myšlení je taky život, je to důležitá životní forma, intelektualizování nevadí, jen nesmí být do sebe uzavřeným samolibým hračičkováním
to však neznamená, že do myšlení nepatří hra, smích, lehkost: bez toho nejde o myšlení, ale o zatvrdlý a natvrdlý systém
je třeba však myslet i bolestně v krizi, nerozhodnosti a váhání: jen tehdy nás opouští naše pevné dno našich základních "Pravd"
francouzská filozofie se vzdala pevného dna, rezignovala na Pravdu jako na mýtus, na lákadlo a opium intelektuálů, na aroganci rozumu myslícího si, že vše pozná definitivně
přece však po tom dnu toužíme, třeba skrze Hegelův přístup: pravda jako celek, pojmout tezi i její protiklad současně, vše nějak spojit ve vlastním myšlení, obsáhnout vše
když si osvojíme tezi i její negaci, zdá se, že nic nezbývá...zbývá však mnohé, protože realita není složena z vylučujících se a následně spojených opozit, to jen náš jazyk takto mluví
pevné dno jako tichá hlubina bezpečí, nikoliv jako Systém, ale jako opěrný bod, aby se člověk nezhroutil ve víru ambivalencí a nerozhodností: chybí-li jakékoliv opodstatněné přesvědčení, člověk může dělat cokoliv - a propadá nihilismu
nakonec každý toto dno má, i francouzská filozofie: ta ho má v samolibé hře, užívání okamžitého života, pečlivé práci skládání složitých a snad nových pojmů, konzumování a reflektování umění, snahou obohatit život myšlením a estetikou avantgardy, snahou rozvrátit stabilní obraz světa, snahou nikoliv svět pochopit, ale vytvářet skrze produkování nových a zábavných schémat, v boji proti staré metafyzice atd.
je zajímavou metodou zjistit u každého filozofova, a nakonec u každého, v čem spočívá jeho dno
dno do jisté míry absentuje jen u hraniční poruchy osobnosti
má orientace ve filozofii byla často podle jediného schématu (dna): v čem přispívá k poznání pravdy, světa
francouzská filozofie nevěří na poznání světa skrze pojmy, ale spíše na obohacení života skrze nové pojmy, na zisk intelektuální slasti (Barthesova rozkoš z textu, Theinova filmová kritika jako zdroj slasti) - tím však předpokládá, že poznat svět nelze, což nedokazuje
francouzské filozofii se zdá snaha poznat svět jako naivní...přece však tvrdím, že nakonec i ona má v sobě metafyzické puzení k pravdě, i ona nenápadně formuluje vlastní ontologie, které jsou obvykle ateistické, často velmi otevřené, nesnažící se před první nalezenou kontradikcí strhnout sama sebe, jako tradiční příliš restriktivní a zkostnatělé metafyziky
dno mého myšlení spočívá v neodůvodněné víře, že člověk svým rozumem přece jen NĚCO ze světa poznat může...jsem tedy racionalista, což je iracionální víra v rozum...
tato perspektiva má své omezení, zanedbává jiné možnosti filozofie:
1) nikoliv poznat svět, ale ovlivnit jednání
2) nikoliv poznat svět, ale mít rozkoš z myšlení
3) nikoliv poznat svět, ale produkovat jeho nové metafory, skrze které ho nepoznáváme, ale magicky začarováváme, a budeme si pak užívat
4) nikoliv poznat svět, protože svět mimo naše myšlení/jazyk/sociální praktiky/intersubjektivitu není
5) nikoliv poznat svět, protože je nepoznatelný
6) nikoliv poznat svět, ale žít
7) nikoliv poznat svět, ale radovat se z něho
tedy: hedonismus nebo jednání nezávislé na poznání, jaký je svět - hedonismus nebo ideologické jednání
máme tedy tři možnosti:
1) hedonismus
2) ideologické jednání
3) jednání podle poznání pravdy
snad je (a možná není!) třetí možnost naivní, ale nakonec si každý myslí, že jedná právě takto: hedonik proto, že tvrdí svou pravdu, že pravda není...a ideolog proto, že své ideologii do značné míře věří jakožto pravdě
konečně, i Deleuze věřil ve své pravdy, jeho jednání bylo hodně ideologické: nereprezentovat, produkovat!...afirmace, ne resentiment!...diference, ne protiklad!...Jinakost, ne identita!...afirmativní negace, ne křesťanská negativita!...
můžeme říci, že Deleuze netvrdí, že jeho styl je pravdivější, ale víc přispívá k užívání si života: pak však sklouzává k hedonismu
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!