročásticích, ty jsou jen jeho momentálním vyjádřením, koncentrací, kontrakcí nebo zášlehem (extrací).

11) Kauzalita není jen o čase, ale i o vzájemném působení částic na sebe. Pokud je většina zákonů časově symetrických, nelze tvrdit, že "něco působí na něco jiné" či že "něco vyvolá něco jiného". Mizí zde představa kauzality jako dotyku, předání kauzálního vlivu/síly/potenciálu/impetu, časoprostorová styčnost. Jde o čisté zřetězení událostí, které lze "číst" oběma směry. A příčinou je prostě to, co událost předchází, nikoliv to, co ji způsobuje (a to, že ji způsobuje, je jen naše iluze vyvolaná pamětí, která zaznamenává jen minulé, nikoliv budoucí události).

12) A co pouze pravděpodobnostní kauzalita kvantové fyziky, v níž událost A vyvolá událost B nikoliv nutně, ale jen s jistou pravděpodobností? Buď je vyjádřením naší neznalosti, nebo do vztahu těchto dvou událostí přijímá jako nutný prvek objektivní náhodu.

13) Pokud eternalismus chápu tak, že všechny události existují najednou, zároveň, chápu ho špatně: mody "najednou", "současně", "zároveň" jsou už mody času, vlastně jsou dokonce absolutním teď, které eternalismus právě vylučuje. Musím spíše říci, že jsou věčně, mimo čas a čas je jen iluze.

14) Olšina chce nahradit čas např. takto:

Dovedu si klidně představit modely, kde se svět chová jako celulární automat a čas je jenom série jeho stavů

Nemá však "série stavů" v sobě už implicitně čas, časovou posloupnost?

15) Olšina pokračuje:

nebo modely, které místo času používají úplně jiné matematické objekty. 

ano, tato uvažují následovníci fyziky Ernsta Macha, kteří myslím ve svém modelu vůbec čas nepoužívají. 

16) Nakolik můžeme uvažovat k globální, nikoliv jen lokální kauzalitě? A jak vysvětlit kauzální propletenost aniž popřeme limitní rychlost šíření signálu "c"?