JÁSTVÍ souvisleji

Co je jáství? Dech, jemný živý pocit v hrudi, pocit vnitřností (nitra), kterýkoliv pocit, na který se zaměřím, hledám-li já, pátrám-li „v sobě“ po něm (pátrám „po něm“, tedy mám zřejmě mylnou presupozici, že je to věc/objekt). Jáství může být libovolný poměrně obsahově chudý momentální stav mého těla.

Není-li však jáství věc, co je to? Proces, vztah, událost, stav, činnost? Či nějaký jejich hybrid či komplex všech těchto entit? Může se jednat navíc pokaždé o něco jiného.

Zdá se, že jáství je základní meta-quale domény psychična, je formou momentálních qualií, je jejich momentálním kvantem/balíčkem, současně jejich „zabalením“ do jednoho balíčku, do jediné „perspektivy první osoby“, do perspektivy soukromé, intimní, uzavřené do sebe, odstíněné od okolního světa, mající hranice.

Já jsem ten, který se dívá a reflektuje, sám pro sebe neviditelný, aktivní pozorovatel, činný duch, činný pohyb (Aristoteles): co to však znamená? Je Já síla/duch? Co je to? Snad bezrozměrná, beztvará entita, spíše pohyb než věc.

K jáství nutně patří to, že já ví o sobě, že je jástvím. Také to, že se já odděluje, vyčleňuje od okolí. Jáství je zejména jakýsi pohyb, samopohyb, chvějivý pohyb, pohyb s "příchutí", kvalitativním aspektem "jáství. Jáství má chudý momentální obsah a snad je jen tímto momentálním obsahem.

Jáství pociťuje sama sebe: je to cit, který cítí sama sebe, snad cítící se pohyb, zakoušející se pohyb. Na toto základní jáství se vrství další jáství (autobiografické, projekce jáství do možných budoucností).

Jáství je spjato s pohybem těla, teď ale myslím hlavně na pohyb vnitřní, pohyb "duše", pohyb vnitřní síly, pohyb vůle. Jáství je momentální chvějící se přetrvávající stav, cítící pohyb, který cítící zároveň a především sama sebe během svého kontinuálního přetrvávání a existující v „rozšířené přítomnosti“ momentálního okamžiku (zakouší bergsonovský subjektivní či kvalitativní aspekt času) a nadaný jednotností svých qualií, protože zabalený do meta-qule: tedy do sebe-pociťujícího se pocitu jáství. Jáství lze zevnitř zakusit snad jako chvějící se plamen svíčky, také jako něco, co má chuť/příchuť, jehož subjektivní jakost lze cítit zevnitř. Jáství je do sebe vnořená intimita, uzavřenost, soukromost.

Jáství je také spojeno s pojmem "já": když se ptám „Kde je já? Kdo je já? Jsem? Jaký jsem? Co jsem?“, aktivuje se v jazykové síti (síti významů) tento pojem „já“ a pojmy s ním asociované, také city s těmito pojmy asociované a tím se možná teprve rodí jáství jakožto produkt jazyka.

Všechny tyto úvahy jsou omezeny jazykem, v kterém je realizuji. Jazyk má své meze, vnitřní limity. Není to jediný způso, jak poznávat svět, a často ani ne způsob nejlepší. Podobné úvahy platí i pro logiku a její „nutné a obecné“ zákony.

Jáství je také spojeno se základním pocitem těla, s jeho základním nastavením (default mode, defaultní čili implicitní síť).

            Jak však vidím jáství zevnitř? Jáství je neviditelné, je to neviditelný duch. Také je koncentrované samo do sebe, sebe-stažené (sebe-koncentrace, sebe-kontrakce): možná tento pohyb sebe-kontrakce v jediném živém toku energie vytváří tyto ostrůvky jáství, tato zdánlivě izolovaná ega (jednotlivé lidské „duše“) a snad je možné tyto „ostrůvky“ izolovaných jáství v mystických stavech či meditaci do jisté míry rozpustit, splynou s veškerenstvem. Otázkou však je, zda je adekvátnější poznání, které jáství vnímá nebo to, které je považuje za iluzi )a nebo jde jen o dva rovnocenné, ale nesouměřitelné mody poznávání).

Snad je jáství prázdné, nemá hlubší obsah, je jen tím povrchem, který momentálně jest, snad je to jen momentálně přetrvávající chvějivý živý stav. Můžeme snad hovořit o neurčitém skoro-nic, velmi intenzivně však pociťovaném: velmi silně vnímáme každý sám uvnitř toto skoro-nic !

Velkou záhadou zůstávám, jak můžeme vnímat něco, čím sami jsme. Jak se to děje? Pohled zvenčí zde nepřipadá do úvahy. Možná tedy nevnímáme sebe jako celek, ale jen svou malou minulou část. Také zde může hrát roli Hofstadterův podivný atraktor, což je zpětnovazebná smyčka, která se ustálí v komplexním pohybu, který narušuje a někdy zcela ruší hierarchii mezi vyšší a nižší úrovní. Zde tedy mezi poznávajícím jástvím a jástvím poznávaným mizí hranice: meta-úroveň splývá s úrovní, kterou reflektuje, vzájemně se obohacují, pohyb se může chaoticky rozvíjet, až se – třeba na několik (desítek) vteřin – ustálí v komplexním cyklickém pohybu podivného atraktoru. Reflektující a reflektované jáství se opravdu prolínají, vzájemně modifikují, prostupují a zase oddělují, jde o proces dynamický, komplexní a živý.

Základní jáství je jakýmsi chvěním/vibrováním/pomalým plynutím uvnitř mého těla. Snad jde o „holý“ prázdný momentální stav, jakousi základní integrační formu všech proměnlivých obsahů. Jeho „perspektiva první osoby“ je snad daná také prostorovou lokalizací mého těla, způsobem jeho pohybu, rozložením jeho smyslových receptorů, umístěním tváře sloužící jako „maska“ a komunikátor pro boj a kooperaci v sociálním světě.

Jáství je jakoby do sebe zanořený pocit, je to pokaždé něco jiného. Co však zůstává stejné? Jeho jednota, momentální jednota přetrvávající několik vteřin: jeho chvějivé přetrvávání.

Já se prožívám, pak jakoby ze sebe „vyskočím“ a snažím se uchopit v pojmu či metafoře: to však nejde, všechny pojmy selhávají. Cítíme se však nejazykově, víme o sobě a víme, co jsme, zakoušíme to na vlastní kůži neustále. Důležitá otázka: neustále nebo jen někdy?

Jáství je prchavé, pomíjivé. Zůstává nějaký stálý podklad, půda, místo, na kterém se to odehrává, "tichý základ"? Jakou by měl povahu? Je v nás skutečně něco takového? Jsme my samotní takovýmto místem? Vždyť já je jako mlha, která se protrhává, řídne nebo houstne, stahuje se do sebe a zase rozpíná ven, objevuje a mizí. Já je jako kontinuálně se přelévající vodní nádrž, rybník: rychleji se mění vlnky na hladině, pod nimi je voda klidnější. No a ke dnu není vidět, ale dění je tam ještě klidnější, převládá tam jakási stabilita. Jáství je snad tichým podkladem, není to však statický kámen, ale jakési chvějivé klidné ticho, které je skoro až prázdnem: bezpodstatná hlubina, chvějivé dno, opravdu jako dno rybníka.

Ovšem je tam tento tichý podklad opravdu stále? Je stálým pozadím, stálým zarámováním mentálních obsahů, stálým rámcem? A pokud i ano, je zde stálé sebe-uvědomění na pozadí? Myslím, že ne.