když člověk čte Žižka, zdá se, že průlom v poznání je nemožný, jediné, co lze, je obracet smysl slov, vytvářet propojení tam, kde nebyla a absolutně bychom je tam nečekali a stará známá propojení demaskovat jako údajně naivní a nesprávná
tedy tvrdit, že vpravo je vlevo a naopak, jen jsme si toho nevšimli (ale Žižek nám to ukázal)
toto je však vždy možné, protože v abstraktní oblasti sítě významů nejsou ostře fixovány konkrétními referenty, takže jde vždy do jisté míry jen o plané spekulace - a co pak záleží na tom, jestli zastávám spekulaci nebo její negaci (tedy že např. reálno je mimo symbolično nebo je jen vnitřní limitou symbolična, tedy je uvnitř něho, v jeho nesoudržnostech, mezerách)
navíc, antiteze je vždy úzce propojena s tezí a má s ní mnoho společného, není tedy nic lehčího, než znegovat stávající
protiklady se potřebují navzájem a mají mnoho identického, liší se jen opačným, ale jinak stejným svým pohybem
je jasné, že v realitě to takto nechodí, nejsou zde ideální entity a jejich stejně ideální negace, tedy převrácení, a neexistuje tedy mezi nimi jasně vymezená identita i protikladnost
jsou to zjednodušující abstrakce, do kterých realitu navlékáme
ano, na co chci vlastně přijít, když vše je negací stávajícího a jeho další kombinatorikou? lze vytvořit nové pojmy, ale už dlouho nikdo s žádným nepřišel, byla to obvykle jen nová slova pro staré pojmy
zákon sporu nás nutí, aby věty měly jasný význam, myslet vždy i jejich negaci, kterou popírají, nutí nás myslet takto v dubletách: ctnost dává smysl na pozadí hříchu, bůh na pozadí ďábla, dobro zla, pravda lži a omylu, rozum afektu atd.
pro myšlení smyslu věty musím myslet smysl přesně opačný, nedokážu myslet zároveň jen smysly nikoliv opačné, ale jen diferentní, maximálně si položím otázku, zda je realita touto tezí (a jejím stínem, negací) dobře rozvržena, zda toto tvrzení (nebo jeho negace, to je totéž) má vůbec nějaký smysl
podmínkou možnosti smyslu dané věty je také schopnost myslet zároveň její opak (tedy jaký by svět byl, kdyby věta neplatila)
opaky potom v spekulacích snadno splývají a převrací se jeden v druhý, protože tam absolutně nevíme, jak to je, takže oscilujeme ve věčném "buď-anebo", případně distinkci znuděně nahradíme zdánlivě slibnou jinou antipodickou dichotomií
takto uvažuje i Barša, který s oblibou rozvrhuje dichotomie jako dva extrémy (síla a rozum např.), které pak s oblibou hegelovsky smiřuje
otroctví tak dává smysl jen na pozadí svobody, systém na základě jeho překročení, jeho vnějšku: už takto definitoricky je moc umožněna svobodou, zákon jeho překročením atd.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!