já si uvědomuji sám sebe zvnějšku, z meta-roviny: skutečně to tak je? není to jen jazykový konstrukt? je zde skutečně nějaká vnější entita-věc já, která přichází k objektu rozumu, aby si ho zvnějšku v tzv. "reflexivním aktu" (co to vlastně je?) uvědomila?
jak poznávám já?
a) mám počitek/vjem/pocit/bezprostřední prožitek já
b) já je jen idea/pojem vzniklá reflexí nad jinými mentálními stavy
poznávám se jako autor svého jednání, uživatel svého těla, vnimatel, pociťovatel, myslitel svého vnímání, pociťování, myšlení
Dennett mluví o iluzi karteziánského divadla: není zde žádný subjekt/homunkulus/divák karteziánského divadla v hlavě, který by vnímal, přijímal své myšlenky
a stejně se zdá, že na tom karteziánském divadlu něco je: jako bych jen trpně/pasivně přijímal/recipoval myšlenky a zpětně je identifikoval jako své...
je v tom toku myšlení nějaké já? je já za tím, nad tím, patří myšlení nějakému jáství?
co je to akt/proces/skok uvědomění?
nejde jen o nějaký skok, zášleh/blesk v hlavě?
uvědomím si něco - najednou mi něco dojde
formuluji si něco pro sebe, artikuluji něco sám pro sebe, obviňuji sám sebe, mluvím k sobě
když jdu lesem, skutečně mluvím k sobě - má duše hovoří sama k sobě (Gadamerův vnitřní dialog)
proč hovořím sám k sobě, proč si něco říkám? cožpak už to nevím? proč potřebuje já samo sobě něco sdělovat? napadají mě dvě možnosti:
a) jedna část já (vědoucí) to říká druhé své části (nevědoucí)
b) tímto si formuluji, jasněji artikuluji do té doby jen nejasně tušené myšlenky
- nebo to neříkám sobě, jde o neosobní samohybný proces, který si občas vytvoří mentální komplex "já" jako pomyslný střed/těžiště vlastní "narativní aktivity" (jak říká ten Dennett)
kdy je tu "já":
a) vždy, ale mnohdy jen implicitně v pozadí - každé vědomí potřebuje mít implicitní sebevědomí, každá percepce potřebuje mít apercepci
b) jen někdy, percepce se mohou dít i bez apercepce, často ve víru jednání či myšlení zapomenu sám na sebe, v té chvíli nejsem, jen organismus těla se v klidu samoorganizuje dál
pokud platí druhá možnost, kdy a jak se "já" objevuje/vynořuje?
může jít v podstatě o neosobní funkci, vlastnost, kterou mají všechna těla občas (když se to evolučně hodí)
jde o funkci identifikační jasně oddělující tělo a jeho zájmy od okolí a zájmů jiných těl
jde o prázdnou identifikační funkci, která se identifikuje s momentálními nahodilými vlastnostmi daného těla
- když si sám sebe tzv. uvědomím, teprve a jedině v té chvíli jsem
- tedy: myslím, tedy jsem PLUS jedině když myslím na sebe, jsem
já je neprůhledné (nevím, kdo jsem) - možná proto, že pod ní nic není, jde o prázdnou funkci, že tuto funkci jako adaptační mechanismus/algoritmus mají všechna těla, každé pod ni subsumuje své moentální vlastnosti, které se u něj samozřejmě i mění (ale funkce já zůstává stejná - jen její obsah se mění)
myšlení se velmi často děje samo, jaksi neosobně v neosobních pojmech...občas dojde k vytvoření identifikátoru, individualizačního faktoru "jáství"
co je to uvědomění: něco se mi dostane před mentální zrak...při sebeuvědomění se mi dostane před mentální oko vlastní já, ale jen jako prázdná neprůhledná jednota, které všechno myšlení a celé tělo údajně patří a ona je jeho vládcem a loutkářem loutky těla
ale to je až výsledek uvědomění...ještě zakouším/pociťuji samotný proces uvědomování - ale mám jen zážitek/počitek rychlého procesu, jemného tlaku, námahy, někdy skoku - zakouším to jako počitek, snad i trochu jako afekt, prostě pohyb/hnutí mysli
buddhističtí meditátoři tvrdí, že se dostali ještě dál, až k příčině onoho procesu uvědomování, k jeho zdroji, kterým je jasná zářivost, jas mysli, který osvětluje její data, kdy jas mysli (příčina) vyvolá osvětlení něčeho (akt uvědomování samotný), což mi přinese osvětlený objekt, třeba i sebe samého jakožto objekt mé mysli (výsledek aktu uvědomování, reflektování)
já je navíc hodně efektem dané kultury: na různé kulturně podmíněné typy subjektivace upozornil Foucault, na to, jak se vztahujeme k sobě samým, jak se chápeme jako politický/morální subjekt, jak zpytujeme vlastní svědomí, hledáme své skryté nitro, zasuté hříchy - sám Foucault přišel s kritikou tzv. subjekce, tedy tvorby subjektu skrze utiskující křesťanskou pastýřskou moc a vytvořil zas jiný typ tvorby subjektu skrze dle mého soudu nietzscheánský aktivistický modus tvorby sama sebe jakožto estetického díla (i jistý dandysmus Oscara Wilda je zde možné vidět): tedy nejsem, nehledám se, ale tvořím...
ale jakési základní já jako základní funkci těla mají všechny kultury, jen jinde je já víc spjaté s komunitou, já v našem liberalismu je hodně individualizované a tedy vydané všanc vlastnímu narcismu, neuróze a paranoii, kterými trpí bez vlídného náručí komunity, které dostává chudinka já v tradičnějších kulturách
objekt/idea/pojem/předmět rozumu je už jen zafixovaná báze, se kterou rozum kombinatoricky čaruje, sčítá a odčítá - ale jak dochází k samotné fixaci do pojmů a co je zde fixováno? a nakolik adekvátně?
lidstvo je mnoho stejných já vedle sebe
co jsem já? a hned pocítím sám sebe, obvykle své "nitro", což jsou vnitřnosti, nejčastěji plíce (dech, van, duch) nebo pod plícemi (až k bránici)
Augustinovské nitro jen jako vnitřní tělesné orgány? lidský duch jen jako dech, vzduch v plicích? a pohyb ducha jen jako nádech/výdech?
nacházím v sobě hodně mechanismů, vzorců...ale introspekce nedohlédne za ně, nevidí jejich rub, a nevidí jejich příčinu...(neurony v mozku?!)
mentální reprezentace...takže jsem tu já, kterému je svět reprezentován? nebo je termín reprezentace (jak si myslí Dennett) vadný, protože je ve vleku tradiční iluze karteziánského divadla?
já jako pouhá nálepka pro momentální vlastnosti a aktivity těla? jako abstraktní věšák na vlastnosti? já jako prázdný muž bez stabilních vlastností?
možná tu žádný subjekt opravdu není, a jde jen o efekt karteziánské tradice...o zkonstruovaný absolutní vztažný bod, ke kterému se vztahuje (po smrti boha) celé poznání, který má poznání garantovat
máme objekty, které poznáváme...je třeba zobjektivizovat/zpředmětnit i toho, kdo poznává, pro přehlednost - tedy si vytvoříme filozofický karteziánský subjekt, transcendentální ego jako podmínku každé možné zkušenosti, jako syntetizující a identifikační faktor
a hned jsem tu "já", subjekt, velký poznavatel a uchopitel světa: a přitom jsou to možná jen slova, fráze, které se odvíjejí v neosobním aparátu mysli..
myšlení má požadavek konzistence daný zákonem sporu, jeho hlavním nedokazatelným stavebním kamenem, požadavek konzistence myšlení plodí požadavek jednoty myšlení, požadavek jednoty myšlení plodí požadavek něčeho, co tuto jednotu garantuje, zaručuje, má, vlastní: nutná Kantova dedukce nás dovedla k nutně předpokládanému (ale nepociťovanému, zkušenosti nepřístupnému!) transcendentálnímu egu! což může být pouhý konstrukt: jednotu myšlení nedává ego, ale paměť, která ji zas má od mozku
Fichte chtěl toto já učinit přístupným zkušenosti - myslel, že se v aktu vědění sebe-pociťujeme jako tento akt samotný (jako činné jednání, jako akt plus jeho čin dohromady, jako myslitel, akt myšlení i myšlenka jako jeho produkt dohromady v bezprostřední jednotě, kde je subjekt a objekt myšlení docela totéž)...lze to napadnout, že je to jen retrospektivní identitifkace, kdy neosobnímu samohybu myšlení zpětně přisoudím jeho údajného autora (iluze autora, iluze uživatele, iluze homuncula)
někdo by řekl, že nezakouším transcendentální sebe-kladoucí se ego, ale empirické Descartovo ego už ano...ale výtka k Fichtovi platí o to víc zde
Schelling viděl, že v aktu sebereflektování dochází vždy ke štěpení na subjektivní a objektivní pól, a to dokonce i v aktu údajně nerozděleného Fichtova sebe-kladení (absolutního) já
jak to však je? já přicházím z vnějšku k něčemu, abych to reflektoval...já se pociťuji, zakouším, tedy s bezprostřední evidencí vím, že skutečně jsem, existuji...tělo však může jen onálepkovat nějaké procesy jako patřící já, některé pocity jako "pocity zakoušení já"
zdá se však, jako bych byl a měl některé věci a myšlenky pod kontrolou
co samotný proces, ve kterém si uvědomuji, že právě teď jsem to já, kdo tu myslí, uvědomuje si něco jiného, co není on sám, ale co je předmětem jeho rozumu?
odkud se ten proces vzal? já ho přeci nevytvořil, spíše ho pasivně recipuji, pociťuji
jestli vše není jen pociťování, jak tvrdí neurovědci - údajně neexistuje ani proces rozhodování, žádná vůle jakožto síla nějakého já, jáství neexistuje atd., vše je neosobní shluk impresí, vjemů atd.
jenomže: kdo pak pociťuje? kdo cítí bolest? kdo je subjekt bolesti? tělo samotné? žádné já v mém těle není? ani chvilkové já?
JÁ JSEM JÁ - subjekt kladoucí se jako objekt a uvědomující si svoji identitu s ním
já jako kulturní či jazykový kontsrukt? ale znají ho i na východě, kde ho pak v buddhismu odmítají
jistá forma jáství je biologickou konstantou našeho druhu, ale jsou zde kulturní nadstavby
myšlení si začalo říkat já, proces se reifikoval do věci "já", vytvořilo se v něm těžiště, střed, centrum, zauzlil se, zafixoval v bodu, který se stal opěrným i základním referenčním bodem, místem, na kterém myšlení údajně stojí a z něhož vychází
v této souvislosti může být zajímavý Miki Kopas, např. zde:
http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&v=qcGlyw3pLJ0&NR=1
nakolik je já jen průsečíkem z vnějšku získaných kulturních memů?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!