jsem vždy tím, kdo poznává i tím, kdo je poznáván - objektem i subjektem...zároveň, současně? nebo jen rychle za sebou? oscilace, kdy funkce jáství se rychle za sebou připojí k doméně poznávajícího, pak k doméně poznávaného a potom k doméně, která jí informuje, že jde údajně o tutéž osobu?
prožívám se jednolitě...monolog v mé hlavě zní sám od sebe...poslouchám ho? ano, ale říkám ho taky? kdo ho říká? zčásti já...a zčásti se jen tak děje a já ho slyším
opravdu, je zajímavé, že si "něco říkám pro sebe": lépe si to artikuluji...OK, ale jak dochází k převodu neurčitých myšlenek do jasných forem slov? jak to dělám? nedělám: dělá se to samo
myšlení mi v hlavě neustále zní, alespoň když teď přemýšlím, hned už jako hotové věty...pak se na chvíli zastavím, a věty znějí dále...mé myšlení je současné s aktem mého psaní na klávesnici, má i stejný rytmus, jeho pomlky jsou zčásti dány právě povahou klávesnice (třeba tím, nakolik se trefuji do jednotlivých kláves)
jazyk je modus, ve které jsem: Mluvím (pro sebe), tedy jsem...
Zdravím, Antoníne. Nemám na vás mail, pošlete mi ho? Na mě najdete kontakt na webu docela snadno :-). Poslal bych vám odkaz na zvukový záznam naší debaty z Brna, snad tam najdete aspoň některé možné odpovědi na vaše otázky, které jste zanechal na Hynkově už zase delší dobu neaktualizovaném blogu. Původně jsem chtěl odpovědět písemně, ale nemám na to čas.
OdpovědětVymazatPokud jde o problém, co zmiňuje Ondra Havlíček ve své práci, možnost jednosměrného determinismu: no jasně. Jde o to, že pokud máte systém s entropií, tak máte i systém s informační entropií (lze to říct i tak, že míra citlivosti systému na změnu je nižší než míra rozlišenosti těch změn). To znamená, že ze stavu v čase T+1 nemůžete jednoznačně určit stav v čase T, respektive vyjde vám množina stavů řekněme dvoučlenná A, B. To je v "normálním", tj. laplaceovském determinismu problém, protože byste musel předpokládat aspoň jeden neuskutečněný stav, který je stejně možný jako ten uskutečněný (pokud by samozřejmě nebyl v A nebo B vnitřní spor). Hezky to ukazuje, že jádro determinismu je modální (podobně jako případ eternalistického nedeterministického vesmíru v řešení otázky budoucích nahodilých událostí - viz anglická wiki). Multiverzum ale tenhle problém řeší: dochází k oběma stavům a ty strukturálně konvergují (ne fakticky - že by numericky splývaly - tohle myslím dělají jen u Davida Deutsche, tak trochu). Furt je to deterministické, samozřejmě.
Ovšem ani tohle není přesné: Ondra jakoby předpokládá, že do budoucna je to určitelné přesně (v principu, ne prakticky - technicky). Ovšem v multiverzu by to tak nebylo: třeba u Everetta byste nevěděl, co nastane v budoucnu, protože by budoucí stavy X i Y měly stejné vstupní podmínky. Jde to ale deterministicky zdůvodnit jen při platnosti eternalismu, jinak ne. Tj. můžete mít zcela deterministický systém, kde ze stavu T nepůjde - ani v principu! - přesně odvodit ani T-1, ani T+1. Ten systém ale musí být eternalistický, jinak to nefunguje.
Doplněk k Everettovi: co nastane v budoucnu ve vaší větvi vesmíru.
OdpovědětVymazat