jistě zatím nejzajímavější, co jsem od Theina četl
opět samozřejmě řeší detaily
řeší spor MF s JD o interpretaci Descartova užití šílenství v rámci postupu jeho metodického pochybování
z textu je cítit Theinova slast, jakou pociťuje z jeho intelektualizování: je vidět, jak si užívá preciznost, detaily, analogie s neznámými díly v různých jazycích atd., slast bezesporu narcistická, ale taky bezesporu intelektualistická
myslím, že JD je víc v právu: šílenství je druhý krok po smyslovém klamu, pochybnost je prohloubena krokem třetím, kterým je možnost, že vše je sen - šílenství je tak jen větší zmatení smyslovosti
MF proti tomu říká, že Descartes staví tyto tři vedle sebe (přičemž jeho omyl je asi zjevný: skepse je jasně postupná), přičemž šílenství vylučuje jako něco zcela rozumu radikálně vnějšího - mohu předstírat, že spím, ale nemohu předstírat, že jsem blázen, blázen není kompetentní k tomu, aby jen předtíral, bere vše vážně - přechází se z lékařské definice blázna k právnické definici jako nesvéprávného, nekompetentního
173 údajně úplně nový postoj k šílenství, než jaký měla renesance - dle MF
174-5: dle JD šílenství u RD jen zmatený rozum, u MF vnějšek rozumu, jeho protiklad, vnější či niterná negace, absence rozumu
175 šílenství u stoiků chyba rozumu, v některých Platonových spisech stav, kdy je rozum v područí jiné vnější složky či části duše
176 rozum rozhoduje o tom, co je jeho vnějškem, co je ne-rozumem, jen svou vůlí, s níž ze svého středu něco vyloučí ven jako bezobsažné, šílené, mimo pravdu a klam, bezobsažný vnějšek
je jasné, že MF to přehání: šílenství není ABSOLUTNÍ ne-rozum, ale jen ne-rozum částečný: mnohé toho sn rozumem sdílí, je to spíš chyba rozumu způsobená iracionálními složkami ducha (což by byl hybrid výše uvedeného platónsko-stoického pojetí šílenství)
177 JD dobře kritizuje MF, že neumožnil jiné rozevření mezí rozumu než skrze návrat zapuzeného šílenství (což je skutečně typicky hegeliánské gesto, jak Derrida MF vytýká...)
189 co když nikdy nespíme, co když se nám jen zdá, že někdy blouzníme?
195 rozum vůlí vyloučí ne-rozum ze sebe
198 Derrida kritizuje MF, že jen upevňuje do sebe uzavřený rozum, který jen do sebe jako u Hegela absorbuje svůj protiklad, spor (ne-rozum) - zajímavé! toto přesně možná MF opravdu dělá, jde o hyper-racionalismus, který každé vnější zvnitřňuje, nenechává šílenství být jako radikální diferenci, ale ochočuje si je...
MF dezinterpretuje Derridu: ten neříká, že není nic mimo text, ale jen to, že všechny texty jsou jsou součástí jedné struktury - tedy že není víc struktur jazyka (univerzální gramatika)
199 dle Derridy šílenství spadá do rozumu, dle Foucaulta je jeho radikálním protikladem
hegeliánské ENTZWEIUNG - vnitřek ve vnějšku (sebeodcizení vnitřku, sebe v jiném, nacházení sebe v jiném, model sebereflexe, model adopce/asimilace vnějšího jako nalezení sebe, cesta/návrat k sobě skrze jiné, které není jiné, ale jen zvnějšněné vlastní)
rozum tak u Foucaulta jen ze sebe zvnitřnil některé své obsahy, nyní se však obohatí tím, že je zpětně přijme do sebe a tím lépe pozná sám sebe (hegelovská nová vyšší jednota)
200 17. století (a renesance): vládne podobnost, analogie: v systému znaků (signatur věcí) se zrcadlí řád světa
baroko: klamy, nejistota, dvojníci, iluze, karteziánské pochybnosti, život jako sen hraný na divadle světa
dle MF (zcela správně) je meditace pohyb, jímž se ustavuje meditující (nikoliv přirozený!) subjekt
jak odpovědět na nejvyšší hrozbu klamavého boha/démona?
člověk je obraz/podobný bohu
čím?
tím, že mám nekonečnou vůli jako on
SVOBODNÁ vůle nám umožňuje SAMOSTATNĚ uspořádat předměty rozumu
v bohu je soulad nekonečné vůle a nekonečného rozumu
přžesah neomezené lidské vůle nad konečným lidským rozumem zakládá alternativu pravdy a omylu
meditace je úsilí o koordinaci vůle a rozumu
rozum nemohu podstatně (co do jeho konečné podstaty) zlepšit, ale mohu ho usměrnit a vycvičit svou vůlí: má neomezená vůle je mým metafyzickým nekonečným základem, stopou mého nekonečného Tvůrce
201 klíčový motiv ROZHODNUTÍ: ne všechny myšlenky jsou v mé moci, ale je-li něco absolutně v mé moci, jsou to (některé) mé myšlenky
šílenství tak není negace rozumu, ale chybná redukce vůle uzavírající rozum v oblasti omylu - nejde tedy o poruchu struktury konečného rozumu, ale o různé chyby v jeho (volním) užívání
NAMÍTÁM, že toto pojetí viní šílencem, že jsou šílení vlastním svobodným rozhodnutím a nesou tedy za své šílení plnou odpovědnost...záměrně se uzavřeli pravdě a prodlévají v oblasti klamu a omylu...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!