morálka je kvůli lidem

v etice se píše o ctnosti, mravní dokonalosti, abstraktních morálních pravidlech, smyslu pro čest

nakonec jde ale jen o lidi:

TRPÍ kvůli mému jednání?

POMÁHÁ jim mé jednání?

ŠKODÍM jim hodně?

CO PROŽÍVAJÍ, JAK SILNĚ A JAK DLOUHO po tom, co něco udělám, co jim něco provedu?

JAK MOC je to zraňuje?

JAK MOC je to může napořád zasáhnout, zničit, zdeformovat, zkazit morálně, udupat lidsky?

celkem zajímavý film k tomu:

http://www.csfd.cz/film/31715-ochranne-zbarveni/

je třeba ale uvažovat i pragmaticky, což není v rozporu s morálkou:

Když se budu snažit dodržovat morálku, pomůžu tím někomu?

Neuškodím jen sobě?

Nebude to jen prázdný morální apel?

Není to jen malichernost?

V důležitých věcech však zřejmě je třeba postupovat morálně, ale přiznávám, že jsem to většinou NEDOKÁZAL a z ryze sobeckých důvodů ani NECHTĚL.

V zájmu dobré věci je vhodné někdy ustoupit zlu v menších věcech, abychom mohli zasáhnout ve věcech důležitějších.

Vždy jde nakonec o člověka, jak říká socialistická fráze v krásném snímku:

http://www.csfd.cz/film/8149-fararuv-konec/

mnohdy jde moralistům bohužel jen o to, aby byli morálními, aby byli mravně nadřazenými, aby byli dokonalými, čistými, svatými, vnitřně krásnými: a pak jsou ošklivými egomaniaky až k zblití...

--

opravdová morálka ale nevyvyšuje pomáhajícího: všichni jsme na jedné lodi...je třeba pomoci...jsme tu na zemi SPOLEČNĚ, máme SPOLEČNÝ ÚDĚL...jde o NAŠE KOLEKTIVNÍ MY...

úzkostlivý nebo narcis se neustále VYČLEŇUJE, ostražitě se vyděluje - a pak se bojí, co mu druzí udělají

nevím však, jestli jsem to kdy já skutečně POCHOPIL...myslím, že NE

k tomu dvě věci:

http://www.youtube.com/watch?v=45mbYID0ec4

http://www.youtube.com/watch?v=UyaKTKPbfK8

--

člověk však u těchto věcí pociťuje i ODPOR, pohrdání, nelibost vůči slabým a ubohým...to, že pomoc jim je velmi nákladná a jen málo jim může skutečně dlouhodobě pomoci...a onen sobecký hlas: A PROČ JIM VŮBEC POMÁHAT? CO Z TOHO MÁM? CO JE MI PO NICH? jsou přece tak ubozí, hloupí, vypadají jako "rozbité stroje"...lhostejnost, bezcitnost...to v nás TAKY je...a HODNĚ..tedy ony hlasy: a co z toho budu mít já?! je to vysilující, otravné, únavné, tady se s nimi "zahazovat", mohl bych si radši užívat...nebudu naivní hlupák a nebudu jim pomáhat...

a taky: pokud je Bůh, proč stvořil takovéto lidi? proč jim dal takovéto handicapy? není jejich existence výsměchem představy o krásném a harmonickém stvoření, o božské prozřetelnosti?

člověk k nim pociťuje odpor, pohrdání, výsměch...a lhostejnost...a pak vidí Kuffu, který je úplně jiný, pomáhá jim přirozeně, automaticky, spontánně, jde mu to "ze srdce" (i když se taky rád předvádí a je to showman: no a co, tím lépe, nehraje si na svatého)...jak to ten člověk dokáže? a ten vyléčený alkoholik v tomto dokumentu, jak jim obětavě pomáhá, s jakou něhou a láskou! buď je to to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, a právě v tom se zjevuje Boží svatost...a nebo to nejnaivnější, nejtrapnější, nejubožejší a NEJABSURDNĚJŠÍ...kde je PRAVDA?

podobně Neckář, jak v daném klipu zvedne ruce: je to jen komerční tah? na efekt? je v tom síla jeho těla, chuť žít navzdory těžké mrtvici? nebo je v tom Bůh? nebo jen degradace jeho osobnosti a mozku po mrtvici? kde je pravda? vylučují se tato vysvětlení?

a pak toto.

http://www.youtube.com/watch?v=RLedel_ypd0

člověk potřebuje druhé...jsme spojeni

--
a velmi dobrá Martausová:

http://www.youtube.com/watch?v=02lkesv6QYk

http://www.youtube.com/watch?v=2ki9zzjR2n8

http://www.youtube.com/watch?v=64upvxgLxes

(nyní má nejoblíbenější)

a její nová, střízlivější, obyčejnější, hezká:

http://www.youtube.com/watch?v=VU4rqQyiXww&feature=share

přítomnost boha nebo jen sebeklam?

velmi silná intuice boha, velmi silná pokora, normálnost, zdravost...někdy jsem měl pocit boží přítomnosti díky těm písním taky, ale mohl to být jen můj sebeklam, ale taky NEMUSEL

RADOST, která z ní čiší

ale co ty zlé věci, co se dějí lidem, kteří jsou staří a ne tak mladí a krásní jako Martausová?
ale na ty ona taky myslí, viz její písnička o kůrce chleba...

nelze vyloučit, že Bůh je...a je to důležitá možnost, protože tím by se měnilo VŠECHNO

co svědčí PROTI Bohu?

a) naše podobnost se zvířaty: ale člověk je také hodně odlišný..a je možné, že i zvířata a celý vesmír jsou v různých stupních či kvalitách obrazem Božím...že i zvířata mají cosi jako "duši"

b) neurovědy ukazující, že svobodná vůle, vůle obecně a jáství ve smyslu duše nejsou: neurovědy jsou v plenkách..a takto radikálně to neříkají, spíše jsou zde náznaky, tendence k tomu...ale nelze vyloučit vliv módy, konvence ve vědě, současného redukcionistického paradigmatu...a co Libetovy experimenty dokazující, že člověk nemá svobodnou vůli? nejsou zas tolik přesvědčivé, protože okamžik rozhodnutí nelze zřejmě přesně lokalizovat v čase, navíc šlo v experimentech o banální rozhodnutí, která opravdu být automatickými mohla...nelze popřít, že mnohdy jednáme mnohem víc automaticky a nevědomě, než si myslíme...a nelze se Libeta ani jen tak jednoduše zbavit: jeho pokusy jsou důležité a na nesvobodu minimálně poukazují!

c) zdá se, že zde nejsou zázraky, boží prozřetelnost, vše je jen obyčejné, všední, mechanické...opravdu? není to jen má mřížka, kterou se na realitu subjektivně dívám? třeba mi často zázraky setkání s někým či zázraky harmonické přírody unikají...

d) ad Bůh v přírodě: a co dravci, utrpení jezevce, který se v agónii třepal na kraji cesty? stovky rozpláclých a vysušených žab? roztrhaní ptáci, požíráni hravě "milou" kočičkou? mentálně a tělesně postižení? trpící v LDN?...ano, nelze před tím zavírat oči, utrpení by se nemělo odvysvětlovat...třeba Bůh není tak hodný, třeba je tvrdý nebo dokonce sadistický a ďábelský...a nebo to jen nechápeme...to ale neznamená, že Bůh není...ani to, že je nutně zlý...

--

mnohdy člověk CHCE, aby Bůh nebyl, proč?

a) permanentní Boží dozor, svět jako Boží káznice či Božská kasárna: tato představa plyne z pravděpodobně mylného obrazu Boha

b) svět je s Bohem neuzavřený, má nesnesitelná tajemství, nemůžeme ho vtěsnat do srozumitelného matematického vzorečku, nemůžeme mít pak nad ním moc a cítit se v bezpečí (a cítí se výjimeční: jako ti chytří, kteří svět na rozdíl od naivních "křesťánků" střízlivě, dospěle a "vědecky" "prokoukli"), protože ho nemůžeme definitivně poznat: a není takovýto svět zábavnější? není kouzelnější a zajímavější? neskýtá kromě obav i naději a možnost zázraku?

c) pokud je Bůh, člověk si nemůže být nikdy jistý, co si pro něj přichystá, že ho třeba bude trestat nebo zkoušet, člověk tak nemá nikdy klid, kdyby existovala jen mechanická příroda, bylo by zde "ontologické bezpečí, přehlednost, srozumitelnost", bylo by alespoň jasné, na čem jsme...s Bohem člověk neví, protože neví, jaký je, jestli to náhodou není starozákonní tyran, tvrdý a nemilosrdný, trestající a mstící se Bůh, Bůh nelítostný, Bůh hněvu..konečně dokonce i Ježíšova slova v evangeliích někdy mluví o věčném ohni pekelném, ani Ježíš sám není vždy tím laskavým a hodným, jak nám ho předkládají moderní křesťané, Martausová, Bezák, Putna a další...oni vychází ze své evidence toho, jaký Bůh je, ale třeba se radikálně mýlí...

člověk si tedy myslí, že bez Boha by se mu žilo lépe, nic by ho nemohlo překvapit a vykolejit, mechanicko-kauzální neosobní cesty přírody neprobouzejí paranoiu, která by se mohla objevit v případě, že by Bůh byl

člověku se zdá, že bez Boha je svobodnější, že s ním je malým dítětem pod dozorem tvrdého otce, že křesťanství je tedy infantilizace, návrat do dětství, nutnost být pokorným a poslušným služebníkem, otrokem, servilně a ustrašeně velebícím svého Pána/tyrana

jenomže mechanické kolotání přírody je absurdní, nesmyslné: člověk si tam taky nemůže být ničím jistý! nemůže ani nikoho vinit, ani se na nikoho hněvat, a jelikož v takovéto mechanické přírodě neexistuje prozřetelnost, nemůže člověk ani nic předvídat a v nic doufat

otázka tedy stojí takto: pokud je Bůh, jaký je? přes všechna tvrdá slova bible se zdá, že - pokud má ovšem bible pravdu a není jen naivním starověkým textem - nakonec dobrý a větší než všechno lidské dobro, co si dokážeme představit

--

jistě zajímavé je i toto (jsou tam i slovenské titulky, stačí zapnout):

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=SV_1fWW7Ww8

v těch lidech je racionalismus, střízlivost, možná ale taky nový fanatismus, nová paranáboženská jistota, ale taky ukazují, že věřili spíše v tvrdého Boha, báli se pekla, božího hněvu

- pokud takovýto Bůh je, jistě to není celý Bůh: je hněv základní podstatou Boha? důležitá otázka!

člověk chce mít klid a pokoj: bez boha by tu bylo jen to, co VIDÍM (možná primát vnějších smyslů, zejména zraku u materialistů, naturalistů, ateistů..naopak primát vnitřního zraku, intuice, emočního naladění u teistů)..bylo by JASNÉ, co je a co není...bylo by to HMATATELNÉ...člověk by věděl, na čem je...s tím Bohem člověk nikdy neví: neví, jaký Bůh je!

to je pravda: ale je tu i NADĚJE, že vše nakonec dobře dopadne...což naturalismus nenabízí

a jsou tu i silné zážitky, že by to tak mohlo být! jaké zážitky? třeba když je člověk sám v lese, vidí krásný film, setká se s nějakým člověkem, jde letní nedělní ulicí po Brně...někdy se zdá, že svět je VÍC než to, co vidíme...že tu je dobro a krása...

jsem fanoušek STAR TRACKU: nejsou fanoušci tohoto seriálu typicky naturalisté, s fascinací do techniky, s radostí žijící v umělém, strohém a sterilním prostředí kanceláří (podobných kajutám na vesmírné lodi) a používající přehnaně moc všechny ty umělé technické "vymoženosti"? je jejich pohled správný? obsahuje tato "vulkánská střízlivost" celou pravdu? zbavit se všech emocí?

tato střízlivost, střídmost v poznání, uměřenost, chladnost až lhostejnost k poznávaným předmětům, bezevztažnost vůči nim, nezaujatost je také živena ohněm jakého si emocionálního naladění...ohněm tohoto: já jsem ten nejchytřejší, protože zcela nezaujatě zkoumám svět, nepropadám směšným a dětisnkým emocím, křiku a pláči, ubohému hněvu, naivnímu patosu, poblouzněnému pohnutí a rozechvění, vidím svět takový, jaký je, protože jsem chladnokrevný a JAKO STROJ, JAKO KALKULAČKA/POČÍTAČ chladně počítající/myslící/kombinující všechna pro a proti...Spock, Tuvok, android Data, ale zčásti i "Sedmá z Devíti", Sherlock Holmes (také v novém seriálu "Sherlock")...udělali ze sebe dobrovolně stroje, protože si myslí, že stroje myslí lépe než lidé!!!

opak však může být pravdou: v tom je inspirativní Merleau-Ponty: předmět poznám jen tehdy, jsem-li s ním ve vztahu...moje emoce nejsou jen citovým subjektivním balastem, ale odráží něco z jeho struktury...emoce je třeba jistě metodicky prozkoumávat, nepřijímat každé poblouznění, ale taky respektovat jejich kognitivní hodnotu, vážit si jich, být k nim opatrný, nepotlačovat je jako Vulkánci ze Star Tracku!

chce to podrobněji prozkoumat omezenost pohledu technokratů, inženýrů a stoiků...opravdu jsou bez emocí? opravdu je jejich poznání očištěné od emocí? opravdu poznávají objektivněji? není jejich poznání víc zabedněné, oploštělé, dogmatické, fanatické? fanatismus může být v tomto: je jasné, že mám pravdu já, protože poznávám chladně a nezaujatě, ty jsi jen "citovec", poblouzněný nevyzrálý snílek, podléháš svým emocím, neumíš je kontrolovat a potlačovat tak, jako já, a proto jednáš iracionálně, tvé pozná je irelevantní

když si člověk myslí, že poznává objektivně a pravdivě, nejsnáze sklouzne do fundamentalistického fanatismu, zde do sekty hyper-racionalistů, kteří jsou samolibí, sebestřední, duševně ploší a zřejmě i duševně nemocní: své emoce totiž nezdravě potlačují, což vyvolává psychickou tenzi, která může jejich zdánlivě chladný a neosobní úsudek značně pokřivovat...

Tuvok a Spock v nás vyvolávají představu dokonalosti, nad-člověka zbaveného obtěžujících emocí, který poznává Pravdu, dokonale se Kontroluje, má tedy dokonale svobodnou vůli a nejedná vůbec lidsky a subjektivně jako my...je jako Bůh...zbožštěný stroj: kalkulačka se ve Spockovi stala Bohem...

zdá se, že bez emocí je náš pohled jasný, čistý, nezkalený kalem emocí, vše je přehledné a srozumitelné: možná tedy hyper-racionalisté neumí se svými emocemi v poznání pracovat, když si je připustí k tělu, hned je zahltí, proto je potlačují zcela...a pak si myslí, že to tak mají všichni (podle zásady "podle sebe soudím tebe"): takže je to možná všechno naopak! hyper-racionalista jen neumí se svými emocemi během poznání pracovat, sám je tedy často poblouzněný, což si kompenzuje tím, že se vzhlíží v Spockovi a snaží se očistit od svých neurotických emocí, od své úzkostlivosti, od svého vnitřního vzteku, od své emoční lability...naopak takový hermeneutik nebo Merleau-Ponty mají emoce více pod kontrolou, tolik jim nepodléhají a pak snáze mohou s nimi pracovat a nemusí je potlačovat a ničit jako Spock s Tuvokem...nezapomínejme, že Doyle, autor Holmese (a tedy v podstatě i Spocka a Tuvoka, kteří jsou jejich kopiemi) sám tendoval k mysticismu a často bláznivému spiritismu...podobně Poe, který tuto figuru hyper-racionalisty vytvořil jako první v postavě Dupina (která byla předobrazem Holmese) byl psychicky velmi labilní...

důležité je i to, že potlačování emocí není zdravé a obvykle emoce nepotlačí, ale ještě zhorší jejich působení

důležité je ale také to, že možná mají hyper-racionalisté pravdu, ani to nelze vyloučit - možná je zapotřebí se lockeovských "sekundárních kvalit" opravdu vzdát...

třeba je ale také iluze, že zde jsou vůbec nějaké bez-emoční a a-subjektivní "primární kvality": snad v každém poznání, v každém vjemu je vždy už přítomna emoce...i podle neurověd nelze rozum od emocí oddělit, emoce tedy zřejmě mají kognitivní funkci...čím víc se jich vzdáváme, tím je naše poznání chudší a omezenější...avšak je třeba je samozřejmě regulovat, ale nikoliv potlačovat a zcela ignorovat!

je Spock ideálním vzorem poznání nebo směšnou karikaturou skutečného poznávání?

je třeba víc prozkoumat údajně zcela objektivní "střízlivé a chladné" poznání a údajně zcela subjektivní "uchvácené, pohnuté" poznání..to druhé je jistě víc pokorné, uznává, že nepozná všechno, počítá s neuzavřeností, tajemstvím reality...to první je arogantní, suverénní, sebevědomé...tenduje k dogmatismu definitivní pravdy