Foucault, Barša, Rorty: relativismus, pravda a zákon sporu (hlubší zamyšlení)

Foucault si všiml hlavního problému: naše poznání nám ukazuje, že je samo velmi omezené...jak tomu však věřit, když tím oslabilo svou vlastní věrohodnost? jak pak dále věřit vlastním teoriím, jejich údajné objektivitě, nezávislosti, pravdě? jak věřit jejich údajnému definitivnímu smyslu a není smysl jen iluzí danou nesmyslnými pravidly diskurzu, jakýmsi rubem toho, co chápeme naivně jako samozřejmý smysl textu, aktivit? není pod žitým světem neosobní nesmyslný mechanismus, jež rozehrává cirkulace, permutace a kombinatoriku prvků dle svých pravidel? jenomže na nalezení tohoto mechanismu skrze projekt archeologie Foucault rezignuje a skrze pozdní skromnější projekt genealogie dosti pozitivisticky (!) popisuje konkrétní historické formace bez nároku na predikci nebo jejich generalizaci do obecných historických zákonů

dělat v tomto relativismu jakoukoliv etiku se zdá být směšné, Foucault se tedy obrací spíš k projektu estetiky existence: žít krásný život, udělat z vlastního života umělecké dílo...už mu nejde o svobodu jedince, protože ví, že ta je vždy velmi omezená...ale nereflektuje, že i k projektu krásného žití (má-li mít nějaký smysl) je třeba svobodu mít!...

a přece Barša i Foucault etiku dělají, ale jako tzv. "noví filozofové": tedy ne ve jménu velkých pravd, ne etiku globální, ale jako parciální řešení lokálních problémů, tedy angažovanost v parciálních sociálních praktikách a snaha najít etiku, která se hodí právě pro ten který případ - tedy etiku parciální, nezobecnitelnou...jde v podstatě o modernější variantu karteziánské provizorní etiky, která zůstane provizorní vždy

Barša to vidí jako klad: nelze se opřít o obecné normy jednání, je třeba vytvářet vždy znovu parciální normy šité na míru parciálním problémům...

celé myšlení Foucaulta i Barši vede k nestabilitám, sporům, protože:

a) ruší objektivní poznání, a přece trvá na etice, byť parciální: takováto etika musí být nutně jen subjektivismem, tedy její opak je stejně dobrý jako ona sama
b) ač se údajně vzdává požadavku na pravdu, dobro, svobodu a demaskuje je jako pouhé další techniky moci, snaží se bojovat proti mocenským technikám ve jménu jimi demaskované, ale přesto nadále zastávané hodnoty svobody a ve jménu jimi demaskované, ale přesto nadále zastávané pravdy jejich teorie, která údajně pravdivě popisuje techniky moci
c) represivní hypotézu Foucaulta lze aplikovat i na něj: údajný boj za osvobození proti moci je její ústřední součástí, Foucaultův diskurs se hodil kapitalismu k zeštíhlení státu a zesílení moci nadnárodních firem (jak říká Žižek)...ale i kdybychom neuvažovali jako Žižek, je Foucaultův diskurz jen součástí mocenského aparátu intelektuálů a jejich snahou získat moc na úkor moci politiků, byrokratů, soudců, lékařů atd.: Foucaultovo "demaskování" moci psychiatrů vzalo moc jim a přidalo ji jemu a obecně obci akademiků, francouzských intelektuálů

Foucault s Baršou lavírují mezi pravdou a hrou: jsou relativisté, takže v pravdu nevěří, ale zas chtějí, abychom je brali vážně, abychom jejich etickým výzvám naslouchali, jelikož se však nemohou opřít o pravdu, nemají, jak nás přesvědčit: zbývá jen jejich rétorika, manipulace (dřívější řešení jsou proto podle nich těžkopádná, nudná, banální, překroucená, nová budou zajímavější, krásnější: ale proč bych měl radši sáhnout po zajímavější teorii stojící na vodě a nenechat si raději nudnou teorii stojící na vodě?), tedy jejich vůle k moci proti moci jiné (boj sil, nikoliv pravda)

každá teorie vystupující proti pravdě pravdu nakonec potřebuje, máme-li jí brát vážně
Foucault si však uvědomil, že pravda může být opravdu jen mocenskou strategií, hra na objektivitu jen vůlí k moci, k sebe-prosazení

abychom se však nevyvraceli, musíme rozdělit rozum na dvě složky:
a) složku, ve které to jistě platí - zde jde jen o boj o moc, manipulaci
b) složku, která to odhaluje - máme-li teorii smysluplně tvrdit, musí tato složka skutečně nějakou pravdu poznávat, a tato pravda nemůže být jen mocenskou strategií, ale skutečně její tvrzení musí korespondovat s realitou

radikální Foucaultova pochybnost však chce zpochybnit i samu sebe, i tuto druhou složku zrelativizovat, to však není zcela možné, jinak musíme popřít i to, že SKUTEČNĚ EXISTUJE nějaká entita zvaná "moc" a její techniky, které ve spojení s "věděním" podrobují "tělo" ve formě "bio-moci"

Foucault sám si toho vědom byl, uvažoval, zda i "moc" sama není pouhý pojem, konstrukt, jen heuristický princip, nebo zda jsou mocí jen konkrétní historické praktiky nebo snad je moc dokonce metafyzické monstrum, obecný princip řídící možnou filozofii dějin...uvědomil si, že i moc sama může být jen jeho vlastním konstruktem

všechna tvrzení stojí na vodě, nemají o co se opřít, proti interpretaci mohu položit jen zase jinou interpretaci, nikdy ne pravdu, ta je mýtem, nejsilnější technikou moci: a toto je Foucaulte a Baršo pravda nebo ne?

jsou vaše knihy pravdivé? je vaše demaskování pravdy jako vůle k moci pravdivé?

Foucault s Baršou by mi namítli, že se je zase snažím vtáhnout do zastaralé naivní tradiční hry na pravdu, ale tu že oni už nehrají, prokoukli totiž její mocenské ambice a její prázdnotu...jenomže, co to znamená, že jí prokoukli? poznali snad, že neodpovídá skutečnosti? tedy, že není PRAVDIVÁ? pravda totiž není žádná platónská idea pravdy, ale pouze a jen to, má tvrzení (ne)odpovídají realitě

Rorty by mě správně napadl, že:

a) neznám úplný smysl vlastního tvrzení
b) nevím, co je to realita, zda nejde jen o konstrukt jazyka či dané kultury
c) nevím, jaký by měl být vztah mezi tvrzením a realitou (adekvace, korespondence, reference, strukturálně-referenční izomorfismus) a nevím, zda tento vztah není jen konstrukce, mýtus (mýtus objektivity, reference, korespondence)..a i kdybych tento vztah nějak uchopoval, nedokážu popsat, jak by něco nejazykového (svět) mohlo být podobné (a jakým způsobem) s něčím jazykovým (tedy s tvrzením, které světu údajně odpovídá, které je jeho odrazem/obrazem/zrcadlem, reprezentací)

můžeme se Rortyho zeptat, co tu vlastně teď říká? odpověděl by asi, že popisuje jen jiná tvrzení nebo síť jiných přesvědčení
jenže popis se zakládá na tom, že udám pravdivý obraz popisovaného
odpověděl by, že mohu popisovat jen jiná tvrzení, nikoliv na nich nezávislý svět
namítl bych mu, že ale přece tvrdí, že existujeme, že existuje společnost, kultura, umění, náboženství, nikoliv jen jazyk
namítl by, že je to pravda, ale že nelze vést jasnou hranicí mezi jazykem a nejazykovou realitou, takže nelze jazykem vystoupit mimo ni a z této údajně objektivní perspektivy ji popisovat
jenomže to je přece to, co sám právě teď dělá!
namítl by, že jeho tvrzení platí jen částečně, ale že to tak je u všech tvrzení
namítl bych mu, zda toto jeho poslední tvrzení platí zcela nebo taky jen částečně?

oba myslitelé však reflektují důležitou věc: rozum si uvědomil, že stojí na vratkých základech...jenomže potom platí, že na těchto vratkých základech stojí i samo toto uvědomění!

pohybujme se tak v šedé zóně mezi nepodloženým dogmatickým objektivismem a sebe-vyvracejícím se relativismem

oba říkají: všechny teorie jsou parciální, i ty naše, jsou to jen historické nahodilosti...tím se vyvracejí

navíc se oba hlásí k etice, avšak uznávají její nepodloženost: jejich etika je tedy jen arbitrární

nakonec oba stojí na bazálních přesvědčeních, jimž věří absolutně, jde o tato přesvědčení:

a) je absolutní pravda, že objektivní dobro neexistuje
b) je absolutní pravda, že objektivní pravda neexistuje, tedy i moje teorie jsou jen subjektivní

obojí lze bezrozporně tvrdit, pokud z rozumu vyčlením jeho meta-úroveň, která toto s absolutní pravdou tvrdí

jenomže této meta-úrovně rozumu bychom se mohli ptát: a odkud to víš?!!!

nakonec všichni stojíme na zákonu sporu, který stojí na vodě, nelze však o něm pochybovat, protože je základní podmínkou všeho pochybování, dokazování i vyvracení

můžeme se ptát, zda zákon sporu není jen kulturní anomálií či biologickým instinktem (adaptací nebo dokonce maladaptací), ovšem všechny tyto otázky jsou už vedeny jím samým: každé možné zpochybňování zákonu sporu ho už předpokládá

možná však lze mít zkušenost semi-psychotického primárního procesního myšlení, které neuvažuje v objektech, pojmech a nepracuje s nimi, kde by snad zákon sporu "neplatil"...jenomže nelze říct, že by tam neplatil, protože podmínky platnosti či pravdivosti udává zákon sporu samotný

z pozice myšlení lze zpochybňovat zákon sporu pouze ZDÁNLIVĚ
existuje však snad jiná rovina, než je myšlení...(snad mystická extáze, odevzdání svého vratkého rozumu a samolibého ega do rukou Bohu?!)

jak uvažovat o tom, co nepodléhá zákonům myšlení?
když to uchopujeme myslí, používáme však zákonů mysli, lze skrze zákon sporu hovořit o rovině, v níž zákon sporu "neplatí", "není" (dal jsem to do uvozovek: protože smysl platnosti, existence i identity je dán zákonem sporu!)?

nelze, lze to snad zažít...

jenomže: zažít co? nelze zažít, že by zákon sporu neplatil...protože k tomuto zážitku už zákon sporu potřebuji! (jinak bych nevěděl, že zákon sporu NEPLATÍ)

a co myšlení, které neuvažuje v objektech, pojmech? je to spíše chaos..prožitek je tam však možný...jde však tento prožitek proti zákonu sporu? nemyslím, spíše může jít o jiné prožívání reality, osvobozené od pojmů...nikoliv však od zákona sporu...může však zákon sporu platit v živlu, v němž nejsou pojmy a věty?...tato otázka tam spíše vůbec nevzniká...bez zákonu sporu jsem i tehdy, když jen tupě civím omámen alkoholem, jenomže to nic nepoznávám, spíše pasivně vnímám, prožívám cosi, jakási hnutí...

a co když mám nepopsatelný mystický zážitek, kvalitativně jiný, než je běžné myšlení, běžné uchopování reality? platí zákon sporu jen v myšlení nebo i v realitě? není jen zjednodušením mnohovýznamové reality? neztrácí v extázi zákon sporu smysl? a není třeba k tomu, aby něco ztratilo smysl, už předem mít zákon sporu? nebo je to třeba jen v pojmové rekonstrukci tohoto zážitku?
je totiž třeba rozlišit:
a) realitu, mystický zážitek
b) pojmovou rekonstrukci reality, pojmovou rekonstrukci mystického zážitku

jde o to, zda je obojí identické nebo není
Cardal s Fuchsem předpokládají identitu: pak se jim zákon sporu dokazuje velice snadno

zažít realitu, z jejíž pozice nelze říci, že tam zákon sporu neplatí, ale spíše v ní ztrácí smysl...ovšem ani to ne, protože "ztrácet smysl" už předpokládá zákon sporu...spíše je to Jinakost, Nesouměřitelnost, Vnějšek myšlení: jenomže jen jako metafory, protože jejich definice by vyžadovaly zákon sporu...

kandidáti na poznání bez zákona sporu:

a) čisté vnímání (vím, nevinné nepojmové oko je mýtus, ale vnímání alespoň částečně čisté být snad může, pořád lze rozlišit pojem věci od vjemu věci, byť hranice není jednoznačná)
b) mystika

co se však poznává? to nelze říci

zákon sporu lze chápat banálně jako základní klasifikační pomůcku, ale musíme si uvědomit, že udává všechno: smysl a nesmysl, pravdu a nepravdu, konzistenci a nekonzistenci, identitu, diferenci, protiklad