Pokud budeme chtít ve všech
motivech vidět sobectví našich genů, snadno ho tam najdeme. Ale možná
neadekvátně.
Dále
jsme nezohlednili evoluci memů: ty mohou podstatně ovlivnit případné sobectví
jedinců. Jedinec se může natolik identifikovat se skupinovými memy, že jeho tělo
přestane jednat sobecky.
Dále
jsme nezohlednili možnost existence Boha: pokud existuje, což rozhodně není
vyloučeno, univerzální sobectví neoplatí.
Nevzali
jsme ani důsledně v potaz to, že jde o sobectví genů, nikoliv
o vědomé sobectví lidí. Sobectvím genů může vzniknout nikoliv vždy
agresivní, sobecký a krutý člověk, ale naopak člověk mírný, laskavý
a kooperující. Kooperace často vede k reprodukci genů snáze.
Hovořili
jsme o pohlavním výběru ze strany žen: platí však jen u žen mladých
a ne-ošklivých, navíc je tento výběr modifikován a často zcela
znemožněn vlivem patriarchálních memů, které mohou ženy velmi utlačovat.
Dále
je možné, že se rozšíří některé geny pro čistou nezištnost, obětavost ve
prospěch skupiny: důvodů může být několik. Za prvé, nacházejí se blízko genů,
které radikálně zvyšují fitness, a jsou tedy jako by-product předávány
s nimi. Za druhé, vyselektovala je kulturní evoluce memů, která nemusí
vždy sledovat zájem genů, ba často může jít proti němu, ač obvykle se hovoří spíše
o koevoluci, tedy o interakci, vzájemném ovlivňování kulturní
a genetické evoluce.
Dále
koncepce sleduje triviální schéma: organismus sleduje vlastní zájem, protože
chce přežít. To nemusí vždy platit, ať z důvodu patologie, odlišného
genetického nastavení (geny nejednají vždy jednotně) nebo „infikací“
prosociálními memy.
Další
schéma, které jsme sledovali, a nemusí platit: organismu jde vždy jen
o vlastní slast a strast: to je problematické zejména proto, že
identifikuje-li se tělo kolektivisticky, je jeho slastí úspěch kolektivu,
skupiny atd. Tedy sleduje-li slast, sleduje zájem své skupiny, nikoliv jen
svůj. A navíc se může identifikovat s celým národem, lidstvem,
světem, vesmírem. Zde už o sobectví vůbec nelze mluvit. Tato identifikace
opět může vzniknout genetickou anamálií nebo vlivem memů.
Tvrdili
jsme, že hlavním zdrojem evoluce je boj, konkurence. To je sice pravda,
pomineme-li ovšem minimálně stejně zásadní mechanické procesy na úrovni genů
(zdvojování genů, chromozomů, celých genomů, „skákající geny“ neboli mobilní
elementy rychle v rámci genomu měnící pozice a následně
i funkce),[1] ovšem
v lidské společnosti je – také vlivem kulturní evoluce – stále zásadnější
kooperace. Kooperující skupiny prosperují více než skupiny znesvářené egismem
jejich členů, pravdou je však také to, že v rámci skupin se daří lépe
egoistům. Skupina si však postupně vynalézá stále účinnější nástroje na
potrestání „příživníků“. Otázkou tedy zůstává, zda za rozvojem kooperace v lidstvu
nestojí také účinnější metody trestu, ale také prevence trestu: tedy účinnější
socializace v rodinách a školách. Skupinový výběr je v biologii zdiskreditovaný,
ale rozhodně ne zcela: je možné, že se podílí i na genetické evoluci,
alespoň jako další prvek vedle výběru jedinců.
A co krajní případy lidského sebeobětování (Jan
Palach, Maxmilián Kolbe)? Vysvětlení může být několik. Za prvé, genetická
anomálie pro extrémní nezištnost. Za druhé, „infikace“ (v neutrálním smyslu
slova) kulturními memy, která proběhla mimořádně silně. Za třetí: zřejmě zde v případě
motivu nevystačíme jenom se slastí, kterou jedinec při daném sebeobětování
pociťuje. Jeho strast je totiž mnohem výraznější. Můžeme však namítnout, že je
výraznější co do kvantity, nikoliv co do kvality. Odpovídám, že pak jde spíše
o vnitřní nutnost, která může být dána silně implementovanými memy: jeho
strast, kdyby se neobětoval, by byla nesnesitelnější. Za čtvrté: existence mravního
řádu, snad garantovaného Bohem, kterou někteří jedinci vnímají víc než jiní
a při setkání se zlem nemohou jinak, než se obětovat. Ani tuto možnost
nelze vyloučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!