Slavoj Žižek: Less Than Nothing...mé připomínky, otázky

čtu teď tu Žižkovu novou knihu a zdá se mi, že se dost posunul k textualismu (existuje jenom jazyk/text/Symbolično), a snad i k subjektivistickému solipsismu - jeho subjekt je dosti (nebo snad úplně) jazykový, rozhodně však neexistuje objekt nebo Reálno mimo text a před aktem symbolizace, jak tomu bylo u něj dříve...

první je tedy subjekt, který předchází rozdělení na subjekt a objekt...je zde tedy jakýsi prvotní subjekt, který je sám v sobě bytostně rozdělený...Reálno není mimo něj, ale je jednou jeho stranou (je entitou "objet a"), předmětem-příčinou touhy subjektu

snad jde o lacanovské rozdělení na dva subjekty, kdy ten předjazykový chce uchopit sebe, což se mu nepodaří, takže vznikne jazykový subjekt, a nepodařit se mu to musí, protože jazyk je nedokonalý, má vnitřní limit, kterému se říká Reálno neboli "objet a"...realita je totiž v sobě samé nesjednocená, nejednotná

otázkou však je, zda nějaký předjazykový subjekt u Žižka skutečně existuje...možná, že subjekt vzniká až chybami v spontánních (nebo nevím čím hnaných) aktech sebe-symbolizace, kdy stejné chyby produkují symbolický subjekt i jeho objektivní korelát, Reálno jako dvě strany téže mince

zajímavé je přemýšlet právě nad tím, jak spolu korelují subjekt a Reálno ( = objet a)...je to vnitřní rozpolcenost subjektu, kterou se subjekt marně snaží odstranit tím, že odečítá (subtraction) z "objet a" něco, co považuje za "realitu vnějších objektů", tedy za "realitu"

víme, že Reálno je jen zakřivením Symbolična a subjekt vzniká právě díky těmto zakřivením, díky Reálu samotnému (díky limitům jazyka, jak lze taky říci)..

můžeme se ptát, zda existuje předjazykový subjekt, nebo existuje jen text, který se restrukturalizuje, kvůli své bytostné nejednotnosti je vždy subjektivním (subjekt je jeho nedokonalostí samotnou, stejně jako Reálno) a vždy naráží na své vnitřní meze, na Reálno neboli na "objet a", po kterém touží, které touží uchopit, což se mu však nikdy nezdaří, jelikož je to však jeho druhá stránka, tak nikdy plně nerealizuje ani nepozná sám sebe...text se restrukturalizuje kvůli své bytostné touze se sjednotit, v čemž mu brání jeho inherentní nejednotnost

připomíná to solipsismus a subjektivismus vedoucí nakonec k textualismu, kdy jádrem textu je diference, nejednotnost, produkující text...marné snahy diferenci zahladit o to víc konstituují subjekt, který je taky v sobě rozdělený, táhne ho to k "objet a", k Reálnu, což je však jen vnitřní hranice textu, vlastně nakonec hranice subjektu samého

takže subjekt = rozdělený text
Reálno = vnitřní limity textu
vývoj textu: snaha pojmout "objet a", tedy Reálno, kdy text se snaží zahladit vlastní rozpory, což je nemožné, protože on je Diferencí, nikoliv Identitou
subjekt = text je vždy rozervaný, protože chce uchopit vlastní limity, zbavit se vlastních překážek (Reálno = objet a), které ho ale vytvářejí, chce zničit to, co ho tvoří...chce ustavit identitu, ačkoliv celé jeho bytí stojí na diferenci

existuje i něco jiného než text? co ona pre-ontologická realita? ta je však jen částí bytostně rozděleného subjektu, její bytostné rozdělení je tedy jeho bytostným rozdělením...(viz s. 958)

existuje však nějaký proto-subjekt před textem, před vždy marnými snahy uchopit/realizovat se plně procesem symbolizace? zřejmě ne, subjekt je mezerou mezi prázdnem symbolického subjektu a Reálnem, které je pouhým zakřivením Symbolična

mimo Symbolično tak patrně není nic: objekt určitě ne, proto-subjekt snad, ale pravděpodobně také ne...

fascinující je, že na s. 958 mluví i o tom, že subjekt a Reálno (objet a) se k sobě nemohou vztahovat jako subjekt a objekt, protože jsou jedinou entitou jako dvě strany Möbiovy pásky

rozpory textu vytváří subjekt i Reálno, které jsou dvěma aspekty téhož, jsou vyjádřením rozporů textu...je snaha rozpory zahlazovat, o což se snaží subjekt (ale Reálno se o to nesnaží, v tom se zřejmě liší od subjektu) (je však otázkou, zda rozpory chce zahlazovat subjekt sám, nebo je jen výsledkem nedokonalých snah po zahlazení těchto rozporů), který je výsledkem těchto rozporů, jejich ztělesněním...sebeuchopení subjektu je vždy nedokonalé, limity jsou však v subjektu = jazyce samotném

kromě absence smíření v identitě na konci dějin je to Hegel, přeložíme-li Geist jako Ideu/Pojem, lze to snadno převést na Symbolično = jazyk

Důležité otázky:

a) Proč zmizelo Reálno existující před a nezávisle na Symboličnu a zůstalo jen Reálno jako výsledek symbolizace, doslova jako ztělesněná nedokonalost Symbolična a procesů symbolizace?

b) Existuje u Žižka ještě stále reálný subjekt výpovědi (énoncé) nebo už jen symbolický subjekt vypovídání (énonciation)?

c) V čem se přesně liší Reálno od subjektu vypovídání, když obojí je vlastně jen zakřivením Symbolična vzniklým nutnými chybami aktů symbolizace?

d) Kdo provádí chybné akty symbolizace? Subjekt vypovídání, který je současně jejich účinkem? Nebo se dějí v Symboličnu samém spontánně nebo nutně? Nebo je snad provádí předjazykový reálný subjekt výpovědi?

e) V Symboličnu je tendence po sjednocení, zahlazení chyb: kdyby se to však podařilo, zmizel by subjekt i Reálno a pohyb Symbolična by ustal. Pokud se o zahlazení rozporů snaží subjekt, je mu vlastní (nevědomá) sebevražedná tendence, lacanovský pud smrti? 

f) Subjekt je rozpadlý, touží se sjednotit, pokusy se mu však nedaří. Subjekt touží po "objet a", protože ten ztělesňuje jeho neznámou stranu, je to výsledek předchozích chyb, stejně jako on sám. Proč chce tedy subjekt poznat "objet a"? Aby došlo k jeho sjednocení (marná snaha) nebo - což by bylo zajímavější - aby poznal sebe sama ("objet a" je totiž chybným zakřivením Symbolična stejně jako subjekt sám)?

g) Existuje v pokusech o symbolizaci pokrok? Zná subjekt stále lépe sám sebe? Pokud ano, je subjektu současně stále méně, stejně jako je stále méně Reálna, protože subjekt a Reálno je jen nedokonalostí symbolizace? Pokud ne, neexistuje tedy pokrok ve vědě a lidském vědění?

h) Co se aktem symbolizace symbolizuje, existuje-li pouze Symbolično? Jde jen o pohyby a záhyby a nedokonalé sebe-uchopení Symbolična, které symbolizují jiné pohyby a nedokonalé sebe-uchopení Symbolična? Lze hovořit o monismu Symbolična/symbolického pole?

j) Symbolično se snaží o něco nemožného, jdoucího proti jeho vlastní přirozenosti:  chce identitu, ačkoliv je založeno na diferenci. Proč se objevuje v bytostně nejednotném Symboličnu touha po jednotě? Sjednocují akty symbolizace Symbolično částečně, existuje tedy pokrok ve vědění? Pokud ano, nedochází postupně k sebe-zničení Symbolična i Reálna i subjektu, kteří jsou založeni na ne-jednotě? Nemůže tato autodestrukce vedená touhou po sjednocení vést k "Velkému křachu"? Může po něm přijít zase nový cyklus, opět "Velký třesk"? 

k) Nyní však snad dochází k pokroku ve vědění, sjednocování rozpolceného subjektu, takže Reálno, subjekt i Symbolično mizí: nevzniká tak stále více neosobních totalizujících asubjektivních struktur, jak si mysleli i Derrida a Foucault? Reálno mizí, realita se stává transparentní, banální, bez tajemství (Weber: Entzauberung). 

l) Jak by proces sjednocování skončil? V dokonalé sebe-identické inertní jednotě, černé díře, v níž by vše splynulo se vším? Směřuje k tomuto hegelovská snaha o absolutní poznání?