často se u filmu/seriálu identifikujeme s hlavní postavou
u filmů dělaných z pozice první osoby:
http://www.csfd.cz/film/309666-maniak/
http://www.csfd.cz/film/4871-v-kuzi-johna-malkoviche/
je to ještě výraznější
potom si do jisté míry můžeme přisvojit chování dané postavy
pokud jsme i v podobném emočním rozpoložení, k čemuž dobrý film strhne, je to snazší
někdy se zdá, že takováto postava v tomto emočním stavu zkrátka MUSÍ udělat to, co dělá
někdy nás její jednání PŘEKVAPÍ, ale ZPĚTNĚ si odůvodníme jeho smysluplnost, ba někdy i nutnost
někdy své postavě nějaké jednání VYČÍTÁME, jindy jsme na její chování HRDÍ
nefunguje to docela stejně s jednáním našeho těla?
kdy se zpětně identifikujeme s jeho akcemi, obvykle hodně, někdy méně, tu s výčitkou, tu se zadostiučiněním?
pokud nemáme svobodnou vůli, je tomu tak do jisté míry skutečně
analogii nelze však přehánět: vedla by k dualismu ducha a těla, kdy se duch identifikujeme zpětně s tělem
ve skutečnosti je mezi nimi vazba užší, ale ne absolutní, protože vědomí je jen ČÁSTÍ CELKU těla, ovlivňuje tedy jeho aktivity jen částečně, částečně je naopak jen jimi pasivně ovlivňováno (a ve své podstatě samozřejmě i produkováno), musí jeho aktivity pasivně snášet, trpět, ale v sebeklamu svobodné vůle si je přisvojuje zcela jako své a domnívá se, že za ně nese plnou (etickou, právní) odpovědnost
samozřejmě, že vědomí není od zbytku těla odděleno nepropustnou hranicí, dualismus je tedy jen velmi částečný, interakční - vědomí je částí aktivit celého organismu, podobně jako se trávení žaludku podílí na činnosti celého organismu
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!