důvěra v druhé: druzí nejsou nepřátelé
druzí nejsou o tolik silnější než ty, většinou jsou silní stejně, mnohdy slabší, a ti silnější ti nechtějí primárně uškodit, spíše tě přehlíží nebo ti i pomohou
egocentrik nepoznává správně druhé - druzí jsou pro něj moc cizí, moc je odsunul, proto se jich bojí (strach z neznámého, které by mohlo být silnější než moje veledůležité a velecenné JÁ!)
skutečná empatie pomůže pochopit, že druzí jsou jako já: stejně vnímaví, nedokonalí, slabí, bojící se...a stejně jako já nechtějí nikomu primárně uškodit, to jen jako obranu, která je díky jejich slabosti navíc dost slabá, stejně jako u mě
soucit propojuje s druhými, dělá člověku dobře, zvyšuje jeho důvěru pro druhé
egocentrismus způsobuje nedůvěru, ta vede k pocitu ohrožení, k úzkostné paranoii
egocentrismus člověka moc odpojí od komunity: co je cizí, toho se bojím, s tím musím bojovat...co je mé, k čemu patřím, to znám, tam mám důvěru, bezpečí a klid
pokud to jde, spolupracuj a nebojuj...a odpouštěj, zapomínej...k odpuštění ti pomůže vědomí nevědomosti, slabosti, utrpení agresora...a že žádný agresor není absolutně zlý, jak nás mylně naučil Foglar a Vinnetou: padouši neexisutjí, jen lidé více trpící, více hloupí, determinovaní k větší bezcitnosti, nevnímavosti, testosteronem k agresi, frustrovaní, zakomplexovaní (zakomplexovanost není vina, ale bolest! stejně tak lenost je determinovaný handicap, nikoliv vina) apod...ale většina lidí je docela v pohodě, takže se netřeba příliš bát
úzkostný vidí druhé jako silné démony snažící se ho sežrat...a sebe jako bezbranné absolutně neschopné dítě...a jedinou jeho šancí je se mobilizovat a být agresivní, hrát dokonalého, zakrýt nedokonalost a předstírat odvahu a sílu tam, kde je slabost a zbabělost...
ale proč? buď nedokonalý, třes se, buď zbabělý...nic se neděje
úzkostný je přehnaně citlivý k silným negativním emocím, moc vnímá změny ve svém těle (třes, stahy žaludku, bolest hlavy, pocení, zrudnutí, tep, tlak,...)...snaží se přehnaně vyhnout negativním emocím, situacím...tím paradoxně jeho úzkost roste: když se úzkosti vyhýbáš, když se nevystavíš situaci úplně, tvá úzkost poroste
KDYŽ SE ÚZKOSTI VYHÝBÁŠ, BĚŽÍŠ K NÍ...KDYŽ K NÍ BĚŽÍŠ, VYHNEŠ SE JÍ
démonizace lidí, katastrofizace situací, falešná minimalizace vlastních zdrojů, schopností a sil zvládat situace...nežiješ v realitě, ale ve falešném světě tvé hlavy
vžij se do druhých, těch údajných démonů: a uvidíš v nich člověka slabého a hodného, který je jako ty, jen unavený, naštvaný...jako i ty...
projdi si zpětně své trapasy, ponížení, výsměchy: opravdu to byla hrůza, když si koktal a nedokázal pořádně říci, co chceš? jak druzí skutečně reagovali? a vadilo to? co se stalo? teď je to i tobě, úzkostlivče veliký, už jedno, a s hrůzou vyhlížíš do budoucna, na podobné banality...
bojíš se ostudy, trapasu: tak je vyvolej! nezbožňuj druhé, ale zkus jimi i trochu pohrdat...ale nejlépe je vědět, že jsme všichni na jedné lodi, stejní, podobní, jeden jako druhý...
trapas? nehraješ před druhými divadlo, oni nejsou tvými porotci, neděláš vystoupení - je to interakce, vztah, jsme v jednom emočně-lidském poli...oni hodnotí tebe, ale jen trochu a bez velkého zájmu a pomíjivě...a ty zas hodnotíš je, a docela podobně...a je to jedno...jak je to vše malicherné a spíše lhostejné...bezcenné, a ty se tím trápíš? jsi až tolik malicherný, úzkostlivče hypochondrický a simulující, tolik si hýčkající a důležitě zdůrazňující své "utrpení"?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!