je třeba se zaměřit na problémy, které nejsem schopen rozlousknout:
a) máme bezprostřední zkušenost já nebo jde jen o reflexí získaný pojem? co by já mělo být? není já definováno také sebe-vztahem, sebe-pojetím a nejde jen o kulturně nahodilé mechanismy?
b) je možné poznání bez zákona sporu nebo je to nesmysl? musí být v realitě zákon sporu nebo je rozdíl mezi realitou, ve které zákon sporu není a jejím pojmovým uchopením, ve kterém vždy je?
c) jak sladit toto:
poznávám, že mé poznání je velmi omezené a současně, aby toto mé poznání mohlo platit, musí být samo neomezené
k třetímu problému mě napadá:
1) rozdělit poznání na dvě části, z nichž menší poznává skutečně pravdu...jenomže, odkud by tuto svou schopnost vzala?
2) všechno poznání může mít jen hypotetický status...ale samo toto tvrzení je kategorické, nikoliv hypotetické...a jaká jiná kategorická tvrzení ho dokáží a proč by měla platit?
v poznání je třeba se o něco opřít, nelze zpochybnit vše, protože pak nezbude ani nástroj, kterým zpochybňuji, takže mé zpochybnění bude neplatné
rozum nemůže sebe-založit sám sebe: zákon sporu je podmínkou možnosti všeho dokazování, tedy ho nelze dokázat
můžeme však použít argument z analogie, argument z minulé zkušenosti, z historické zkušenosti lidstva: vím, že lidé se v mnohém mýlili, je tedy možné, že se mýlíme i my, proto všechny své teorie přijímáme jen hypoteticky, nikoliv absolutně...je však možné, že se nemýlíme, proto i svůj historický relativismus/perspektivismus přijímáme jen hypoteticky...jenomže naše úvaha je vedena zákonem sporu, který musíme přijímat ne-hypoteticky, jinak ztrácí smysl...je však možné uvažovat jen napůl vážně, zpola sarkasticky, záměrně nedůsledně...
obezřetná pochybnost na základě analogie z minulých chyb si není jistá ničím...ovšem sama vyvěrá z jistého úsudku a bez platnosti zákona sporu (a dalších zákonů, tento zákon uvádím vždy jen jako jeden z mnoha, ale ostatní, jako zákon identity či zákon vyloučeného třetího jsou s ním úzce provázané, spíše jde o tři pohledy na jediný nutný rys myšlení) je tato pochybnost nesmyslná!
abych mohl takto pochybovat, musím věřit: musím věřit zákonu sporu: jen díky němu poznávám, že lidé se v minulosti mýlili!
co když je však zákon sporu jen nevykořenitelným omylem mysli? tím se však bourá celé myšlení, a s ním i tato úvaha, tato pochybnost
lze zbořit myšlení? a nebylo by vhodné překročit ho?
Wittgenstein má myšlenku hranic myšlení - za nimi je však jen nesmysl...ale možná také mystické, které se ukazuje, ač ho nelze vyslovit
je za hranicemi něco? co? nebo jsou hranice pouze vnitřní, tedy jde o vnitřní limity/překážky, za kterými nic není, ale skrze které si uvědomujeme omezenost do sebe zaokrouhleného auto-referenčního systému?
je možné se setkat s vnějším, vzdáleným a skutečně Jiným? je možné vidět myšlení zvnějšku nebo je uvažování o tzv. "vnějšku myšlení" jen dalším jazykovým konstruktem?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!