velmi složitě řečeno často něco jednoduchého
v klasické epistémé člověk dělá tabulku reprezentací, nereflektuje však samotný akt reprezentace, toho, kdo reprezentaci dělá (sama sebe) - postuluje se jen jako objekt v řádu Božího stvoření, ale nechápe se jako ten, kdo tabulku umožňuje, neproblematizuje to, co ji garantuje (předtím normálně bůh, který dal člověku adekvátní rozum)
v moderní epistémé člověk stojí před paradoxem:
je tvůrcem poznání nárokující si univerzální platnost, ale tímto poznáním poznává, že je jen parciálním
z nevýhody udělá ctnost (kantův kopernikánský obrat): poznávám svou konečnost díky své konečnosti (konečnému jazyku, rozumu, přirozenosti), tedy konečnost je VLASTNĚ NEKONEČNÁ, empirické (nahodilé) formy jsou vlastně formami absolutními (transcendentálnímu, nutnými)
je to vážný problém, problém sebe-vyvracení a současně nutnosti relativismu:
rozumem absolutně poznám, že je ne-abolutní
když poznám, že mé poznání je omezené, co z toho plyne?
na základě zákonů rozumu poznám jejich omezenost a v paradoxním zvratu je vydávám za neomezené
- rozum si uvědomil, že je omezený, tuto omezenost však stanovil jako podmínku možnosti poznání vůbec
mrzí mě, že za komplexními Foucaultovými větami se skrývají velmi často pořád ty stejné banality
v projektu archeologie se pokoušel o zčásti objektivistický strukturalismus, chtěl mít objektivní odstup od zkoumané látky tím, že dvojitě uzávorkoval pravdu, referenci, význam i serióznost diskurzu a hledal jeho nesmyslná pravidla, která ho údajně tvoří, zaměřil se přitom na údajnou autonomnost diskurzu, který skrze svá pravidla sjednocuje i nediskurzivní praktiky
v projektu genealogie si uvědomil důležitost kulturních a sociálních nediskurzivních praktik i to, že nelze najít obecná objektivní pravidla, maximálně popsat konkrétní singulární formace - v tomto zůstává trochu historickým pozitivistou, empirikem, přese všechno věří tomu, že lze něco popsat, i když si uvědomuje, že je vždy zaangažován, vpleten do sítě, nemá odstup
v raném období archeologie se mu skrze dvojité uzávorkování pravdy i významu diskurzů (zkoumá jen tzv. seriózní diskurzy společenských věd) ukázaly hlubší pravidla, která mluvčí nereflektují, nemají ani význam - takže pro pochopení významu diskurzu je třeba být v něm, z vnějšku mi díky této metodě diskurz nedává smysl (je to proti hermeneutickému přístupu hledající význam textu i aktivit tak, jak ho chápou samotní mluvčí) - tím dochází k rozštěpu badatele na tu jeho část, která je v textu (aby mu rozuměla) a ta část, která je nad ním (aby lokalizovala jeho pravidla)
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!