myšlení

chápejme teď myšlení jako stroj, omezený stroj, mající pravidla

stroj sebereflexí pojímá vlastní (i základní pravidla)

a co akt sebereflexe samotný? je to akt objetivace, zpředmětnění pravidel, které se stanou předmětem myšlení

myšlení všechno pojímá v sebereflexivní retrospektivě předmětně, i své vlastní minulé akty

sebereflexe je vlastnost myšlení
může však myšlení zcela uchopit sebe samo? ideální sebereflexe je klam, vždy uchopuji jen svou minulou část

myšlení je stroj, který se děje automaticky - lze z toho ven?
v stroji jsou mezery, díry, chyby, které se snaží zpravit, vytvořit dokonalou racionalitu, která asimiluje vše - afekty, nevědomí, šílené tendence a všemu dá správnou "nálepku": poučí se z toho, co shledá dobrým, zbytek označí za výpadek, banalitu, omezenost atd.

myšlení má sílu samo ze sebe (jak se jeví introspekci), spontánní proud

sebetranscendence myšlení? překračuji vždy jen své dílčí zákony, nikdy ty hlavní - opak vede k nesmyslu

zjevuje něco nesmysl? vnějšek myšlení? nicotu, prázdno, smrt, degradaci/regres na úroveň automatického zvířeního těla až k anorganické tupé hmotě?

myšlení jako arogantní vír, který si myslí, že je - po všech opravách sama sebe - PRAVDIVÝ...

v tom je zřejmě ateismus intelektuálů: můj rozum Boha nenašel, tedy Bůh není...aktivní rozum není schopen učinit sám sebe pasivním, sklonit se, odevzdat se, vydat se neznámu, Jinému

myslím já, nebo jsem jen DODATEČNĚ účasten neosobního mechanismu myšlení?
myšlení tu je jakoby samo od sebe - dodatečně naskakuji do rozjetého vlaku - percepce nepotřebuje apercepci, jak si myslel Leibniz, ale jen na ní někdy nedokonale vzniká...

kde se v neosobním proudu myšlenek bere osobitost? v obecném jazyku jedinečnost? v hučení sociálního jazyka JÁ?

jsou moje myšlenky mými? jen jsem je převzal... a co pravidla mysli? jsou přece sdílená!

u Fichtova sebevědomí je já sobě samému jakožto subjektu bezprostředně v sebevědomém aktu přítomno jakožto objekt, takže subjekt a objekt je v té chvíli zcela identické...klade sebe samo jakožto činné jednání, kde činnost spadá v jedno s činem, s vykonaným...sebekladení já...to je hezké, ale je to tak v naší empirii? (Fichte uvažoval transcendentálně, pro absolutní základ poznání)...jsem takto sobě dán, takto zcela se sebou sjednocen, kdy vím o sobě jakožto celku a poznávám se jakožto celek v té samé pre-reflexivní, bezprostřední činné chvíli? vím o sobě jakožto subjekt-objektu, nerozlišitelné a nedělitelné jednotě obou?

toto vědění je však prázdné: vím, že jsem jednota, nevím však, čím jsem...mohu se pojmout tedy jako prázdný jednotný objekt, prázdné obecné JÁ...což Fichte nakonec i takto chápal

JÁ něco dělá a s něčím se identifikuje, s jiným zas ne - pozitivní a negativní identifikace, dále dělá plány vlastní sebe-tvorby, sebe-přestavby: chci, abych něco nového měl, něco starého přestal mít, něco starého rozvinul atd.

já předpokládá při sebe-pojetí svoji svobodu!...myslím si, že má identita je do jisté míry mou volbou, že bych mohl být jiný, ale nechci...a když budu chtít, stane se...stačí jen chtít, mít píli a trpělivost, zapřít se...to je však možná jen klam

mysl je stroj, který mě vede k jistým výsledkům, je to pohyb regulovaný pravidly, sebe-opravující se, váhající, vracející se....vzejde mi nápad, ten zvažuji atd...vnitřní řeč má opravdu - jak věděl Gadamer - do značné míry dialogickou podobu...hádám se sám se sebou...i sebereflexivní struktura taková trochu je...nové reflektující já si zpětně uchopuje, vyrovnává se, problematizuje alter-ego, tedy staré reflektované já...

sebereflexe má několik komponent:

a) objektivace něčeho ze mě (stavu, vlastnosti, vztahu, aktu, procesu)
b) identifikace tohoto něčeho jakožto mého
c) práce s pamětí: ta mi předá tento minulý stav jako můj
d) jde o akt/pohyb mysli k něčemu do minulosti, k předmětu/části jáství...
e) něco nevědomého se stalo vědomým: stalo se mou znalostí, pojal jsem to do svého rozumu a zařadil v něm
f) můj pohyb (jsem reflektujícím, aktivním) k něčemu pasivnímu (objektu), co ohmatám a shledám, že jsem to také já, že je to můj rys
g) jde o retrospektivu - vyskočím z prožívání, vytrhnu nějaký svůj rys (objektuji ho) a začnu nad ním dumat...
h) vytrhnu rys, který je samozřejmě stále implicitně přítomen i v mém reflektujícím já samém, ale nevidím ho tam, ale jen zde, v explikované objektivované podobě (v reflektovaném já)...aktem identifikace mi však dojde, že je přítomen na obou stranách

pohyb myšlení je jakoby volný čistý duch/dech, který se volně svobodně ujímá různých předmětů rozumu a všelijak je splétá, rozplétá, vyvozuje z jedněch druhé...svobodný tvořivý proces, hra mysli, která je občas přerušována vnějšími, ale i vnitřními nárazy, např. afekty, nutkavými úzkostnými myšlenkami, únavou, usínáním, nudou či depresí, záchvaty nízkého sebevědomí

představa mysli jako čistého prostoru, do něhož zvnějšku narážejí afekty je mylná:  pohyb mysli je nesen vůdčím i pobočnými afekty, kostrou tohoto pohybu něco je, často vážné zaujetí pro pravdu, nebo jen hravost, zvědavost, snaha někam se dobrat, vyřešit problém, nabít v něčem jistoty, jde o teleologický proces - myšlení je živeno afekty, např. afektem chladné objektivní vše (i sebe) kontrolující a opravující nezaujaté strojové racionality, která je reakcí na afekt strachu, že budu subjektivní a na předchozí silné afekty, které nyní tento chladný afekt spoutal, také je často narcistickým afektem, kdy člověk zálibně sebe vidí jako dokonalého racionalistu - jaký má tento chladný afekt vlastnosti? je to chladná silná vůle, která si připadá jako velmi mocná, neotřesitelná, dokonale sebe vyprázdnila od soucitu, lásek i nenávistí, identifikovala se s počítačem či jiným nezaujatým strojem, jde o afekt potlačující všechny ostatní afekty a mající afekt radosti z této své moci (Spinozova radost vznikající, když moc mysli roste)...jde o sebe-zálibnou slast, rozkoš z vlastní dokonalosti rozumu - tedy nutně musí potlačovat a ignorovat náznaky ukazující, že rozum dokonalý není...a když je i přizná, tak jen proto, aby tím více dokázala vlastní nezaujatost, tedy dokonalost

největší hrůzy tohoto stavu:
a) co když jsem zaujatý?
b) co když jsou druzí chytřejší a já jsem hlupák?

proti prvnímu se snaží dotyčný bojovat všemi prostředky, druhé se snaží dohnat horečnatou činností, pílí, studiem i všemožným vlastním myšlením...stále však zůstává obava, že to k ničemu není: komu není shůry dáno, v apatice nekoupí...

abych něco vůbec chtěl a mohl myslet či napsat, aby mě to bavilo, musím si myslet, že to má nějakou hodnotu, že to není omezená hloupost nebo lež...k pohybu myšlení nás motivuje víra, že se nemýlíme, tedy že můžeme poznat pravdu - když ne novou, tak alespoň pravdivou...nebo alespoň ne více lživou, než ti ostatní...někomu snad stačí si jen hrát, i s tím, že jeho hrátky jsou jen fráze a stereotypy, které překonal dávno kdejaký Foucault, ale málokomu z filozofů by toto asi stačilo...(snad mnohým novinářům ano, tam nejde o pravdu, ale o pozornost čtenářstva)


věčná obava, že nejsem schopen myslet lépe než většina jiných...sebe-drezúra myšlení, snaha potlačit vše, co zabraňuje myslet dokonale...potlačování, sebe-potlačování...a duch tíže je tu...chce to lehkost, odstup, jinak se myšlení zvrhne v strojovou rigiditu, v bolestné, a těžkopádné opakování toho, čemu sice nerozumí, ale převelice pečlivě a s obsedantní pečlivostí to zasazuje do systému

myšlení bez volnosti, bez zájmu pro věc samu skloubeného z jistým ne-zájmem o ni je zaujaté a nikam nevede...

jak se vůbec něco může stát vědomým? jak to naskočí do mého vědomí? nevědomý vnějšek pojmu do mysli (objekt vchází do subjektu, či spíše účinek/obraz objektu)...žiju jev reprezentacích, obrazech věcí

dokonalé poznání stromu je ztotožněním s ním? takové poznání neexistuje...mohu však stále z větší blízkosti ohmatávat všechny reprezentace stromu

jak se něco stane vědomým? jednoduše: najednou to přede mnou je, často nechtěně, samo od sebe - a já to začnu vplétat do předchozích reprezentací...

a co já? co jsem ve vztahu k reprezentacím, jazyku? jakou mám na nich případnou nezávislost?

jazyk jako něco, co často nereferuje k věcem, ale jen k sobě, co často věci zakrývá, jehož vlastnosti, nedokonalosti gramatiky a syntaxe neumožňují myslet jinak...je myšlení zcela v područí jazyka? a já?

jsem věc myslící? jsem na myšlení nezávislý? jsem?

to je ta otázka: JSEM?

těkavý proud myšlenek který jde tam, kam podle svých pravidel jít musí...nebo není myšlení stroj, ale vlastní cíle si kladoucí živý organismus? svobodný duch/celek/jednota?

pohyby mysli vs. systém, snaha jít proti stroji systému, myslet jinak...mysl jako už ne duch, ale materiální útvar slov a dat řídící se materiálními pravidly, nemající hloubku, základ, nitro, ducha, ale jen nahodilost neuronů, než je něco vykolejí...(Foucaultovo myšlení vnějšku)

systém je vždy podružný, je to strnulý zjednodušený a pravidly příliš svázaný nízký produkt minulých pohybů mysli, který z estetických a komunikačních důvodu jednoty, koherence mnohé boční cesty opustil, slabá místa zakryl a zbytek zfalšoval do jednoty

systém lze mít až tehdy, když víme vše - tedy nikdy

myšlení tápe a zkouší...pravda má mnoho stran a bez jakékoliv z nich je vše jen uchopením omezeným, tedy strašně hloupým

myšlení je narcistické  hraje si na Boha, předstírá vlastní svobodu, nekonečnost, pravdivost, sebe-zálibně vytváří všeobsáhlý systém kontrolující celý svět: ale všechny jednoty a každá moc/kontrola jsou jen omezené, zájmové: nepravdivé

a co tato myšlenka skepse/relativismu? další možný dogmatismus, který by však mohl vyvrátit jedině bůh, kdyby nám chtěl dát takový rozum, jenž by mohl pravdu najít...

mé malé myšlení stojí proti vnějšku a snaží se ho zmocnit a věří si, že ho plně obsáhne...naivní hra na Boha

a jak budu myslet za 10 let? stále obsedantně stejně? nebo i jinak - ale i tak, myšlení není vše...a pravdy se zmocnit nelze, chci však poodkrýt závěs...

pravidla vlastní mysli nelze překonat, jen si je uvědomit, tedy je zpředmětnit

podobně pravidla procesu/pohybu sebereflexe

kolik pravidel vlastní mysli zůstává neuvědomovaných? a co je jejich rubem? co je jejich příčinou? z jakých nejmenších entit se skládá proces myšlení? myšlenky, propozice, vjemy, drobné percepce, skoro neuvědomované, záchvěvy, první blouznivá těkání mysli, když se pomalu probouzím?

mysl jako jakýsi rozjetý vlak, moře, ve kterém plavu? splývám s myšlením docela?  překračuje mě? děje se ve mě nebo já v něm? interakce?

myšlení jako pohyb/látka, která má své opěrné body, strnulé útvary, záchyty, prvky (propozice, myšlenka jakožto fixní blok, úsudek jakožto jasná kostra), mezi nimiž a nad nimiž operuje...tyto prvky jsou jako míčky, se kterými mysl žongluje

a odkud jsou tyto míčky? obvykle naučené...Deleuze chce vynalézání/vytváření pojmů...je to možné? jde jen o novou kombinaci starého nebo může jít o skutečnou Jinakost?...dosud nejazykové pojmy vzniklé v proudu myšlení...a co tyto myšlenky, které píšu? vytváří je pohyb reflexe, neustálého ohlížení se zpět...jde o nové myšlenky? nebo jen opakuji naučené?...opakuji to nutně, mechanicky, nebo svobodně? mohu udat myšlení směr, ovlivnit jeho další vývoj?...modus otázek, rozvrhování nejistých možností...

myšlení je váhavé, myšlení je zvědavé, myšlení poměřuje a hypoteticky rozvrhuje..myšlení sdílí s časem jeho šipku, ale má mnoho zastávek, odboček, vyrušení, pohybů zpět, ale stejně někam cílí...a nebo necílí a zkrátka jde, aniž ví, kam?...mým cílem je něco říct, nějak oblast vyčerpat (pýcha!)...všechno se to pohybuje na rovině pojmů a jazyka, jde jít pod ně a za ně? a tento pohyb (jít za ně): není vytvářen systémem jazyka/myšlení samotným?

myšlení se snaží přetrhnout i samo sebe a konečně něco vymyslet, dostat se do zóny svobodné volnosti, kde můžeme začít znova, na "zelené louce" stavět vlastní pojmy a pravidla jejich skladby i vytváření...neodráží se v tom velikost lidského ducha? nebo jen marnivá pýcha zvířete, které nic neví, ale holedbá se tímto prázdným neužitečným nástrojem spekulativního myšlení? pohleďte tvorové na mne, místo pavího ohonu mysl, stejně pompézně neužitečná...

co dělám, když myslím? zvnějšku získanými pojmy operuji podle nějakých pravidel...chce to nové pojmy, nová pravidla