s. 10
Pokud by ale byla realita na hypotetické elementární úrovni diskrétní spíše než spojitá, mohl by hypoteticky jeden současný stav být způsoben i více minulými stavy. Determinismus by tak byl jen „jednosměrný“ ve směru (termodynamické) šipky času.
s.16
Některé interpretace kvantové mechaniky, napří-klad Bohmova, zachovávají determinismus zavedením tzv. skrytých proměnných na pozadí indeterministických kvantových jevů.
- a to nebylo vyvráceno, ale působení na dálku je pak ještě radikálnější, viz Greene
Již to, že například zmíněný radio-aktivní rozpad má stále Poissonovo rozdělení a nikoli při některých pozorováních jiné, nazna-čuje existenci skrytých proměnných. Tzv. Bellovy nerovnosti však zdá se vylučují možnost interpretace kvantové mechaniky, která by zároveň obsahovala skryté proměnné a byla tzv. lokální. Existují i lokální teorie obcházející Bellovy nerovnosti pomocí právě teorie chaosu (Stewart 2009).
(Hameroff a Penrose 1996). Téma je velmi kontroverzní, debata stále probíhá, ale tyto teorie obecně nejsou příliš uznávány, např. právě kvůli příliš rychlému procesu tzv. kvantové dekoherence v „teplém a vlhkém“ mozku (Tegmark 2000).
s.17
Akce, která má příčiny v mé kauzálně determi-nované zkušenosti, mých přáních a podobně, je z mého pohledu mnohem svobodnější a především moje, než akce, která má příčinu v náhodném (kvantovém) ději.
s. 20
Robert Kane považuje za nutnou podmínku svobodné vůle tzv. ultimátní odpovědnost (Kane 1998). Abych byl morálně zodpovědný, musím být dle Kanea ultimátním zdrojem svých roz-hodnutí. Regres příčin musí být ukončen u mě. To znamená, že souhrn předchozích na mě působících vlivů nepostačoval k zapříčinění mého rozhodnutí. Toho má být dosaženo vlože-ním (kvantové) náhodnosti dovnitř tzv. praktického rozumu (faculty of practical reasoning). Kvůli náhodnému vlivu pak nebudou předchozí vlivy dostačující podmínky mého rozhodnutí.
s. 21
Kane uznává, že v mnoha případech (ne-li většině) se rozhodujeme deterministicky, ale přesto
2 Základní pojmy 21
jsme odpovědní, protože akce vycházejí z naší osobnosti či povahy (character). Ultimátní odpovědnost je odpovědnost právě za vlastní osobnost. Toho je dosaženo při tzv. sebe-utvářejících akcích (self-forming actions) a pouze u nich je důležitý indeterminismus. Jedná se o těžká dilemata, kdy máme dobré důvody pro více směrů konání. Náhoda způsobí, že zvolí-me právě jeden ze směrů, což ovlivní naši osobnost pro další rozhodování, ať už determinis-tická či nikoli. Na námitku, že za náhodné vlivy nejsme odpovědní, odpovídá Kaneova teorie tzv. pluralitní racionality. Jsme odpovědní za výsledný směr konání, protože jsme pro něj měli důvod, protože jsme ho chtěli. Kdyby náhoda rozhodla pro druhý směr, budeme za něj odpo-vědní též, protože i ten jsme chtěli.
-
nesmysl, je to obyčejný kompatibilismus
Zásadní přehodnocení teorie morální odpovědnosti přinesl P.F. Strawson (1975). Podle něj je chybou hledat založení morální odpovědnosti v nějakých racionálních či metafyzických krité-riích. Morální hodnocení vychází z tzv. reaktivních postojů a jejich role ve společnosti. Na-příklad někým poškozená osoba má obvykle osobní reaktivní postoj ukřivděnosti či zlosti. Okolí má reaktivní postoj rozhořčení a samotný škůdce může v reflexi získat postoj provinění (McKenna 2009). Bez ohledu na možné závěry filosofů či zjištění neurověd, těchto postojů se nemůžeme lehce zbavit (Pizarro 2011).
s. 22
jak si je Já vědomo věcí? Lze použít metaforu Já jako vnitřního agenta dívajícího se na plátno tzv. karteziánského divadla, kde se promítají děje okolního světa. Pak bychom ale potřebovali další
plátno a další Já uvnitř prvního Já atd. Pokud je Já substancí, co jsou jeho substanciální vlastnosti? David Hume argumentoval, že žádné takové nejsou. Já je podle něj soubor (bundle)
neustále se proměňujících složek bez žádného podkladového substanciálního jádra
s. 25
Kvůli zpoždění vědomého prožitku za objektivními ději ve světě se dá říci, že vlastně žijeme v minulosti. Dle současných výzkumů jde v případě jednoduchých vjemů (bliknutí světla) o cca 80 milisekund, při-
čemž vědomí je zpětně přetvářeno tak, že tuto latenci zatím ne příliš známými způsoby
kompenzuje (Eagleman a Sejnowski 2000).
s. 28
ad Libet a jeho svobodné vetování:
Mohlo by to znamenat, že naše tělo je neustále nevědomě nuceno
k různým akcím, které musíme neustále selektovat vetováním většiny z nich.
- ne vždy, jen když svobodně chce (ale co zde znamená svobodně chtít? a proč to chce? v našem kauzálním modu neumíme svobodu ani MYSLET)
Častým terčem kritik byl poměrně krátký časový rozdíl mezi přípravným motorickým potenciálem a časem W. Je proto možné odvolávat se na různé možné nepřesnosti v časových soudech účastníků a podobně. Úloha také nezahrnovala rozhodnutí mezi více možnostmi, ale
pouze ohledně času stisku: „when-decision“ namísto „what-decision“ (Brass a Haggard
2008).
Dalším omezením Libetova experimentu byla možnost zjišťování pouze přípravného
s. 29
motorického potenciálu, který je informací až o poměrně pozdní mozkové aktivitě předcházející pohyb.
s. 30
Predikci rozhodnutí 7 - 10 vteřin dopředu již není možné snadno zpochybnit odvoláváním se
na nepřesné časové odhady a jiné s tím spojené problémy, které byly relevantní v Libetově
experimentu. Dalším významným rozdílem je získání predikce konkrétního „what“ rozhodnutí, nikoli pouze nespecifické přípravné aktivity.
Prediktivní informace je poprvé získána z prefrontálních oblastí. Dle autorů se lze domnívat,
že právě zde dochází k začátku tvorby rozhodnutí, a nikoli až v suplementární motorické kůře
(SMA), jak bylo dříve předpokládáno (Eccles 1982). SMA kóduje spíše jen výsledný motorický plán.
s. 31
Zřejmou námitkou zastánců kauzální potence vědomí či ontologické svobody může být, že ani
zde nejde o skutečná svobodná rozhodnutí, zejména kvůli jejich jednoduchosti.
Už jen to, že mohu mluvit o svém vě-
domí, lze brát jako projev toho, že mé vědomí má příčinný vliv.
- ne nutně, vše to mohou dělat fyzikální stavy mechanicky
s. 33
Sense of Agency (SoA, prožitek či vědomí agence): „Vědomí (sense), že já jsem ten,
kdo způsobuje či produkuje danou akci. Například, vědomí, že jsem ten, kdo způsobuje
pohyb něčeho, nebo že jsem ten, kdo produkuje určitou myšlenku ve svém proudu
vědomí.“ (Gallagher 2000, s. 15)
● Sense of Ownership (SoO, prožitek či vědomí vlastnictví): „Vědomí (sense), že já jsem
ten, kdo prochází daným prožitkem. Například, vědomí, že mé tělo se hýbe, bez ohledu
na to, zda jde o volní pohyb.“ (Gallagher 2000, s. 15)
Sense of agency se dá dále diferenciovat na složku pocitu a soudu:
● Feeling of Agency (FoA, pocit agence): „nepojmový, nízko-úrovňový pocit bytí
agentem nějaké akce“ (Synofzik et al. 2008, s. 222)
● Judgment of Agency (JoA, soud agence): „pojmový, interpretativní úsudek o mém bytí
agentem“ (Synofzik et al. 2008 s. 222)
Ve většině experimentů (ne-li ve všech) je zkoumán spíše soud
agence. Reflektivně interpretujeme své akce jako intencionálně a svobodně způsobené. Kdež-
to běžně ve svých životech cítíme spíše pocit agence.
s. 34
Wegner přichází s teorií zdánlivé mentální působnosti (apparent mental causation), dle které
jsou akce způsobené nevědomě a prožitek vědomé vůle vzniká na základě tzv. postdikce: je
zpětně vykonstruován na základě výsledku akce.
Wegner se také snaží podat evoluční vysvětlení toho, proč máme vědomý prožitek vůle. Vě-
domí není dle Wegnera (2008) zcela kauzálně impotentní; pouze nezpůsobuje akce přímo.
Místo toho nám vědomí prý poskytuje jakousi sociální emoci autorství, na které můžeme zakládat odpovědnost.
vědomí je jakýmsi
korelátem ideomotorického učení z důsledků akcí (Dennett 1984).
ideomotorické učení = učení se pohybu i v představách, viz wiki: kinestetické buňky v centrálním nervovém systému mohou být drážděny nejen periferně (aktivním pohybem), ale i centrálně (představou pohybu).
s. 35
Sám Wegner toto zřejmě uznává. Je spoluautorem studie demonstrující, že
„pocit agence“ nemusí vyžadovat předchozí intencionální, cílově orientované myšlenky,
pouze očekávání konkrétních důsledků akce (Aarts et al. 2005).
Existují teorie, že
v běžných cílově orientovaných situacích jsou prediktivní informace o důsledcích akcí generovány motorickým systémem a že podobný základ v motorických plánech mají i intence.
s. 36
V podstatné části případů, kdy účastníci indikovali, že se vědomě rozhodli pro stisk tlačítka,
to nemohli zjevně v tak krátkém čase stihnout. Introspekce účastníků v těchto případech zřejmě vedla k retrospektivnímu vytvoření soudu o záměrnosti akcí, a to nejspíše interpretativně
na základě výsledků akcí. V tomto soudu je zahrnut i soud o úspěšném vetování impulzivní
primární odpovědi, ale i tento soud o vetování je mylný.
Zajímavým otevřeným problémem je, proč dochází k tomuto introspektivnímu klamu pouze
v některých případech.
Klemm (2010) na základě zmíněného experimentu namítá i proti jiným typům experimentů,
že introspekce není důvěryhodným zdrojem pro hodnocení, zda byla nějaká akce svobodná.
Jakým jiným způsobem ale zjišťovat prožitek agence (SoA), než jako JoA pomocí interpretativní introspekce? Explicitní vyjádření pocitu o agenci (FoA) již vyžaduje reflexi a konceptualizaci, takže dochází také spíše k vytvoření soudu (JoA). Proto experimentálně zjišťovat
přímo pocit agence není snadné.
s. 37
Integrovaný model
Současný stav výzkumu fenoménu sense of agency naznačuje, že pro vytvoření SoA je důle-
žitá jak postdiktivní složka (vjem výsledku akce), tak prediktivní (Sato 2009). Predikce se
zakládá na intenci provést akci, která je pravděpodobně realizována jako motorický plán akce
obsahující očekávané důsledky akce (Haggard 2008). Britský neurovědec Patrick Haggard na
základě svých (např. Haggard et al. 2002) i jiných studií navrhuje model vysvětlující prožitek
intencí, agence a částečně i jáství: „Za prvé, intence predikují akce a cíle akcí, ke kterým odkazují. Za druhé, senzorický vjem akce a jejích důsledků spouští rekonstrukci intence konat.
Tyto procesy váží dohromady různé komponenty tohoto prožitku a vytvářejí uvědomění si
akce jako celku, smrštěné v čase relativně k podkladovým nervovým procesům. Toto nakonec
vytváří reprezentaci sebe jakožto agenta, který je schopen plynulého volního chování.“
(Haggard 2008, s. 941)
jak vědomý prožitek
svobodné vůle vzniká. Může být skutečně generován vazbou mezi (nevědomě vytvořenými)
„záměry“ a percepční zpětnou vazbou. Podrobněji tomu rozumíme u motorických akcí, ale
svobodné autorství cítíme i u vlastích myšlenek, aniž bychom se pozastavovali nad tím, odkud k nám vlastně přicházejí. Existují však i modely podobné modelům pro motorickou SoA,
které vysvětlují pociťované autorství myšlenek, i proč někteří schizofrenici naopak pociťují
některé myšlenky jakožto cizí (Gallagher 2000).
- zpětně si přisuzuji autorství "svých" myšlenek
s. 39
Byla navržena i poměrně radikální teorie, dle které je hlavním zdrojem našich teorií o vlastních interních mentálních
stavech pozorování vlastního chování (Bem 1967). Tyto teorie o nás samých mohou být stejně přesné, jako ke kterým dospěje cizí pozorovatel (Wilson a Stone 1985).
Nedávná studie (Kühn a Brass 2009) publikovaná v žurnálu Consciousness and Cognition zjistila, že si lidé dokáží retrospektivně přisuzovat intenci vlastní akce, ačkoli žádnou
intenci k akci neměli. Toto zjištění podporuje teorie, dle kterých je introspektivní soud o
agenci závislý na výsledku akce.
s. 63
Stisky tlačítka označené účastníky za volně rozhodnuté tak ve skutečnosti pravděpodobně odpovídají směsi dvou různých
typů odpovědi. Střední hodnota early decide-go událostí je příliš nízká, než aby za tu dobu
bylo možné vykonat vědomou inhibici reflexivní odpovědi a rozhodnutí o reiniciaci stisku
tlačítka, jak ukazují podobně krátké reakční časy v ostatních reflexivních typech událostí (PR,
failed-to-stop, failed-to-decide).
První typ odpovědi (early decide-go) tak ve skutečnosti bude
nejspíše reflexivní odpovědí na primární stimul, přičemž soud o jeho záměrnosti byl v těchto
případech mylně zpětně vytvořen. Druhý typ odpovědi (late decide-go) byl nejspíše skutečně
proveden po úspěšné inhibici primární odpovědi a deliberaci ohledně odpovědi na změněný
stimul.
Neurální procesy, které jsou podkladem odpovědí v early a late decide-go událostech jsou
pravděpodobně skutečně odlišné povahy. Analýzy ukazují, že uvnitř volní skupiny i uvnitř
reflexivní skupiny je větší míra podobnosti neurálních procesů než mezi těmito skupinami.
Early decide-go vykazuje podobnost spíše s failed-to-decide a failed-to-stop, kdežto late decide-go spíše se stop a decide-nogo.
s. 64
nejistota účastníků při introspekci ohledně záměrnosti jejich odpovědi.
Někteří účastníci po experimentu skutečně odpovídali, že odpověď na otázku „Rozhodnutí? Ano-Ne“ pro ně byla obtížná. Za míru jistoty odpovědí lze považovat čas potřebný
pro tuto následnou odpověď. V původní studii byla hypotéza o nejistotě účastníků odmítnuta,
protože v early decide-go událostech byla průměrná doba následné odpovědi významně kratší
(579 ms), než v late decide-go (660 ms). Naproti tomu v mé současné studii byly nalezeny
opačné výsledky. V early decide-go případech trvalo „rozhodnutí o rozhodnutí“ průměrně 912
ms, kdežto v late decide-go případech 690 ms. Zjištěný rozdíl je významný (t(764) = 5,518, p
< 0,001). Odlišnost oproti původní studii může být dána odstraněním časového limitu na provedení introspekce.
Co ale nejistotu a omyly způsobuje?
Mou hypotézou je, že introspekce účastníků zahrnuje vyvolání
vzpomínek na mentální obsahy přítomné v mysli před a při stisku klávesy. Jedním faktorem
tak může být míra uvědomění či pozornosti věnovaná vlastním mentálním obsahům, která
může ovlivnit proces jejich zapamatování.
- uvědom si! = soustřeď se! = buď pozorný!
Následně musí při introspekci dojít k vybavení předchozích mentálních obsahů z paměti, což je rekonstruktivní
proces, který může být ovlivněn externími faktory. Pomocí nich jsou někdy vytvořeny falešné
vzpomínky
Každé rozhodnutí může být zvažováno různě dlouho a komplexně, s různou mírou explicitního
uvažování i implicitních vlivů. Dennett uvádí příklad náhlého rozhodnutí (snap decision): Jeho žena se
ho zeptá, zda by jí po cestě do práce odvezl balíček na poštu. Odpoví takřka okamžitě, že ne, protože
by přišel pozdě na konzultaci se svým studentem. Provedl deliberativní rozhodnutí? Dennett (2004, s.
115) dále popisuje velmi dlouhý seznam důvodů vedoucích k jeho rozhodnutí, které přímo při
rozhodnutí vědomě nezvažoval, ale mohl je uvést a jeho rozhodnutí jistě nějak ovlivnily
Konfabulace41 může nastat z různých důvodů
s. 65
(Metcalf et al. 2007). Jednou z teorií je udržení obrazu své identity, konceptu svého Já jakožto
svobodně konajícího. V nejasných případech může dojít k inferenci typu „protože jsem akci
provedl, tak jsem to tak jistě chtěl“.
Jinou možnou teorií je zkreslení časové posloupnosti udá-
lostí. Účastníci mohli mít zpětně dojem, že si nejdříve uvědomili změnu stimulu a až následně
zahájili akci, přičemž to mohlo být naopak.
Podmínky vybavení z paměti jsou zřejmě ve
všech případech stejné. Proto se domnívám, že hlavním faktorem je povaha mentálních obsahů před a při akci, která ovlivňuje jejich zapamatování. Může jít o míru pozornosti a uvědomění změny stimulu, čas uvědomění změny relativně k zahájení akce.
Dle mé interpretace pokleslo množství early decide-go
událostí proto, že se účastníci více „soustředili“
42 na svoje mentální obsahy (vjem stimulu,
akční plán, pořadí,…), a proto si je dokázali při introspekci věrohodněji vybavit
Dennettovsky řečeno, tyto mentální obsahy kvůli své větší bohatosti výrazněji vítězily v kompetici o
ovlivnění chování a tedy i o vstup do paměti.
s. 66
Dle autorů to „jasně ukazuje proti Libetově (1999) předpokladu, že proces vetování
může být vědomě zahájen“ (Kühn a Brass 2009, s. 20). Domnívám se, že to je příliš silné zobecňující tvrzení. V mnoha případech (stop, decide-nogo, late decide-go) účastníci úspěšně
vetovali impulzivní odpověď. S určitostí lze tvrdit jedině to, že v některých případech nás
introspekce ohledně provedení veta klame.
- v těch, které jsou moc rychlé, takže jsme nejistí
s. 67
studie zkoumá retrospektivní přisouzení specifické intence k akci. Studie ukazuje, že si můžeme v některých případech zpětně vykonstruovat nepravdivé záměry
konání.
- empirická část vlastně není moc zajímavá, protože šlo o moc rychlé reakce, kde asi účastníci sami nevěděli, co přesně činí....zajímavější by to bylo u situací, kdy jsme si skutečně jisti, že se rozhodujeme dle našich intencí!
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!