co je Já?

pořád nevíme, ale jistě je to spojeno s kvalitativním chvějícím se přeměňujícím se přetrvávajícím stavem/pocitem, momentálním vjemem

sebe-vjem

funkce značení/identifikace: toto je dům, toto je maminka...a toto jsem já...je zde kvalitativní skok? nebo naopak předpokládají všechna tato značení to poslední, (není percepce bez apercepce? vsadil bych si, že je)

jáství se přidává dodatečně, radikálně systém přebuduje a integruje

nezdá se, že by měl Dennett ve své radikalitě pravdu: multiple drafts mají sjednocující formální bod, byť sám je spíše agregátem mnoha draftů

jak to, že zakouším SEBE? a jako CO se zakouším? jako TENTO POCIT plus EVIDENTNÍ SEBEIDENTIFIKACI, která mi oznamuje, skrze kterou zakouším, že jsem to já...jsem i touto identifikací samotnou? nikoliv, nevím, zda zde slovo "identifikace" něco vůbec popisuje...je to příliš mlhavé...

jsem pocitem plus "neviditelným zřením/monitorováním" tohoto pocitu: jsem něčím PLUS viděním tohoto něčeho...zároveň? oko, které vidí sebe samo? vidění vidící sebe? spíše jsem DVĚ ODLIŠNÉ VĚCI, mezi kterými bezobsažná formální jednota-funkce jáství osciluje, rychle přeskakuje: pocit a vidění pocitu...tam a zpátky...úroveň a metaúroveň...přeskakováním se úrovně navzájem proměňují...zpětnovazebná smyčka


formální bezobsažná integrativní funkce jáství, ona perspektiva první osoby (ale co je perspektiva? prostorové hledisko, úhel pohledu, soukromost - má zde ona prostorová metafora větší smysl nebo nemá?) si navléká rychle za sebou různé obsahy, různé zabarvení, afektivní naladění

jak vím, že jsem to stále já? zde odpovídá skvěle Damasio: stabilita mentálních map těla, zejména tělesných vnitřních orgánů...plus krátkodobá přetrvávání, rozšířená přítomnost vjemu tohoto "nitra", doslova tělesných útrob/vnitřností

jáství je současně věcí i místem, pozorovatelem divadla mysli i tímto divadlem samotným...je základem pyramidy duševního života...základním vztažným bodem...

jáství má dojem kontinuálního přetrvávání: jakoby v něm probíhaly děje, ono však zůstávalo statickým rámcem....okno rychlíku, v něm se míhají výjevy, okno však zůstává stále stejné..ale jak dlouho? myslím, že jen pár vteřin nebo pár desítek vteřin, déle to mozek nevydrží nebo není třeba to déle udržet

získává alespoň na těch pár chvil, co existuje, jáství vůli a schopnost a sílu něco měnit? zdá se mu, že ano: teď mohu pohnout rukou, říká Hume...

nejděsivější je asi to, že jsme průběžně vytvářeni a měněni mozkem, pak najednou mozkem vypnuti a jindy v podobné podobě znovu spuštěni (nakolik je podobná? problém osobní identity)...probíháme tak, jak nám mozek diktuje...a přece se nám zdá, že jsme zcela nezávislí: můžu si dělat, cokoliv jen chci, cokoliv mě jen napadne...ale řídím to, co chci a řídím to, co mě napadne a co mě nenapadne? napadá mě všechno naráz samo od sebe, stejně se najednou objeví touha na čokoládu nebo sex, a já ani nevím, jak: je tu a já ji automaticky považuji za svou, za své dílo nebo alespoň za se sebou totožnou (jsem vlastní touhou, jsem svým vlastním chtěním)

proud vědomí si automaticky kontinuálně ubíhá a plyne...ale BEZE MNE...já se k němu jen občas na chvilku připojuji(možná doslova: síť jáství se aktivizuje a připojí na chvíli k síti vědomí)