protiklady a jejich afekty

protiklady odkazují nejen na sebe navzájem, ale i na protikladné afekty, které je nesou a zapříčiňuji

afekt represe nesoucí racionalismus vyvolá jako proti-akci afekt uvolnění nesoucí iracionalismus - i takto se protiklady zvrácejí ve svůj opak, v rámci homeostázy těla, napětí je vystřídáno/kompenzováno uvolněním a naopak (kontrakce a extrakce), Apollón vs. Dionýsos, přehnání jednoho pohybu tělo kompenzuje pohybem protikladným, takže extrém jednoho systému vrhá svůj stín v podobě protikladného extrému

dokud se afekt a jeho systém nevyhrotil, nevolá po proti-akci opaku

toť další osvětlení toho, proč překračování zákona jeho moc udržuje: jedině uvolněním od zákona může vzniknout touha vrátit se k němu, a jeho represi lze přijmout naopak jen s nadějí, že ho jednou překročíme...

a na co chceš vlastně přijít?

když člověk čte Žižka, zdá se, že průlom v poznání je nemožný, jediné, co lze, je obracet smysl slov, vytvářet propojení tam, kde nebyla a absolutně bychom je tam nečekali a stará známá propojení demaskovat jako údajně naivní a nesprávná

tedy tvrdit, že vpravo je vlevo a naopak, jen jsme si toho nevšimli (ale Žižek nám to ukázal)

toto je však vždy možné, protože v abstraktní oblasti sítě významů nejsou ostře fixovány konkrétními referenty, takže jde vždy do jisté míry jen o plané spekulace - a co pak záleží na tom, jestli zastávám spekulaci nebo její negaci (tedy že např. reálno je mimo symbolično nebo je jen vnitřní limitou symbolična, tedy je uvnitř něho, v jeho nesoudržnostech, mezerách)

navíc, antiteze je vždy úzce propojena s tezí a má s ní mnoho společného, není tedy nic lehčího, než znegovat stávající

protiklady se potřebují navzájem a mají mnoho identického, liší se jen opačným, ale jinak stejným svým pohybem
je jasné, že v realitě to takto nechodí, nejsou zde ideální entity a jejich stejně ideální negace, tedy převrácení, a neexistuje tedy mezi nimi jasně vymezená identita i protikladnost

jsou to zjednodušující abstrakce, do kterých realitu navlékáme

ano, na co chci vlastně přijít, když vše je negací stávajícího a jeho další kombinatorikou? lze vytvořit nové pojmy, ale už dlouho nikdo s žádným nepřišel, byla to obvykle jen nová slova pro staré pojmy


zákon sporu nás nutí, aby věty měly jasný význam, myslet vždy i jejich negaci, kterou popírají, nutí nás myslet takto v dubletách: ctnost dává smysl na pozadí hříchu, bůh na pozadí ďábla, dobro zla, pravda lži a omylu, rozum afektu atd.

pro myšlení smyslu věty musím myslet smysl přesně opačný, nedokážu myslet zároveň jen smysly nikoliv opačné, ale jen diferentní, maximálně si položím otázku, zda je realita touto tezí (a jejím stínem, negací) dobře rozvržena, zda toto tvrzení (nebo jeho negace, to je totéž) má vůbec nějaký smysl

podmínkou možnosti smyslu dané věty je také schopnost myslet zároveň její opak (tedy jaký by svět byl, kdyby věta neplatila)

opaky potom v spekulacích snadno splývají a převrací se jeden v druhý, protože tam absolutně nevíme, jak to je, takže oscilujeme ve věčném "buď-anebo", případně distinkci znuděně nahradíme zdánlivě slibnou jinou antipodickou dichotomií

takto uvažuje i Barša, který s oblibou rozvrhuje dichotomie jako dva extrémy (síla a rozum např.), které pak s oblibou hegelovsky smiřuje

otroctví tak dává smysl jen na pozadí svobody, systém na základě jeho překročení, jeho vnějšku: už takto definitoricky je moc umožněna svobodou, zákon jeho překročením atd.

čtvero čtení Deleuze

a) jde o diferentní filozofii: takto by se chtěl vidět, ale má k tomu nejdál

b) jde o iracionalismus, antitezi Hegela: namísto jednoty mnohost, namísto esence její absence, místo homogenity heterogenita atd., tedy jen obrácení téhož: to je blíž pravdě
c) racionalismus, ale oslabený kritikou - tedy Hegel, ale zjemněný postmoderní reflexí konečnosti, nahodilosti atd.: přihořívá
d) hyperracionalismus jdoucí v Hegelových stopách a završující ho: hoří! Deleuze se snaží mnohdy formulovat chytřejší formu rozumu, očištěnou od Hegelových naivit, zahrnující do sebe vnějšek, jinakost už ne jako funkce jednoty, ale jako svébytné heterogenity, ale nakonec stejně v rámci jedné Deleuzovy systematicky-nesystematické hry

skutečně perverze není subverze? aneb k Žižkovi

perverze neguje zákon, v tom smyslu jej v převrácené podobě zachovává a když se vyhrotí, vyvolává touhu po návratu k němu

zákon je donucení, aby ho člověk přesto přijal, musí slibovat možnost perverze jako oddálenou možnost rozkoše a taky zákon slibuje možnost transgrese, jeho překročení, což vyvolá prý osvobození...zákon říká: když mě přijmeš, vně mě najdeš perverzi, slast, a mé překračování tě osvobodí - ale současně pak zakusíš, že jsem potřebný, protože bez mě jsi slabý...

perverze je způsobena zákonem, jde o jeho pouhou negaci

v tomto smyslu je Deleuze opravdu stín vržený Hegelem a je tedy na něm závislý

Deleuze pak není diferentní forma k Hegelovi, ale jen jeho převrácená kopie: pohyb je stejný, jen opačný, ale protíná svět stejně, ve stejném tématu (organizace, jednota, systém, substance)

navíc, jen díky tomu, že lidé touží po iracionalitě, můžeme hovořit o velikosti rozumu, o návratu ke skvělé racionalitě

kdyby všichni byli racionální, zmizela by skrytá opora racionalismu, výjimka potvrzující pravidlo racionalismu, jeho výstřední jej konstituující doplněk

alespoň tak mluví Žižek

moc racionalismu se uplatňuje jen v potírání iracionalismu

sexuální morálka je potřebná jen tam, kde existují perverze, jen díky perverzím se ukazuje její moc a tato moc se může dále rozšiřovat

dokonce podle Foucaulta tím, že lpíme na represivní hypotéze, tedy názoru, že vědění nás osvobozuje od moci, produkujeme diskurs o sexualitě, přičemž ale diskurs o sexualitě slouží jen většímu ovládání lidí: když o sexu hovoříme, neznamená to, že se osvobozujeme, ba právě naopak, činíme z něj důležité téma a musíme pak souhlasit, že je třeba ho regulovat, a tedy regulovat i nás..plus hovoříme o něm tím způsobem, jak nás naučila sama moc, plus hovoříme o těch sexuálních identitách a jejich perverzích, které klasifikovala sama moc: tedy dále rozšiřujeme její prostředky, témata, strategie

v tom se spojuje Žižek s Foucaultem: snaha osvobodit se od Zákona tento zákon umožňuje, svoboda je spolu s pravdou (jak říká Foucault) jen dalším prostředkem k udržení Zákona, stejně tak perverze

svoboda a perverze, trasgrese a slast mimo Zákon jsou konstrukty produkované Zákonem/bio-mocí k jejich většímu rozšíření

oba se však stejně snaží zákon překročit, snaží se o subverzi zákona
Foucault popisem technik moci plus lokální neustálou angažovanou subverzí
Žižek tím, že se:

a) jako ježíš či lacanovská žena se zákonem plně identifikujeme, anihilujeme svou touhu po rezistenci, překročení zákona v perverzi či trasngresi, a tím vyřadíme moc zákona

b) případně tím, že překřížíme, vyřadíme konstitutivní výjimku zákona, která ho podpírá - už nás nebude děsit ani lákat, ztratí svou přitažlivost

uvažme však, že oba se nakonec snaží od systému/symbolična/zákona/bio-moci osvobodit, a věří tedy v pravdu i svobodu:
a) v pravdu proto, že myslí, že pravdivě popisují systém
b) v svobodu jako ideál, jehož je třeba dosáhnout (osvobození)

přitom předtím oba chápali svobodu jako efekt systému, jako něco, co systém neruší, ale nejen podporuje, ale dokonce zakládá a drží nejvíce (a pravdu taky)

jde tedy asi o dva různé typy pravd a svobod, jinak to je kontradiktorické

pokud se snahou osvobodit a získat pravdu ještě více zotročuji, proč číst tyto dva myslitele, když podle nich samých se tím stávám ještě větším otrokem systému a moci, která využívá jejich knih k vlastnímu rozšiřování?!

myslím navíc, že se ve své snaze po originalitě vyhnuli sice banálním, ale pravdivým myšlenkám: antiteze je sice tezi podobná, ale navíc je jí taky totálně protikladná (jednota, ale taky boj protikladů), takže perverze je do jisté míry osvobození, i  když vzniká ze systému samotného

navíc, snaha překročit systém nemusí produkovat re-akci návratu k němu

žižkovo řešení, kdy zákon zruším tím, že se sním plně ztotožním a vymažu vlastní individualitu (destituce subjektu) mi přijde trochu bombastické, i  když trochu připomíná zen-buddhismus (dosažení skrze ne-dosahování) či taoismus (wu-wej, činění nečiněním)....zákon nade mnou ztratí donucovací moc, to ano, ale dál žiju v jeho regulích: žižek si však zřejmě myslí, že jakmile zákon nemůže potlačovat a donucovat, postupně se vyčerpá až zmizí: tam, kde není perverze, nemůže se moc uplatňovat, a kde se moc neuplatňuje, není...je asi pravda, že revolta vyvolává větší tyranii vlády a naopak, kde není revolta, vláda se stává mírnou...

pravdou ale je, že teze a anti-teze sdílejí stejnou půdu, téma, antiteze nezakládá něco nového, ale jen boří staré a obrací je v opak

taky je pravda, že pokud zastávám jakýkoliv názor, ozývá se ve mě jako pochybnost jeho stín: co když platí opak? jsem-li teista, musím žít se stínem a pochybností možné platnosti ateismu - a také naopak

teista a ateista jsou si velmi blízcí, trápí je problém Boha, se kterým se nikoliv různě, ale jen protikladně vypořádávají

základní rys racionality

touha organizovat, uspořádat, klasifikovat
- úplné výčty
- tendence k zobecnění
- rozdělit na nejjednodušší prvky
- hodně to připomíná ROZPRAVU O METODĚ
- učinit viditelným vše, i sebe sama jakožto sebe-průhledného rozumu
- podřídit kontrole rozumu vše
- vše směřovat do jednoho systému
- tendence k jednotě
- tendence odhalit poslední definitivní esenci, pravdu, podstatu, substanci
- vyloučit afekty
- vláda obecných pravidel
- obecné zatlačuje a podrobuje si individuální

předpokládá něco, co nemusí vůbec být, svět nemusí mít jeden řád, jednu podstatu, jedny zákony
projektuje vlastní ideální podobu do světa
snaží se odosobnit, smazat vlastní jedinečnost, subjektivitu
obecné nutné pojmy mají vystrnadit subjektivní nahodilé afekty

až bude vše započteno, katalogizováno, získáme absolutní moc

vše bude podřízeno všeobsáhlé identitě systému, systém absorbuje vše, bude jedna pravda, jeden rozum, jeden obecný duch

moderní společnost je produktem i zpětnou příčinou této racionality

svět je všeobsáhlý celek, neexistují osamocené nesouměřitelné heterogenity, mnohost je vždy jen v jednotě

- jde o nedokázané metafyzické předpoklady, o parciální epistemologické závazky a ideály vydávané za jediné možné, jediné správné

jde o aroganci rozumu zmocňujícího se v totalizujícím systému světa, Hegel je vyvrcholením

jde o ducha represe, drezúry, sebe-drezúry, podrobit své neukázněné afekty a pudy obecné disciplinaci nutným pravidlům kritického myšlení, učinit ze sebe robota, mechanického vojáka počítání a odečítání argumentů a protiargumentů

toto myšlení hned plodí svou antitezi, odpor ve formě iracionalismu (Schopenhauer jako oponent Hegela)

iracionalismus však jen v negativní podobě dále zpřítomňuje moc rozumu plus ve své vyostřené podobě vyvolává touhu po návratu k němu - dochází tak k neustálé oscilaci mezi těmito dvěma protiklady, kdy rozum je přítomen v obou (jen jednou v absenci, ale absenci zdůrazněné, tedy jasně působící a potom navíc opravdu vyvolávající jeho chybění a touhu po něm)...oba protiklady tak dávají sílu společné půdě, na které se pohybují, půdě systematizace, organizace, jednoty: i v iracionalizmu systematizace zůstává hlavním tématem, předmětem zájmu, a to tak, že je bořena, ničena atd...to je i případ Deleuze, který je jungiánským stínem Hegela, žižkovským výstředním nutným doplňkem Hegela, který Hegela konstituuje: paradoxně tvoří to, proti čemu se bouří...

nebo přesněji: nedělá nic jiného, než že neguje Hegela a říká, že pravda je přesně opačná, tedy Hegel měl pravdu v pohybu, pojmech, půdě, tématu, problémech, které řešil, jen to vše dělal naopak: a teď to stačí jen otočit a vše bude dokonale pravdivé!!!

jde o obecnější problém, nakolik je teze přítomná ve své antitezi a nakolik antiteze může tezi skutečně zrušit a nebo jen opakovat v perverzní, převrácené podobě

nakolik tedy rozum potřebuje ne-rozum jako svůj nutný doplněk, konstitutivní výjimku, jako svou hranici, základ své identity?

téma je nastoleno a zůstává stejným: zuřivě systematizovat nebo zuřivě nesystematizovat, Hegel vs. Deleuze

navíc myslím, že žádný iracionalista, ani Deleuze, jím ve skutečnosti není - jde vždy jen o oslabený racionalismus, nikoliv o iracionalismus

kdyby rozum neměl svůj opak iracionalismu, neměl by, vůči čemu se vymezovat, co kritizovat, negovat, neměl by odstrašující příklad (i tajný sen svobody a perverze ne-rozumu, dionýské) - rozum a ne-rozum se potřebují navzájem, navzájem jsou si odstrašujícími i tajně přitažlivými vnějšky

kdyby rozum neměl afekty, neracionální bytosti, neměl by kde uplatňovat svou moc, kde demonstrovat svou závažnou velikost a skvělost, a když se moc neuplatňuje, nemanifestuje, slábne, není ji zapotřebí, není vykonávána: není

proti tomu lze namítnou: je, ale implicitně, protože explicitnosti není zapotřebí
a to je možná správná cesta: nikoliv vyhrocený racionalismus, ale racionalismus klidný, který nechce v člověku potlačovat každý afekt, ale nechá se občas i afektem přemoci (vybalancovaný rozum)..to je však právě ona perverze, občasný exces, který o to víc utužuje vládu rozumu a nedává nám poznat jinou plošinu, ležící mimo hierarchickou dichotomii rozum/nerozum


co když však překřížíme/vyřadíme strašidlo fantasmatu iracionalismu, vyřadíme jeho děsivou i přitažlivou moc? můžeme si víc všímat mezer, rozporů, tlaků a nesoudržností v racionalitě samé, které byly tímto fantasmatem podle Žižka překryty, zdánlivě zaplněny (jednoduše afekty a tužby zakrývají díry v argumentaci, řádu rozumu, jeho zákonech)...a také uvidíme, že hodně souvisí s afekty, proti nimž se zuřivě vymezuje

jde o protiafekt afektu uvolněnosti, jde o afekt represe, slepou iracionální afektivní víru v moc a všespasitelnost rozumu

jen díky fantasmatu, strašidelnému i přitažlivému iracionalismu si můžeme budovat racionalismus (tímto fanstamatem mohou být iracionální afekty, zvířata, divoši, podřadné, protože údajně iracionální rasy, iracionální příroda, iracionální naše vlastní pudy)

racionalismus je cesta z temnoty ne-rozumu, dogmatu, tmářství, dogmatismu, bludů, mýtů, ideologií (nebo u stoiků afektů), jak tvrdí osvícenství

osvícenskému programu je věrný i Deleuze, jen jako mýtus a ideologii nahmatal i Hegela, tedy chce ještě osvícenější racionalismus

iracionalismus je Lacanův symptom, kolem něhož a díky němuž se integruje racionalismus

Foucault i Deleuze však nakonec trvají na tom, že jejich systém je pravdivý, jinak by pozbyli vážnosti, což trochu záměrně pozbývají, ale ne zcela - je však možné si představit, že celý systém bude jen hypotetickou experimentální hrou, že nebude nic závazně tvrdit, jen nezávazně, jako nástřel, jako možnost, nikoliv skutečnost, natožpak jistotu a nutnost...jenomže aby ospravedlnil tuto svou hypotetičnost všech svých tvrzení, musí ne-hypoteticky (kategoricky) tvrdit, že jinak než hypoteticky není možné mluvit...nebo musí alespoň říci, že je nikoliv nutné, že vše je jen hypotetické, ale že je alespoň možné, že vše je jen hypotetické (ovšem sama tato možnost už nesmí být pouze hypotetická, ale kategorická, jinak by se systém v nekonečném regresu odvolával na předchozí předpoklady a nakonec by stál na vodě, i když i takovýto systém jistě můžeme formulovat)..nakonec je možný i hravý hypotetický systém, který se neospravedlňuje žádnými kategorickými tvrzeními, nemůže však kategoricky argumentovat proti jiným kategorickým systémům, jedině že by kategoricky jejich domnělou kategoričnost demaskoval jako iluzi, to už by však sám mluvil kategoricky, nikoliv jen hypoteticky

filozofie jako krajně nejistý podnik

když hledáme pravdu, je to nejistý podnik, protože:

a) nevíme, zda nějaká pravda je
b) pokud i je, nevíme, zda jí můžeme objevit
c) pokud i můžeme, nevíme, zda nám bude k něčemu prospěšná
d) možná je to jen ztráta času, navíc namáhavá a někdy i nudná
e) možná je to jen hedonismus: slast z myšlení, možná jen únik ze skutečného života, resentiment
f) často jsou to jen zahalené stále tytéž banality
g) ale možná k něčemu jednou dojdeme, a možná už sám proces hledání je procesem vyzrávání, nacházení, osvobozování, nalézání částečné moudrosti, smíru, duševního klidu

poznání, ano a ne

každý si myslí, že poznává lépe než druzí

vím, že nic nevím?
nevíme ani, zda nic nevíme - možná něco víme

možná víme, že něco víme, jen si to nechceme přiznat...a nebo víme, že nic nevíme, a nechceme si to přiznat

nebo je v tom zmatek...a nebo zmatek jen alibisticky předstíráme

je v nás mnoho argumentů a protiargumentů, ale nemají všechny stejnou sílu, co je však kritériem, které rozliší dobré argumenty od špatných? je takové kritérium?

možná pravdu teprve hledáme, a nebo jsme na to rezignovali, a nebo bychom rezignovat měli, a nebo bychom rezignovat neměli

možná je to vše jen neosobní samopohyb slov, možná naopak se to vše děje na jasném horizontu/pozadí základního významu, významovosti, heideggerovského systému poukazů

víme, že je zde mnoho perspektiv: to snad tvrdit můžeme (i když, při troše námahy lze zřejmě zpochybnit vše...a nebo nelze?)

myšlení tak může být bezradné, může tápat...a nebo je hříšné, vinné, prolhané, záměrně či nezáměrně či polo-záměrně se klamoucí...

možná má myšlení málo dat, aby to rozhodlo, a možná má kompas ve světle svého rozumu, který mu dal bůh nebo evoluce

i pohyb této až surrealistické pochybnosti je živen jistými afekty a motivy, jistou náladou - nevznáší se nad tím vším, ale je jedním z pohledů, možná nejvíc omezeným, protože zcela vyprázdněným, a chybným, protože víme, že něco víme (možná...), a proto bychom si neměli takto relativisticky létat ve vzduchoprázdnu nihilistického popření všeho

relativismus a realismus, ateismus a teismus, scientismus a antiscientismus, jungiánství vs. freudovství, vláda genů vs. vláda kultury, nadvláda mužů vs. nadvláda žen: oběma stranám lze vytknout alibismus, zbabělost, lenost, dogmatismus...a obě strany lze chválit za odvahu, smělost a obě strany lze zabezpečit evidencí, jistotou, silnou intuicí, která je na jejich straně, zatímco na straně opačné je jasná nesprávnost, chyba úsudku, kontra-intuitivnost...obě strany mohou být v dokonalém souladu se zdravým rozumem i dokonale proti němu: a obojí lze použít jako důkaz jak pro ně, tak proti nim! (teorie je pravdivá právě proto, že je/není v souladu se zdravým rozumem)

a toto celé zas vypadá jako relativistická hra, která je chybná zejména proto, že bez jasného rozlišení háže obě strany do stejného pytle, kam buď
a) patří
nebo
b) nepatří
- ale to zatím nevíme (a nebo víme, a nechceme si připustit, ještě nám to nedošlo, měli bychom vědět atd.)

víme, že je nám vlastní pochybnost i přesvědčení o něčem, co zas činíme předmětem vlastní pochybnosti...a tak stále dokola

i pohyb pochybnosti je předvidatelným omezeným pohybem, osvobozujícím člověka ode všeho (a nebo jen zdánlivě ode všeho: možná zůstává něco, o čem se nepohybuje...a sám pohyb pochybování je nesen zákony myšlení, které musí přijímat bez pochybnosti, jinak pochybování není možné: a čím víc pochybuje o nich samotných, tím víc ztrácí sílu a také význam, smysl), což má své výhody i nevýhody, a je to možná správně nebo možná špatně

je to neseno afektem nerozhodnosti, nejistoty, hledání, který bychom možná mít měli a možná taky ne, a možná je to jen nutný efekt západní tradice filozofování, které jsme možná otroky, možná vyvolenými syny

tento pohyb pochybností má několik úskalí:

a) záměrně či nezáměrně podkopává pravdu, kterou známe a/nebo znát bychom měli
b) ústí do možná jen alibistického (vyhnutí se veškeré odpovědnosti pod rouškou morální nadřazenosti) věčného pochybování, které působí intelektuálně velkolepým a moudrým dojmem, ač je docela prázdné a docela jednoduché
c) je možná jen výrazem lhostejnosti a rezignace na pravdu, ač předstírá její hledání nebo údajně moudrý odstup od "hry na pravdu" který ještě rétoricky manipulativně zkrášluje hraním si s formou, jak je obvyklé v mnoha větách Deleuze, ale i Foucaulta, ač ne ve všech (Foucault chce formou jen zmnožit moc obsahu, Deleuze chce často formou obsah nahradit)
d) je možná známkou osobní zmatenosti, pubertálnosti či hraničářství daného filozofa

já jako sebe-vztah

chci rozvinout tuto myšlenku:

máme bezprostřední zkušenost já nebo jde jen o reflexí získaný pojem? co by já mělo být? není já definováno také sebe-vztahem, sebe-pojetím a nejde jen o kulturně nahodilé mechanismy?

já je hodně také sebe-vztah, kdy já reflektuji sebe, kdy já si uvědomuji sebe, kdy já hovořím ve vnitřním monologu k sobě (takže jde o jakýsi kvazi-dialog, řeč duše k sobě samé)

já se setkávám se sebou jako s někým sobě vnějším, jako s alter-egem, dvojníkem

já si nadávám, vyčítám si něco, obžalovávám sebe, vyzývám se k větší disciplíně, chci potlačit svůj pud, říkám si něco

- již jsem říkal, že buď tím informovaná část já říká něco té neinformované nebo je to jen neosobní proces, ve kterém si organismus něco artikuluje, činí jasnějším, explicitnějším

- u Freuda jde o internalizovaný konflikt otec/syn do podoby superego/ego mající id

- je ve mě tedy podvojnost, duplicita
minulé já vs. současné já, které to minulé já reflektuje a identifikuje se s ním

CO JSEM JÁ? při té otázce pociťuji jen neurčitý mentální stav, počitek, po-hnutí, snad pasivní vjem

zdá se však, jakoby tento vjem byl plochý, bez hloubky, jakoby za ním už nebylo nic

ovšem jsem i tím, kdo si toho všímá, kdo právě toto registroval, podržel ve své paměti

jsem reflektorem, uvědomujícím si to a to...a jsem možná jen tím? tedy nikoliv jednatelem, ale jen reflektorem?

není já vždy jen na straně reflektujícího já, zatímco ono reflektované já nikdy jástvím nebylo, nebo jím už alespoň není teď (a to, co se reflektuje, je neurčitá paměťová stopa/obraz po něm)

já je časové, je spojeno s časem, jeho sebe-identita je časem rozmělněna, rozdělena, takže já se mění

podstata času hodně souvisí s podstatou já! nevím přesně jak, protože nevím, co je to čas - je třeba hodně o tom přemýšlet...

já jako sebe-zkoumání, sebe-disciplína, sebe-tvorba, sebe-překonávání, stávání se jiným

nakolik je já spojeno se svobodou? pokud jsme nesvobodní, může existovat já? alespoň já deformované? nebo nemůže existovat v determinismu vůbec?

vidím se jako příčinu svých činů - v determinismu však potom nevidím to, že jsem jen účinkem jiných vnějších příčin...já tedy souvisí s iluzí, nevědomostí

spojuji se se svou aktivitou jako její příčina...jsem-li však k aktivitě plně nucen (jen o tom nevím!), jen aktivitu pociťuji: jakoby mě někdo táhl, ale já si ho neuvědomoval, takže bych pohyb pociťoval jako svůj vlastní, spontánní, svobodný

možná měl Leibniz pravdu a vše jsou jen pasivně přijímané percepce..jsme vytvořeni a měněni neosobními neznámými silami a tyto síly nám dávají námi nezvolenou schopnost pociťovat a námi nezvolené percepce, k tomu ještě dostáváme mechanismus apercepce

vjemy, u nichž známe vnější příčinu, pak chápeme jako smyslové vnímání, donucení někým či něčím, zatímco vjemy, které jsou nám dány zdánlivě bez vnější příčiny pociťujeme jako vlastní svobodně zvolené chtění, rozhodování, volbu, rozhodnutí, jednání - přitom to vše mohou být jen vjemy, také emoce může být jen specifickým druhem vjemu

vše se děje skrze nás, nikoliv námi - jsme prostředek, prostředník, účinek, který je příčinou dalšího v dlouhé kauzální řadě/síti/prostoru

pak jen můžeme čekat, jaké ještě percepce přijdou, aniž to můžeme ovlivnit: ale můžeme to odhadovat, protože námi nezvolená naše identita je relativně stabilní, takže víme, jaké síly v ní asi působí a jaké jednání, sebe-pojetí, sebe-změny a algoritmy mysli budou asi v budoucnosti vyvolávat

tímto rozvíjím determinismus, ale není jisté, že platí (úplně zřejmě neplatí, jak víme díky kvantové fyzice)

limity mého myšlení

je třeba se zaměřit na problémy, které nejsem schopen rozlousknout:

a) máme bezprostřední zkušenost já nebo jde jen o reflexí získaný pojem? co by já mělo být? není já definováno také sebe-vztahem, sebe-pojetím a nejde jen o kulturně nahodilé mechanismy?

b) je možné poznání bez zákona sporu nebo je to nesmysl? musí být v realitě zákon sporu nebo je rozdíl mezi realitou, ve které zákon sporu není a jejím pojmovým uchopením, ve kterém vždy je?

c) jak sladit toto:

poznávám, že mé poznání je velmi omezené a současně, aby toto mé poznání mohlo platit, musí být samo neomezené

k třetímu problému mě napadá:

1) rozdělit poznání na dvě části, z nichž menší poznává skutečně pravdu...jenomže, odkud by tuto svou schopnost vzala?

2) všechno poznání může mít jen hypotetický status...ale samo toto tvrzení je kategorické, nikoliv hypotetické...a jaká jiná kategorická tvrzení ho dokáží a proč by měla platit?

v poznání je třeba se o něco opřít, nelze zpochybnit vše, protože pak nezbude ani nástroj, kterým zpochybňuji, takže mé zpochybnění bude neplatné

rozum nemůže sebe-založit sám sebe: zákon sporu je podmínkou možnosti všeho dokazování, tedy ho nelze dokázat

můžeme však použít argument z analogie, argument z minulé zkušenosti, z historické zkušenosti lidstva: vím, že lidé se v mnohém mýlili, je tedy možné, že se mýlíme i my, proto všechny své teorie přijímáme jen hypoteticky, nikoliv absolutně...je však možné, že se nemýlíme, proto i svůj historický relativismus/perspektivismus přijímáme jen hypoteticky...jenomže naše úvaha je vedena zákonem sporu, který musíme přijímat ne-hypoteticky, jinak ztrácí smysl...je však možné uvažovat jen napůl vážně, zpola sarkasticky, záměrně nedůsledně...

obezřetná pochybnost na základě analogie z minulých chyb si není jistá ničím...ovšem sama vyvěrá z jistého úsudku a bez platnosti zákona sporu (a dalších zákonů, tento zákon uvádím vždy jen jako jeden z mnoha, ale ostatní, jako zákon identity či zákon vyloučeného třetího jsou s ním úzce provázané, spíše jde o tři pohledy na jediný nutný rys myšlení) je tato pochybnost nesmyslná!

abych mohl takto pochybovat, musím věřit: musím věřit zákonu sporu: jen díky němu poznávám, že lidé se v minulosti mýlili!

co když je však zákon sporu jen nevykořenitelným omylem mysli? tím se však bourá celé myšlení, a s ním i tato úvaha, tato pochybnost

lze zbořit myšlení? a nebylo by vhodné překročit ho?

Wittgenstein má myšlenku hranic myšlení - za nimi je však jen nesmysl...ale možná také mystické, které se ukazuje, ač ho nelze vyslovit

je za hranicemi něco? co? nebo jsou hranice pouze vnitřní, tedy jde o vnitřní limity/překážky, za kterými nic není, ale skrze které si uvědomujeme omezenost do sebe zaokrouhleného auto-referenčního systému?

je možné se setkat s vnějším, vzdáleným a skutečně Jiným? je možné vidět myšlení zvnějšku nebo je uvažování o tzv. "vnějšku myšlení" jen dalším jazykovým konstruktem?

ještě k obsesím - vliv Spinozy, Praška, KBT

základem mechanismu potlačování obsesí, který je vyvolává, je celkové naladění mysli, které je úzkostné

úzkost plodí staženost mysli, ustrašenou potřebu zahnat údajně nebezpečnou a magicky mocnou obsedantní myšlenku skrze její primitivní potlačování

jde o primitivní obrannou reakci úzkostně naladěné mysli

problém je v naladění samém, se kterým nic přímo neuděláme, ovšem toto naladění produkuje a zpětně ovlivňováno přesvědčeními, které můžeme oslabovat, tedy zeslabit afekt jistoty, evidence či víry, se kterým zastáváme jejich údajnou absolutní platnost/pravdivost

jsem o tato přesvědčení:
a) obsedantní myšlenka je zdrojem potíží

b) obsedantní myšlenku je třeba potlačit a když se to nezdaří, potlačovat ji stále znova a znova

je třeba trpělivě zpochybňovat obě přesvědčení:

ad a) jde o nepravdu, potíže pramení z úzkostnosti, myšlenka sama je nevinná, neutrální, bezmocná, není za ní ani v ní metafyzická hustota a nedisponuje magickou transcendentní silou

ad b) jde o nepravdu, potlačování je samo ústředním příčinou, nikoliv řešením problému

čím více věříme proti-přesvědčením, čím větší afekt jistoty a víry o jejich platnosti máme, tím snáze se obsese zbavíme

jde o boj afektů, kdy protikladný silnější afekt přebíjí afekt opačný

dále je třeba snažit se změnit samotné naladění mysli skrze odstup, humor, relaxaci, sarkasmus, parodii, expozici, změnu prostředí atd.

rozhodně není vhodné vyhýbavé jednání, naopak expozice, vystavení se problému, které nás postupně otužuje, naučí nás zvykat si na obávanou myšlenku až zjistíme, že je slabá, malá, nepatrná, neohrožuje nás

všechna naše přesvědčený jsou podložena afekty
zajímavý je afekt, který člověka žene k poznávání pravdy (nebo "pravdy")
není to snaha mít moc? když něco poznám, získám nad tím moc, odstup

co motivuje např. mé jednání?

je zajímavé učinit zřejmými mé základní motivy
jde jistě mnohdy o pudy, základní potřeby, snaha mít libost, vyhnout se nelibosti
ale jsou zde i bazální přesvědčení, zastávaná s velkou silou: považuji je vlastně za samozřejmá, nepotřebuji je tedy ani dokazovat - totálně jim věřím

mohou však stát na vodě, např.:

proč vlastně žít? proč se snažit o reputaci, sex, blízkost, proč chodit do lesa? atd.

tato přesvědčení jsou spojena se silnými emocemi víry, se samozřejmým přitakáním, přijetím jejich údajné pravdivosti, platnosti

můžeme hledat vnější příčiny těchto přesvědčení: tělo a jeho snaha přežít, rozmnožit se, být v klidu, bezpečí, tělo je navíc sociální, tak chce blízkost, vztahy, lásku

lze jít proti vlastnímu tělu? lze: sebevražda...(samozřejmě je otázkou, zda jdu svobodně protiv tělu nebo je má sebevražda jen účinkem např. nemocného nebo zoufalého těla)

některá základní přesvědčení lze změnit (práce na sobě, psychoterapie, sebe-výcvik), aby:

a) víc odpovídaly realitě
b) neodpovídaly realitě, možná byly ještě méně pravdivé, ale pomáhaly tělu

psychoterapie či práce na sobě jsou však motivovány přesvědčeními, že žít smysl má, je dobré život zkvalitňovat atd. - tato přesvědčení se nezpochybňují, naopak, na nich se staví, o ně je všechno ostatní opřeno

pod hladinou přesvědčení a jejich smyslu mohou být však nesmyslné mechanismy, determinanty a hladina smyslu a sítě přesvědčení může být jen iluzí, účinkem, pomůckou, prostředníkem těchto ne-smyslných pravidel, determinant

význam může být jen zjednodušením, substancializací/reifikací nesmyslných pravidel, struktur, dějů

ovšem o tom uvažujeme zase jen na poli významu (hermeneutika vs. strukturalismus)


podle Sartra tehdy, když explikujeme všechny důvody a motivy jednání, nemáme důvod jednat, nic se nás totiž nedotýká, nic nás nedeterminuje

úvaha stojí na předpokladu: determinuje mě jen to, o čem nevím - co vím, stává se objektem mé svobodné volby, tedy jednám arbitrárně
jsem svobodný duch, ničím neovlivňovaný - nemám pak ani důvod jednat

to však neplatí, pokud poznám, že nějaká hodnota je objektivně platná, proto bych podle ní jednat měl, ač nemusím

Sartre si myslel, že žádné hodnoty nejsou (to je však nedokázané), proto vyvozoval, že jsem buď hnán temnými silami, nebo, když je všechny prosvětlím vědomím a osvobodím se tak od jejich vlivu, nemám důvod jednat jinak, než zcela arbitrárně

Foucault, Barša, Rorty: relativismus, pravda a zákon sporu (hlubší zamyšlení)

Foucault si všiml hlavního problému: naše poznání nám ukazuje, že je samo velmi omezené...jak tomu však věřit, když tím oslabilo svou vlastní věrohodnost? jak pak dále věřit vlastním teoriím, jejich údajné objektivitě, nezávislosti, pravdě? jak věřit jejich údajnému definitivnímu smyslu a není smysl jen iluzí danou nesmyslnými pravidly diskurzu, jakýmsi rubem toho, co chápeme naivně jako samozřejmý smysl textu, aktivit? není pod žitým světem neosobní nesmyslný mechanismus, jež rozehrává cirkulace, permutace a kombinatoriku prvků dle svých pravidel? jenomže na nalezení tohoto mechanismu skrze projekt archeologie Foucault rezignuje a skrze pozdní skromnější projekt genealogie dosti pozitivisticky (!) popisuje konkrétní historické formace bez nároku na predikci nebo jejich generalizaci do obecných historických zákonů

dělat v tomto relativismu jakoukoliv etiku se zdá být směšné, Foucault se tedy obrací spíš k projektu estetiky existence: žít krásný život, udělat z vlastního života umělecké dílo...už mu nejde o svobodu jedince, protože ví, že ta je vždy velmi omezená...ale nereflektuje, že i k projektu krásného žití (má-li mít nějaký smysl) je třeba svobodu mít!...

a přece Barša i Foucault etiku dělají, ale jako tzv. "noví filozofové": tedy ne ve jménu velkých pravd, ne etiku globální, ale jako parciální řešení lokálních problémů, tedy angažovanost v parciálních sociálních praktikách a snaha najít etiku, která se hodí právě pro ten který případ - tedy etiku parciální, nezobecnitelnou...jde v podstatě o modernější variantu karteziánské provizorní etiky, která zůstane provizorní vždy

Barša to vidí jako klad: nelze se opřít o obecné normy jednání, je třeba vytvářet vždy znovu parciální normy šité na míru parciálním problémům...

celé myšlení Foucaulta i Barši vede k nestabilitám, sporům, protože:

a) ruší objektivní poznání, a přece trvá na etice, byť parciální: takováto etika musí být nutně jen subjektivismem, tedy její opak je stejně dobrý jako ona sama
b) ač se údajně vzdává požadavku na pravdu, dobro, svobodu a demaskuje je jako pouhé další techniky moci, snaží se bojovat proti mocenským technikám ve jménu jimi demaskované, ale přesto nadále zastávané hodnoty svobody a ve jménu jimi demaskované, ale přesto nadále zastávané pravdy jejich teorie, která údajně pravdivě popisuje techniky moci
c) represivní hypotézu Foucaulta lze aplikovat i na něj: údajný boj za osvobození proti moci je její ústřední součástí, Foucaultův diskurs se hodil kapitalismu k zeštíhlení státu a zesílení moci nadnárodních firem (jak říká Žižek)...ale i kdybychom neuvažovali jako Žižek, je Foucaultův diskurz jen součástí mocenského aparátu intelektuálů a jejich snahou získat moc na úkor moci politiků, byrokratů, soudců, lékařů atd.: Foucaultovo "demaskování" moci psychiatrů vzalo moc jim a přidalo ji jemu a obecně obci akademiků, francouzských intelektuálů

Foucault s Baršou lavírují mezi pravdou a hrou: jsou relativisté, takže v pravdu nevěří, ale zas chtějí, abychom je brali vážně, abychom jejich etickým výzvám naslouchali, jelikož se však nemohou opřít o pravdu, nemají, jak nás přesvědčit: zbývá jen jejich rétorika, manipulace (dřívější řešení jsou proto podle nich těžkopádná, nudná, banální, překroucená, nová budou zajímavější, krásnější: ale proč bych měl radši sáhnout po zajímavější teorii stojící na vodě a nenechat si raději nudnou teorii stojící na vodě?), tedy jejich vůle k moci proti moci jiné (boj sil, nikoliv pravda)

každá teorie vystupující proti pravdě pravdu nakonec potřebuje, máme-li jí brát vážně
Foucault si však uvědomil, že pravda může být opravdu jen mocenskou strategií, hra na objektivitu jen vůlí k moci, k sebe-prosazení

abychom se však nevyvraceli, musíme rozdělit rozum na dvě složky:
a) složku, ve které to jistě platí - zde jde jen o boj o moc, manipulaci
b) složku, která to odhaluje - máme-li teorii smysluplně tvrdit, musí tato složka skutečně nějakou pravdu poznávat, a tato pravda nemůže být jen mocenskou strategií, ale skutečně její tvrzení musí korespondovat s realitou

radikální Foucaultova pochybnost však chce zpochybnit i samu sebe, i tuto druhou složku zrelativizovat, to však není zcela možné, jinak musíme popřít i to, že SKUTEČNĚ EXISTUJE nějaká entita zvaná "moc" a její techniky, které ve spojení s "věděním" podrobují "tělo" ve formě "bio-moci"

Foucault sám si toho vědom byl, uvažoval, zda i "moc" sama není pouhý pojem, konstrukt, jen heuristický princip, nebo zda jsou mocí jen konkrétní historické praktiky nebo snad je moc dokonce metafyzické monstrum, obecný princip řídící možnou filozofii dějin...uvědomil si, že i moc sama může být jen jeho vlastním konstruktem

všechna tvrzení stojí na vodě, nemají o co se opřít, proti interpretaci mohu položit jen zase jinou interpretaci, nikdy ne pravdu, ta je mýtem, nejsilnější technikou moci: a toto je Foucaulte a Baršo pravda nebo ne?

jsou vaše knihy pravdivé? je vaše demaskování pravdy jako vůle k moci pravdivé?

Foucault s Baršou by mi namítli, že se je zase snažím vtáhnout do zastaralé naivní tradiční hry na pravdu, ale tu že oni už nehrají, prokoukli totiž její mocenské ambice a její prázdnotu...jenomže, co to znamená, že jí prokoukli? poznali snad, že neodpovídá skutečnosti? tedy, že není PRAVDIVÁ? pravda totiž není žádná platónská idea pravdy, ale pouze a jen to, má tvrzení (ne)odpovídají realitě

Rorty by mě správně napadl, že:

a) neznám úplný smysl vlastního tvrzení
b) nevím, co je to realita, zda nejde jen o konstrukt jazyka či dané kultury
c) nevím, jaký by měl být vztah mezi tvrzením a realitou (adekvace, korespondence, reference, strukturálně-referenční izomorfismus) a nevím, zda tento vztah není jen konstrukce, mýtus (mýtus objektivity, reference, korespondence)..a i kdybych tento vztah nějak uchopoval, nedokážu popsat, jak by něco nejazykového (svět) mohlo být podobné (a jakým způsobem) s něčím jazykovým (tedy s tvrzením, které světu údajně odpovídá, které je jeho odrazem/obrazem/zrcadlem, reprezentací)

můžeme se Rortyho zeptat, co tu vlastně teď říká? odpověděl by asi, že popisuje jen jiná tvrzení nebo síť jiných přesvědčení
jenže popis se zakládá na tom, že udám pravdivý obraz popisovaného
odpověděl by, že mohu popisovat jen jiná tvrzení, nikoliv na nich nezávislý svět
namítl bych mu, že ale přece tvrdí, že existujeme, že existuje společnost, kultura, umění, náboženství, nikoliv jen jazyk
namítl by, že je to pravda, ale že nelze vést jasnou hranicí mezi jazykem a nejazykovou realitou, takže nelze jazykem vystoupit mimo ni a z této údajně objektivní perspektivy ji popisovat
jenomže to je přece to, co sám právě teď dělá!
namítl by, že jeho tvrzení platí jen částečně, ale že to tak je u všech tvrzení
namítl bych mu, zda toto jeho poslední tvrzení platí zcela nebo taky jen částečně?

oba myslitelé však reflektují důležitou věc: rozum si uvědomil, že stojí na vratkých základech...jenomže potom platí, že na těchto vratkých základech stojí i samo toto uvědomění!

pohybujme se tak v šedé zóně mezi nepodloženým dogmatickým objektivismem a sebe-vyvracejícím se relativismem

oba říkají: všechny teorie jsou parciální, i ty naše, jsou to jen historické nahodilosti...tím se vyvracejí

navíc se oba hlásí k etice, avšak uznávají její nepodloženost: jejich etika je tedy jen arbitrární

nakonec oba stojí na bazálních přesvědčeních, jimž věří absolutně, jde o tato přesvědčení:

a) je absolutní pravda, že objektivní dobro neexistuje
b) je absolutní pravda, že objektivní pravda neexistuje, tedy i moje teorie jsou jen subjektivní

obojí lze bezrozporně tvrdit, pokud z rozumu vyčlením jeho meta-úroveň, která toto s absolutní pravdou tvrdí

jenomže této meta-úrovně rozumu bychom se mohli ptát: a odkud to víš?!!!

nakonec všichni stojíme na zákonu sporu, který stojí na vodě, nelze však o něm pochybovat, protože je základní podmínkou všeho pochybování, dokazování i vyvracení

můžeme se ptát, zda zákon sporu není jen kulturní anomálií či biologickým instinktem (adaptací nebo dokonce maladaptací), ovšem všechny tyto otázky jsou už vedeny jím samým: každé možné zpochybňování zákonu sporu ho už předpokládá

možná však lze mít zkušenost semi-psychotického primárního procesního myšlení, které neuvažuje v objektech, pojmech a nepracuje s nimi, kde by snad zákon sporu "neplatil"...jenomže nelze říct, že by tam neplatil, protože podmínky platnosti či pravdivosti udává zákon sporu samotný

z pozice myšlení lze zpochybňovat zákon sporu pouze ZDÁNLIVĚ
existuje však snad jiná rovina, než je myšlení...(snad mystická extáze, odevzdání svého vratkého rozumu a samolibého ega do rukou Bohu?!)

jak uvažovat o tom, co nepodléhá zákonům myšlení?
když to uchopujeme myslí, používáme však zákonů mysli, lze skrze zákon sporu hovořit o rovině, v níž zákon sporu "neplatí", "není" (dal jsem to do uvozovek: protože smysl platnosti, existence i identity je dán zákonem sporu!)?

nelze, lze to snad zažít...

jenomže: zažít co? nelze zažít, že by zákon sporu neplatil...protože k tomuto zážitku už zákon sporu potřebuji! (jinak bych nevěděl, že zákon sporu NEPLATÍ)

a co myšlení, které neuvažuje v objektech, pojmech? je to spíše chaos..prožitek je tam však možný...jde však tento prožitek proti zákonu sporu? nemyslím, spíše může jít o jiné prožívání reality, osvobozené od pojmů...nikoliv však od zákona sporu...může však zákon sporu platit v živlu, v němž nejsou pojmy a věty?...tato otázka tam spíše vůbec nevzniká...bez zákonu sporu jsem i tehdy, když jen tupě civím omámen alkoholem, jenomže to nic nepoznávám, spíše pasivně vnímám, prožívám cosi, jakási hnutí...

a co když mám nepopsatelný mystický zážitek, kvalitativně jiný, než je běžné myšlení, běžné uchopování reality? platí zákon sporu jen v myšlení nebo i v realitě? není jen zjednodušením mnohovýznamové reality? neztrácí v extázi zákon sporu smysl? a není třeba k tomu, aby něco ztratilo smysl, už předem mít zákon sporu? nebo je to třeba jen v pojmové rekonstrukci tohoto zážitku?
je totiž třeba rozlišit:
a) realitu, mystický zážitek
b) pojmovou rekonstrukci reality, pojmovou rekonstrukci mystického zážitku

jde o to, zda je obojí identické nebo není
Cardal s Fuchsem předpokládají identitu: pak se jim zákon sporu dokazuje velice snadno

zažít realitu, z jejíž pozice nelze říci, že tam zákon sporu neplatí, ale spíše v ní ztrácí smysl...ovšem ani to ne, protože "ztrácet smysl" už předpokládá zákon sporu...spíše je to Jinakost, Nesouměřitelnost, Vnějšek myšlení: jenomže jen jako metafory, protože jejich definice by vyžadovaly zákon sporu...

kandidáti na poznání bez zákona sporu:

a) čisté vnímání (vím, nevinné nepojmové oko je mýtus, ale vnímání alespoň částečně čisté být snad může, pořád lze rozlišit pojem věci od vjemu věci, byť hranice není jednoznačná)
b) mystika

co se však poznává? to nelze říci

zákon sporu lze chápat banálně jako základní klasifikační pomůcku, ale musíme si uvědomit, že udává všechno: smysl a nesmysl, pravdu a nepravdu, konzistenci a nekonzistenci, identitu, diferenci, protiklad

Dreyfus, Rabinow: Michel Foucault

velmi složitě řečeno často něco jednoduchého

v klasické epistémé člověk dělá tabulku reprezentací, nereflektuje však samotný akt reprezentace, toho, kdo reprezentaci dělá (sama sebe) - postuluje se jen jako objekt v řádu Božího stvoření, ale nechápe se jako ten, kdo tabulku umožňuje, neproblematizuje to, co ji garantuje (předtím normálně bůh, který dal člověku adekvátní rozum)

v moderní epistémé člověk stojí před paradoxem:
je tvůrcem poznání nárokující si univerzální platnost, ale tímto poznáním poznává, že je jen parciálním

z nevýhody udělá ctnost (kantův kopernikánský obrat): poznávám svou konečnost díky své konečnosti (konečnému jazyku, rozumu, přirozenosti), tedy konečnost je VLASTNĚ NEKONEČNÁ, empirické (nahodilé) formy jsou vlastně formami absolutními (transcendentálnímu, nutnými)

je to vážný problém, problém sebe-vyvracení a současně nutnosti relativismu:

rozumem absolutně poznám, že je ne-abolutní

když poznám, že mé poznání je omezené, co z toho plyne?

na základě zákonů rozumu poznám jejich omezenost a v paradoxním zvratu je vydávám za neomezené
- rozum si uvědomil, že je omezený, tuto omezenost však stanovil jako podmínku možnosti poznání vůbec

mrzí mě, že za komplexními Foucaultovými větami se skrývají velmi často pořád ty stejné banality

v projektu archeologie se pokoušel o zčásti  objektivistický strukturalismus, chtěl mít objektivní odstup od zkoumané látky tím, že dvojitě uzávorkoval pravdu, referenci, význam i serióznost diskurzu a hledal jeho nesmyslná pravidla, která ho údajně tvoří, zaměřil se přitom na údajnou autonomnost diskurzu, který skrze svá pravidla sjednocuje i nediskurzivní praktiky

v projektu genealogie si uvědomil důležitost kulturních a sociálních nediskurzivních praktik i to, že nelze najít obecná objektivní pravidla, maximálně popsat konkrétní singulární formace - v tomto zůstává trochu historickým pozitivistou, empirikem, přese všechno věří tomu, že lze něco popsat, i když si uvědomuje, že je vždy zaangažován, vpleten do sítě, nemá odstup

v raném období archeologie se mu skrze dvojité uzávorkování pravdy i významu diskurzů (zkoumá jen tzv. seriózní diskurzy společenských věd) ukázaly hlubší pravidla, která mluvčí nereflektují, nemají ani význam - takže pro pochopení významu diskurzu je třeba být v něm, z vnějšku mi díky této metodě diskurz nedává smysl (je to proti hermeneutickému přístupu hledající význam textu i aktivit tak, jak ho chápou samotní mluvčí) - tím dochází k rozštěpu badatele na tu jeho část, která je v textu (aby mu rozuměla) a ta část, která je nad ním (aby lokalizovala jeho pravidla)

reflexe 3, důležité k problému "já"

já si uvědomuji sám sebe zvnějšku, z meta-roviny: skutečně to tak je? není to jen jazykový konstrukt? je zde skutečně nějaká vnější entita-věc já, která přichází k objektu rozumu, aby si ho zvnějšku v tzv. "reflexivním aktu" (co to vlastně je?) uvědomila?

jak poznávám já?

a) mám počitek/vjem/pocit/bezprostřední prožitek já

b) já je jen idea/pojem vzniklá reflexí nad jinými mentálními stavy

poznávám se jako autor svého jednání, uživatel svého těla, vnimatel, pociťovatel, myslitel svého vnímání, pociťování, myšlení

Dennett mluví o iluzi karteziánského divadla: není zde žádný subjekt/homunkulus/divák karteziánského divadla v hlavě, který by vnímal, přijímal své myšlenky

a stejně se zdá, že na tom karteziánském divadlu něco je: jako bych jen trpně/pasivně přijímal/recipoval myšlenky a zpětně je identifikoval jako své...

je v tom toku myšlení nějaké já? je já za tím, nad tím, patří myšlení nějakému jáství?

co je to akt/proces/skok uvědomění?

nejde jen o nějaký skok, zášleh/blesk v hlavě?

uvědomím si něco - najednou mi něco dojde

formuluji si něco pro sebe, artikuluji něco sám pro sebe, obviňuji sám sebe, mluvím k sobě

když jdu lesem, skutečně mluvím k sobě - má duše hovoří sama k sobě (Gadamerův vnitřní dialog)
proč hovořím sám k sobě, proč si něco říkám? cožpak už to nevím? proč potřebuje já samo sobě něco sdělovat? napadají mě dvě možnosti:

a) jedna část já (vědoucí) to říká druhé své části (nevědoucí)
b) tímto si formuluji, jasněji artikuluji do té doby jen nejasně tušené myšlenky
- nebo to neříkám sobě, jde o neosobní samohybný proces, který si občas vytvoří mentální komplex "já" jako pomyslný střed/těžiště vlastní "narativní aktivity" (jak říká ten Dennett)

kdy je tu "já":

a) vždy, ale mnohdy jen implicitně v pozadí - každé vědomí potřebuje mít implicitní sebevědomí, každá percepce potřebuje mít apercepci
b) jen někdy, percepce se mohou dít i bez apercepce, často ve víru jednání či myšlení zapomenu sám na sebe, v té chvíli nejsem, jen organismus těla se v klidu samoorganizuje dál

pokud platí druhá možnost, kdy a jak se "já" objevuje/vynořuje?

může jít v podstatě o neosobní funkci, vlastnost, kterou mají všechna těla občas (když se to evolučně hodí)
jde o funkci identifikační jasně oddělující tělo a jeho zájmy od okolí a zájmů jiných těl
jde o prázdnou identifikační funkci, která se identifikuje s momentálními nahodilými vlastnostmi daného těla
- když si sám sebe tzv. uvědomím, teprve a jedině v té chvíli jsem
- tedy: myslím, tedy jsem PLUS jedině když myslím na sebe, jsem

já je neprůhledné (nevím, kdo jsem) - možná proto, že pod ní nic není, jde o prázdnou funkci, že tuto funkci jako adaptační mechanismus/algoritmus mají všechna těla, každé pod ni subsumuje své moentální vlastnosti, které se u něj samozřejmě i mění (ale funkce já zůstává stejná - jen její obsah se mění)

myšlení se velmi často děje samo, jaksi neosobně v neosobních pojmech...občas dojde k vytvoření identifikátoru, individualizačního faktoru "jáství"

co je to uvědomění: něco se mi dostane před mentální zrak...při sebeuvědomění se mi dostane před mentální oko vlastní já, ale jen jako prázdná neprůhledná jednota, které všechno myšlení a celé tělo údajně patří a ona je jeho vládcem a loutkářem loutky těla

ale to je až výsledek uvědomění...ještě zakouším/pociťuji samotný proces uvědomování - ale mám jen zážitek/počitek rychlého procesu, jemného tlaku, námahy, někdy skoku - zakouším to jako počitek, snad i trochu jako afekt, prostě pohyb/hnutí mysli

buddhističtí meditátoři tvrdí, že se dostali ještě dál, až k příčině onoho procesu uvědomování, k jeho zdroji, kterým je jasná zářivost, jas mysli, který osvětluje její data, kdy jas mysli (příčina) vyvolá osvětlení něčeho (akt uvědomování  samotný), což mi přinese osvětlený objekt, třeba i sebe samého jakožto objekt mé mysli (výsledek aktu uvědomování, reflektování)

já je navíc hodně efektem dané kultury: na různé kulturně podmíněné typy subjektivace upozornil Foucault, na to, jak se vztahujeme k sobě samým, jak se chápeme jako politický/morální subjekt, jak zpytujeme vlastní svědomí, hledáme své skryté nitro, zasuté hříchy - sám Foucault přišel s kritikou tzv. subjekce, tedy tvorby subjektu skrze utiskující křesťanskou pastýřskou moc a vytvořil zas jiný typ tvorby subjektu skrze dle mého soudu nietzscheánský aktivistický modus tvorby sama sebe jakožto estetického díla (i jistý dandysmus Oscara Wilda je zde možné vidět): tedy nejsem, nehledám se, ale tvořím...

ale jakési základní já jako základní funkci těla mají všechny kultury, jen jinde je já víc spjaté s komunitou, já v našem liberalismu je hodně individualizované a tedy vydané všanc vlastnímu narcismu, neuróze a paranoii, kterými trpí bez vlídného náručí komunity, které dostává chudinka já v tradičnějších kulturách

objekt/idea/pojem/předmět rozumu je už jen zafixovaná báze, se kterou rozum kombinatoricky čaruje, sčítá a odčítá - ale jak dochází k samotné fixaci do pojmů a co je zde fixováno? a nakolik adekvátně?

lidstvo je mnoho stejných já vedle sebe

co jsem já? a hned pocítím sám sebe, obvykle své "nitro", což jsou vnitřnosti, nejčastěji plíce (dech, van, duch) nebo pod plícemi (až k bránici)

Augustinovské nitro jen jako vnitřní tělesné orgány? lidský duch jen jako dech, vzduch v plicích? a pohyb ducha jen jako nádech/výdech?

nacházím v sobě hodně mechanismů, vzorců...ale introspekce nedohlédne za ně, nevidí jejich rub, a nevidí jejich příčinu...(neurony v mozku?!)

mentální reprezentace...takže jsem tu já, kterému je svět reprezentován? nebo je termín reprezentace (jak si myslí Dennett) vadný, protože je ve vleku tradiční iluze karteziánského divadla?

já jako pouhá nálepka pro momentální vlastnosti a aktivity těla? jako abstraktní věšák na vlastnosti? já jako prázdný muž bez stabilních vlastností?

možná tu žádný subjekt opravdu není, a jde jen o efekt karteziánské tradice...o zkonstruovaný absolutní vztažný bod, ke kterému se vztahuje (po smrti boha) celé poznání, který má poznání garantovat

máme objekty, které poznáváme...je třeba zobjektivizovat/zpředmětnit i toho, kdo poznává, pro přehlednost - tedy si vytvoříme filozofický karteziánský subjekt, transcendentální ego jako podmínku každé možné zkušenosti, jako syntetizující a identifikační faktor

a hned jsem tu "já", subjekt, velký poznavatel a uchopitel světa: a přitom jsou to možná jen slova, fráze, které se odvíjejí v neosobním aparátu mysli..

myšlení má požadavek konzistence daný zákonem sporu, jeho hlavním nedokazatelným stavebním kamenem, požadavek konzistence myšlení plodí požadavek jednoty myšlení, požadavek jednoty myšlení plodí požadavek něčeho, co tuto jednotu garantuje, zaručuje, má, vlastní: nutná Kantova dedukce nás dovedla k nutně předpokládanému (ale nepociťovanému, zkušenosti nepřístupnému!) transcendentálnímu egu! což může být pouhý konstrukt: jednotu myšlení nedává ego, ale paměť, která ji zas má od mozku

Fichte chtěl toto já učinit přístupným zkušenosti - myslel, že se v aktu vědění sebe-pociťujeme jako tento akt samotný (jako činné jednání, jako akt plus jeho čin dohromady, jako myslitel, akt myšlení i myšlenka jako jeho produkt dohromady v bezprostřední jednotě, kde je subjekt a objekt myšlení docela totéž)...lze to napadnout, že je to jen retrospektivní identitifkace, kdy neosobnímu samohybu myšlení zpětně přisoudím jeho údajného autora (iluze autora, iluze uživatele, iluze homuncula)

někdo by řekl, že nezakouším transcendentální sebe-kladoucí se ego, ale empirické Descartovo ego už ano...ale výtka k Fichtovi platí o to víc zde

Schelling viděl, že v aktu sebereflektování dochází vždy ke štěpení na subjektivní a objektivní pól, a to dokonce i v aktu údajně nerozděleného Fichtova sebe-kladení (absolutního) já

jak to však je? já přicházím z vnějšku k něčemu, abych to reflektoval...já se pociťuji, zakouším, tedy s bezprostřední evidencí vím, že skutečně jsem, existuji...tělo však může jen onálepkovat nějaké procesy jako patřící já, některé pocity jako "pocity zakoušení já"

zdá se však, jako bych byl a měl některé věci a myšlenky pod kontrolou
co samotný proces, ve kterém si uvědomuji, že právě teď jsem to já, kdo tu myslí, uvědomuje si něco jiného, co není on sám, ale co je předmětem jeho rozumu?
odkud se ten proces vzal? já ho přeci nevytvořil, spíše ho pasivně recipuji, pociťuji

jestli vše není jen pociťování, jak tvrdí neurovědci - údajně neexistuje ani proces rozhodování, žádná vůle jakožto síla nějakého já, jáství neexistuje atd., vše je neosobní shluk impresí, vjemů atd.

jenomže: kdo pak pociťuje? kdo cítí bolest? kdo je subjekt bolesti? tělo samotné? žádné já v mém těle není? ani chvilkové já?

JÁ JSEM JÁ - subjekt kladoucí se jako objekt a uvědomující si svoji identitu s ním

já jako kulturní či jazykový kontsrukt? ale znají ho i na východě, kde ho pak v buddhismu odmítají

jistá forma jáství je biologickou konstantou našeho druhu, ale jsou zde kulturní nadstavby

myšlení si začalo říkat já, proces se reifikoval do věci "já", vytvořilo se v něm těžiště, střed, centrum, zauzlil se, zafixoval v bodu, který se stal opěrným i základním referenčním bodem, místem, na kterém myšlení údajně stojí a z něhož vychází

v této souvislosti může být zajímavý Miki Kopas, např. zde:

http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&v=qcGlyw3pLJ0&NR=1

nakolik je já jen průsečíkem z vnějšku získaných kulturních memů?

reflexe 2

reflexe jako:
a) aktivita, proces uvědomování, uchopování, pojímání
b) pasivní proces, kdy se data/počitky/vjemy otiskují
- tedy činný a pasivní rozum
c) příčina toho všeho, zdroj

dalajláma to dělí v knize DESTRUKTIVNÍ EMOCE (s. 115) na dva faktory:

a) samotný akt poznání - rigpa
b) zářící/jasný aspekt, faktor uvědomění, který dovoluje zjevu/jevu vzniknout, jde o vyvolavač zjevu/jevu

- ten druhý faktor je zajímavý, jakási jasná základní zářící báze mysli, světlo vědomí osvěcující svět
- zářící hlubina, jas mysli (clare et distincte, osvícenství, ale už i Augustinus)
- základní zářivost mnohdy zahalena mentálními souženími, tím je deformována - chce oddělit poznávání a afekty

myšlení se snaží překonávat samo sebe, vnitřní hranice, překážky, které si dává, objektivizuje (činí z nich předměty vlastní reflexe) a tak překonává, staví meta-úrovně

jde o proces, který jde do potenciálního nekonečna - jen není zřejmý jeho ZAČÁTEK, pevný bod, na kterým stojí - pravidla jsou implicitní, vznikají za pohybu, tak, jak myšlení postupně krystalizuje, zjasňuje samo sebe, pročišťuje a koriguje se (něco jako Hegelův pohyb absolutního ducha, který nabývá stále explicitnějšího sebe-vědomí)

jde o proces hnaný afekty, afekty motivovaný, nesený i brzděný

jako člověk spontánně chodí, tak spontánně mluví a myslí (vnitřní řeč sama k sobě, Gadamerův vnitřní dialog)
myšlení nám jde samo, často nás přepadá podobně jako úzkost, často myslíme bezděky

za myšlení neneseme odpovědnost: odvíjí se samo...taky ho však korigujeme, ovlivňujeme jeho směr (snaha se soustředit na..., změnit myšlení směrem k ..., snaha si vybavit..., snaha spojit...., snaha jasně odlišit..., snaha nezapomenout..., snaha potlačit..., snaha povzbudit...)

do procesu myšlení tak vstupuje MÁ vůle jako jakési úsilí, můj tlak/tah, napření mých sil/energie...mám prožitek/počitek tohoto úsilí, které identifikuji se mnou...je však toto úsilí, tento pocit/vjem úsilí skutečnou příčinou obratu v mém myšlení?

myšlení se snaží fixní pojmy překonat - ale také se snaží v nich uchovat onu neforemnou bezměrnost světa...překonat konečno pojmu, ale současně zachovat v konečných pojmech nekonečno, jak pateticky říká Deleuze (Co je filosofie, s. 41)

s. 37 - líbí se mi,  když Deleuze říká, že subjekt či objekt jsou jen pojmy, body, kterými se snažíme fixovat pohyb myšlení

myšlení jakoby bylo oproti subjektu:

a) obecnější - postrádá jeho individuálnost, malichernost
b) dynamičtější - subjekt má dosti dlouho stále stejný charakter, osobnost
c) na něm do jisté míry nezávislé, i když jím zčásti asi regulované

podobně objekt myšlení - myšlení si ho klade, ale také tento objekt překonává jako špatně definovaný, nedokonalý atd.

s. 37 - myšlení ven je současně návratem k sobě, sebe-záhyb, sebe-prolnutí

myšlení je nekonečné, ale uvězněné v sobě - myšlení je jen jeden z modů bytí, nikoliv bytí celé (iluze Parmenida, snad Spinozi, určitě Hegela)

myšlení je v kontaktu s bytím, ale není to totéž

co myšlení a jazyk? velmi důležité
myšlení jazyk přesahuje, myšlení může být i beze slov, v představách, geometrických strukturách, schématech

konečně, myšlení je často formálním algoritmem, kde se maso (látka) mění, kostra je stále stejná

dobrý PROJEKT: vysledovat formy myšlení, které jsou hlubší a současně myšlení bližší než struktury gramatické či syntaktické

jakési rozsáhlejší základní formy myšlení (nikoliv ty krátké a banální typu negace, implikace)

s. 54-55 Deleuze inspiruje, že říká, že v myšlení existuje jeho podklad, nemyšlené v myšlené, něco nejvíc samozřejmého, samotný pohyb myšlení, který však nejsme schopni reflektovat - něco, co má společné KAŽDÉ myšlení

zajímá nás tedy základní:
a) látka (obsah, živel, hmota, surovina, substance) myšlení
b) forma (zákony, struktury, algoritmy, pravidla) myšlení

- analytická filozofie identifikuje b) se strukturou jazyka: myslím, že nejde dost hluboko (podobně Chomského univerzální gramatika)

je třeba najít formu, kterou má společnou verbální myšlení s non-verbálním myšlením

je třeba uvážit, že už to bude možná jen neurologická rovina, která je introspekcí neuchopitelná

přece však o ní víme, přece však ji pociťujeme - zakoušíme v sobě tento pohyb myšlení samotný

jistěže myšlení se často děje v jazyce, jazyková forma jej modifikuje, není vedle něj: myslím v ní

zajímavý je proces RESTRUKKTURALIZACE, kdy se myšlení rozpadá a současně mění: otřesy v myšlení, agresivní kritika, duševní nemoc - a snaha vše zas vrátit na pevnou jasnou půdu (do jednoty Rozumu)

obtížnost reflexe

co dělám, když reflektuji?

tři kvalitativní skoky:

a) od světa věcí k světu reprezentací věcí
b) od světa reprezentací ke světu meta-reprezentací
c) od meta-reprezentací k sebe-reprezentaci systému, ve kterém se reprezentace a meta-reprezentace "odehrávají", který je pociťuje/vnímá/myslí, a snad i vytváří


výsledkem jsou meta-reprezentace, reprezentace reprezentací
mohu provést také reflexi reflexe: výsledkem je reprezentace tohoto aktu/procesu/pohybu reflektování samotného

ale co je to za pohyb?

je to pohyb operující nad nebo s:
a) pojmy
b) smyslovou neurčitou konkrétní bezprostřední rozmanitostí

pohyb, který s nimi manipuluje

neurovědci obě kategorie shrnují pod (diskutabilní) kolonku "reprezentace" (ve smyslu nedokonalý obrázek/model reality mimo hlavu/mysl/vědomí)

pohyb sám nám však uniká, je nereprezentovatelný ve své svébytnosti

nechápeme:
a) jeho zdroj
b) jeho rysy
c) samotný subjekt reflexe, reflektující já v průběhu reflektování (pojímáme ho až zpředmětněle retrospektivně jako fixní objekt, z něhož vymizela dynamika a specifita samotného pohybu reflektování)

pohyb reflektování však v jeho průběhu pociťujeme, je nám dán jako "danost ve svém vlastním pohybu"...cítím pohyb reflektování jako určitý bezprostřední počitek během (nebo snad bezprostředně po) jeho průběhu

není ani jasné, KDE A ZDA VŮBEC se v tomto pohybu vyskytuje "já"...možná se přidává až dodatečně a zpětně si přisvojuje všechny probíhající operace

jde o velmi často mechanický řemeslně osvojený a zdokonalený algoritmus sčítání a odečítání, mechanického počítání pojmů, s občasnými záblesky "nápadu"

důležitý je však proces reflektování samotný i to, že nakonec dokáže reprezentovat (byť nedokonale, chudě a jen zpředmětněle) sama sebe

avšak samotný pohyb mysli jen máme, neurčitě pociťujeme, ale chybí nám jeho jasná reprezentace

onen "cvrkot v mysli", onen let a skoky mezi myšlenkami, kdy si vybavuji, vzpomínám, snažím si vzpomenout, hledám, soustřeďuji se, spojuji, zamítám

akty mysli - a najednou tu mám novou reprezentaci, jako danost, která ke mě přichází zvenčí, a já s ní potom už jen pracuji

často myslím bezděky, spontánně, často nemohu přestat myslet, někdy zase nemohu začít
mysl se děje jakoby svým vlastním samopohybem, který je živý, vášnivý, plný emocí, skoků, chyb, přerušení vnějších i vnitřních, únavy, bolesti hlavy

v pohybu mysli je hodně emocí, vášně ji živí

nelze nepozorovat jistou mechaničnost, strojovost mysli: můj algoritmus uvažování se liší od uvažování jiného člověka

ale také se mysl podílí na obecném, intersubjektivním, všelidském pohybu myšlení

je v ní cosi individuálního, ale hodně obecného, její hlavní řeč, pojmy, jsou obecné, nemyslím však, že jsme se je jen naučili, mnohé z nich jsou jen  zdokonalením vrozených kategorií...

myslíme, že vjemy, zážitky, emoce, bolesti jsou individuální: nevěřím ani tomu, všechno se opakuje, máme podobné těla, receptory, mozky, geny, žijeme v podobném prostředí...jsme si všichni hrozně podobní i ve vkusu, v "neopakovatelném mystickém zážitku" atd...

ale ta mysl jako jakýsi božský vír, jako pohyb s různými rytmy v kontaktu s emocemi a snad vůlí (pokud ovšem nějaká vůle existuje a není totožná s nějakým jedním typem emocí)...pohyb auto-referenční, pohyb samo-organizační, samo-regulující se

co to ale všechno vlastně znamená?

chybí mi řádné uchopení pohybu reflektování...

a chybí mi uchopení pohybu, který samotný pohyb reflektování uchopí jako reprezentaci, tohoto objektivizujícího/zpředmětňujícího pohybu...i když zde je vysvětlení snad snazší, protože reprezentaci aktu reprezentace nemáme, spíš trochu chápeme, že jde o jakýsi neurčitý pohyb, kterému metaforicky říkáme "proud vědomí", duch, dech, van, vír, vítr...

ad hierarchie reprezentací (meta-reprezentace jako vyšší úroveň nad reprezentacemi, nad nimi meta-meta-reprezentace ad infinitum)...nějaké reprezentace zpětně odkazují k jiným, jsou "o nich", obsahují je v sobě...takto zpětně mohu obsáhnout v pohybu několik předchozích pohybů (já vím, že on ví, že ona neví, že my se divíme atd...), je to jen otázka kapacity paměti, nejsou to už kvalitativní předěly, spíše uplatňování stejného sebe-reflexivního pravidla dál a dál

konvence

v čem je špatná?
její odmítání stojí na názoru, že být jiný je lepší než být stejný

může vést až k touze být jiný za každou cenu

konvence však může být taky tím, co je stabilní, léty ověřené, zdravé, konflikty tlumící (nejde tedy vždy o něco špatného)

ne-konvenčnost je také často směšná snaha vyčerpávající se v laciných excesivních malichernostech

nebo může jít o agresivní gesto proti společnosti, plodící její agresivní proti-reakci, za kterou jí pak nespravedlivě viní

je malicherné být nekonvenční v malichernostech

snaha být nekonvenční je velmi konvenční, končí však často u prázdných póz

není špatné být stejný v důležitých věcech, pokud jde o vědomou a dobře uváženou volbu, nikoliv o pasivní kopírování

konvenční styl života předem signalizuje, že daný jedinec mě asi moc neobohatí: vše, co řekne, jsem už slyšel

nechuť z konvence je nechuť z toho, že tak málo lidí chce svůj život žít opravdu po svém, že většina si vystačí s kopií, hlavně když mají slast, pohodu, klid a sociální přijetí: vždyť mnoho z nás je konvenčních právě kvůli tomu, aby byli přijati od společnosti, která konvenční lidi ráda přijímá

jisté typy ne-konvence jsou však společností ceněny víc než konvence: těm společnost říká non-konformita a mohou být jen programovou cestou k ještě většímu uznání od společnosti

co je nekonvenční:
a) co vyvolává odpor od společnosti, jedinec je sankcionalizován
b) co je originální

- tyto dva významy bývají často zaměňovány, druhý význam může přinést odměnu, nikoliv sankce, a naopak první význam nemusí být vůbec originálním přínosem
- ovšem nejvíc nekonvenční činy v sobě nejmohutnějším způsobem spojují obojí...

proč bojovat proti společnosti? obvykle se chceme emancipovat (ideál svobody)..každé osvobození přináší však nový typ společnosti, a tedy i nové formy nesvobody...úplná svoboda je nemožná

emancipační snahy jsou velmi konvenčním rysem naší kultury, jde o opak tradičního čínského konfuciánství nastartovaný francouzským osvícenstvím (a zparodovaný americkým "nezávislým hrdinou")

individualistická kontra-kultura končí u excesů a zkonvenčněním daného "hrdiny"...zůstane však nostalgie po ideálu z mládí, kdy jsme mysleli, že svět změníme, ač on změnil nás...jde taky o kulturně podmíněný a univerzální rys myšlení naší kultury (vše jsme "konvenčně" přijali: konvenční individuální revoltu, konvenční zkonvenčnění i konvenční nostalgii po nenaplněné nekonvenci z mládí)

sebe-drezúra jako sado-masochismus?

asketický ideál, masochistická slast ze sebe-omezování
ale také sadistická slast z omezování "horších" částí sebe

jde o ventilaci energie do dvojnásobně (sadisticky + masochisticky) příjemné sebe-agrese

dojde k rozštěpu na dvě já (řekneme superego a id), kdy superego sadisticky omezuje id, id trpí, ale jedinec (ego) má z toho masochistickou slast

dynamismus je živen odporem id, které je znova a znova potlačováno, ale nikdy ne zcela, jinak by se dynamismus zastavil: excesy id jsou tedy nutné, navíc i příjemné, i když z nich potom plynou také pocity viny od superega, ale superego díky tomu získává novou práci, jak zase znovu - a tentokrát lépe - spoutat nepořádné id

protiklady a diference..důležité..rozvést do případného článku či kapitoly

smysly poskytují rozmanitost
rozum zase systém identitních pojmů

zdá se, že prostor smyslové rozmanitosti protneme rovinou vytyčenou identitním pojmem, např. pojmem "morálka"

dále v této rovině hledáme nějaký smyslový rys, který zidealizujeme (např. sobectví): idealizací (extremizací) do identitního pojmu vznikne ihned i jeho stín (negace, identita není bez své negace), zde tedy "nesobectví"

zpětně pak tyto ideální pojmy (vlastně dva protikladné idealizované extrémy) projektujeme do smyslové rozmanitosti

obvykle uděláme také hierarchii těchto antipodů, jeden je vysoký, druhý nízký (dobro-zlo, krása-ošklivost, altruismus-egoismus)

ideální pojmy, protiklady, tedy ve světě nikde neexistují, existují jen diference, které si dle binární logiky zjednodušíme do protikladů

protiklady se obvykle definují nepřítomností sebe navzájem (pojmový pár: dobro je nepřítomnost zla a zlo je nepřítomnost dobra), v případě hierarchizovaných protikladů je jen jeden definován nepřítomností druhého (zlo je nepřítomnost dobra), v tomto případě však vzniká problém, jak definovat druhý člen (zlo je nepřítomnost dobra, ale co je pak vlastně samo dobro?!)

Deleuze zkoumá diferenci mezi identitami (nezajímavé), diferenci mezi identitou a diferencí, nakonec diferenci mezi protikladem a diferencí (je třeba si uvědomit, že druhý a třetí případ jsou vlastně identické, protože protiklad a identita jsou dvě strany jedné mince)

Hegel/Schelling chtějí nadřadit identitu protikladu, proto postulují identitu identity a protikladu (přímo říkají ne-identity, ale předpokládám, že míní protiklad), aby nad identitou nestál její protiklad s protikladem...což asi je možné, protože si lze představit totální všeobsáhlou identitu (jedinovše), problém je, jak v ní vzniká protiklad, či alespoň diference (Schellingovo řešení skrze "jiné samo sebe", "sebe-jiné" je divné a nejasné)

jaký je rozdíl mezi diferencí a protikladem? diference je vágní a tedy otevřená, protiklad je jasně definovaný skrze identitu a negaci (je to negace identity, nic víc, nic míň)

myšlení vidí protiklady tam, kde jsou jen diference

ale bohužel diferenci nejsme schopni pořádně myslet bez protikladu, je třeba tedy alespoň protikladnost oslabovat, vědět, že v protikladu je vždy částečně přítomen jeho opak, že rozdíly nejsou nikdy absolutní (buď - a nebo), ale jen kvantitativní, co do stupně (spíš dobrý, spíš zlý, nikoliv absolutně dobrý - absolutně zlý)


diference je velmi vágní, nakonec je stanovovaná mezi identitami, jejichž hranice lze však stanovit jen skrze negaci, tedy skrze jejich protiklady

takže nakonec diference do značné míry závisí na protikladu, alespoň v jasném pojmovém uchopení: v rámci smyslovosti či představivosti jde spíše o smyslovou neurčitost, konkrétnost, bohatost rozmanitých smyslových dat (počitků)

myslíme často v tomto vylučujícím (protikladném) modu: rys ve věci buď je celý nebo v ní  není vůbec...a je to pro věc zásadní (esenciální)...a když v ní je, je věc dobrá, kvalitní, když ne, je nehodnotná...obvyklý systém hierarchizovaných esenciálních protikladů...musíme však vidět, že realita je spíše takováto:

a) ve věci jsou obvykle oba protiklady, ale v různé míře, často spíše v poměru 54/46 než 75/25 nebo dokonce 100/0, jak by si přálo vylučující represivní myšlení
b) pokud je ve věci přítomen jen jeden protiklad, je v ní přítomen jen částečně, nikdy ne zcela (nikdo není absolutně  dobrý nebo absolutně sobecký)
c) daný protiklad je pro věc spíše marginálním rysem než rysem esenciálním, případně je jedním z mnoha dalších rysů, které přehlížíme
d) žádný z obou protikladů obvykle nestojí hodnotově ani ontologicky nad tím druhým
e) protiklad ani jeho opak v realitě neexistuje, je to idealizovaná extremizace vzniklá zjednodušující abstrakcí

co znamená věta, že každé protiklady mají alespoň jednu společnou věc?

a) buď jde o protiklady stejného X (protikladné barvy, protikladné hodnoty, protikladná pohlaví, protikladná míra aktivity)
b) nebo je jeden protiklad definován skrze nepřítomnost sebe-konstituujícího druhého členu (zlo jako nepřítomnost dobra, dobro je tak ve zlu přítomno skrze svou absenci, ryze negativně...podobně nejsoucno nebo nicota, nebytí)
c) protiklad je "opak", tedy jde o působení na STEJNÉ rovině, podle STEJNÉHO řádu ve STEJNÝCH linkách, jen navzájem zcela opačných: láska všem pomáhá, nenávist všem škodí: stejná linka od individua k ostatním lidem, jen jednou individuum dává slast, podruhé strast, přičemž slast a strast jsou opět protiklady, tedy opačné pohyby, v nichž jeden např. zesiluje individuum, druhý zeslabuje (při jednom individuum metaforicky řečeno roste, při druhém se zmenšuje: opět obrácené a jinak stejné pohyby)


nesouměřitelné, absolutní heterogenity nemohou být identické ani protikladné

protikladné věci se navzájem vylučují, jsou kladeny proti sobě navzájem, jedna požírá druhou, musí tedy být definovány na společné půdě, kde byly poměřeny a vyměřeny jako protikladné: a na společnou půdu mohu položit jen to, co má alespoň jednu věc společnou...

jsme nuceni myslet v protikladech, ale realita v protikladech neexistuje
evoluční vysvětlení binárního myšlení je jednoduché: realita jistě není homogenní, nejsnazší způsob, jak uchopit její heterogenitu, by tedy byl myslet jí v pouhých dvou možnostech, z níž ta druhá je pouze opakem (nebo ještě lépe pouhou nepřítomností) první (binární kód, 0 je nepřítomnost 1, 1 může signalizovat "proud probíjí" a 0 absenci, nepřítomnost probíjení)

Lacan - zrcadlové stádium - skrze hru mizení a znovu-objevování údů těla v zrcadle (ruka není - ruka je)

ale i vztah k matce: matka není - matka je, prs není - prs je (hodný a zlý prs jako základ morální hierarchické dichotomie založené samozřejmě na slasti, na hedonismu)

ale slast není pouhá nepřítomnost strasti (a ani naopak), také zlo má vlastní kvalitu, není to jen nepřítomnost lásky, ale také aktivní nenávist...tedy nejde jen o kvalitu a její nepřítomnost, ale často o dvě svébytné kvality, které jsou ale také proti-kladné, opačné

jak to vysvětlit?
proti-pohyb sebou přináší nějaké kvality navíc, nejde tedy jen o abstraktní proti-pohyby (toto ještě promyslet!)

slast je VÍC než absence strasti, strast víc než absence slasti
zlo je víc než absence dobra (a i naopak)
to samé pro krásné/ošklivé...

psych. fenomén: nemít rád ty, co se mi podobají

často nemáme rádi nám podobné, např. příbuzné (genetická či společnou výchovou získaná podobnost, stejné zuby, úsměv, rytmus řeči, přístup k víře), blízké přátele, kteří už nám podobní byli, nebo od nás něco převzali (typ smíchu, slovní spojení, gesto), nebo i cizí lidi, kteří jsou nám podobní

proč nám podobnost vadí?
připadají nám méněcenní nebo odporní

důvodem může být sebe-nepřijetí a také snaha být výjimečný, která zde selhává
druzí nám ukazuji a) naši slabost, omezenost b) naši ne-výjimečnost

cizích lidí se bojíme, se známými jsme rádi, ale STEJNÝMI pohrdáme
podobně můžeme pohrdat nám oddanou osobou, ač jsme dříve, dokud nám "nepatřila", o její obdiv stáli: pohrdáme jí za to, že nás uznává (ten kdo uznává mne, nízkého, musí být sám ještě nižší)..naopak ty, kteří nás neuznávají, stále chceme získat - a současně je obdivujeme za to, že nás - stále ještě - příliš neuznávají...

musí to pramenit z pocitu, že uznání nejsme hodni...kdo nás uznává, je horší než my sami, musíme jím tedy pohrdat...naopak ten, kdo nás neuznává, je zřejmě lepší, o to více se snažíme jeho uznání získat: jeho uznání by snad zajistilo to, že bychom mohli uznat sami sebe...ale obvykle to vede zase k tomuto: jakmile nás uzná, sám naše uznání ztratí

údajná cizorodost nutkavých myšlenek

obsedant nutkavé myšlenky vnímá jako: cizorodé, vnější, vtíravé, obtěžující, přepadající ho, nutící se mu, násilně vpadávající opakovaně do vědomí

ví, že myšlenky jsou jakýmsi způsobem "jeho", že mu je neposílá satan, bůh ani šílený vědec, přesto však vazba mezi ním a jeho myšlenkami je přerušená

domnívám se, že zde spočívá jeden ze základních kořenů OCD, který jsem v dosti obšírné literatuře o OCD nenašel

myšlenky jsou mé - a přesto nejsou mé, protože je nechci, ba snažím se jich zbavit

léčba spočívá ve zpětném ztotožněním se se svými od mého já "odpadlými", odštěpenými myšlenkami

musím odhalit toto:
jaká je mnou nechtěná část já, která tyto myšlenky v mysli vyslovuje, ba vyslovovat chce?!

tyto myšlenky totiž vyslovuje můj vnitřní hlas, nejde o hlas cizí
tyto myšlenky navíc říká mé vlastní já a jeho vlastní síla, energie, říká je jemu vlastní dynamikou: jsou to pohyby mého jáství, nikoliv pohyby přicházející zvnějšku

obsedat málokdy provede tuto fenomenologii vlastních nutkavých myšlenek, protože jediné, o co se snaží, je se těmto myšlenkám vyhnout: začne je potom chápat jako skutečně vnější, přicházející skoro odjinud (dříve pak uvěřil kněžím, že je posedlý ďáblem)

pokud se však na tyto myšlenky zaměříme, zjistíme, že jsou skutečně naše
dále zjistíme, že nemají kolem sebe žádný magický opar, žádný mystický stín, žádnou hrůznou hmotnost, skrytou objemnost: iluze této jejich naditosti skrytou silou a skrytými obsahy vzniká právě tím, že se od nich vší silou odvracíme, takže nevidíme, že jde jen o prázdné algoritmy (a NIC DALŠÍHO v nich nebo za nimi není!)


jaká je ona potlačovaná část já, která tyto myšlenky do mysli vnucuje?
je to já energické, silné, manické, odbojné, revoltující, vzpurné, agresivní

a to vyvolává reakci u obsedanta, kdy jeho větší část já (ta, se kterou se identifikoval), provádí drsné potlačování "zakázaných" myšlenek - jde o přísné, také agresivní, represivní já, které hraje funkci superega/otce/svědomí/Boha

jaká je vazba mezi potlačujícím já a potlačovaným já? jaký je mechanismus této sebe-drezúry?
nelze zapomínat, že nakonec jde o jediné já, ve kterém tu však nastal rozkol

obě já jsou agresivní, jsou tedy živeny silami pudově agresivního ID
potlačující já je agresivně sadistické, kdy se za použití "všech možných opatření" snaží myšlenky potlačit, ať se děje, co se děje, byť by po něm měla zůstat "spálená země", je nekompromisní, neoblomné, prosto vší shovívavosti či velkorysosti, prosto soucitu

potlačované já má podobu titána či Prométhea, který se vzpupně a stále znovu vzpěčuje svému otci, bohům, silné diktátorské moci

chtělo by to, aby se já usmířili - aby potlačující já mělo pro potlačované já větší pochopení, aby se s ním zkusilo znovu identifikovat (sebesmíření, sebepřijetí, sebeodpuštění, přijetí svých slabostí), aby se vzdalo perfekcionistického ideálního sebe-obrazu a přijalo se i jako méně pracovité, méně výkoné, méně dokonalé

a aby naopak potlačované já přestalo vnímat potlačující já jako vnějšího nepřátelského tyrana, někoho  zcela jiného, cizího satana a přijalo ho jako část sama sebe, která není jen tyranská a zlá, ale skrze sebedisciplínu může vést k rozumné regulaci

jde nakonec o zvnitřněný konflikt otce se synem, kdy otec vidí v synovi jen vzdorovitého spratka, který je k ničemu a syn vidí v otci zase jen nepřátelského tyrana, jehož drezúra není k ničemu

otec si musí uvědomit, že syn:
a) je taky zčásti jím samým - tedy přijmout vlastní slabosti viditelné na synovi
b) má mnoho silných stránek
c) jeho vzpoura je do jisté míry oprávněná a nutná

syn si musí uvědomit, že otec:
a) je taky zčásti on sám, že má v sobě tyto autoritářské tendence
b) že autoritářské tendence v rozumné míře mají oprávnění a velký smysl
c) otec ho miluje, myslí to s ním dobře

- odmítání těchto myšlenek tedy souvisí s odmítáním části svého já, já slabého, příliš neukázněného, lenivého, zbabělého, které není "k ničemu dobré"
- a naopak já, které tyto myšlenky produkuje stále znovu, může být vyjádřením agrese vůči otci, kterému nebylo odpuštěno (a jehož snaha byla démonizována a nebylo pochopeno, že zčásti byla užitečná) a takto se namísto otci mstí jáství sobě samému, resp. svému příliš přísnému superegu, které je instancí příliš přísného otce

cestou je zase kompromis: tvrdé já musí být méně tvrdé, odbojné já méně odbojné, a jeden ve druhém musí najít sama sebe a to, že aktivita obou a jejich vzájemný boj a napadání je do jisté rozumné míry pro rozvoj osobnosti prospěšná - že konflikt patří do dynamiky psychického života

jde tedy o boj protikladů, které jen nerady tvoří vynucenou jednotu - dva extrémní póly osobnosti,  které se střídají ve vědomí a přetlačují se, která z nich ovládne "jeviště vědomí", "divadlo mysli"

snaha být dokonale pracující vs. snaha nedělat nic, jenom se válet: snaha se totálně omezovat (asketický ideál, masochistická slast pramenící ze sebe-omezování) vs. snaha totálně se neomezovat (manické třeštění)

svoboda jáství?

k svobodě je zapotřebí:

aby existovalo nějaké "já" (subjekt, osoba)

k tomu je zas zapotřebí:

aby byla nějaká (klidně volná, polo-propustná, ale nějaká) hranice mezi já a "ne-já" (světem)

- dále je třeba, aby si já v čase udržovalo nějakou identitu, tedy aby tu byly nějaké jeho stabilní esenciální vlastnosti (řekněme temperament, charakter, povaha, osobnost)

nic z toho není jisté, že skutečně je

- zdá se, že hranice mezi vědomím a nevědomím, mozkem, tělem a zbytkem světa splývají

- přece je jasné, že hmota není homogenní, jen některé její části (i když bez ostrých hranic) mají vědomí

mám silnou EVIDENCI, že jsem původcem svých činů, že jsem ZDROJEM vlastní aktivity (jsem absolutní pramen, zřídlo, síla vůle atd.)

může jít o KLAM
jak by tento klam mohl fungovat:

a) nesmím vědět o vnějších příčinách determinujících mé rozhodnutí (to mozek snadno může zařídit)
b) musím se s rozhodnutím identifikovat jako s "mým"

tato identifikace probíhá skrze pojem "má vůle", která je údajným determinantem (mého) rozhodnutí

je velká otázka, zda vůli vůbec máme a co by jí mělo být (možná to jsou jenom emoce)

mám POCIT chtění udělat jednu ze dvou možností, to údajně determinuje to, že tuto možnost ZVOLÍM (jde o akt, čin mé volby, mého rozhodnutí)

pocit chtění by tak mohl determinovat proces volby

pocit chtění může být determinován vnějšími nevědomými faktory

- můžu zvolit bez chtění? to není volba, ale libovůle, byla by to jen prázdná svoboda

- zdá se mi však, že i své chtění si volím, či alespoň vůlí modifikuji

jakoby vůle byla vnitřní síla regulující, ovlivňující, ovládající

tato síla souvisí i se silou reflexe, která reflektuje různé obsahy mysli, různé "předměty rozumu", které napřed zpředmětnila, objektivizovala

co by to mělo být za sílu, za ducha? jde o proces, aktivitu, jde o to, co při introspekci zakoušíme jako svoje jáství...

když potlačuji obsedatní myšlenky např., byť s malým úspěchem, zakouším se jako sílu, která něco zatlačuje, zahání, snaží se ovládnout

podobně při váhání mezi dvěma možnostmi, kdy mysl "přešlapuje na místě", vyčerpávajícím způsobem zvažuje "plusy a mínusy", "zisky a ztráty" u každé z možností...to ale připomíná spíš aktivitu počítání, tedy mechanický algoritmus než svobodné hnutí ducha...jenomže mysl pak propočítávání (kalkul) přeruší a duch se rozhodne...

co je to:
a) vůle
b) duch
c) akt volby

existuje to vůbec? není to jen zjednodušení, které dává mozek vědomí, aby zaplácl slepou kauzalitu neuronů?

odkud ve světě aktivita? bio-moc u Foucaulta

Foucault ke konci stále víc přecházel k bio-moci
v konceptu bio-technologické moci se nabízí souvislost s vůlí k moci, s vitalismem, sociodeterminismem atd.

je subjekt jen pasivním důsledkem subjektivace způsobeným anonymní bio-mocí?

nebo je v něm původní aktivita (svoboda): schopnost subverze, transgrese, rezistence, revolty?

tuto možnost otvírá toto: subjekt je částí bio-moci, jejím zauzlením - a jako má bio-moc vlastní aktivitu a samopohyb, má jí i tato její část...bio-moc totiž není jen něco vnějšího, co na mě tlačí, ale jsem to i já sám!

vše záleží na tom, jak chápat strukturu bio-moci, resp. kauzalitu v ní (dva typy vztahů v síti: vztah "část-část" a vztah "celek-část", tedy jak působí části na sebe navzájem a jak na ně působí celek)...pokud má část bio-moci jistou nezávislost,  pokud aktivita bio-moci vychází z jejích částí a části nejsou pouhými součástkami organického celku bio-moci (pouhým soukolím v orloji), je tato možnost reálná

vezměme tedy uzel X, který je uzlem celku bio-moci, na tento uzel působí:

a) celek bio-moci (kauzalita od celku k části)
b) jiné části bio-moci

ale tento uzel X možná zase působí na:

a) celek bio-moci (kauzalita od části k celku)
b) na jiné části bio-moci

interakcionismus, kdy se části ovlivňuji navzájem a celek ovlivňuje části a je zase zpětně jimi ovlivňován (všeobecná souvislost, provázanost)

otázka zůstává: odkud se však aktivita v bio-moci bere? co je příčinou změny, pohybu, aktivitu? samopohyb, samoorganizace, vlastní spontaneita, tvořivost, příčina sebe sama: to zní hezky, nechápeme však, co by to mělo znamenat...

podobně je to i ve fyzice: kvantová fyzika otevřela možnost, že vše není pasivním důsledkem Velkého třesku, ale kvantové mikročástice mají díky jejich indeterministickým reakcím (v nichž absentuje vnitřní i vnější příčina těchto interakcí) vlastní spontaneitu, aktivitu doslova ze sebe samých...mikročástice se takto do jisté míry emancipovaly od celku světa, už nejsou jen pasivním zauzlením fyzikálního univerza, ale aktivním spolu-tvořitelem jeho dalšího vývoje...POKUD ovšem kvantová mechanika platí (tím se však pro svobodu člověka nic nemění: je jedno, zda je mozek s jeho vědomím pasivním efektem velkého třesku nebo svých vlastních mikročástic)

víme, že vyšší úrovně jsou často jen pasivním účinkem úrovní nižších

lze vůbec hovořit o úrovních? není to jen naše zjednodušená aproximace? např. Dawkinsův genocentrismus vidí centrum aktivity v genech, nejsou však geny jen pasivním účinkem interakcí mikročástic?

nakolik jsou opravdu mikročástice SPOJENY do vyšších celků (atomy, molekuly, buňky, geny, organismy) a nakolik jsou samostatné a jejich vazby (síly) jen volné?

víme však, že vazby, spojení zde jsou - to konečně vyjadřuje i pojem kauzality (nejasný a mnohoznačný pojem): něco působí na něco jiného a vyvolává to v něm něco dalšího...

kauzalita: A působí na B, něco působí na něco JINÉHO...je možná i sebe-afikace, sebe-působení (skutečná sebe-reflexe či Fichtovo sebekladení, kde je subjekt totožný s objektem, jednání se svým vlastním výsledkem?)

kauzalita je možná mezi odlišenými prvky (prvek A je odlišený od prvku B), jak ji však myslet ve světě, kde vše souvisí se vším a nejsou jasně ohraničeny jeho prvky (skutečná individua)? jen hrubě, aproximativně...ale z toho nemůže vzejít skutečně přesná fyzika...nabízí se pojem POLE, který víc vyjadřuje provázanost

fyzika nakonec pracuje s matematickými konstrukcemi, ontologii tolik nepromýšlí  snad to ani nejde, protože ontologie pracuje s přirozenou intuicí, která se hodí jen do našeho přirozeného makrosvěta

otázka smyslu u existencialistů

Heideggerova autentická existence, Camusův hrdinský boj s absurdnem: proč to dělat? jaká je v tom velikost? nejde jen o hedonismus?

z pozice objektivního smyslu ano

oni chtějí smysl redefinovat: smysl je to, co si za něj svobodně volím (k tomu je nutné být svobodný, což možná nejsme, to ale nechme na jindy)

preferují (spolu se Sartrem) hodnotu svobody - zvolili ji ale zas voluntaristicky, tedy arbitrárně, chtělo by se říci, že dokonce jen emotivně: CÍTÍM se lépe, když cítím vlastní sílu a moc než když jsem v okovech...

ale hodnoty lze chápat spolu s Nietzschem jako individuální akt jejich svrchovaného kladení...to však vyžaduje svobodu...

Baršův humanismus jako křesťanství bez Boha? plus motivy z Nietzscheho

většina levice je nakonec křesťanská, ježíškovská, jenomže bez Ježíše, a jde jí nakonec o etiku, je to morální ideologie
tuto tezi lze ale také snadno napadnout: sociální cítění zde bylo i před Ježíšem, před židovským Jahvem
navíc, dle evoluční psychologie je nám tato etika do značné míry vrozená jako biologický instinkt

na to namítám, že její jemné (a přece velice podstatné!) kulturní nuance jsou však typicky ježíšovské:

a) hájit ideál bratrství a rovnosti se všemi, nad nikoho se nepovyšovat - kosmopolitismus (všichni jsou primárně lidé, až potom také Čechy, černochy, ženami, bezdomovci, ale dokonce také nacisty, antisemity,...)
b) soucit a pomoc chudým a slabým
c) vidět člověka i v těch, kdo body a) a b) nedodržují, protože máme odsuzovat hřích, nikoliv hříšníka - tedy nikoho nevylučovat, nedémonizovat, nestavět na stranu Zla, nepřítele, ne-lidského démona: vidět v každém člověka, byť padlého, a vidět (a chápat, pochopit!) také z jeho specifické životní formy jeho důvody, proč to udělal (a tím vcítěním se do jeho třeba těžké životní situace se zřejmě zbavíme naší snahy ho démonizovat a následně agresivně vyloučit): nechápat nikoho jako "zlou ne-lidskou bestii", ale jako "taky-bratra"
d) snahu o konsensus, sociální smír
e) snahu nevnucovat nikomu dokonce ani tyto hodnoty, jen se snažit působit mírotvorně, vždy konkrétní lokální etikou mírnit konflikt, "otupovat hrany" v odsuzování, vylučování, agresi

všechny body lze samozřejmě zpochybnit:

ad a) co když si všichni rovni nejsme? k čemu se "bratříčkovat" se všemi?
ad b) proč pomáhat chudým? proč je nenechat jejich osudu? proč se omezovat na jejich úkor?
ad c) pokud budeme i k zlým lidem smířliví a velkorysí, možná umožníme jim i jejich pokračovatelům páchat víc zla, než by dělali, kdybychom zakročili rázněji
ad d) proč konsensus? pokud má pravdu jen jedna strana, není správné přijmout kompromis...Barša by namítl, že pak se dostaneme do stavu nikdy nekončící války...tak tomu však být nemusí, pokud je pravdivější strana (snad i proto, že je pravdivější), silnější...pokud se - ač mám pravdu - už předem smířím s konsensuálním řešením, je debata netvůrčí a zavládne lež namísto pravdy...konsensus často volí jen ten, kdo nevěří ve vlastní pravdu, nevěří možná ani v možnost jakékoliv pravdy...
ad e) pokud nebudu vnucovat své pravdivé řešení, bude vládnout ne-pravda...a také, nevnucuje nám Barša nakonec také tato svoje řešení? Nevěří ve svou pravdu (přes proklamace, že žádná definitivní - a tedy vlastně vůbec žádná - není) až příliš zaťatě?

Barša přidává ale i nietzscheovský motiv:

f) také nespravedlnost, bezpráví a krutost k životu patří, zaťatá snaha je všechny odstranit (skrze moderní utopické totalitarismy) často plodí krutost větší
g) bez určitého stupně konfliktnosti život ztrácí dynamiku, slast, ostrou příchuť - skrze násilí a konflikty se často dosahuje pokroku, mobilizují naše životní síly a život často získává radost právě v boji, v překonávání překážek chápaných jako výzvy, nikoliv něco, čeho je třeba se honem zbavit a zase žít v zaprděném klídku
h) poznáním krutosti druhých (např. nacistických zločinců) pochopíme, že i toto je neoddiskutovatelně lidské: že i oni byli lidmi, že i to je možnost lidského jednání...tím, že bychom je dali na stranu ne-lidského, bychom falšovali obraz lidství, zkrášlili si ho...a lhali bychom si do tváře, že něco takového bychom "my svatí" za žádných okolností neudělali (pokrytectví!)
ch) klid, absence bolesti, konfliktu je smrt, negace života
i) chce život pokud možno radostný, a radost je v síle, která se nebojí, ale bojuje do posledního dechu za své permanentní lokální a vždy jen dílčí osvobozování
j) ví, že definitivní svoboda je člověku navždy odepřena, ale proto nezoufá, naopak chápe svá omezení jako podmínky možnosti smysluplného života: kdybych byl totálně svobodný, nebylo by co dělat - takto mohu vždy stále znovu bojovat

pochybnosti jsou na místě také zde:

ad f) tato teze může vést k smíření se s stavem věcí, což může vést k zlu ještě většímu (viz indický i čínský taoistický přístup)
ad g) konfliktů je vždycky až moc, nakonec chce většina lidí klid, propaguje se zde jistá "etika bojovníka", která není pro každého, a taky Barša neuvádí důvod, proč by měla pro každého být dobrá...proč pokrok lidstva v boji namísto jeho klidu v bezpečí a pohodlí? Chybí argumenty pro to...Barša namítne, že bez boje dojde k regresu lidstva...odpovídám: no a co?
ad h) mnozí krutí lidé jsou hodně nemocní, jde opravdu o úchylky, tedy skrze ně moc nepoznáme, co je to "normální člověk"...podobně situace v nacistickém Německu byla hodně neobvyklá, lidé se pak chovali hodně neobvykle...tedy není správné definovat člověka podle jeho výjimek
ad ch) možná je snaha po dosažení klidu a bez-bolestného stavu definicí života, nikoliv jeho negací!...jistě, tento stav je nedosažitelný, ale stejně se o něj téměř všichni snaží, až na adrenalinové šílence a Ramba, v případě adrenalinových bláznů jde však jen o snahu oživit si nudný klid, ne se ho zbavit, Rambo je pak nemocný člověk...
ad i) proč je lepší bojovat než nebojovat? Proč bojovat, i když je boj marný? Proč se osvobozovat, když se nikdy neosvobodíme? Barša namítne, že kvůli chvilkovému zmírnění vlastního otroctví...na to lze namítnout, že jde jen o otroka s menším utrpením, ale stále jen o otroka...pružinou této etiky nakonec není snaha získat svobodu, ale prostý hedonismus (zmírnit utrpení)...Barša namítne, že dílčí svoboda možná je, a i ta stojí za to...odpovídám, že nevíme, zda je možná byť jen dílčí svoboda, že to může být právě jen zmírnění utrpení nebo pouhý falešný pocit vlastní síly
ad j) nejde o absurdní boj? Je-li vítězství marné, proč bojovat? Kvůli chvilkovému osvobození...dobře, pokud existuje...ale lze namítnout, že lepší by byla definitivní svoboda, dílčí osvobození je pouze "z nouze ctnost", tedy nikoliv něco lepšího než svoboda definitivní

Barša chce být realistický (ne svoboda, ale osvobozování...ne úplně se zbavit nespravedlnosti:  to nejde, navíc nespravedlnost je kořením života a může vést k jeho pokroku, snaze tvořivě nespravedlnost zvládnout, aktivizovat při tom vlastní životní síly), ale současně je křesťansky idealistický a utopický (konsensus, bratrství, rovnost, ideály lidství a humanity)

když vyzývá ve svém článku "Život s nepřítelem" ke konsensu silnějšího (USA, Izrael) se slabším (Afganistán, Irák, Palestinci), můžeme se ptát, zda není utopistou: proč by se měl silnější smiřovat? Barša namítne, že bez smíru pocítí utrpení i silní...namítám, že utrpení silný rád podstoupí, má-li možnost většího zisku ze svého možného vítězství (kdo nic neriskuje, nic nezíská...navíc, USA a Izrael z pokračujícího konfliktu profitují víc než z jeho ukončení, ukončí ho, až bude víc ztrát, což už je teď zřejmě případ USA v Iráku: proto taky táhlo vojska)...Barša namítne, že umírají nevinní na obou stranách..to však vládu samozřejmě nezajímá, jde jí o zisky

celé to stojí na humanismu, který lze snadno zpochybnit: má člověk hodnotu? mají všichni stejnou hodnotu?

přesvědčovací síla Baršova systému leží tak nakonec - jako u všech systémů - v rovině emocí: je nám to sympatické, líbí se nám, chceme, aby to tak bylo, aby se všichni měli rádi, aby se utrpení zmírňovalo...

v tom leží často i spor levice s pravicí obecně: buď chci, aby všichni měli důstojný život (levice a její solidarita), nebo je mi osud neúspěšných lhostejný a chci rozmnožit vlastní zisk a zisk těch úspěšných, NĚKDY schopnějších a pracovitějších (pravice) - což, vzhledem k absenci ospravedlněné morálky, je obojí stejně legitimní...

jakoby levicovost měla nahradit absentující smysl života: zasvětím svůj život boji proti bezpráví, za větší lásku všech se všemi...otázka však zase stojí takto: PROČ to dělat?

ale takto zpochybnit lze samozřejmě vše...a NEPLYNE z toho nihilismus, protože je možné, že to smysl má, a to buď ten, který tomu sami přisoudíme (byť asi jen voluntaristicky a citově, ale proč ne?), nebo dokonce i objektivní