Einstein, eternalismus, prezentismus (s Mirkem, náměty v uvozovkách jsou jeho)

 "Ale přece jen se mi zdá, že zkušenost našeho vědomí je časová: že k našemu vědomí kromě toho, že si vždy uvědomuje nějaký časový úsek, patří i to, že si uvědomuje i plynutí a svou identitu skrze čas."

-

To asi nic nedokazuje. Může jít jen o atemporální kauzální asymetrii: nějaké události jsou kauzálně víc propojeny s jinými než jiné.

"S limitní rychlostí šíření signálu jako důvodem kauzality bych docela souhlasil: přidal bych ale entropii, ta má ve fyzikálním systému jednoznačný směr a ten by se měl shodovat se směrem času (ale jestli se ti zdá, že ne, když tak napiš důvody)."

-

Limitní rychlost kauzální asymetrii nezpůsobuje, ale umožňuje. Rychlostí zde nemyslím časové šíření signálu, ale konstantu, atemporální strukturu atemporálního univerza.

Kauzální asymetrie je jen atemporální způsob spojení událostí mezi sebou.

Atemporální "nárůst" entropie může být další rys toho, jak jsou atemporální události pospojovány. Podobně celá "historie vesmíru" od Velkého třesku dál je jen atemporální strukturou propojení událostí.

"Myslím, že tvůj popis minulosti jako "zamrzlých stavů" by zhruba odpovídal tomu, jak Hawking popisuje "nedourčenost minulosti" - že totiž minulost, která uplynula, je jen zčásti takto ztuhlá a že ještě postupně "dotuhuje", je dourčována přicházejícími stavy, tj. z budoucnosti."

-

Proč ne, pokud padne to, že existuje jen přítomnost určená jen minulostí, kauzální propletenost mezi událostmi může být libovolná. Jako budoucí označujeme ty události, které nejsou se současnými propleteny buď vůbec, nebo jen slabě (skrze předtuchu) nebo jen výjimečně.

 "Akorát to Hawking vlastně popisuje prezentisticky"

-

Prezentisticky to asi ani nejde myslet: nebo snad ano? Existuje-li jen přítomnost, nelze minulost změnit, lze změnit jen přítomnost, ovšem třeba do té podoby, že to vypadá, jakoby měla jinou minulost než před chvílí. Tedy se nezmění minulost, ale přítomnost. Otázkou je, jak je to možné: přítomnost zde nemůže být jen účinkem minulosti, ta už proběhla v nedourčené podobně a nikdy se nevrátí v žádné (ani určené) podobě, ale jelikož byla minulost nedourčená, jejím produktem je nedourčená přítomnost. 

Tedy: minulost zůstává nedourčená, resp. už není, ale nedourčená byla tehdy, když byla přítomností.

Takže v prezentismu může být nedourčená pouze přítomnost, protože jiný časový modus v něm ani neexistuje.

"Greene to popisuje neutrálně a já bych to popsal spíš eternalisticky (jako že ta minulost i budoucnost už jsou)."

-

Eternalisticky to ale taky nedává dobrý smysl: minulost je pak už věčně fixně určená, jen jsou minulé stavy do jisté míry určené budoucími. Minulé stavy však nejsou nikdy v eternalismu "nedourčené": a pokud snad ano, tak jedině věčně nedourčené.

-

Zajímavá je povaha kauzální asymetrie:

interakce událostí plodí události jiné...může jít o bezčasý strom...pokud jsou bezčasé události konfigurovány dle "nárůstu entropie", platilo by, že interakce událostí plodí obvykle událost s vyšší entropií

otázkou je, zda existují izolované události, zda dává smysl mluvit o "událostech", byť i jen jako o bodech v rámci věčného časoprostorového kontinua

kauzální asymetrie může být narušena kvantovou ne-lokálností

Prezentismus je problematický v tom, že jeho přítomnost, která údajně jediná existuje, nelze ontologicky definovat: jde jen o subjektivní perspektivu, žádné absolutní teď, absolutní současnost dvou a více událostí neexistuje...

Tato subjektivní perspektiva má však jistý ontologický rámec daný snad kauzální asymetrií, limitní rychlostí šíření signálu a nárůstem entropie.

Eternalismus by měl do svého konceptu zahrnout i věčnou existenci subjektivních a relativních perspektiv předpokládajících, že existuje jen "jejich přítomnost". Může však jít jen o iluze jako jakékoliv jiné, zde iluze nepravdivě spojující události mezi sebou.

Přemýšlím, zda nelze vytvořit hybridní pozici prezentismus a eternalismu, nějaký "zlatý střed", kdy by existovala jen přítomnost, ale přítomnost rozmazaná směrem do blízké minulosti i budoucnosti, které by byly nedourčené a dourčovaly se průběžně, některé by snad nedourčené zůstaly napořád...Limit této široké přítomnosti by byl dán právě limitní rychlostí šíření signálu: vše za tímto limitem by skutečně nebylo, bylo by to navěky neexistující jakožto skutečná minulost nebo ještě-neexistující jakožto skutečná budoucnost.

Na tom, že konstanta c souvisí s kauzální asymetrií i s limitem "relativity současnosti" se fyzikové shodnou: z žádné relativní perspektivy nemůže být současný první dinosaurus a meteorit, který zabil posledního dinosaura nebo není možné, že by druhá událost dokonce té první předcházela...

Einstein však chtěl říci cosi jiného: čas nebo současnost nejsou jen relativní, ale jde o zcela falešné pojmy. Smysl dává jen kauzální asymetrie a konstanta c, není možné skrze ně však revizionisticky vrátit absolutní přítomnost, byť upravenou, do hry. Možná však byl radikální až příliš...

A nebo naopak, byl radikální příliš málo: 

uvědomil si relativnost času, stále však zachoval mýtus objektivity (mýtus "nerelativního pohledu": přitom už toto sousloví je kontradikce) v pojmu absolutního časoprostoru

Na druhou stranu, objektivitou Einstein nemyslel nerelativní pohled, ale spíše to, co je nutně společné všem relativním pohledům, co vidí vždy všichni...Je to však objektivita? Není to jen intersubjektivita? 

Einstein řekl: pojem času musíme opustit, protože se každému z nás jeví časové určení různě...pojem časoprostoru však zachovejme, protože časoprostorové určení každý z nás naměří stejné...Tím však realitě připsal jen to, jak se jeví nám všem, může být ještě docela jiná...Tedy, absolutní časoprostor není absolutním rysem/vlastností reality samé, ale jen tím, jak se všem lidem nutně realita jeví... Od subjektivní epistemologie nepřešel Einstein k asubjektivní ontologii, ale pouze k intersubjektivní epistemologii...

Hovor o čase je hovorem o změně, pohybu, událostech, procesech. Mění se něco? Buď je to iluze, nebo skutečnost. Na námitku, že pokud by to byla iluze, i ono iluzorní poznání by se muselo dít v čase, lze odpovědět, že každé poznání se děje pod iluzorní formou času, tedy i poznání poznání: iluzorní poznání se tedy neděje v čase (a "neděje" se vůbec, chápeme-li "dít se" časově), je to jen iluze, ze které nelze vystoupit, protože vše myslíme jen pod formou času.

pojem současnosti možná po Einsteinovi nedává smysl, tedy je třeba spíše říci, že mezi událostmi vládne atemporální kauzální asymetrie

Greene to pojímá zajímavě: minulost je nedourčená, ale už ji zpětně nedouurčujeme, jen se zurčití minulostí nedourčená přítomnost...

Přeloženo do eternalismu: věčně nedourčené tzv. "minulé" věčné události vedou k věčně určeným tzv. "přítomným" věčným událostem. Věčně existuje minulá superpozice i její přítomná dekoherence.

Tedy eternalismus to nemusí pojímat jen tak, že přítomná dekoherence (nebo kolaps vlnové funkce následkem měření, dle interpretace) zpětně věčně mění minulost. Spíš je tato verze eternalismu zcestná: minulost, kterou jsme prožili, nebyla ještě minulostí hotovou, tedy jsou zde dvě minulosti, námi prožitá nedourčená a pak skutečná, kterou jsme nikdy nepožili a nikdy neprožijeme...