zaměřím se jen na nutkavé myšlenky bez kompulzí
1) stav je horší, vnímáme-li tyto myšlenky jako zcela vnější, nepodléhající naší vůli
2) stav je lepší, přisvojíme-li si myšlenky jako své, uvědomíme-li si, že si je částečně opravdu říkáme my sami, nemusíme je tedy tolik potlačovat jako cizorodého VETŘELCE
3) stav v sobě váže obrovské množství energie, která cirkuluje v bludném rigidním kruhu, pokud se ze stavu dostaneme, energie se uvolní v náš prospěch, v opačném případě jsme vyčerpáni
4) ve stavu cítíme zatvrdlost, ztuhlost, myšlení uvízlé v mrazivě žhavé formě opakuje pořád totéž
5) přitom pociťujeme nelibost s přídechem hořké libosti hnusného tranzu
6) sebenaplňující se úzkost: pokud se bojíme, že stav nezvládneme, nezvládneme ho
7) čím víc jsme přesvědčení (víra s pojená s určitou myšlenkou jako velmi silný a nejen pro KBT zásadní afekt!!!), že daný stav zvládneme, že to není problém, s o to větší pravděpodobností ho zvládneme
8) obsedant velmi často identifikuje příčinu problému špatně: myslí si, že problémem je sama "hrozivá" myšlenka, kterou je třeba potlačit
9) problémem je přitom samo křečovité potlačování myšlenky
10) křečovité potlačování myšlenky je motivováno zejména strachem, katastrofickým scénářem, že bez tohoto potlačování zaplaví myšlenka celou hlavu
11) pravda je ta, že k záplavě myšlenkou dojde jedině tehdy a právě tehdy, bude-li potlačována
12) myšlenka sama je bezmocná a nudná, důležitý je jen afekt úzkosti, který je s ní spjat
13) problémem je úzkost a potlačování, obojí vedené přesvědčením, že síla mysli je malá a moc myšlenky velká
14) produkují se pocity silné nelibosti, napětí, vzteku, zuřivosti, zhnusení, sebe-zhnusení, bolesti a tlaku v hlavě i ve svalech
15) je to opak taoistické lehkosti, vybalancovanosti a lehké pasivity
16) jde o křečovitou aktivitu, která nic neřeší: vše jenom zhoršuje
17) je třeba v křeči ustat, polevit - jistě ale nejde skočit hned do taoismu
18) je třeba posílit afekt jistoty/víry u těchto dvou přesvědčení:
a) potlačování myšlenky je kořenem problému, ne řešením
b) myšlenka není hrozivá, má jen tolik síly, kolik jí dá mé potlačování vyvolané mou úzkosti
19) pro obsedanta má toto vše až mystický, mýtický či horečnatě-snový náboj: je v jakémsi zacykleném tranzu, kde se zuřivě a neustále znovu vrhá k myšlence, aby ji zahubil, a ona - k jeho naprostému zoufalému vzteku - se vynořuje stále znova
20) myšlenka není vnější, je to odštěpená část mne samého, v mém já nastává jakýsi rozkol, konflikt, část mého já vystupuje proti hlavní části mého já
21) COKOLIV je lepší dělat, než myšlenku potlačovat
22) úzkost ze záplavy myšlenkou je neoprávněná: a pokud i záplava (jen mou vinou, protože jsem potlačoval danou myšlenku) nastane, nejde o absolutní tragédii, jak ji úzkost prezentuje
23) nemám v moci to, kdy se myšlenka objeví, ale mám zcela v moci, zda ji budu či nebudu potlačovat: míra mého potlačování ovlivňuje i frekvenci výskytu myšlenky
24) co je na myšlence hrozného? že zahlcuje vědomí...proč ho zahlcuje? protože ji potlačuji
25) budovat si víru, že myšlenku netřeba potlačovat, ba že zdrojem všech problémů je její potlačování!
26) utíkání před myšlenkou, vyhýbání se jí, snaha na ní nemyslet, odstínit ji, vytlačit: to jsou všechno také různé formy jejího potlačování
27) potlačování myšlenky je zajímavý fenomén: jde o aktivitu, která způsobuje právě to, čeho se snaží zbavit: jako bych cvičením tloustl a přejídáním hubl...jde o paradoxní aktivitu: víme-li to, rada je jasná: nepotlačovat! vím, že v sobě máme přirozenou tendenci k potlačení sáhnout, nechceme myšlenku snášet, trpělivě tolerovat - ale toto snášení myšlenky je jediné řešení
28) navíc: problém je přesně tak velký, za jak velký ho my sami pokládáme, autosugesce zde funguje moc
29) "snášet myšlenku": to zní hrozně, jakoby mělo jít o cizí osobu, kterou musíme snášet ve vlastním pokoji...jenomže pokud si uvědomíme, že myšlenka je naše, že to je část našeho já (a tedy se jí netřeba bát), jde to snáze
30) humor vše řeší nejsnáze: obsedat je smrtelně vážný autosugestivní sebestředný hypochondr a simulant, který si myslí, že jeho problémy jsou smrtelně vážné...obsedant nemá vůbec nadhled, je zajat vlastní vášní, bojem na "život a na smrt" s myšlenkou bojem slepým, protože jediným problémem je v něm sám fakt, že obsedant tak zuřivě bojuje...
problém je zajímavý z mnoha obecnějších důvodů:
a) prosté potlačování stavu je příčinou jeho častějšího vyvolávání...moc nad sebou tak nezískám vždy sebe-drezúrou, ale někdy naopak tím, že se mám rád, mnohé si dopřeju, mnohé si odpustím, mnohé nedokonalé v sobě přijmu
b) v psychice neexistuje dokonalá jednota, ale některé její aspekty se obracejí proti jiným jejím částem
zajímavý je stav, kdy se psychická jednota rozpadá, kdy člověk ztrácí kontrolu nad svými stavy
jde o problém KONTROLY:
jak získat nad sebou kontrolu?
nikoliv tak, že potlačuji, ale často tak, že nechám být (wu-wej, nečinění, činění nečiněním)
vyšší kontrola je v tom, že důvěřuji tělu a nesnažím se ho ve všem cepovat
obsedant je zajímavý nutkáním k opakování, zaťatou vytrvalostí s níž zas a znova jak proti větrným mlýnům jde potlačovat své myšlenky (chybí nadhled)...
je toto potlačování přece jen v něčem dobré, když k němu obsedant nutkavě stále znovu sahá?
ano, na chvíli může pomoci se myšlenky zbavit - ale tím ji onálepkuje jako krajně nežádoucí, takže roste úzjost z toho, že se zase objeví, a ejhle, už je tu, a mnohem silnější, než byla před chvílí...spirála se odvíjí až do katatonie mysli...a my se můžeme ptát: nebylo nakonec toto cílem? zablokovat si hlavu, aby člověk nemusel myslet/psát/pracovat/číst? útěk do jednoduchosti a klidu ne-myšlení? nirvána skrze OCD? v té chvíli se obsese stane jedinou pravdou, jediným hlasem v hlavě...část mého já si přeje nemyslet? bojuje s hlavní částí, která perfekcionisticky chce myslet dokonale?
zuřivá snaha myslet co nejlépe produkuje úzkost, že tomu tak nebude
nepokojný duch když cítí, že se jeho integrita rozpadá, pocítí úzkost, v níž se snaží zpětně zcelit, převzít opět kontrolu nad svými prvky, jež nyní, osvobozené, začínají hrát vlastní děsivou hru...duch cítí, že jeho síla uvadá, postaví se na odpor...nejlepší je však, dle mých zkušeností, nedělat nic, nechat ducha relaxovat, odpočinout: děs katastrofických scénářů se naplňuje právě a jen tehdy, začneme-li zuřivě potlačovat to, co se tím vyvolá (a ducha potlačování navíc tuze vysiluje)
chvíle oslabení ducha jsou krajně hnusné, odporné - přichází cosi cizího, co nepatří do obvyklého obrázku světa (řád, kontrola, systém)...duch cítí, že hloupne sám, ztrácí síly, rozum při vší své bývalé troufalé moci najednou je u konce s dechem
v akutním napětí, stresu se najednou něco vevnitř tiše a rychle mění...ale duch si odpočine a obvykle se vrací ke své předchozí pevné podobě
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!