O POCHYBNOSTI

věnováno některým filozofům, které jsem nejen  v Brně poznal (a věnováno i mně samému, taky trpím nemocí přebujelé skepse):

pochybnost vidí všechny postoje moc z dálky, její nadhled vše zkresluje, redukuje, nivelizuje

pochybnost si myslí, jak "důkazy" všech pozic už strašně prokoukla a dobře ví, že jsou slabé

a pochybnost nereflektovaně a paradoxně bez důkazu předpokládá, že předkládání důkazů je to hlavní, co potřebujeme, abychom nějakou pozici přijali

a navíc pochybnost i předem stanoví, co je tím správným důkazem, jaký typ důkazu přinést a stanoví na něj tak přísné nároky, aby bylo už předem jasné, že nikdo takovýto důkaz přinést nedokáže

pochybnost vychází z jedné z mnoha životních aktivit, z Šalamounovy soudcovské stolice na hledání a přinášení důkazů...a privileguje sebe nad všechny ostatní lidské aktivity, taky si myslí, že její postupy jsou nejlepším, jediným a univerzálním způsobem, jak zhodnotit VŠECHNY jiné postupy a jednání, které přece v sobě nesou často docela jiné způsoby, jak se k realitě přiblížit

vždyť přece každá ideologie má své způsoby, jak přesvědčit někoho, aby v ni uvěřil. proč je nejlepší právě to, přinést důkazy? proč není důležitější osobní zkušenost či to, že to jako celek dává smysl a funguje to (nemusí zde jít o laciný pragmatismus, ale spíš o smysl rozumění "celku", třeba jen celku vlastního života jakožto smysluplnému příběhu)...a proč je důležité přinést právě ten typ důkazů, které mi vnucuje kulturně podmíněná figura skepticismu?

skepticismus je arogantní a násilná pozice, stavící se na půdu objektivního stanoviště, kam patří - podle ní - jen ona sama

filozofie prosazuje kritičnost, odstup, emoční chladnost, nezaangažovanost...co když je naopak potřeba zaujetí, zápal, entuziasmus? bez nich nám všechny pozice připadají jako příliš chabé, to však může být problém našeho skeptického stanoviště, nikoliv těch pozic...

naladění skeptika je naladěním starého morouse a nihilisty omrzelého životem, bez šťávy a kapky radosti

skeptik je arogantní teoretik myslící si, že už všechny pokoje (pozice) dobře zná, přitom zůstal stát před dveřmi a nevstoupil nikdy nikam pořádně...

největší skeptikův problém je v tom, že žádnou z pozic pořádně NEVIDÍ, všechny mu splývají v cynickém oparu stejnotvárné nedokázané "sračky"...nesnaží se porozumět žádné z pozic, protože to je skutečně namáhavé, bolí to a v člověku (přímo v jeho nitru) se cosi hýbe a láme, mnohé ničí...

je pohodlné být skeptikem: pak se lze oddávat hedonismu a kariérismu spolu s egoismem

navíc si dobře ospravedlním, že jsem vlastně poctivým myslitelem, žádným hloupým naivkou, ale zkušeným cynikem, takže moc dobře vím, jak to je, a naprosto konzistentně dle toho jednám

je vždy dobré se ptát na psychologické motivy daného postoje i na to, čemu v praxi daný postoj slouží, k čemu je pouhým prostředkem!

problém však zůstává: je zde mnoho pozic! kterou zvolit?

na to lze vznést několik námitek:
a) pochybnost je ve všech diskursech, ale jen skepticismus ji přiznává privilegovanou hodnotu...proč však ho v tom následovat?
b) z mimojazykové pozice možná nezastáváme my lidé odlišné pozice, ale jen jednu jedinou, protože existuje jen jediná pozice a je iluzí si myslet, že jich je víc (na námitku, že alespoň tato iluze je jinou pozicí, odpovídám, že zde nás jen mate jazyk, "zenová" zkušenost a "zenový smysl" by to vše vyjasnil)
c) realita je nekonečná, a tak mohou mít pravdu i docela odlišné nebo protikladné teorie/stanoviště, takže všichni současně se nějak podílí (jako části/aspekty) na jediné pravdě, která je všechny převyšuje

ale stejně, kterou z pozic zvolit?

Zajímavý je okamžik volby, kdy člověk nějakou ideologii přijímá. A možná to není okamžik, ale proces, a možná to není volba, ale nutnost, a možná ji ani nepřijímá, ale pasivně se na ni účastní, byla mu dána.

která pozice je lepší? a která nejlepší?
je vůbec nějaká lepší? nejsou jen jinaké, a každá má svá vlastní kritéria hodnoty/kvality?

ale nezvrhává se to do relativismu? a ten by měl mít pravdu proč?

navíc jsem zde zapojen v západní filozofické hře "hledání pravdy, předkládání důkazů" a hraji podle jejích pravidel, tedy předpokládám  že pravdu lze najít, je jediná a univerzální, je to důležitá hodnota, kterou je třeba hledat, její hledání je aktivitou vážnou, váženou a nejdůležitější (určitě tato aktivita má smysl?), a jaksi intuitivně vím, co by pravdou mělo být a znám kritéria pravdivosti (přitom ve skutečnosti nevím a neznám)

ale přes všechny tyto zpochybňující KECY:

je tu hodně pozic a ty se od sebe liší
je nějaká lepší?
pokud ano, která?
pokud ne, proč ne?
jaká kritéria to mají rozsoudit?
a proč právě tato a ne jiná?

A CO HRA, KTERÁ KLADE PRÁVĚ TYTO OTÁZKY?
je podmíněna jazykem, naším přirozeným jazykem, zákonem sporu, kulturou, jde zase o jakousi omezenou jazykovou hru...
a stejně je na tom TATO meta-hra, která to o ní tvrdí

jde o vlny či poryvy v textu, které se strukturují a přelévají v naší době a kultuře pořád dosti podobně

jde o struktury našeho vnímání, kterých nejsme schopni se zbavit

a to zas říkám z nějaké hry historického relativismu/perspektivismu

duch si myslí, že je svobodný, skáče z jedné hry na druhou, nezná vnitřní nutnost svého pohybu, vnější podmíněnost svého letu...

myslí si, že může letět až do nekonečně, že jeho reflektování je principiálně nekonečné a ničím neomezené, že létá v nekonečném poli, nezná totiž své vnitřní hranice a ani vnější hranice, které možná jeho pole obkružují a vůbec definují, formulují

málo se zabývám tím, nakolik přímo tento proces mého myšlení je podmíněným a omezeným algoritmem, nakolik je redundancí a nicotností neznající sama sebe, neuvědomující si svou omezenou přirozenost...takže Dušek může mít pravdu, a přílišné zaujetí myšlením a jeho algoritmy může přinést jakousi ztrátu vědomí, bdělosti, znalosti o podstatě tohoto procesu, jeho skutečné přirozenosti

samozřejmě, že daný proces nemusí žádnou jedinou a hlubokou přirozenost mít, může být spíš povrchním mechanickým šumem s mnoha přechodnými různými přirozenostmi

můj proces myšlení je totiž vždy něčím nesen, jakýmsi mým naladěním, emocemi, které přináší určitý postoj, jakési - byť třeba jen momentální - rozhodnutí...jde o formu jednání napřaženou k tomu, něco udělat, třeba dokázat něco, co mi v dané chvíli přijde být jako intuitivně jasně pravdivé, něco, čemu momentálně věřím

skepse vychází z momentálního skeptického emočního naladění a nastavení, scientismus z emocí a intuic materialistických, kterým se emočně silně věří  a pokládají se za bytostnou pravdu o realitě (věří se jim totiž bytostně, hluboce, je zde skálopevné přesvědčení)

skepse zpochybňující samu sebe však nakonec stejně zůstává pouhou skepsí, meta-skepse dál hraje podle pravidel skepse, jedině že by samu sebe zničila nebo z výšky jak Wittgenstein žebřík, až po něm vylezl nahoru, odhodila a šla na ryby či do kostela...

proč však jít do kostela a nejít na ryby? volíme si to skutečně? není to proud našeho života, který nás vždy už předem někam strhává?


proč byl Wittgenstein anti-scientistou shovívavým k víře? proč ne přesně naopak?!

mimo jednu hru, za jejími hranicemi, se nachází jiná a za ní zas další: hupky-dupky, skoky-skok, ale kde zakotvit?

řekne mi to Srdce? proč však to říká každému něco jiného?

třeba má pravda mnoho tváří a podob a je mnoho cest, jak k ní dojít...OK, třeba, ale třeba taky ne!

není to, co tu předvádím, jenom NEMOC?

jde o jakousi nerozhodnost, která může i nemusí být dobrá, vyzrálá i nevyzrálá...může jít o pouhou emoční nestabilitu, nevyzrálou hraniční poruchu osobnosti vydávající se za filozofii...a celé to je pouhou kombinatorikou, která zase stojí na matematických a logických zákonitostech

skepse chce předložit důkazy...a jejím přísným kritériím nic nedostojí...ptejme se ale, PROČ:

a) kritéria jsou příliš přísná, skeptik uvěří něčemu až tehdy, je-li to jisté na 100%, ale taková jistota tu není nikdy...což může být jen skeptikův alibistický trik jak zdánlivě legitimně následovat banální biologickou přirozenost vlastního těla
b) skeptik ve svém skeptickém naladění už předem všechny důkazy vidí jako chabé...jde o jeho přístup k nim, který z nich teprve ty "sračky" udělal...
c) skeptik měří všechny styly života/myšlení jediným univerzalizujícím metrem, tím je nivelizuje, vnucuje jim násilně svá západní měřítka...vynucuje si důkaz a svůj jediný správný typ důkazu u těch, které vyrostly jinak a přesvědčují jinak
d) skeptik dobře postoje nepoznal, jen mylně si myslí, že žádný z postojů nedostojí: třeba jeden jediný dostojí, třeba dostojí dva, a třeba všechny...

zajímavé je to, že i když skáčeme ze hry do hry, vždy v nějaké stojíme, a její omezenost poznáme až záhy, z meta-pozice, která je taky omezená...hry jsou omezené, zdá se nám však, že náš pohyb mezi nimi je svobodný, můžeme letět do kterékoliv z nich, nic nás neomezuje, a můžeme si další a další hry vymýšlet/vytvářet...neznáme totiž vnitřní principy fungování našeho létání mezi nimi, jeho vnitřní přirozenost a vnější podmíněnost, jeho limity

zkrátka se let jen děje, necítíme žádné meze, takže ho automaticky považujeme za svobodný: tam, kde necítím vnitřní ani vnější mez, pokládám se - snad chybně - za svobodného

vnitřní mez však mnohdy nahmatat lze, stačí chvíli ustat: ucítím emoce, tlaky v sobě, momentální náladu, úzkost, strach, bolest, depresi, horečnatost, nutkavost, mechaničnost, redundanci, cyklus, rutinu, boj za ego, kompenzaci, zakomplexovanost  sublimaci, deprivaci, frustraci...bla bla...není to však jen další konstrukce slovníku lidové nebo vědecké psychologie? CO skutečně cítím, když proud myšlení chvíli ustane? co vnímám v tichu? existuje vůbec takové=to ticho?

je ve mě touha pokrýt všechny možnosti (kombinatorika), na nic nezapomenout a dojít až k poslednímu, překročit poslední mez, až k evidenci a jistotě...až povážlivě to připomíná karteziánskou západní omezenou figuru, kterou Descartes načrtl ve své ROZPRAVĚ O METODĚ...víra v to, že to jde...víra ve vlastní nezaujatost...tedy nakonec pýcha kompenzující si nízké sebevědomí? pýcha mající obranným mechanismem překrýt strach a nejistotu/obavu, že jsem hlupák? 

a toto vše jsou jen slova řetězící se dle pravidel...západní opakující se memy...text, který se hýbe, cyklí, opakuje...bludné kruhy...


Lacan říká, že řetězce znaků mají nějaký konec, který je však jen iluzorní, jen posedlý nějakou ideou se u něj navěky zastaví, reinterpretace a rekontextualizace však pokračuje do nekonečna...pak tu však stojí realita, smrt...nebo je dualismus textu a reality lichý a text je částí reality nebo naopak tzv. "realita" jen produktem textu?

vždy jsme v nějakém kontextu, můžeme ho často ohmatat jen zevnitř...jako Kant formy vnímání a myšlení...víme, že tak a tak myslet musíme, alespoň v dané době (po-kantovští myslitelé se z mnohých kantovských kategorií vykroutili)


co může ateista říci jiného, než že ho teismus zatím nepřesvědčil? nezapůsobil na něj takovou silou? ať už tou silou jsou důkazy, zkušenost,...to je jedno, když nevíme, co by jí správně mělo být...neskončí však toto nabourání rozumu v subjektivismu a emotivismu?

proč tedy věřit dál v rozum? proč?!!!

zdá se, že i domorodci od šamana požadují to, aby je přesvědčil...nevěří mu vždy a ve všem...přesvědčí je však cosi jiného než nás? jsou méně nároční, naivnější nebo jen jiní? možná jsme my naopak až příliš skeptičtí...

překvapí mě, že i skeptik má obvykle jednu věc, které věří naivně a důvěřivě jako malé dítě...Pascal říká, že jsou tři základní mody lidského bytí: věřit, pochybovat, nevěřit...takto se realizuje lidská přirozenost

ohmatám-li celu svého myšlení zevnitř, cítím tíži forem, které ji nesou, i to, že nemohu myslet jinak: protože jimi identifikuji je samotné, zákonem sporu poznávám zákon sporu, skrze zákon sporu určuji, že právě on určuje vše, i toto mé určení

a pak je možné jít na ryby: tím se zákon sporu neruší, nezpochybňuje, jen jde o jinou životní aktivitu, kde hledání jeho platnosti a smyslu ztrácí smysl: prostě v ní zákon sporu není

metafyzik ontologizující zákon sporu by samozřejmě řekl, že v realitě zákon sporu je, že je v každé aktivitě, jenomže zákon sporu je jen v našem myšlení reality...když myslet přestaneme, zdá se, že vše je jinak, ale nelze to myslet, protože jinak se zas hned objeví zákon sporu

tohle stojí na dualitě reality (jednání) a myšlení, která může být ale taky mylná a zákon sporu je pak všude, protože myšlení = zákon sporu je všezahrnující

v téhle dualitě stojí i Kant, jehož "věc o sobě" je nepoznatelná (neplatí v ní ani zákon sporu, nedá se tedy ani říci, že je něčím, že je věcí, že působí atd.), ale můžeme v ní (mravně) jednat, a tak  vykročit z cely myšlení (čistého rozumu)

neuvízl jsem však ve hře baršovského relativismu? třeba má západní univerzalismus/racionalismus pravdu!

a hra se točí zase od znova, stále dokola...