údajná cizorodost nutkavých myšlenek

obsedant nutkavé myšlenky vnímá jako: cizorodé, vnější, vtíravé, obtěžující, přepadající ho, nutící se mu, násilně vpadávající opakovaně do vědomí

ví, že myšlenky jsou jakýmsi způsobem "jeho", že mu je neposílá satan, bůh ani šílený vědec, přesto však vazba mezi ním a jeho myšlenkami je přerušená

domnívám se, že zde spočívá jeden ze základních kořenů OCD, který jsem v dosti obšírné literatuře o OCD nenašel

myšlenky jsou mé - a přesto nejsou mé, protože je nechci, ba snažím se jich zbavit

léčba spočívá ve zpětném ztotožněním se se svými od mého já "odpadlými", odštěpenými myšlenkami

musím odhalit toto:
jaká je mnou nechtěná část já, která tyto myšlenky v mysli vyslovuje, ba vyslovovat chce?!

tyto myšlenky totiž vyslovuje můj vnitřní hlas, nejde o hlas cizí
tyto myšlenky navíc říká mé vlastní já a jeho vlastní síla, energie, říká je jemu vlastní dynamikou: jsou to pohyby mého jáství, nikoliv pohyby přicházející zvnějšku

obsedat málokdy provede tuto fenomenologii vlastních nutkavých myšlenek, protože jediné, o co se snaží, je se těmto myšlenkám vyhnout: začne je potom chápat jako skutečně vnější, přicházející skoro odjinud (dříve pak uvěřil kněžím, že je posedlý ďáblem)

pokud se však na tyto myšlenky zaměříme, zjistíme, že jsou skutečně naše
dále zjistíme, že nemají kolem sebe žádný magický opar, žádný mystický stín, žádnou hrůznou hmotnost, skrytou objemnost: iluze této jejich naditosti skrytou silou a skrytými obsahy vzniká právě tím, že se od nich vší silou odvracíme, takže nevidíme, že jde jen o prázdné algoritmy (a NIC DALŠÍHO v nich nebo za nimi není!)


jaká je ona potlačovaná část já, která tyto myšlenky do mysli vnucuje?
je to já energické, silné, manické, odbojné, revoltující, vzpurné, agresivní

a to vyvolává reakci u obsedanta, kdy jeho větší část já (ta, se kterou se identifikoval), provádí drsné potlačování "zakázaných" myšlenek - jde o přísné, také agresivní, represivní já, které hraje funkci superega/otce/svědomí/Boha

jaká je vazba mezi potlačujícím já a potlačovaným já? jaký je mechanismus této sebe-drezúry?
nelze zapomínat, že nakonec jde o jediné já, ve kterém tu však nastal rozkol

obě já jsou agresivní, jsou tedy živeny silami pudově agresivního ID
potlačující já je agresivně sadistické, kdy se za použití "všech možných opatření" snaží myšlenky potlačit, ať se děje, co se děje, byť by po něm měla zůstat "spálená země", je nekompromisní, neoblomné, prosto vší shovívavosti či velkorysosti, prosto soucitu

potlačované já má podobu titána či Prométhea, který se vzpupně a stále znovu vzpěčuje svému otci, bohům, silné diktátorské moci

chtělo by to, aby se já usmířili - aby potlačující já mělo pro potlačované já větší pochopení, aby se s ním zkusilo znovu identifikovat (sebesmíření, sebepřijetí, sebeodpuštění, přijetí svých slabostí), aby se vzdalo perfekcionistického ideálního sebe-obrazu a přijalo se i jako méně pracovité, méně výkoné, méně dokonalé

a aby naopak potlačované já přestalo vnímat potlačující já jako vnějšího nepřátelského tyrana, někoho  zcela jiného, cizího satana a přijalo ho jako část sama sebe, která není jen tyranská a zlá, ale skrze sebedisciplínu může vést k rozumné regulaci

jde nakonec o zvnitřněný konflikt otce se synem, kdy otec vidí v synovi jen vzdorovitého spratka, který je k ničemu a syn vidí v otci zase jen nepřátelského tyrana, jehož drezúra není k ničemu

otec si musí uvědomit, že syn:
a) je taky zčásti jím samým - tedy přijmout vlastní slabosti viditelné na synovi
b) má mnoho silných stránek
c) jeho vzpoura je do jisté míry oprávněná a nutná

syn si musí uvědomit, že otec:
a) je taky zčásti on sám, že má v sobě tyto autoritářské tendence
b) že autoritářské tendence v rozumné míře mají oprávnění a velký smysl
c) otec ho miluje, myslí to s ním dobře

- odmítání těchto myšlenek tedy souvisí s odmítáním části svého já, já slabého, příliš neukázněného, lenivého, zbabělého, které není "k ničemu dobré"
- a naopak já, které tyto myšlenky produkuje stále znovu, může být vyjádřením agrese vůči otci, kterému nebylo odpuštěno (a jehož snaha byla démonizována a nebylo pochopeno, že zčásti byla užitečná) a takto se namísto otci mstí jáství sobě samému, resp. svému příliš přísnému superegu, které je instancí příliš přísného otce

cestou je zase kompromis: tvrdé já musí být méně tvrdé, odbojné já méně odbojné, a jeden ve druhém musí najít sama sebe a to, že aktivita obou a jejich vzájemný boj a napadání je do jisté rozumné míry pro rozvoj osobnosti prospěšná - že konflikt patří do dynamiky psychického života

jde tedy o boj protikladů, které jen nerady tvoří vynucenou jednotu - dva extrémní póly osobnosti,  které se střídají ve vědomí a přetlačují se, která z nich ovládne "jeviště vědomí", "divadlo mysli"

snaha být dokonale pracující vs. snaha nedělat nic, jenom se válet: snaha se totálně omezovat (asketický ideál, masochistická slast pramenící ze sebe-omezování) vs. snaha totálně se neomezovat (manické třeštění)