každé tvrzení je negací opačného tvrzení
tvrzení tedy rozřízne svět na dvě možnosti, na "ano a ne", první přitaká, druhou vyloučí
je to samozřejmě redukce reality na binární logiku protikladů
když něco říkám, VYLUČUJI tím opak a tvrdím, že toto vyloučení je správné
tvrzení je zejména přesvědčování (mne, a zejména ostatních), že se to má právě "tak a tak", jde o manipulaci, formu nátlaku, násilí: doslova sugeruji, zaříkávám sebe i jiné, že realita je taková a ne jiná...
a I KDYBY se mnou posluchač nesouhlasil, už je zatažen do mojí hry, mé tvrzení totiž rozřízlo svět na ně a jeho negaci, oponent obvykle mé tvrzení neguje, tak ale zůstává v jeho poli! a pole tvrzení možná neodpovídá světu vůbec
tvrzení je tedy restrikce reality
tvrzení stojí na obecných pojmech
předpokládá, že tyto pojmy jsou adekvátní k realitě, že v realitě se opakovaně nachází tento důležitý rys, který mohl být shrnut do obecného pojmu
a tvrzení něco říká o spojení dvou a více těchto obecných rysů - např. to, že dva rysy jsou ve shodě, jeden podporuje druhý, jeden vylučuje druhý, jeden implikuje druhý, jsou na sobě vzájemně nezávislé atd.
v každém tvrzení je tedy přítomná jeho negace jako něco, co není: řeknu-li, že kapitalismus je špatný, tvrdím, že rozhodně není ne-špatný (dobrý)
mnohá tvrzení dané problémy, vztahy a jejich systémy vytváří - v realitě mnohé z toho vůbec není, a pokud i je, jen jako marginálie
tvrdit něco je vždy omezené - vylučuji přitom argumenty (jistě taky chytré) protistrany jako zanedbatelné blbosti
odkud víme, že naše tvrzení platí? odnikud: stojí vždy na chabých základech...je provázeno zejména naší silou VÍROU, že platí: čím silnější víra, tím větší omezenost (platí to i o silné víře pro relativismus a skepsi)
myšlení je otevřené jen tehdy, nevěří-li ničemu, co tvrdí, tak docela
jakmile něčemu začnu věřit, uzavřu se vůči proti straně
- ale je třeba napadnout i toto: co když všichni např. v srdci víme, že je Bůh? pak bychom se měli jistě adekvátně uzavřít protistraně (ateismu)...tedy z mnou řečeného nesmí plynout ani relativismus - není totiž jisté, že je vše nejisté
všechny filozofie jsou do jisté míry NAHODILÉ spojení obecných pojmů, u nichž nevíme, zda:
a) tyto pojmy odráží vůbec nějaký rys reality, a pokud ano, zda podstatný rys reality
b) toto jejich spojení odpovídá realitě
c) existuje realita mimo pojmy a vztah korespondence mezi realitou a pojmy či vůbec nějaký vztah mezi nimi
chce to explikovat formy, schémata, matrice, ve kterých myslíme a přemýšlet, zda nelze myslet jinak
tvrzení stojí na negaci, na tom, že buď je to tak nebo opačně...to je nejjednodušší, mít dvě navzájem se vylučující možnosti...tak jednoduché to však zřejmě nikdy není, místo jediné možnosti:
a) buď A nebo non-A
to chce tyto možnosti:
b) A a současně ČÁSTEČNĚ non-A
c) ani A ani non-A
d) A a ZCELA TAKÉ non-A, protože tato paradoxní formulace odkazuje na vyšší rovinu (Aufhebung), ukazuje nesmyslnost rozdělení roviny na tyto dva antipody, ale také to, že toto rozdělení není zcela marné (jako v možnosti c), ale ukazuje nám vysvětlení, ze kterého se můžeme odpíchnout výše (Hegel) - příkladem je třeba věta "bytí je zcela nebytí", která může říkat, že neexistuje statické bytí, ale dynamické dění, kde nic není, vše se děje, mění, že tedy dělení na bytí/nebytí je falešné, umožňuje však jakés-takés vyšší vysvětlení
myšlení je vždy jednota, totalita, která neumí uchopit JINÉ
jak uchopit různé diference a přitom je nepřevést na protiklady, dialektiku zprostředkování protikladů, na stejné? toť velká Deleuzova otázka...
myšlení má vnějšek, není všeobsáhlé, musí vědět, že jsou v něm chyby, nikdy by si nemělo příliš věřit
myšlení je vždy váhání, přešlapování na místě, vracení se zpět, náchlý radostný nápad, vzápětí zapuzený jako banalita nebo omyl, přeci zde však jakýsi posun je
- ale myšlení nesmí zapomínat na svůj vnějšek ani na to, že z principu systematizuje, podřazuje různé heterogenity stejnosti jediného systému
- možná by řešením bylo vytvářet víc heterogenních systémů v rámci jedné hlavy a nesnažit se je převést na systém jediný (odolat pokušení systému!)
- a dalším řešením je samozřejmě neuzavírat se v myšlení, ale žít, žít intenzivně a heterogenně, vyzkoušet víc životních forem (ono cestovat po celém světě s jedinou konvenční životní formou "turisty" zřejmě nepřinese víc heterogenit, než nabízejí bedekry)
- proti Deleuzovi lze říci, že nevíme, zda svět je mnohost heterogenit, třeba je to nakonec jediný celek, mnohost v rámci zakládající jednoty, jak tvrdil Akvinský a dnes moderní fyzika...
-ale i kdyby svět byl jednotou, není jistě jednotou omezeného lidského systému (a to ani fyzikálního ne!)...proto uvažovat ho jako síť hererogenit bude lepší, snáze se vyhneme "pokušení k jednomu systému"
když něco tvrdím, vytrhávám ze supersložitého světa něco a říkám, že je to důležité, snad substanciální pro něj - levice např. myslí, že pro společnost jsou substanciální vlastnické vztahy
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!