touha organizovat, uspořádat, klasifikovat
- úplné výčty
- tendence k zobecnění
- rozdělit na nejjednodušší prvky
- hodně to připomíná ROZPRAVU O METODĚ
- učinit viditelným vše, i sebe sama jakožto sebe-průhledného rozumu
- podřídit kontrole rozumu vše
- vše směřovat do jednoho systému
- tendence k jednotě
- tendence odhalit poslední definitivní esenci, pravdu, podstatu, substanci
- vyloučit afekty
- vláda obecných pravidel
- obecné zatlačuje a podrobuje si individuální
předpokládá něco, co nemusí vůbec být, svět nemusí mít jeden řád, jednu podstatu, jedny zákony
projektuje vlastní ideální podobu do světa
snaží se odosobnit, smazat vlastní jedinečnost, subjektivitu
obecné nutné pojmy mají vystrnadit subjektivní nahodilé afekty
až bude vše započteno, katalogizováno, získáme absolutní moc
vše bude podřízeno všeobsáhlé identitě systému, systém absorbuje vše, bude jedna pravda, jeden rozum, jeden obecný duch
moderní společnost je produktem i zpětnou příčinou této racionality
svět je všeobsáhlý celek, neexistují osamocené nesouměřitelné heterogenity, mnohost je vždy jen v jednotě
- jde o nedokázané metafyzické předpoklady, o parciální epistemologické závazky a ideály vydávané za jediné možné, jediné správné
jde o aroganci rozumu zmocňujícího se v totalizujícím systému světa, Hegel je vyvrcholením
jde o ducha represe, drezúry, sebe-drezúry, podrobit své neukázněné afekty a pudy obecné disciplinaci nutným pravidlům kritického myšlení, učinit ze sebe robota, mechanického vojáka počítání a odečítání argumentů a protiargumentů
toto myšlení hned plodí svou antitezi, odpor ve formě iracionalismu (Schopenhauer jako oponent Hegela)
iracionalismus však jen v negativní podobě dále zpřítomňuje moc rozumu plus ve své vyostřené podobě vyvolává touhu po návratu k němu - dochází tak k neustálé oscilaci mezi těmito dvěma protiklady, kdy rozum je přítomen v obou (jen jednou v absenci, ale absenci zdůrazněné, tedy jasně působící a potom navíc opravdu vyvolávající jeho chybění a touhu po něm)...oba protiklady tak dávají sílu společné půdě, na které se pohybují, půdě systematizace, organizace, jednoty: i v iracionalizmu systematizace zůstává hlavním tématem, předmětem zájmu, a to tak, že je bořena, ničena atd...to je i případ Deleuze, který je jungiánským stínem Hegela, žižkovským výstředním nutným doplňkem Hegela, který Hegela konstituuje: paradoxně tvoří to, proti čemu se bouří...
nebo přesněji: nedělá nic jiného, než že neguje Hegela a říká, že pravda je přesně opačná, tedy Hegel měl pravdu v pohybu, pojmech, půdě, tématu, problémech, které řešil, jen to vše dělal naopak: a teď to stačí jen otočit a vše bude dokonale pravdivé!!!
jde o obecnější problém, nakolik je teze přítomná ve své antitezi a nakolik antiteze může tezi skutečně zrušit a nebo jen opakovat v perverzní, převrácené podobě
nakolik tedy rozum potřebuje ne-rozum jako svůj nutný doplněk, konstitutivní výjimku, jako svou hranici, základ své identity?
téma je nastoleno a zůstává stejným: zuřivě systematizovat nebo zuřivě nesystematizovat, Hegel vs. Deleuze
navíc myslím, že žádný iracionalista, ani Deleuze, jím ve skutečnosti není - jde vždy jen o oslabený racionalismus, nikoliv o iracionalismus
kdyby rozum neměl svůj opak iracionalismu, neměl by, vůči čemu se vymezovat, co kritizovat, negovat, neměl by odstrašující příklad (i tajný sen svobody a perverze ne-rozumu, dionýské) - rozum a ne-rozum se potřebují navzájem, navzájem jsou si odstrašujícími i tajně přitažlivými vnějšky
kdyby rozum neměl afekty, neracionální bytosti, neměl by kde uplatňovat svou moc, kde demonstrovat svou závažnou velikost a skvělost, a když se moc neuplatňuje, nemanifestuje, slábne, není ji zapotřebí, není vykonávána: není
proti tomu lze namítnou: je, ale implicitně, protože explicitnosti není zapotřebí
a to je možná správná cesta: nikoliv vyhrocený racionalismus, ale racionalismus klidný, který nechce v člověku potlačovat každý afekt, ale nechá se občas i afektem přemoci (vybalancovaný rozum)..to je však právě ona perverze, občasný exces, který o to víc utužuje vládu rozumu a nedává nám poznat jinou plošinu, ležící mimo hierarchickou dichotomii rozum/nerozum
co když však překřížíme/vyřadíme strašidlo fantasmatu iracionalismu, vyřadíme jeho děsivou i přitažlivou moc? můžeme si víc všímat mezer, rozporů, tlaků a nesoudržností v racionalitě samé, které byly tímto fantasmatem podle Žižka překryty, zdánlivě zaplněny (jednoduše afekty a tužby zakrývají díry v argumentaci, řádu rozumu, jeho zákonech)...a také uvidíme, že hodně souvisí s afekty, proti nimž se zuřivě vymezuje
jde o protiafekt afektu uvolněnosti, jde o afekt represe, slepou iracionální afektivní víru v moc a všespasitelnost rozumu
jen díky fantasmatu, strašidelnému i přitažlivému iracionalismu si můžeme budovat racionalismus (tímto fanstamatem mohou být iracionální afekty, zvířata, divoši, podřadné, protože údajně iracionální rasy, iracionální příroda, iracionální naše vlastní pudy)
racionalismus je cesta z temnoty ne-rozumu, dogmatu, tmářství, dogmatismu, bludů, mýtů, ideologií (nebo u stoiků afektů), jak tvrdí osvícenství
osvícenskému programu je věrný i Deleuze, jen jako mýtus a ideologii nahmatal i Hegela, tedy chce ještě osvícenější racionalismus
iracionalismus je Lacanův symptom, kolem něhož a díky němuž se integruje racionalismus
Foucault i Deleuze však nakonec trvají na tom, že jejich systém je pravdivý, jinak by pozbyli vážnosti, což trochu záměrně pozbývají, ale ne zcela - je však možné si představit, že celý systém bude jen hypotetickou experimentální hrou, že nebude nic závazně tvrdit, jen nezávazně, jako nástřel, jako možnost, nikoliv skutečnost, natožpak jistotu a nutnost...jenomže aby ospravedlnil tuto svou hypotetičnost všech svých tvrzení, musí ne-hypoteticky (kategoricky) tvrdit, že jinak než hypoteticky není možné mluvit...nebo musí alespoň říci, že je nikoliv nutné, že vše je jen hypotetické, ale že je alespoň možné, že vše je jen hypotetické (ovšem sama tato možnost už nesmí být pouze hypotetická, ale kategorická, jinak by se systém v nekonečném regresu odvolával na předchozí předpoklady a nakonec by stál na vodě, i když i takovýto systém jistě můžeme formulovat)..nakonec je možný i hravý hypotetický systém, který se neospravedlňuje žádnými kategorickými tvrzeními, nemůže však kategoricky argumentovat proti jiným kategorickým systémům, jedině že by kategoricky jejich domnělou kategoričnost demaskoval jako iluzi, to už by však sám mluvil kategoricky, nikoliv jen hypoteticky
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!