proč vůbec pomáhat?

není-li Boha?
proč sobě ubírat ve prospěch druhých? když z toho nebude odměna?

a) odměna obvykle je: je-li někdo nezištný, získá si reputaci nezištného a z toho má hodně výhod: druzí mu důvěřují, spontánně mu rádi pomáhají dojati jeho nezištností, nezištnost má totiž v našem sobeckém světě velkou moc a kouzlo: každého dojímá, když druhý není tak špatný jako on a probouzí to v něm jeho vlastní "lepší stránky"...

je však třeba být nezištný konzistentně, i když z toho nic nemám, a PRÁVĚ TEHDY. jen tak lidé uvěří, že nejde o falešnou masku

skutečně nezištní však mohou i hodně trpět: zejména ve velkých anonymních kolektivech, kde se lidé vzájemně neznají a tak nemohou ze své nezištnosti profitovat (nikdo si nepamatuje, jak jsou dobří, protože je nikdo nezná)

b) jsme sociální zvířata...potřebujeme se sdílet, být na někoho dobří, být někdy k cizímu velkorysí, soucitní a obětaví...dělá nám to dobře, rozvíjí to naše další stránky, potřebujeme to: člověku dělá dobře, když je "dobrý, spravedlivý, čistý"..je to snad opravdu pud, lidská přirozenost...ale je zde i sobecký proti-pud, říkající: nepomáhej! co z toho máš!...z prvního pudu možná lidé udělali boha, z druhého ďábla

člověku dělá dobře, když pomáhá, proměňuje se, jakoby vpustil do sebe jiné síly: už nežijí já, žije ve mě Kristus...ale je ve mě i má špatná přirozenost...tak mluví sv. Pavel...možná je to spíš souboj dvou přirozených programů/pudů/mechanismů

c) láska má v sobě sílu, lidi proměňuje, cítí se lépe, jakoby konečně "sami sebou", protože mohou důvěřovat, nemusí se bát...dívka z Taize říkala: zde jsou všichni zranění, tedy sami sebou, protože mohou důvěřovat, odhodit obranné masky...