každý si myslí, že poznává lépe než druzí
vím, že nic nevím?
nevíme ani, zda nic nevíme - možná něco víme
možná víme, že něco víme, jen si to nechceme přiznat...a nebo víme, že nic nevíme, a nechceme si to přiznat
nebo je v tom zmatek...a nebo zmatek jen alibisticky předstíráme
je v nás mnoho argumentů a protiargumentů, ale nemají všechny stejnou sílu, co je však kritériem, které rozliší dobré argumenty od špatných? je takové kritérium?
možná pravdu teprve hledáme, a nebo jsme na to rezignovali, a nebo bychom rezignovat měli, a nebo bychom rezignovat neměli
možná je to vše jen neosobní samopohyb slov, možná naopak se to vše děje na jasném horizontu/pozadí základního významu, významovosti, heideggerovského systému poukazů
víme, že je zde mnoho perspektiv: to snad tvrdit můžeme (i když, při troše námahy lze zřejmě zpochybnit vše...a nebo nelze?)
myšlení tak může být bezradné, může tápat...a nebo je hříšné, vinné, prolhané, záměrně či nezáměrně či polo-záměrně se klamoucí...
možná má myšlení málo dat, aby to rozhodlo, a možná má kompas ve světle svého rozumu, který mu dal bůh nebo evoluce
i pohyb této až surrealistické pochybnosti je živen jistými afekty a motivy, jistou náladou - nevznáší se nad tím vším, ale je jedním z pohledů, možná nejvíc omezeným, protože zcela vyprázdněným, a chybným, protože víme, že něco víme (možná...), a proto bychom si neměli takto relativisticky létat ve vzduchoprázdnu nihilistického popření všeho
relativismus a realismus, ateismus a teismus, scientismus a antiscientismus, jungiánství vs. freudovství, vláda genů vs. vláda kultury, nadvláda mužů vs. nadvláda žen: oběma stranám lze vytknout alibismus, zbabělost, lenost, dogmatismus...a obě strany lze chválit za odvahu, smělost a obě strany lze zabezpečit evidencí, jistotou, silnou intuicí, která je na jejich straně, zatímco na straně opačné je jasná nesprávnost, chyba úsudku, kontra-intuitivnost...obě strany mohou být v dokonalém souladu se zdravým rozumem i dokonale proti němu: a obojí lze použít jako důkaz jak pro ně, tak proti nim! (teorie je pravdivá právě proto, že je/není v souladu se zdravým rozumem)
a toto celé zas vypadá jako relativistická hra, která je chybná zejména proto, že bez jasného rozlišení háže obě strany do stejného pytle, kam buď
a) patří
nebo
b) nepatří
- ale to zatím nevíme (a nebo víme, a nechceme si připustit, ještě nám to nedošlo, měli bychom vědět atd.)
víme, že je nám vlastní pochybnost i přesvědčení o něčem, co zas činíme předmětem vlastní pochybnosti...a tak stále dokola
i pohyb pochybnosti je předvidatelným omezeným pohybem, osvobozujícím člověka ode všeho (a nebo jen zdánlivě ode všeho: možná zůstává něco, o čem se nepohybuje...a sám pohyb pochybování je nesen zákony myšlení, které musí přijímat bez pochybnosti, jinak pochybování není možné: a čím víc pochybuje o nich samotných, tím víc ztrácí sílu a také význam, smysl), což má své výhody i nevýhody, a je to možná správně nebo možná špatně
je to neseno afektem nerozhodnosti, nejistoty, hledání, který bychom možná mít měli a možná taky ne, a možná je to jen nutný efekt západní tradice filozofování, které jsme možná otroky, možná vyvolenými syny
tento pohyb pochybností má několik úskalí:
a) záměrně či nezáměrně podkopává pravdu, kterou známe a/nebo znát bychom měli
b) ústí do možná jen alibistického (vyhnutí se veškeré odpovědnosti pod rouškou morální nadřazenosti) věčného pochybování, které působí intelektuálně velkolepým a moudrým dojmem, ač je docela prázdné a docela jednoduché
c) je možná jen výrazem lhostejnosti a rezignace na pravdu, ač předstírá její hledání nebo údajně moudrý odstup od "hry na pravdu" který ještě rétoricky manipulativně zkrášluje hraním si s formou, jak je obvyklé v mnoha větách Deleuze, ale i Foucaulta, ač ne ve všech (Foucault chce formou jen zmnožit moc obsahu, Deleuze chce často formou obsah nahradit)
d) je možná známkou osobní zmatenosti, pubertálnosti či hraničářství daného filozofa
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!